František kardinál Tomášek v boji i dialogu církve a státu v Československu

Ilustrace
Téma: Vzdělání, Teologie, Společnost, Právo, Historie, Filosofie
Vydáno: 21.11.2017
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Účast na II. vatikánském koncilu

Na II. vatikánský koncil, který byl zahájen 11. října 1962, byli pozváni biskupové z celého světa, včetně komunistických zemí, tedy i  z Československa. Jenže z šesti českých a moravských biskupství nebylo obsazeno ani jedno. Uvěznění biskupové byli sice v roce 1960 amnestováni, ale ani jeden z nich neobdržel souhlas k tomu, aby se opět směl ujmout svého úřadu. Arcibiskup Beran a biskupové Hlouch a Skoupý byli dosud v internaci. Pouze dva biskupové, František Tomášek v Moravské Huzové a Kajetán Matoušek u sv. Vojtěcha v Praze, působili v duchovní správě. Nakonec souhlas k odjezdu na koncil obdrželi po určitém váhání státní správy tři slovenští biskupové a z českých jediný František Tomášek. Jeli v doprovodu několika „mírových“ kněží.[1] Biskup Tomášek si byl vědom, v jaké choulostivé situaci se ocitl. Z jedné strany se těšil důvěře - nedůvěře státních orgánů, z druhé strany mohl očekávat spíše nedůvěru ve vatikánských kruzích. Jako jediný z českých biskupů (závěru koncilových jednání se zúčastnil později i z vlasti vyhoštěný arcibiskup Beran) byl přítomen v letech 1962 až 1965 na všech čtyřech zasedáních koncilu. ThDr. Tomášek na něm pronesl celkem pět příspěvků. Přestože musel s ohledem na možnou domácí reakci opatrně volit slova, byla jeho vystoupení významná. Zcela mimořádnou pozornost vzbudil jeho projev o ekumenismu, pronesený 2. prosince 1963. Navrhl v něm svolání zvláštního koncilu, který by se nezabýval ničím jiným než problematikou sblížení západní církve s východními pravoslavnými církvemi. V otevřené, láskou a trpělivostí prodchnuté diskusi by měl tento církevní sněm probrat všechny otázky týkající se ekumenismu. Vystoupení biskupa Tomáška zapůsobilo na vedoucího delegace ruské pravoslavné církve arcikněze Vasilije Bořivoje tak silně, že mu odevzdal medaili hlavy své církve patriarchy Alexeje. 8. prosince 1965 II. vatikánský koncil skončil. Jediný koncilový otec z Čech a Moravy se vrátil do vlasti, aby jeho závěry uváděl do praxe. Tentokrát již ne jako farář z Moravské Huzové, ale jako apoštolský administrátor pražský, kterým byl už od března téhož roku.[2]

V čele pražské arcidiecéze

Diplomatická jednání mezi Svatým stolcem a čs. vládní delegací přinesla určité zlepšení poměrů církve, ale k zásadním změnám nedošlo, zejména v otázce arcibiskupa Berana. Výrazně zasáhl do tohoto jednání papež Pavel VI. vlastní iniciativou tím, že dne 22. 2. 1965 jmenoval monsignora Berana kardinálem. Jak uvádí Mons. Casaroli, „byla to sprcha komplikované a zakomplexované československé byrokracii“.[3] Předsednictvo ÚV KSČ zaujalo ke jmenování Berana kardinálem stanovisko, v němž jeho členové prohlásili, že tento akt komplikuje jednání. Přitom souhlasilo s povolením jeho cesty do Říma za podmínky, že se už nevrátí do Československa a zaváže se, že nebude aktivně pracovat proti republice.[4]

Při jednání v této otázce bylo dohodnuto, že místo něho bude pro správu pražské arcidiecéze jmenován nový správce diecéze, apoštolský administrátor Mons. ThDr. František Tomášek. Pro arcibiskupa Berana to bylo těžké dilema, protože se obával, že přijetím jistého a čestného exilu vzbudí dojem, že opouští své lidi a nechává je osamocené v tvrdém komunistickém útisku.[5] Na základě souhlasného stanoviska arcibiskupa Berana došlo k ustanovení biskupa Františka Tomáška za administrátora pražské arcidiecéze. Biskup Tomášek po složení slibu věrnosti republice a po předložení jmenovacího papežského dekretu Metropolitní kapitule u Svatého Víta se ujal svého úřadu. Při této příležitosti vydal okružní list duchovenstvu pražské arcidiecéze.[6]

V čele koncilní obnovy v reformním období „pražského jara“

Výraznější zlepšení církevních poměrů nastalo v krátkém reformním období „pražského jara“ v roce 1968. Toto historické a dramatické období přineslo významné reformy, které se týkaly i vztahu státu k církvím. Období, které se označuje jako pražské jaro, začalo již 6. ledna 1968, kdy se do čela komunistické strany dostal Alexandr Dubček. Tím také začal pokus o reformu vládního systému, vyjadřovaný heslem: Socialismus s lidskou tváří. V prvních chvílích se církev nedovedla zorientovat, zda se tentokrát jedná o skutečné strukturální změny ve společnosti, anebo o pouhou palácovou revoluci spojenou s výměnou vedoucích komunistických kádrů. Z jejich iniciativ vzešly napřed nesmělé, pak stále smělejší podpisové akce dožadující se demokracie, náboženské svobody, propuštění zbývajících politických vězňů atd. Signatářem některých z nich byl i biskup František Tomášek. Ze všech koutů republiky včetně Slovenska přicházely na pražskou konzistoř rezoluce žádající biskupa Tomáška, aby přispěl k uskutečnění personálních změn ve vedení kněžského „mírového“ hnutí. Pražskému ordináři se dávali k dispozici kněží i laičtí aktivisté dvou generací, ti, kteří prošli vězeními, a ti, kteří novými formami apoštolátu pokračovali v činnosti svých starších předchůdců.

