Články

Ilustrace

Teologické, pastorační a právní aspekty veřejné úcty u mariánských sloupů - ThDr. ICLic. Jiří Koníček

[ Publikováno: 4.8.2021 | Téma: Teologie, Společnost, Právo, Historie, Etika ]

Referát ze sympozia k tématu Kulturní a duchovní poslání mariánských sloupů v historii a současnosti obsahuje výklad teologických, pastoračních a právních aspektů veřejné úcty a pobožností u sakrálních památek a mariánských sloupů.

 

Úvod.

Vzrůst zájmu o sakrální tématiku ve veřejném prostoru a obnova veřejné mariánské úcty nabývá nového významu v současné kritické situaci pandemie. Duchovní poslání mariánských sloupů a jejich aktuální význam se naplňuje tím, že se stávají místem setkávání občanů k vyjádření úcty ke kulturnímu dědictví a shromáždění věřících k vyjádření víry a úcty k duchovnímu dědictví. Obnovení duchovního poslání a konání veřejných pobožností v této situaci je přijímáno veřejností pozitivně. Přesto tato aktivita lidové zbožnosti vyvolává otázky, které je potřebné zodpovědět. Otázkou je, nakolik jsou veřejné pobožnosti teologicky opodstatněné v pokoncilním učení a praxi a jaký je jejich pastorační přínos, zda tento způsob není překonaný, jaká je legitimita a právní úprava z hlediska církevního a civilního práva, jaký je společenský přínos obnovení duchovního poslání mariánských sloupů v současnosti.

V České republice po pádu komunistického režimu dochází k plné obnově církevních struktur a náboženského života v celém rozsahu, včetně veřejného projevu náboženského vyznání. Hlavní prioritou církve byla obnova církevních struktur a života v duchu nauky a zásad II. vatikánského koncilního. Pozoruhodný vývoj a bohatství tradice lidové zbožností se projevil v českých zemích, kde je velké množství sakrálních památek, i když současná většinová společnost se nehlásí k náboženskému vyznání či nepraktikuje křesťanskou víru. Přesto je zřejmý trvale rostoucí zájem právě této části „nevěřící“ společnosti o duchovní dědictví a sakrální památky a také jejich zájem o stavební obnovu poškozených, chátrajících nebo zcela zničených sakrálních památek jak v obcích, tak ve městech a krajině. Pozoruhodné je, že s obnovou stavební je spojen zájem a někde i požadavek, aby sakrální stavba sloužila původnímu duchovnímu poslání. Někde dochází k obnově tradičních projevů lidové zbožnosti (Morava -pobožnosti, procesí a požehnání) nebo volnější formou v inovačním rozvíjení původní tradice (zejména v Čechách), tedy formou duchovně-společenského setkání.

  1. Teologický podklad lidové zbožnosti v pokoncilním učení církve

Teologický a pastorační aspekt lidové zbožnosti.

První otázka, která vyvstává ve spojení s mariánskými sloupy je lidová pobožnost, kterou mnozí považují v pokoncilním období za překonanou. Přesto koncilní učení a následná praxe nejen, že nevylučuje tuto formu, ale rozvíjí ji v teologii lidové zbožnosti. Skutečnou teologickou a pastorální magnou chartou lidové zbožnosti je apoštolská exhortace Pavla VI. Evangelii nuntiandi, které definuje pojem lidová zbožnost, podává její základní pastorálně-spirituální upřesnění a teologické zakotvení, která dává lidovou zbožnost do vztahu s evangelizací. Pro jeho stěžejní význam budeme tento úryvek citovat v úplnosti „Zde dospíváme k jedné složce evangelizace, která nás nemůže nechat lhostejnými. Máme na mysli to, čemu se dnes říká lidová zbožnost. Lid má své zvláštní cesty, jimiž hledá Boha a vyjadřuje svou víru. Pozorujeme to jak v zemích, kde má církev již staleté tradice, tak i tam, kde teprve zapouští kořeny. Po dlouhou dobu byly tyto výrazy lidové zbožnosti považovány za méně ryzí a někdy se jimi i pohrdalo, ale dnes se skoro všude opět probouzejí k životu. Biskupové během nedávné synody s pastoračním realismem a pozoruhodnou horlivostí prohloubili jejich význam“.[1]

Diskontinuita a neregulování různých forem lidové zbožnosti vedlo na některých místech k tomu, že zájem o sakrální stavbu a kultové projevy nevychází ze skutečné víry a tím je nejen ohrožováno pravé církevní společenství uvnitř církve, ale také mezi církevní- ekumenické společenství a vzájemné občanské soužití. Závažnější je skutečnost, že takovými projevy je ohrožováno svědectví víry a evangelizační poslání. Proto je vhodná a potřebná regulace těchto forem projevů náboženského kultu, aby měla aktuální pastoračně-evangelizační přínos tak, jak se připomíná dál v dokumentu Evangelium nuntiandi o lidové zbožnosti.[2]

Kulturní aspekt a inkulturace v lidové zbožnosti

Sakrální památky jsou projevem hluboké víry v Boha a úcty ke svatým, zejména k Panně Marii. Projevuje se zde náboženské cítění v kulturně-umělecké formě kultivované lidovou zbožností. Katechismus katolické církve hovoří naproti tomu o „různých formách zbožnosti věřících a lidových pobožností“. Jiné dokumenty hovoří přímo o lidové zbožnosti.[3] V dokumentu EVANGELII GAUDIUM-IV. - Evangelizační síla lidové zbožnosti v odst. 122. se uvádí: Zároveň můžeme přemýšlet o tom, že různé národy, ve kterých bylo inkulturováno evangelium, jsou činnými kolektivními podněty, činiteli evangelizace. Děje se tak, protože každý lid je tvůrcem vlastní kultury a protagonistou svých dějin. Kultura je něčím dynamickým, co lid neustále znovu tvoří. Každá generace předává té následující určitý souhrn postojů k různým existenciálním situacím. Když se do lidu vtělilo evangelium, pak v procesu kulturního předávání sdílí také víru stále novým způsobem. Z toho plyne důležitost evangelizace pojaté jako inkulturace.[4]