Z jejich podnětu ustanovil biskup Tomášek pražskou arcidiecézní pastorační radu, skládající se jak ze zástupců kněží a řeholníků, tak laiků. Dne 20. března 1968 vydal biskup Tomášek provolání k duchovenstvu a věřícímu lidu, ve kterém se mimo jiné uvádí vztah církve ke společnosti: „Doufáme, že doba zkoušek končí. Tato naděje vyznívá z projevů, které posíláte jednotlivě i společně mně, institucím, tisku a oficiálním místům. K tomu projevu, který vzbudil nejširší zájem, jsem se spolu s ostatními českými biskupy připojil. Především se v nich distancujeme od lidí, kteří po dlouhá léta zasahovali do práv biskupů, chtěli mluvit vaším jménem a tím škodit církvi, ale i státu víc, než se zdá na první pohled. Nechceme žádná privilegia. Svých práv v demokratické společnosti se dovoláváme s dobrým svědomím. Jsme přesvědčeni, že naši službu v duchu evangelia, v duchu pokoncilového katolicismu, celá naše společnost velice potřebuje. Touto službou je výchova dětí, upevňování rodin, pomoc starým, nemocným, opuštěným. Služba je naše každodenní dobře vykonaná práce, pomoc hledajícím, šíření atmosféry vzájemné důvěry, optimismu. Služba je dialog se světem, se všemi lidmi dobré vůle.“[7] Správce pražské arcidiecéze biskup Tomášek vyhlásil rok 1968 Rokem pokoncilní obnovy. Na jeho přání prohlásil papež Pavel VI. svatého Vojtěcha za hlavního patrona pražské arcidiecéze. Jako předseda České liturgické komise se přičinil o to, že se nejen v pražské, ale i v ostatních českých a moravských diecézích začaly uskutečňovat závěry II. vatikánského koncilu. Při pražské apoštolské administratuře založil pokoncilní knihovnu. K nelibosti úřadů zdůrazňoval jednu z podstatných myšlenek koncilu, a to spolupráci kněží a laiků. S jeho příchodem do Prahy přestal být arcibiskupský palác laikům zapovězeným místem. V sérii pastýřských listů z této doby apeloval na vytváření podmínek pro růst duchovních povolání, protože věděl, že „žeň je sice bohatá, ale dělníků málo“.[8]

Významným nástrojem k realizování církevních reforem nauky II. vatikánského koncilu se stalo hnutí, ve kterém spolupracovali jak kněží a řeholníci, tak laici. Hlavním úkolem rodícího se hnutí měla být obnova církevních struktur, duchovní obroda národa, uvádění myšlenek II. vatikánského koncilu do života. Po mnoha diskusích dostalo hnutí název Dílo koncilové obnovy - DKO. Koncem dubna a začátkem května se na mnoha místech Čech, Moravy a Slovenska konaly vikariátní (děkanátní) schůze kněží a laiků, na kterých se volili delegáti pro zakládající sjezd DKO. Ten se konal ve dnech 14. a 15. května 1968 na Velehradě a stal se vyvrcholením několikaměsíční aktivity jak biskupa Tomáška, tak jeho pracovního týmu z pražské pastorační rady a z olomouckého organizačního výboru. Sjezd zahájil biskup Tomášek, který pak byl v závěru jednání zvolen předsedou DKO. V prohlášení ustavujícího sjezdu Díla koncilové obnovy čteme mezi jinými: „Stavíme se za podání, kterým otec biskup ThDr. František Tomášek požádal jménem všech českých a slovenských biskupů československou vládu, aby bylo obnoveno jednání čs. vlády se Svatým stolcem, aby bylo umožněno obnovení svobodného styku našich ordinářů se Svatým stolcem, aby všichni biskupové - diecézní i titulární - mohli nastoupit do svých úřadů, aby byla zabezpečena nerušená činnost celostátní biskupské konference, aby v dohodě se Svatým stolcem byly obsazeny uprázdněné biskupské stolce, aby biskupové mohli svobodně vykonávat svůj úřad, zřizovat a řídit teologická učiliště a semináře, zřizovat a obsazovat fary, stavět kostely a jiné církevní objekty, aby kněží ve své pastorační činnosti podléhali pouze ordinářům, aby laikům nebyly kladeny překážky v plné účasti na všech stránkách života církve, aby byl umožněn život a činnost řádů, kongregací a sekulárních institutů v duchu dekretů II. vatikánského koncilu.“[9]

Jmenování kardinálem. Papež Pavel VI. jmenoval biskupa Františka Tomáška kardinálem a arcibiskupem pražským. Na veřejné kardinálské konzistoři, konané ve Vatikáně 27. června 1977, odtajnil papež při ohlášení jmen nově jmenovaných kardinálů jméno Františka Tomáška. Stalo se to těmito slovy: „Poslední, avšak ne co do věrnosti, je biskup František Tomášek z Prahy. Jeho jmenováním jsme chtěli zhodnotit jeho práci vyznačenou duchem evangelia jak před církví, tak před občanskou společností. Doufáme, že toto jeho jmenování může být zárukou pro budoucnost plnou naděje v Československu.“ Jmenování biskupa Tomáška se stalo bez předchozího vědomí československé vlády.