Evangelizační aspekt lidové zbožnosti. V dokumentu EVANGELII GAUDIUM-IV je zdůrazněno, že v lidové zbožnosti, která je plodem vtěleného evangelia, je obsažena aktivující síla evangelizace, kterou nemůžeme podceňovat. Bylo by to zneuznáním díla Ducha svatého. Spíše jsme povoláni ji povzbuzovat a posilovat, abychom prohloubili proces inkulturace, která nikdy nekončí. Výrazy lidové zbožnosti nás mohou mnohé naučit a pro toho, kdo je umí číst, jsou teologickým místem, kterému máme věnovat pozornost, zejména tehdy, přemýšlíme-li o nové evangelizaci.[5]

V dokumentu z Aparacidy o projevech lidové zbožnosti se připomíná následujicí: „Transcendentní smysl života patrný v lidovém křesťanství je antitezí sekularizace šířící se v moderních společnostech. To je klíčový bod. Kdybychom to chtěli vyjádřit antagonisticko-agresivními kategoriemi, řekli bychom, že víra našeho lidu uštědřuje políček postojům sekularizace. Proto lze říci, že lidová zbožnost je aktivní evangelizující silou, která obsahuje účinný protilék na rozmáhající se sekularizaci. Dokument z Aparacidy dále zdůrazňuje: „Lidová zbožnost.. je v sekularizovaném prostředí, kde naše národy žijí, stálým a velkolepým vyznáním živého Boha, který působí v dějinách, a řečištěm předávané víry[6]

2. Pastorační praxe lidové zbožnosti.

Postoj papeže Pavla VI. K lidové zbožnosti. Na pokoncilní vývoj upozorňuje Pavel VI. v pastorační praxi můžeme pozorovat dvě protichůdné tendence: „Je to předně postoj některých duchovních pastýřů, kteří zásadně odmítají jakékoliv pobožnosti – i ty, které učitelský úřad církve ve správných formách doporučuje; zavrhují je a vytvářejí tak prázdno, které nemají čím vyplnit. Naprosto zapomínají, že koncil nenařídil, aby se pobožnosti odstranily, ale aby se shodovaly s liturgií. Jiní zase nezachovávají zdravé liturgické a pastorální zásady a mísí hybridně pobožnosti s liturgickými obřady. Těm, kteří tak činí, chceme připomenout zásadu koncilu, podle níž se lidové pobožnosti mají uvádět v soulad s liturgií, nemají se s ní však slučovat.“ [7]

 

https://www.radiovaticana.cz/images/AFP4788949_Articolo.jpg Postoj papeže Jana Pavla II. k lidové zbožnosti. V apoštolském listě Vicesimus quintus annus o lidové zbožnosti Jan Pavel II. říká: „Nemůže být ani ignorována, ani se s ní nemůže zacházet s lhostejností nebo pohrdáním, protože je bohatá na významy, které již samy o sobě vyjadřují náboženské postoje před Bohem. Ale vyžaduje stálou evangelizaci, aby víra, kterou vyjadřuje, se stala postojem stále více zralejším a hodnověrnějším. Jak lidové pobožnosti, tak i jiné druhy zbožnosti jsou doporučovány, pokud nenahrazují nebo nejsou zaměňovány za liturgické slavení. Autentická liturgická pastorace se bude umět opírat o bohatství lidové zbožnosti, očišťovat je a směřovat k liturgii jako dar národů.“[8]

V kontextu sekularizačních procesů vidí Jan Pavel II. obnovu života modlitby jako naléhavou duchovní výzvu, znamení doby. Proto „by bylo třeba zúročit – s nezbytným rozlišením – lidové projevy modlitby, a především vychovávat k modlitbě liturgické.“[9]

Přístup papeže Františka k lidové zbožnosti. Papež František zdůrazňuje význam lidové zbožnosti, rozvíjení duchovního poslání považuje za důležité pro dnešní svět a připomíná, že „lidová zbožnost je aktivní evangelizující silou, která obsahuje účinný protilék na rozmáhající se sekularizaci.“ Papež František povzbuzuje komunity, které tyto aktivity uskutečňují, slovy: „Buďte také opravdovými evangelizátory ! Vaše iniciativy ať jsou „mostem“, cestou, abyste přinášeli Krista a kráčeli s Ním. V tomto duchu věnujte vždycky pozornost lásce. Každý křesťan a každá komunita je misionářská v té míře, v jaké nosí a žije evangelium a dosvědčuje Boží lásku ke všem, zvláště k těm, kdo se ocitají v těžkostech! Buďte misionáři milosrdenství Boha, který nám stále odpouští, stále nás očekává a velmi nás miluje.[10]