Ta se tak rázem ocitla v těžko řešitelné situaci. Vzhledem ke světovému veřejnému mínění nebylo nadále politicky prozíravé jeho jmenování arcibiskupem pražským oddalovat v naději, že smrt starého pána vše vyřeší. Diplomatická jednání v tomto směru skončila nakonec úspěšně, a tak 31. prosince 1977 vydal papež Pavel VI. jmenovací bulu. Arcibiskup Tomášek byl intronizován ve svatovítské katedrále 26. března 1978.[10]

Kardinál v čele zápasu církve s komunistickou mocí

Významným mezníkem v tomto zápase katolické církve s komunistickou mocí se stala oslava 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Jan Pavel II. jako první slovanský papež v dějinách dal vyniknout velikosti těchto dvou misionářů slovanských národů v rámci celé Evropy. V roce 1980 rozhodl vyhlásit je za patrony tohoto kontinentu společně se sv. Benediktem. Při příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje zveřejnil papež s datem 2. června 1985 encykliku pro celou církev Slavorum apostoli, ve které chtěl připomenout zásluhy a učení tohoto světce zvláště u Slovanů žijících na územích dřívější Velké Moravy; boj komunistické moci proti náboženskému dědictví, jež sv. Metoděj po sobě zanechal, byl důvodem k povzbuzení toto dědictví nezradit.[11]

Na oslavy tohoto významného jubilea chtěl kardinál Tomášek pozvat Svatého otce Jana Pavla II., který by byl velice rád přijel, ale vláda tento návrh neschválila. Papež tedy vyslal na hlavní pouť na Velehrad státního tajemníka kardinála Casaroliho. Oslavy vyvrcholily 7. července celonárodní poutí na Velehrad, kde se shromáždilo na sto tisíc věřících, kteří veřejně vyznali svoji věrnost dědictví víry, církvi a Svatému otci. Během průběhu oslav došlo ke konfrontaci s komunistickými činiteli, kteří chtěli prezentovat pouť věřících jako mírové shromáždění.[12] Právě tento akt, který znemožnil setkání katolických věřících s Nejvyšším pastýřem, vyvolal bouři odporu a aktivizoval katolíky k boji za jejich práva. Tímto největším shromážděním se „mlčící“ církev v Československu k obraně svých práv veřejně přihlásila.

Velehradská pouť 1985 se zapsala do dějin jako největší poválečné shromáždění věřících v Československu. Stala se skutečným plebiscitem víry, naděje a lásky. Nikdo už nemohl kardinálu Tomáškovi říci, že je generálem bez vojska. Církev, která dosud před širší veřejností zdánlivě mlčela, konečně hlasitě promluvila. Slušně, konkrétně, důrazně. Dala najevo, že není „masou“, která se dá kýmkoliv manipulovat, ale společenstvím věřících, kteří vědí, kdo jsou pravými pastýři. Těm projevila důrazně svou lásku a věrnost.[13]

Věřící v Československu naslouchali povzbuzujícímu hlasu svého pastýře Jana Pavla II., dostali odvahu veřejně a aktivně se zasazovat za svobodu a lidská práva v celé jejich šíři. Touto událostí došlo také ke značnému sblížení a podpoře církve ze strany nezávislých politických aktivit. Signatáři Charty 77 uvítali, že se katolická církev začíná chovat sebevědoměji. Proti mocenské mašinérii postavené proti občanům bylo téměř nemožné organizovat výraznější odpor. Přesto v reakci na tyto poměry vznikly občanské iniciativy, které se režimu na odpor stavěly. Československý režim byl zvyklý na přítomnost krutě pronásledovaných politických disidentů, onoho „protivného plevele“, jak je nazval v roce 1986 jeden z členů politbyra. Neměl ale žádné zkušenosti s náboženskými událostmi velkého rozsahu a s napjatou atmosférou, která je provázela. Po velehradských oslavách se na poutních místech ve sváteční dny pravidelně scházelo na 50 000 věřících. Kardinál Tomášek přestal pomýšlet na odchod do důchodu a začal poskytovat rozhovory západním novinářům. „Je jisté, že papež do Československa nakonec přijede,“ prohlásil sedmaosmdesátiletý primas v roce 1986. Českoslovenští komunisté vždy kladli velký důraz na národní protikatolické tradice, ale způsobili naopak, že církev stanula po boku ostatních utiskovaných a mohla tak obnovit své svazky se společností. Komunisté si stejně jako před nimi Masaryk také odcizili katolické Slováky. Po každém represivním zákroku teď následovaly protesty zahraničních skupin bojovníků za lidská práva.[14]

Duchovní obnova v programu Desetiletí duchovní obnovy národa

Pod vedením papeže Jana Pavla II. už nebyla katolická církev v komunistických státech východní Evropy mlčící. Nejenže se sám papež stal mluvčím umlčované církve a oporou věřících v zápase o jejich práva, ale zároveň se stal obhájcem práv a svobod pro všechny lidi v porobených zemích. V komunistickém Československu byly církevní poměry jedny z nejobtížnějších a tato kritická situace vyvolala významný projev organizovaného odporu. V čele tohoto hnutí v katolické církvi stál pražský arcibiskup František kardinál Tomášek, který byl komunistickou mocí označován za generála bez vojska. Zápas katolické církve vedený kardinálem Tomáškem za podpory a příkladu papeže Jana Pavla II. nebyl politickým bojem, ale ideovým zápasem o mravní a duchovní charakter národa a celé země. Desetiletí trvající mravní a duchovní devastace Československa, způsobená komunistickou mocí, volala církev k zodpovědnosti za osud této země a nutnosti bojovat za záchranu hodnot, o které se opíral rozvoj této země. V tisícileté historii české státnosti vydala církev osobnosti, které ve službách našemu a sousedním národům přispěly k rozvoji českého státu. Byly to významné osobnosti, které stály u zrodu naší vlastní kultury a státnosti. Jednou z nich, která prospěla nejen církvi a našemu národu, ale významně se zapsala do dějin sousedních zemí, byl svatý Vojtěch, pražský biskup, jehož tisící výročí mučednické smrti si měla církev připomenout 23. dubna 1997. Svatovojtěšské jubileum a jubileum třetího tisíciletí křesťanské éry bylo příležitostí pro katolickou církev připomenout a nabídnout mravní a duchovní hodnoty k obrození českého národa. To bylo podnětem k významnému projektu Desetiletí duchovní obnovy církve a českého národa. Iniciátory tohoto projektu byli tajně vysvěcení kněží, psycholog Tomáš Halík a pozdější ministr školství Petr Piťha.[15]

V pastýřském listě, ve kterém se kardinál Tomášek poprvé zmínil o projektu Desetiletí, se uvádělo: „…v Roce Panny Marie, ke dni letošní slavnosti Nanebevzetí Panny Marie vyhlašuji od 1. neděle adventní, tj. od 29. listopadu 1987, Rok blahoslavené Anežky Přemyslovny! Hlavní myšlenkou a tématem tohoto jejího roku bude: Služba životu Božímu v lidských duších a služba životu lidskému od jeho početí až do posledního dechu života. Tím dávám zároveň podnět k desetileté přípravě na milénium mučednické smrti biskupa sv. Vojtěcha, které bude v roce 1997.“[16] K myšlence Desetiletí se připojili i ordináři moravských diecézí, olomoucké a brněnské, a tak pastýřský list, vydaný k zahájení Desetiletí duchovní obnovy o první neděli adventní, kdy začíná nový církevní rok, podepsali už všichni čeští a moravští biskupové a ordináři. Praví se v něm: „Bratři a sestry! Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení, a to všechno proto, že víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba probrat se ze spánku.“[17]

Úlohou Desetiletí bylo přispět k zahojení ran minulosti, k vnitřnímu obrácení a poctivému hledání pravdy. Mělo vést v duchu pokání a smíření k chápání trvalých hodnot, „na nichž by bylo možné budovat civilizaci lásky a úcty k životu, zejména respektu k hodnotě a právům lidské osoby, nikoliv civilizaci smrti, násilí, konzumu a bezohledné manipulace s lidmi“. Každý rok Desetiletí byl zaměřen na určitou oblast našeho života, nesl jednu stěžejní myšlenku Desatera a měl svého patrona, světce, který vynikal ve ctnosti zdůrazňované v daném roce.

K Velikonocům 1988 poslal kardinál Tomášek poselství představitelům církví a všem lidem dobré vůle v naši zemi. Bylo v něm obsaženo pozvání připojit se k duchovní iniciativě Desetiletí, „aby bylo dílem vpravdě ekumenickým, v nejširším slova smyslu (…). Při pohledu do naší minulosti máme všichni důvod k prosbám o milosrdenství a odpuštění Boží a katolická církev si nezakrývá svůj podíl viny na bolestných stránkách našich dějin. Přejeme si, aby dílo Desetiletí přispělo k tomu, abychom sváry minulosti nepřenášeli přes práh nového tisíciletí.“[18]

Boj katolické církve za práva a svobodu

Hnutí odporu katolíků vůči neuspokojivému stavu církve v komunistickém Československu vyvrcholilo peticí za nápravu vztahů církve a státu. Petici podepsalo statisíce katolíků a občanů souhlasících s těmito požadavky. Kardinál Tomášek podpořil tuto aktivitu věřících dopisem, ve kterém se uvádělo mimo jiné:

„Je správné, když jako občané uplatňujete svá práva vůči světské moci. To však není všechno, co máte možnost dělat. Je třeba ujímat se svých práv i fakticky. Litera zákona sice velmi zužuje náboženský život katolíků, přesto je nám upíráno mnohé, co nezakazuje zákon, ale mimo zákonnou kompetenci lidé pověření veřejnou správou. Ale v každém právním státě platí zásada: Všechno, co není zakázáno, je povoleno – rozumí se zákonem, ne něčí libovůlí. Nebojte se tedy např. uskutečňovat plný církevní život v duchu Druhého vatikánského koncilu, ve farnostech i mimo ně.“[19]