3. Legitimita lidové zbožnosti a právní úprava dle církevních norem.

Nové Direktorium o lidové zbožnosti a liturgii. Opodstatnění lidové zbožnosti a oprávnění k projevům lidové pobožnosti je upravena v církevních směrnicích, které upravuje Kongregace pro bohoslužbu. V roce 2002 vydala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Direktorium o lidové zbožnosti a liturgii. Zásady a pomoc pro orientaci. Jeho cílem je systematické uspořádání teologických principů vztahu liturgie a lidové zbožnosti a jejich přenesení do praxe. Direktorium ukazuje na plodné propojení liturgie a lidové zbožnosti v duchu konstituce 2. vatikánského koncilu o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium. A navíc potřebné teologické ujasnění přispívá k užitečnému dialogu s některými jinými disciplínami, které o lidové zbožnosti pojednávají z perspektivy sobě vlastní. [11]

Direktorium nejdříve nabízí její upřesnění. Dokumenty Magisteria používají dva pojmy: pobožnost a lidová zbožnost. 2. vatikánský koncil hovoří „o pobožnostech křesťanského lidu“ (SC13),

popřípadě o „veřejných pobožnostech místních církví, které se konají z příkazu biskupa podle zvyklostí nebo podle právoplatně schválených knih“.[12]

Lidová zbožnost (snad lépe řečeno než jen pobožnosti křesťanského lidu) je velmi bohatá skutečnost co do forem a způsobů rozšíření. Má-li být ryzí, musí být jejím pramenem víra, která je ve stálém vnitřním kontaktu se zjevenými Božími pravdami. Ve svých autentických projevech se nepříčí stále platné, základní liturgické zásadě II. vatikánského koncilu (tj. liturgie je vrcholem činnosti církve). Direktorium hájí možnost uvedení základních inspirací 2. vatikánského koncilu do života, harmonizaci liturgie a lidové zbožnosti jako dvou legitimních výrazů křesťanského kultu, i když ne zcela rovnocenných. Nemají se stavět proti sobě, ale mají tvořit vzájemné doplnění. „Liturgie a lidová zbožnost jsou dva výrazy kultu, které je třeba pěstovat ve vzájemném obohacujícím se spojení.[13]

Kodex kanonického práva hovoří o „schválených formách lidové zbožnosti“. Podobně hovoří i ostatní novější dokumenty. CIC, kán. 1234, §2 [probatas pietatis KKC 1674. a dále hovoří: „Náboženské cítění křesťanského lidu si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti, které obklopují svátostný život církve, jako např. uctívání ostatků, návštěvy svatyň, pouti, procesí, křížová cesta, náboženské tance, růženec, medailky atd.[14]

4. Legitimita a právní úprava veřejného projevu vyznání v právním řádu České republiky

Sakrální objekty, zejména mariánské sloupy, jsou trvalým veřejným projevem víry a vyznání jednotlivců, skupin či institucí, které ty objekty zbudovaly. S tím je spojena svoboda a záruka projevovat veřejně úctu, kult nebo náboženské úkony podle svého přesvědčení a formou odpovídající svému vyznání na těchto místech.

Právní předpisy o veřejné úctě v právním řádu ČR.

Právo svobodně projevovat své náboženské přesvědčení nebo víru zaručeno Listinou základních práv a svobod, kde se stanoví, že, každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu“ (čl. 16 odst. 1).[15]

Důležitou právní úpravou ve vztahu ke svobodě veřejnému shromažďování a projevům vyznání existuje několik dalších právních předpisů (zvláště z oblasti správního práva), která na různých úsecích chrání náboženskou svobodu v širším smyslu. Tak např. Spolčovací zákon (Zákon č. 83/1990 ze dne 27.3:1990 o sdružování občanů (§1 odst. 3 písm. b) vyjímá ze svého režimu sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech; shromažďovací zákon umožňuje konání shromáždění pořádaných církvemi v kostele, dále procesí, pouti a jiné průvody a shromáždění sloužící k projevům náboženského vyznání bez předchozího oznámení obecnímu úřadu.[16]

Zajímavá je úprava v petičním zákoně (Zákon č. 85/1990 Sb. ze dne 27. 3. 1990 o právu petičním (§ 1 odst. 4) zapovídá petice, které by vyzývaly mj. k popírání nebo omezování práv občanů pro jejich náboženské vyznání.[17]

Administrativněprávní ochrana práv vyplývajících z náboženské svobody má své těžiště v oblasti přestupkového práva, a to v působnosti obecních úřadů. Hned v roce 1990 byl přijat nový zákon o přestupcích, ten stanovil, že přestupku na úseku kultury se dopustí ten, kdo poruší obecně závazný právní předpis ve věcech ochrany církví a náboženských společností. Zákon o právech příslušníků národnostních menšin z roku 2001 současně novelizoval přestupkový zákon a zavedl v oblasti ochrany náboženství další skutkovou podstatu, když stanovil, že přestupku proti občanskému soužití se dopustí ten, kdo působí jinému újmu mj. jeho víru či náboženství.[18]

Trestní právo. Z hlediska trestně právní ochrany práv vyplývající z náboženské svobody je nepochybně nejvýznamnější speciální skutková podstata omezování svobody vyznání podle § 236 tr. zák., která hrozí trestem odnětí svobody až na jeden rok tomu, kdo násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy jiného buď nutil k účasti na náboženském úkonu nebo ho naopak bez oprávnění od účasti ba něm zdržoval anebo mu jinak bránil v užívání svobody vyznání.[19]

Specifickou skupinu představují z toho hlediska skutkové podstaty trestných činů, které směřují mimo jiné proti náboženství (ale také např. proti politickému přesvědčení, určité rase, národu, národnosti či etniku apod.) Jde o trestní činy násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2. tr. zák., hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 písm. B) tr. zák., podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle § 198a odst. 3 tr. zák., a podpora a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 tr. zák.[20]

Mediální zákon pod hrozbou nemalých sankcí zakazuje vysílat pořady, které by podněcovaly k nenávisti mj. z důvodu náboženství, a rovněž zakazuje rušit přenášené bohoslužby reklamou či teleshoppingem (Zákon č. 231/2001 Sb. Ze dne 17. 5. 2001, o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (§12 odst. 12 písm. B), § 31 odst. 4, 32 odst. 1 písm. C) a odst. 3. písm. A), §48 odst. 4 písm. D) a odst. 5 a 6).[21]

5. Společenský význam duchovních setkání u mariánských sloupů.

Spontánní úsilí laiků o obnovu poničeních či zničených sakrálních památek z předchozích dob vedlo k obnově konání veřejných pobožností u sakrálních památek spojených s jejich znovu posvěcením. V tomto směru vyniká úsilí občanů sdružených ve Společnosti pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, které se po mnohaletém úsilí a pokusech o obnovu završilo stavbou obnoveného mariánského sloupu a jeho slavnostním požehnáním na slavnost nanebevzetí Panny Marie 15. 8. 2020.

V této spojitosti se rozvinula aktivita věřících občanů, kteří usilují o obnovu a oživení duchovního poslání těchto sakrálních památek ve všech městech naší země, kde se nacházejí. Tato aktivita se zformovala v Hnutí obnovy duchovních tradic, které organizuje Duchovní setkání u mariánských sloupů v ČR za pokoj v zemi a svěření obcí do péče Matce Boží a na podporu obnovy strženého mariánského sloupu v Praze a obnovy pobožností a duchovního poslání mariánských sloupů. Podnětem k obnovení duchovní tradice mariánských sloupů je, aby se nyní staly místem svědectví víry a modliteb za požehnání Boží a pokoj Kristův naší zemi, a zasvěcování obcí do ochrany Matky Boží k odvrácení současných hrozeb a nebezpečí.

Teologické a pastorační poslání aktivity vzpomíná úvodním slovem k modlitební příručce Duchovní setkání u mariánských sloupů v České republice arcibiskup olomoucký Mons. Jan Graubner. Připomíná, že Víra není jen záležitostí kostela, ale i života ve světě. Není jen věcí vzdělaných, ale i lidové zbožnosti. Ta je legitimní způsob života víry, způsob, jak se cítit součástí církve a jak být misionáři. V tom smyslu vítám aktivitu Hnutí obnovy duchovních tradic. Žehnám jejich snahám a vyprošuji odvahu k věrohodnému svědectví o Kristově vítězství, které je zdrojem naděje a radosti. Pozornost k mariánským sloupům, které vyrostly z víry a lásky našich předků, kéž nás naučí více rozumět Božím znamením a více vnímat Boží přítomnost v našem životě. Duchovním setkáváním se se naplňuje společenské poslání tím, že je pořádáno ve vzájemné spolupráci světského a církevního společenství, aby se společně přihlásili ke křesťanským tradicím a vyprošovali pokoj naší zemi a svěřili obce do ochrany Matky Boží.[22]

 

ThDr. ICLic. Jiří Koníček

 

[1] Srov. EVANGELII NUNTIANDI Apoštolská exhortace Pavla VI. HLÁSÁNÍ EVANGELIA z 8. prosince 1975, čl. 48. Vyd. ZVON ČESKÉ KATOLICKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAHA 1990.

[2] Srov. EVANGELII NUNTIANDI Apoštolská exhortace Pavla VI. HLÁSÁNÍ EVANGELIA z 8. prosince 1975, čl. 48. „Je-li však správně zaměřena, hlavně evangelizační výchovou, má i četné kladné hodnoty. Dokazuje totiž žízeň po Bohu, kterou mohou cítit jen prostí a chudí lidé. Vzbuzuje v nich velkodušnost, jež hraničí až s hrdinstvím, jde-li o vyznání víry. Proto ji také raději nazýváme lidovou zbožností než jen pouhým náboženským cítěním.

[3] Srov.. EVANGELII NUNTIANDI Apoštolská exhortace Pavla VI. HLÁSÁNÍ EVANGELIA z 8. prosince 1975, čl. 48.

[4] EVANGELII NUNTIANDI Apoštolská exhortace Pavla VI. HLÁSÁNÍ EVANGELIA z 8. prosince 1975. Každá složka Božího lidu, která převádí do svého života Boží dar podle vlastního talentu, nabízí svědectví obdržené víry a obohacuje ji novými výmluvnými výrazy. Lze říci, že „lid ustavičně evangelizuje sebe“.[98] Tady nabývá důležitosti lidová zbožnost, autentický výraz spontánní misionářské činnosti Božího lidu. Jde o realitu v ustavičném vývoji, kde je protagonistou Duch svatý.[99]

[5] Srov. EVANGELII NUNTIANDI Apoštolská exhortace Pavla VI. HLÁSÁNÍ EVANGELIA z 8. prosince 1975.

[6] Dokument z Aparecidy, 264.

[7] PAVEL VI. Apoštolská exhortace o mariánské úctě Marialis cultus 31 [pracovní český překlad Vatikánské dokumenty. Litoměřice: CMBF, 1981, sv. 4, s. 14]

  • JAN PAVEL II Apoštolský list Novo millennio ineunte 34) Moudrá pastorální činnost dovede rozlišit a objasnit vlastní povahu liturgických úkonů i schvalovat a udržovat lidové pobožnosti a přizpůsobovat je potřebám jednotlivých skupin a učinit z nich pomůcky posvátné liturgie.

[8] Apoštolský list Vicesimus quintus annus o lidové zbožnosti Jan Pavel II.