Kardinál Tomášek se stal morální autoritou a faktickým reprezentantem katolické církve v komunistickém Československu. Jako nejvyšší církevní představitel se také obracel na vládu s výzvami k nápravě postavení věřících a církve a změně poměru mezi církví a státem. Na základě petice katolických věřících se kardinál Tomášek obrátil na nejvyšší státní představitele dopisem, ve kterém zdůraznil, že „dosavadní církevní politika může pokračovat jen za cenu násilí. Násilí ovšem krizi neřeší, ale prohlubuje. Katolíci jsou si vědomi svých práv, budou je dále požadovat a jsou odhodláni přinášet oběti. Katolický lid z Čech, Moravy i Slovenska už dříve mnoha způsoby a nyní statisíci podpisů, které zastupují miliony dalších katolíků, projevil mně svou plnou důvěru. Tento morální mandát mne nejen opravňuje, ale přímo zavazuje k tomu, abych nemlčel. Proto jménem našich katolických věřících latinského i řeckého obřadu prohlašuji: Žádáme změnu postoje státu k církvi. Nechceme jít cestou konfrontace, ale dialogu!“[20] Dále pokračoval: „Tento dosavadní stav společnost destabilizuje a nikomu neprospívá. Je nejvyšší čas situaci řešit. Toho se nedosáhne jednostranným diktátem, ale společně dialogem. Tím rozumím jednání dvou partnerů, kteří se vzájemně respektují a mají upřímnou vůli dospět k seriózní dohodě. Partnerem za katolickou církev je především Svatý stolec, a to v nejzávažnějších záležitostech. V ostatních věcech je partnerem domácí církev. Za ni ovšem nemohou jednat lidé, kteří nemají důvěru ani Svatého stolce, ani věřícího lidu. Zejména církevně zakázané sdružení „Pacem in terris“ je pro vztah církve a státu faktor vysloveně negativní. Katolický lid dal nejednou jasně najevo, kdo je jeho pravý mluvčí. Z vlastního jednání mohu prohlásit toto: Církev nestojí o privilegia. Přeje všem náboženským společnostem a všem občanům bez rozdílu přesvědčení svobodu k rozvíjení toho, co potřebují a na co mají právo. Církev potřebuje pouze prostor pro naplňování celého svého duchovního poslání a pro službu lásky všem lidem i společnosti. Věřící nemají mít místo ve společnosti jen jako pracovní síly, ale jako rovnoprávní občané. Tato země je jejich vlastí, cítí se za ni odpovědni a víra je rozhodně neodvádí od poctivého postoje ke společnému dobru. Jsme připraveni ke skutečnému dialogu o zásadním řešení postavení církve v našem státě. Jsme ochotni odpouštět minulá bezpráví, avšak nehodláme být mlčením spoluvinni na bezpráví vůči nám, našim dětem a vnukům.“[21]

Svatořečení Anežky České před Listopadovou revolucí

Velký význam sehrálo v procesu pádu komunismu svatořečení Anežky České v Římě, které se stalo mimořádnou událostí nejen pro věřící, ale bylo povzbuzením pro celý český národ. Po letech izolace a odloučení od Svatého stolce se mohli, ač za obtížných podmínek, vydat tisíce poutníků z Československa za Svatým otcem do Říma, aby prožili tuto historickou událost, která připomínala izraelský lid vedený Mojžíšem, jenž putoval čtyřicet let po poušti, až dospěl do svobodné vlasti. František kardinál Tomášek jako jediný pastýř provázel čs. katolický lid čtyřicetiletým komunistickým otroctvím a přivedl jej do Říma, k prahům apoštolů, ad limina apostolorum, na práh svobody. Utrpení katolíků, které snášeli kvůli věrnosti katolické víře, církvi a Svatému otci, bylo odměněno radostným zážitkem z vroucího přijetí a setkání se Svatým otcem Janem Pavlem II. Čs. katolíci díky svému odhodlání nenechat se odloučit od Říma mohli se zde cítit jako doma, mezi svými. Poprvé mohli zakusit univerzalitu církve spojující národy celého světa, mezi nimiž se českému národu dostává zvláštní pocty.

Blahoslavená Anežka Česká zemřela v roce 1282. Dlouhá mezera mezi její smrtí a kanonizací poskytla Janu Pavlovi příležitost kázat o zvláštních cestách Prozřetelnosti v dějinách a o tom, jak může minulost občas vrhnout světlo na neprůhlednou přítomnost. Anežka měla ve svém životě co činit s utrpením stejně jako katolíci Čech, Moravy a Slovenska dnes. Anežka Česká se vyznačovala ochotou přijmout „s naprostou důvěrou události, které připouštěla prozřetelnost, s jistotou, že všechno přejde, ale (Kristovy) pravdy navždy zůstanou! To je poučení, které vám dává nová světice, svým drahým krajanům v roce 1989.“[22]

Při kanonizační slavnosti v Římě mohla většina poutníků z komunistického Československa zakoušet nejen atmosféru svobody, ale setkat se s těmi, kteří byli v exilu mimo svou vlast. Muži a ženy z podzemní církve, kteří se navzájem někdy neviděli čtyři desetiletí, se na náměstí sv. Petra opět setkali. Při setkávání se starými přáteli a nalézání nových v průběhu víkendového kanonizačního obřadu zjišťovali katolíci z celého Československa, v jaké míře přežila jejich církev stalinismus 50. let a husákovskou „normalizaci“ po sovětské invazi roku 1968. Bylo jich daleko více, než si představovali. Byli silnější, než se domnívali. Měli před sebou nedávný příklad Poláků a východních Němců. Znovu sjednoceni dlouho očekávanou kanonizací blahoslavené Anežky vraceli se domů, aby nenásilnou revolucí získali svobodu své vlasti. [23]