[9] .JAN PAVEL II. Apoštolský list Novo millennio ineunte 34.) Moudrá pastorální činnost dovede rozlišit a objasnit vlastní povahu liturgických úkonů i schvalovat a udržovat lidové pobožnosti a přizpůsobovat je potřebám jednotlivých skupin a učinit z nich pomůcky posvátné liturgie.

[10] (Dokument z Aparecidy, 264).

[11] V roce 2002 vydala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Direktorium o lidové zbožnosti a liturgii. Zásady a pomoc pro orientaci.

[12] Srov. Nové Direktorium o lidové zbožnosti a liturgii Direktorium rozlišuje čtyři různé termíny: úkony zbožnosti (veřejná nebo soukromá vyjádření křesťanské zbožnosti, která – třebaže nevycházejí z liturgie - jsou v souladu s liturgií, respektují jejího ducha, normy a rytmus; jistým způsobem přejímají z liturgie inspiraci a opětně k liturgii vedou), pobožnosti (různé vnější praktiky, které jsou vnitřně podníceny vírou; zdůrazňují určitý aspekt vztahu věřícího k Božím osobám, k Panně Marii nebo svatým ve vztahu ke Kristu a k jejich úloze v životě církve), lidovou zbožnost (rozmanité, převážně neliturgické soukromé nebo společné formy zbožnosti, které v duchu křesťanské víry vyjadřují obsah víry zvláštními kulturními formami), lidovou religiozitu (univerzální zkušenost, která je přítomná v srdci každé osoby nebo je zachytitelná v kultuře každého národa jako jeho přirozeně náboženský rozměr; každý člověk a každá společnost nebo její část tíhnou k tomu, aby vyjádřili svoji všezahrnující vizi transcendence a své pojetí přírody, společnosti a dějin prostřednictvím kultovních mediací, v syntéze, která má konotaci lidskou a spirituální.

[13] Srov. Nové Direktorium o lidové zbožnosti a liturgii.

[14] Kodex kanonického práva, CIC, kán. 1234, § 2 [probatas pietatis 5 KKC 1674.

[15] Srov. NÁBOŽENSKÁ SVOBODA V PRÁVU ČESKÉ REPUBLIKY, ANTONÍN IGNÁC HRDINA, vyd. Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o. 2004 I vydání Praha.

[16] Srov. NÁBOŽENSKÁ SVOBODA V PRÁVU ČESKÉ REPUBLIKY, ANTONÍN IGNÁC HRDINA, vyd. Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o. 2004 I vydání Praha.

[17] Srov. NÁBOŽENSKÁ SVOBODA V PRÁVU ČESKÉ REPUBLIKY, ANTONÍN IGNÁC HRDINA, vyd. Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o. 2004I vydání Praha.

[18] Srov. NÁBOŽENSKÝ SVOBODA V PRÁVU ČESKÉ REPUBLIKY, ANTONÍN IGNÁC HRDINA, vyd. Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o. 2004 I vydání Praha.

[19] Srov. NÁBOŽENSKÝ SVOBODA V PRÁVU ČESKÉ REPUBLIKY, ANTONÍN IGNÁC HRDINA, vyd. Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o. 2004 I vydání Praha.

[20] NÁBOŽENSKÝ SVOBODA V PRÁVU ČESKÉ REPUBLIKY, ANTONÍN IGNÁC HRDINA, vyd. Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o. 2004 I vydání Praha

[21] Srov. NÁBOŽENSKÁ SVOBODA V PRÁVU ČESKÉ REPUBLIKY, ANTONÍN IGNÁC HRDINA, vyd. Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o. 2004 I vydání Praha

Ilustrace

Duchovní střed Evropy: Dějiny Mariánského sloupu na staroměstském náměstí v Praze - Petr Blažek – Vojtěch Pokorný

[ Publikováno: 4.8.2021 | Téma: Společnost, Spiritualita, Právo, Historie, Etika ]

Příspěvek k tématu Kulturní a duchovní poslání mariánských sloupů v historii a současnosti je úvodním slovem autorů publikace Duchovní střed Evropy: Dějiny Mariánského sloupu na staroměstském náměstí v Praze 1650-2020.

V roce 1661 vzniklo nejslavnější grafické zobrazení staroměstského Mariánského sloupu. Mědirytinu Duchovní střed Evropy podle Škrétova návrhu vytvořil Melchior Küssel pro hraběte Jana Bedřicha z Valdštejna, pozdějšího pražského arcibiskupa, při příležitosti jeho úspěšné obhajoby teze ze všeobecné filosofie na pražské univerzitě. Na rozměrné rytině, věnované císaři Leopoldu I., je Mariánský sloup pojat jako duchovní i geografický střed Evropy. Starý kontinent není rozdělen na katolickou a protestantskou část, všem zemím a jejím obyvatelům se dostává Božího požehnání. Nad lidmi všech národů pracujících v míru bdí sbor národních světců v čele s apoštoly Petrem a Pavlem, který současně obklopuje v oblacích Pannu Marii. Immaculata na vrcholu sloupu je nad ostatními pozemšťany vyvýšena na nebeskou úroveň.

Hlavním tématem naší knihy, jejíž název odkazuje na zmíněnou mědirytinu, jsou historické události spojené se vznikem, existencí, stržením a obnovením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který ovšem nevnímáme pouze jako vynikající umělecké a urbanistické dílo, ale také jako významný kulturní symbol. Jeho prostřednictvím je možné dotknout se řady dalších témat, například dobových sporů o smysl a výklad českých dějin, role barokního umění, vztahu státu a církve či politické a náboženské orientaci národní. Za významnou považujeme také otázku ikonografie Mariánského sloupu, neboť její vnímání výrazně ovlivňuje uměleckou a historickou interpretaci tohoto barokního skvostu, který byl současně o poledni pozoruhodným pražským gnómonem.

Mariánský sloup na Staroměstském Velkém rynku nechal v roce 1650 postavit císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za obranu Prahy před Švédy a ukončení třicetileté války, která byla prvním celoevropským válečným konfliktem. Jednalo se o významný umělecký, architektonický i vědecký počin. Mariánský sloup byl prvním barokním sochařským dílem v českých zemích. Plnil významnou urbanistickou roli jako dominanta nejdůležitějšího pražského náměstí. Byl také gnómonem, tedy ukazatelem pražského poledne. Měl rovněž důležitý geodetický a kartografický význam. Stal se vzorem pro mnoho dalších podobných monumentů, které dodnes zdobí mnoho náměstí a dalších prostranství. Jsou také dokladem návratem ke katolictví v českých zemí v 17. století, která přinesla barokní proměnu krajiny.

Staroměstský sloup vytesal z žehrovického pískovce společně se svými pomocníky vynikající sochař a řezbář Jan Jiří Bendl, který pocházel z horního Švábska. Jeho kompozice byla převzata z mariánských sloupů v Mnichově a ve Vídni, které vznikly rovněž v souvislosti s obléháním těchto měst švédskými vojsky. Základní kámen byl slavnostně položen 23. května 1650. Již o čtyři měsíce později, 30. září 1650, byl dřík osazen sochou Panny Marie Neposkvrněného početí (Immaculata). Pro dolní podstavec vznikla čtyři sousoší andělů bojujících proti čtyřem mocnostem zla. Inspirována byla pasážemi z 91. Žalmu a z 12. kapitoly Knihy Zjevení sv. Jana, kde je popsán apokalyptický zápas archanděla Michaela a jeho andělů s drakem a záchrana rodičky před mocnostmi temnot. Andělé zřejmě představovali čtyři kardinální ctnosti: Moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.

Místo pro stavbu bylo vybráno z několika důvodů. Hlavním byla snaha odčinit potupu, které bylo při obsazení Prahy saskými vojsky v roce 1632 vystaveno posvátné Palladium země české. Zvláštním rysem českého baroka bylo zdůrazňování starobylosti uctívaných obrazů a soch středověkého původu, která potvrzovala nepřetržitou kontinuitu

katolického náboženství v zemi. Přítomna byla také v kompozici mariánské skulptury na Staroměstském náměstí prostřednictvím středověkého deskového obrazu Panny Marie Rynecké, který byl umístěn v bázi sloupu za kovovou mříží. Sanktuárium bylo pražským specifikem, které nenajdeme u vídeňského a mnichovského sloupu. Odkazovalo na úspěšnou ochranu levobřežní Prahy při švédském obležení v roce 1648. Podle tradice měl při obléhání Prahy v roce 1648 zmíněný mariánský obraz na krku zavěšen staroměstský purkmistr Mikuláš František Turek z Rosenthalu. Postavení mariánské statue bylo také symbolem obnovy katolického náboženství a projevem kultu Neposkvrněného početí Panny Marie, který prosazoval císař Ferdinand III. v rámci celé monarchie.

Mariánský sloup byl 13. července 1652 posvěcen kardinálem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu v den čtyřiačtyřicátých narozenin císaře Ferdinanda III., který se této slavnosti společně s následovníkem Ferdinandem IV. zúčastnil. Císař 15. srpna 1651 založil fundaci na udržování pravidelných bohoslužeb přímo u mariánské statue. O všech sobotách, mariánských svátcích a jejích vigiliích se měla konat procesí z kostela Panny Marie před Týnem za vyzvánění velkého zvonu ve tři hodiny odpoledne k Mariánskému sloupu, kde se měla zpívat loretánská litanie, po ní antifona „Pod ochranu tvou“ a příslušné modlitby. Průvod měl vést některý prelát nebo kanovník metropolitní kapituly, která byla přímo pověřena, aby se starala o hudebníky, asistenci při bohoslužbě, světlo apod. Celkem se mělo za rok konat 63 pobožností, z toho 51 o sobotách, šest o svátcích mariánských a šest o jejích vigiliích. Pobožnosti se na Staroměstském náměstí konaly až do konce 18. století, kdy byly na základě nařízení císaře Josefa II. přeneseny do Týnského chrámu. Později byl jejich počet vzhledem k upadajícímu zájmu věřících postupně redukován. Podle nařízení arcibiskupského ordinariátu z 28. ledna 1869 se měly konat pouze poslední sobotu v měsíci a pak o čtyřech svátcích mariánských. Před svátkem Nanebevzetí P. Marie se měl v pět hodin odpoledne konat průvod k Mariánskému sloupu na náměstí. Na základě dalšího nařízení z 3. dubna 1872 byla pobožnost přes nesouhlas týnského faráře přenesena ke sv. Vítu. Průvod k staroměstskému sloupu se měl nadále udržovat o svátku Nanebevzetí Panny Marie. Na konci 19. století byla tato tradice zásluhou mariánských družin oživena. Dodnes nebylo nařízení o konání pobožností zrušeno, byť byl jejich počet po stržení Mariánského sloupu v roce 1921 opět redukován.