Vztahy mezi církvi a státem po pádu totality v Československu

Vztahy mezi církví a Československem prošly pozoruhodným vývojem. Na počátku při vzniku ČSR v roce 1918 bylo zde konfliktní hnutí „Pryč od Říma“, které bylo překonáno modem vivendi v období I. republiky. Následoval nástup totalitních ideologií nacismu a komunismu. V komunistickém období to byl přímo konfrontační a likvidační „boj a snaha o odloučení od Říma“ až ke konečnému období v obnovené demokracii, které vyvrcholilo návštěvou římského biskupa v ČSR v roce 1990. Tímto pozváním bylo učiněno zadost čs. občanům, kteří toužili po uskutečnění papežovy návštěvy a styku katolíků s Vatikánem, znemožňované předchozím režimem. Svatý stolec reagoval velice rychle a vstřícně, a návštěva byla mimořádně zařazena do programu na dny 21. – 22. 4. 1990. Zároveň bylo dohodnuto obnovení diplomatických styků, které byly od roku 1950 komunistickou mocí přerušeny.[24]

Papež ve svém pozdravu uvedl: „Vážený pane prezidente, napsal jste, že politika není technologií moci a manipulací s lidmi, nýbrž „jedním ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl“. Dosvědčil jste i svými činy, že chápete politiku jako službu pravdě a jako starost o bližní. Kéž toto Vaše úsilí a úsilí celé vlády národního porozumění přinese trvalé plody pro šťastnou budoucnost Československa! Vroucně jsem toužil přijít mezi Vás před pěti lety, při příležitosti jedenáctistého výročí svatého Metoděje, ale nebylo to možné. Děkuji Pánu, že mi dopřál uskutečnit toto přání v těchto dnech. S dojetím jsem přijal pozvání svého drahého bratra kardinála Františka Tomáška, pražského arcibiskupa. V jeho slovech slyším jednotný hlas biskupů Československa, jejichž sbor je nyní konečně po dlouhých desetiletích opětně úplný, takže jsem mohl ustanovit v Československu biskupskou konferenci. Ve slovech statečného pastýře slyším volání zástupů věřících, které po léta zaznívalo při poutích, slavnostech i při manifestacích za náboženskou svobodu: „Ať přijede Svatý Otec!“ Sám jsem po svatořečení Anežky Přemyslovny loni v Římě slyšel mohutné volání tisíců věřících Čechů i Slováků: „Papež musí do Prahy!“. Papež rozuměl tomuto imperativu touhy. Ano, papež, první slovanský papež, musí do Prahy, na Velehrad, do Bratislavy. Touze věřících odpovídá i jeho vlastní touha ukázat bratrským národům Československa, jak jsou a vždy byly blízké a drahé jeho srdci. Před několika momenty jsem s upřímnou láskou a úctou políbil českou zem. Tento polibek papeže byl polibkem bratrství, pokoje a usmíření. Kéž pomůže zhojit jizvy minulosti a odstranit dávné stíny nedůvěry, které kdy v minulosti ležely mezi Čechami a Římem. Jistě je to řízení Prozřetelnosti, že právě papež Slovan je prvním papežem, který vstoupil do této země a přinesl jí z věčného města pozdrav pokoje.“[25]

Výsledkem této návštěvy bylo, že papež Jan Pavel II. a prezident Václav Havel jako nejvyšší představitelé katolické církve a Československé republiky dali základ nové formě vztahu církve a státu, který spočívá ve vzájemné spolupráci při zajišťování obecného blaha. Projevením politické vůle obou nejvyšších představitelů byly dány předpoklady k nové koncepci vzájemné spolupráce v oblastech, ve kterých dal stát znovu prostor církvím – ve školství, v sociálních službách, v armádě. Proto lze označit tuto koncepci vztahů, odrážející další stupeň vývoje vztahu státu a církví v ČSFR, jako modus cooperandi – způsob spolupráce.

Důležitým krokem potvrzujícím přátelský poměr Československa bylo obnovení diplomatických styků mezi Svatým stolcem a ČSFR v červnu 1990. Do Prahy přijel 11. září 1990 a vzápětí po své akreditaci se apoštolský nuncius Mons. Giovanni Coppa stal doyenem diplomatického sboru v České a Slovenské Federativní Republice.[26] Nový nuncius ve svém pozdravu kardinálu Františku Tomáškovi a biskupské konferenci v ČSFR nastínil charakter své mise: „Přicházím k vám jako bratr a prosím, abyste mě jako bratra přijali. (…) Chci s vámi spolupracovat jako bratr i jako váš služebník. Vždyť i římský papež se od dávných dob nazýval „služebníkem služebníků Božích“. Proto tedy i já, jeho vyslanec a posel, si přeji být služebníkem služebníků sluhů Božích. Před Bohem prohlašuji: Budu sluhou vám všem i celé vaší církvi.“

Kardinál Tomášek v odpovědi mimo jiné uvedl: „S velkou radostí tě zdravím u příležitosti tvého příchodu do naší vlasti. Čtyřicet let – jak dlouhé skutečně bolestné období – nemohl zde nuncius římského papeže zastávat svůj úřad. Bylo to temné období bezpráví vůči věřícím, čtyřicet let pronásledování a pokusů zničit náboženský život. Tomu všemu Bůh učinil konec. Bohu díky! Před pěti měsíci jsme tu s radostí mohli pozdravit Svatého otce Jana Pavla II. Jeho otcovská návštěva nás všechny velice povzbudila. Byl jako paprsek na konci dlouhé zimy. Tvá Excelence k nám přichází nyní jako jeho reprezentant. Tvá přítomnost má být – s Boží pomocí – časem růstu a zrání. Tvůj příchod je znamením skutečně nového vztahu naší republiky k Apoštolskému stolci.“ [27]

Navázáním diplomatických styků chtěl Svatý stolec napomoci při překonávání a řešení problémů ve vztazích církve a státu. Jedním z nich byla otázka restitucí. Papež se ve své odpovědi na velvyslancův projev mimo jiné zmínil o potřebě řešit též problém církevního majetku, zabaveného v Československu v době totalitního režimu. Tato připomínka sice v projevu figurovala na jednom z posledních míst a byla nadto formulována hypoteticky a diplomaticky, jenomže L’Osservatore Romano ji vysunul jako podtitulek své zprávy o audienci: „Pouze důvěřivý dialog mezi církevním společenstvím a státními autoritami umožní v Československu vyřešit problémy, jež zůstávají po obtížích posledních desetiletí.“ A k tomuto obecnému výroku dodal podtitulek: „Je žádoucí, aby se brzy vyřešily otázky spojené s restitucí církevního majetku.“[28]

Politická reprezentace v porevolučním období uskutečňovala dalekosáhlé reformy politického, právního a ekonomického systému v Československu. V problémové oblasti vztahů církve a státu došlo k zásadním změnám a reformám. Bezprostředně v revolučním období byla odstraněna nejkřiklavější protiprávní opatření namířená proti církvím. Konfesně-právní úprava v obnovené demokracii přinesla církvím příznivou úpravu a zaručovala práva v rozsahu odpovídajícím standardním demokraciím. Veškeré změny v československé legislativě sledoval Vatikán se zájmem, ale současně dal jasně najevo, že je pokládá za interní záležitost republiky. Zcela nově vyvstaly problémy ve státoprávní oblasti a reformě federativního uspořádání Československa, které vyústily v jeho rozdělení a zánik československého státu. Tento proces probíhal ústavní a legální formou a po volbách v roce 1992 dostal podobu dohody české a slovenské politické reprezentace o rozdělení státu.

Závěr života kardinála Tomáška v závěrečném období Československa

V Československu po pádu komunistického systému nastal proces zásadních politických, ekonomických a státoprávních reforem, které vyústily v krizi v otázce státoprávní uspořádání. Dosavadní federalizovaná forma státoprávního uspořádání byla nevyhovující pro slovenskou politickou reprezentaci. Politickým jednáním se dospělo k rozhodnutí o rozdělení Československa na dva samostatné státy. Na základě tohoto vývoje dne 20. června 1992 abdikoval Václav Havel na funkci prezidenta ČSFR. Tímto aktem byl potvrzen neodvratný proces definitivního zániku Československa. Na rozdíl od  vzniku Československa, které bylo spojeno  s protikatolickým útoky, tak  rozpad společného státu a  proces vzniku samostatných  státu a neměl negativní  vliv na vztazích církve a státu v České republice. 

Historický vývoj vztahů mezi Svatým stolcem a Československem byl završen rozpadem a zánikem společného státu Čechů a Slováků. Završení historie Československa bylo symbolicky spjato se završením životní pouti kardinála Františka Tomáška, který byl svým životem spjat se všemi osudovými událostmi Československa. Poslední rozloučení s touto osobností, která se stala spojnicí mezi církví a státem, bylo příležitostí vyjádřit jí uznání za významnou roli ve vztazích církve a státu.

Postoj politické reprezentace k roli a perspektivám katolické církve v české společnosti byl naznačen v pohřebním rozloučení se zesnulým kardinálem. Nad jeho rakví promluvil premiér Václav Klaus, který uvedl: „Dovolte mi, abych jménem svým i jménem vlády České republiky vzdal poslední poctu člověku, který – v době pro naši zemi a pro náš národ tak těžké – celým svým životem prokazoval význam a účinnost tří vzácných lidských vlastností, které my ostatní tak často postrádáme: význam a účinnost pokory, trpělivosti a statečnosti. František kardinál Tomášek byl nejen pro katolíky a nejen pro věřící, ale pro všechny lidi této země v onom dlouhém období, kdy mnozí z nás propadli zoufalství, únavě a rezignaci, kdy mnozí z nás ztráceli víru v možnost změny, symbolem naděje do budoucnosti.“[30]

Václav Havel ve svém projevu uvedl, že to byla především zásluha kardinála Tomáška, že se v naší zemi občanský vzdor tak šťastně spojil se vzdorem duchovním a že výsledkem tohoto spojení byla vzpoura proti zlu, jejíž humánní tvář sklidila obdiv celého světa. Duchovní rozměr lidského života, který nám svým dílem znovu a znovu připomínal, spoluurčil charakter naší revolty, v jejímž ohnisku byla pravda a láska, porozumění a solidarita, obětavost a schopnost pokání a odpuštění: „Přemýšlím-li o smyslu jeho díla a o poselství, které z něj vychází, pak mne napadá, že to je výzva k jednotě duchovního a světského, náboženského a občanského, mravního a politického. Je to velká připomínka, že kdykoli v českých dějinách souzněl hlas úcty k Bohu s hlasem moci světské a obě tyto moci stály na straně národního společenství, prožívali jsme dobré chvíle. Ano, český stát vzkvétal vždy, když jeho politická existence měla duchovní rozměr a když v jeho řízení byla přítomna idea univerzální odpovědnosti. Tragické periody našich dějin byly naopak vždy provázeny přízemností a nadvládou sobeckých a úzce skupinových zájmů. Život a práce toho, s nímž se dnes loučíme, nás tedy nabádají k tomu, abychom v dramatické době budování naší nové státnosti byli pamětliví této jednoty.“[31]

Nástupce kardinála Tomáška arcibiskup Miloslav Vlk v závěru své promluvy zdůraznil: „Zavazujícím odkazem kardinála Tomáška pro nás biskupy, kteří jdeme v jeho stopách, i pro celou naši církev, je jít neochvějně cestou jeho víry, modlitby a přinášení oběti. Stát vždy na straně národa. Být kvasem, potřebnou solí v této zemi, v této společnosti. Odkazem kardinála Tomáška pro celý národ a celou společnost je stát svorně na straně pravdy, která jediná osvobozuje.“[32]

Tato slova pronesená ústy nejvyšších představitelů státu a církve jsou základem cesty k novým vztahům církve a státu a vyjadřují vůli spolupracovat na vytváření a rozvoji obecného dobra v celé jeho pluralitní rozmanitosti a plnosti, a naplňovat tak odkaz nejen kardinála Tomáška, ale všech osobností, které se zasazovaly a obětovaly za dobré vztahy mezi církví a státem. Symbol bojující katolické církve v Československu odešel, ale katolická církev zůstala. Pohnutá historie vzájemných vztahů mezi katolickou církvi a československým státem se završila uznáním a s perspektivou vzájemnou spolupráci novém státe v České republice.

 

[1] Čs. delegace svědčila o katastrofální situaci církve v ČSSR, jak vzpomíná biskup Jaroslav Škarvada: „Biskupa Tomáška jsem poznal v Římě brzy po započetí II. vatikánského koncilu. Přijel se skupinou duchovních, vyslaných ze socialistického Československa, z nichž většina neměla na koncilu vůbec co dělat. Z těch, kdo se na koncil opravdu dostali, to bylo několik slovenských biskupů, z českých jen právě on, a pak, jako odborníci, děkani teologických fakult v Litoměřicích a Bratislavě. Ostatní byli mírovácká stafáž a fízlové (...). Biskupa Tomáška nám bylo všem líto. Dozvěděli jsme se, že působí jako farář v malé farnůstce Moravské Huzové, že může vystupovat jako biskup jen za hranicemi své vlasti a že po návratu na ruzyňské letiště musí opět odložit odznaky své hodnosti. (…) V Praze si uvědomili, že vysílání „mírováků“, kteří se na zasedání nedostanou, je neúnosné, fízlů bylo už v Římě stejně dost a na hlídání delegace stačili jeden či dva.“ Srov. HARTMANN J., SVOBODA B., VAŠKO V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 22.

[2] HARTMANN J., SVOBODA B., VAŠKO V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 23.

[3] „Svatý stolec jasně sdělil pražské vládě, že jde o poctu velké osobnosti, muži církve uznávanému a ctěnému celým katolickým světem, proti kterému ostatně ani samotné státní soudní tribunály nevznesly žádný rozsudek ani formální obvinění. Vláda si byla dobře vědoma, že je v nevýhodě, nedělala z toho sice žádnou tragédii, ale cítila se nucena vyjádřit svůj postoj k této novince.“ CASAROLI, A. Trýzeň trpělivosti, s. 139.

[4] KAPLAN, K. Těžká cesta, s. 30.

[5] Casaroli k tomu uvádí: „Ticho se prodlužovalo a ještě prohlubovalo přestávkou, které monsignor Beran využil k úvaze před svým konečným rozhodnutím. To nakonec vyznělo v tom smyslu, že příležitost vidět konečně pražskou arcidiecézi po tolika letech v rukou apoštolského administrátora, jako je monsignor Tomášek, zvítězila nad váháním, a to současně v zájmu života církve v celém Československu. Pro monsignora Berana to jistě znamenalo velkou osobní oběť.“ Srov. CASAROLI, A. Trýzeň trpělivosti, s. 140.

[6] Píše v něm mezi jiným: „Drazí spolubratři, děkuji vám, že jste mne se svými věřícími přijali jako toho, koho k vám poslal Svatý otec. Přišel jsem k vám, abychom si podali ruce ke společné práci, k níž nás povolal Kristus. „Jako mě poslal Otec, i já posilám vás“ (Jan 20,21). S láskou, nadšením a bezmeznou důvěrou pokračujme ve velkém poslání, které On nám dal. Hlavním předpokladem k tomu je živá víra.“ Hluboká a živá víra pomáhala novému správci pražské arcidiecéze překonávat především počáteční nedůvěru části duchovenstva i laiků. Srov. HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 29.

[7] „Bratři a sestry! Vím, jak čekáte na má slova nyní, ve chvíli hlubokého předělu v životě celé společnosti. Mnozí z vás, kněží i laici, mě v těchto dnech navštěvují nebo mi píší. Ze všech vašich spontánních projevů vyznívá veliká naděje, že pravda a spravedlnost ovládne náš veřejný život, ale ozývá se v nich i bolest a úzkost minulých let. Je to pochopitelné, vždyť všichni jsme společně nesli jejich tíhu: posměch, ponižování, pomlouvání, zastrašování, vyřazování z