U Mariánského sloupu se po staletí tedy uskutečnilo nespočet procesí a pobožností. Modlilo se na tomto místě mnoho věřících, kteří vnímali Pannu Marii jako prostřednici všech milostí a ochranitelku Prahy. Ohlas tohoto vnímání najdeme také v mnoha literárních dílech, mezi něž patří modlitby Františka Xavera Dvořáka, Františka Hrubína a Václava Renče, ale do značné míry také životní účtování Jaroslava Seiferta. Obrazy Mariánského sloupu se objevují také v mnoha dalších literárních dílech, například v textech Franze Kafky, Karla Hanse Strobla či Friedricha Wolfa, jejichž prostřednictvím je možné vysledovat různé židovské a německé perspektivy. Stály do značné míry mimo rozpolcenou debatu odehrávající se uvnitř české společnosti, kde také nechyběly různé volnomyšlenkářské satirické a antiklerikální zmínky o mariánské statue například v díle Josefa Svatopluka Machara.

Výrazná proměna vnímání role Mariánského sloupu od jeho vzniku nastala teprve od osmdesátých let devatenáctého století v důsledku tehdejší orientace části české společnosti. V souvislosti s neúspěšnými státoprávními snahami se výrazně vymezovala její reprezentace vůči historické šlechtě a katolické církvi, která byla jednou z tehdejších opor habsburské monarchie. Antiklerikální zaměření a využívání husitského a bělohorského mýtu bylo typické nejen pro mladočeské prostředí, ale později také pro socialistické strany a část národně orientované liberální pravice. Postupně se v této souvislosti v české společnosti prohluboval konfliktní výklad historických událostí spojených se vznikem Mariánského sloupu. Viditelně se projevoval také ve vleklém sporu o umístění Husova pomníku na Staroměstském náměstí, který byl odhalen v červenci 1915.

Sousedství obou památek, které symbolizují různé pohledy na české dějiny, bylo 3. listopadu 1918 ukončeno stržením Mariánského sloupu. Jednalo se o promyšlený vandalský čin, který na pokyn několika socialistických politiků zorganizoval jako údajný spontánní projev národní revoluce žižkovský bohém František „Franta“ Sauer. V tomto obrazoboreckém aktu rezonovaly bělohorské a husitské stereotypy, které také ožívaly v různých variacích i v následujícím století při konfliktech odpůrců a zastánců obnovy mariánské statue. I z tohoto důvodu nebyli ničitelé významné barokní památky potrestáni, stejně jako naprostá většina aktérů obrazoborecké vlny po zániku monarchie, v jejíž rámci byly zničeny či poškozeny tisíce sakrálních děl. Obrazoborectví po roce 1918 je srovnatelné snad jen s husitským řáděním v Českých zemích v 15. století.

https://www.marianskysloup.cz/img/original/1622/259-img_8390.jpg O znovupostavení Mariánského sloupu se pokoušelo několik generací katolíků, kteří nejčaěstji argumentovali nutností odčinit potupu spáchanou vůči Panně Marii a napravit osudovou chybu učiněnou na počátku republiky. Tyto snahy podporovali všichni čeští primasové a mnoho dalších církevních hodnostářů, lidoveckých politiků a představitelů katolických spolků. Uspořádáno bylo několik sbírek, které byly po neúspěchu zapříčiněným odporem levicových pražských politiků využity pro stavbu nových pražských svatostánků včetně kostela Panny Marie Královny míru ve Lhotce. Na výzvu spisovatele Jaroslava Durycha podpořil myšlenku obnovy mariánské statue státní prezident Emil Hácha. Proti tomuto plánu se tehdy patrně postavil nacista Josef Pfitzner, který tehdy zastával funkci náměstka pražského primátora.

Pokusy o obnovu Mariánského sloupu se objevily také v poválečném období. Nejdříve v Československu zejména v orelském prostředí a po komunistickém převratu také v exilu. V květnu 1955 byla na zahradě benediktinského opatství v Lisle odhalena socha Panny Marie z exilu, která byla po pádu komunismu převezena do Prahy, kde byla v roce 1993 umístěna v zahradě Strahovského kláštera.

Úspěch nakonec slavila po více než století teprve Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, která dokázala ve spolupráci s mnoha dalšími příznivci přesvědčit v lednu 2020 pražské zastupitele o prospěšnosti znovuvztyčení mariánské statue. Klíčovou roli sehrálo kamenické umění, pokorný přístup a otevřené srdce sochaře Petra Váni, který společně s přáteli z Mariánské kamenosochařské huti na památkové rekonstrukci pracoval s přestávkami dvaadvacet let. Dne 4. června 2020 byla opět na Staroměstském náměstí postavena socha Panny Marie. Sochař Petr Váňa plánuje také vytesat dolní sousoší andělů, bez nichž není ikonografie Mariánského sloupu úplná.

Ilustrační fotografie poskytli autoři příspěvku z vlastních zdrojů.

 

  1. Petr Blažek, Ph.D. (1973). Vystudoval historIi na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2004–2010 pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V roce 2008 se podílel na založení Ústavu pro studium totalitních režimů, kde doposud pracuje. Zabývá se především dějinami 20. století, publikoval řadu knižních studií a edic dokumentů. O dějinách Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí napsal v roce 1998 diplomovou práci.

 

 

Mgr. Vojtěch Pokorný (1971). Vystudoval SPŠ Stavební v Praze. Od roku 1989 úzce spolupracoval na tvorbě výkresů s autorem projektové dokumentace Mariánského sloupu, pro jeho obnovu, architektem Pavlem Naumanem. V letech 1999–2003 vystudoval filosofii na Teologické fakultě Trnavské univerzity v Bratislavě. Poté pracoval ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Publikuje svoje texty knižně. Od roku 2014 je předsedou Svatojánského spolku.

Ilustrace

Fenomén mariánských sloupů a duchovní poslání - Mons. Dominik kardinál Duka OP

[ Publikováno: 4.8.2021 | Téma: Teologie, Právo, Historie ]

Příspěvek navazuje na vystoupení autora na dříve konaném sympoziu na téma Kulturní a duchovní poslání mariánských sloupů v historii a současnosti a poskytuje zamyšlení nad významem a poslání v současné situaci.

Mariánské sloupy jsou fenoménem, v našich končinách spojeným především s obdobím uměleckého slohu baroka. Téma v posledních letech rezonovalo právě díky otázce, zda obnovit či neobnovit vandalsky povalenou památku, která padla za oběť vášním spojenými s obdobím vzniku republiky.

V současné době se po téměř třicetileté diskusi zmíněný mariánský sloup nejenom vrátil na Staroměstské náměstí, ale jeho znovu vztyčení v době boření památníků a jiných monumentů zároveň otevřelo i nová témata. První linie debaty se vede v rovině symbolické, nakolik je vlastně vhodné odstraněné památky obnovovat, jak k nám v dnešní době může promluvit barokní tematika. Pak je tu také debata vedená z pozice dějin umění k fenoménu, který je Střední Evropě vlastní, tzv. Pietas Austriaca, tedy k rakouské zbožnosti. Tento projev však není v našem prostoru ničím cizorodým, protože jsme přes tři staletí žili ve společném prostoru habsburské dynastie, který můžeme označit i za jakousi konfederaci, federaci a stát, podle toho, jak se postupně tato podunajská myšlenka vyvíjela. Pietas Austriaca a Pietas Bohemica si tak jsou ve svém důsledku velmi blízké a rozhodně nestojí v rozporu.

Můžeme zároveň i říci, že mariánský střed zbožnosti je křesťanství jaksi vlastní. Bez mariánského kultu, bez mariánské úcty nelze o křesťanství jako takovém hovořit – tam kde mariánská úcta chybí se křesťanství vyprazdňuje, a namísto křesťanské opravdovosti se setkáváme s křesťanskou ideologií či politologií. Víme také, že sloup je symbol spojnice mezi nebem a zemí, vertikály k Bohu. To nám bezesporu připomíná starozá konní Jakobův žebřík. Podobně nám tento sloup může připomenout stoupající dým kadidla. Pro biblickou tradici je ale nejvlastnější symbolika Božího doprovázení Izraelských kmenů do svobody, když v podobě ohnivého nebo mračného sloupu Hospodin vede svůj lid v noci, aby svítil a ve dne, aby mrak mírnil žár pouště.

Mariánský sloup má své kořeny, které nás spojují s oním známým poznáním dobra a zla, kdy právě tento kmen stromu poznání drží rovnováhu nad Boží spravedlností a nad lidskou anarchií. První mariánský sloup můžeme vidět v katedrále v Zaragoze, kde se podle legendy zjevuje Panna Maria na kmeni stromu sv. Jakubovi staršímu, známému apoštolovi Španělska, mučedníkovi církve. Otázkou, kterou mu Panna Maria při svém zjevení klade, je že opakuje slova svého syna, Ježíše Krista, který se v odpovědi na dotaz po prvních místech v Božím království ptá: „budete pít kalich, který piji já?

Proto jsme také často svědky toho, že mariánské sloupy jsou spojovány se zápasem s morovou ranou, při kterých patroni a svědci víry, kteří se věnovali pomoci nemocným, včetně velké postavy tridentské církve, sv. Karla Boromejského, dokonce nasazují svůj život za druhé v duchu Kristových slov: „cokoliv jste učinili některému z mých nejmenších bratří, mně jste učinili“. Tak je i na místě, že na těchto sloupech, protože ne každý mariánský sloup má s morem souvislost, stojí i Panna Maria jako ochránkyně a pomocnice.

A tak se můžeme ptát, co přivedlo současnou historii, že právě v době pandemie čínského koronaviru byl na Staroměstském náměstí v Praze znovu vyzvednut Mariánský sloup? Na tuto otázku, nechť si odpoví čtenář sám.

 

  1. ThLic. Dominik kardinál Duka OP, Po roce 1990 působil již veřejně jako provinciál dominikánského řádu. V letech 1998-2010 byl 24. biskupem královéhradeckým. Od 13. února 2010 pražský arcibiskup, primas český, předsedou ČBK (2010-2020). 2012 byl jmenován kardinálem. Vyučoval na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V tradicích dominikánské spirituality se vyprofiloval jako teolog a plodný církevní spisovatel, zejména v oboru biblistiky. .


Archiv

Obálka

Milí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé cyrilometodějské křesťanské akademie, přes obtíže spojené s pandemií koronaviru vychází nové číslo našeho časopisu Dialog Evropa XXI, 1-4/2020, které shrnuje plánovaná témata, činnost naší akademie a významná jubilea roku 2020. Témata tohoto čísla jsou: 30 let MSKA, 30 let svobodného působení církve v české společnosti, Kurz teologie v praktickém životě, Jubilea církevních osobností, Fenomén mariánských sloupů.V rubrice Anotace publikací jsou představeny nové knihy: od Mons. Jana Graubnera Zbožnost je užitečná ke všemu o prožívání zbožnosti v aktuální situaci, publikace k historické církevní osobnosti Svatý Jan Sarkander, vydaná autorskou a editorskou péčí PhDr. Karla Kavičky, a dvě brožury od P. Jana Larische: Budovatelé Katolické akce a Mons. ThDr. Franz Linke.

Více se dočtete zde

Logo CMKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo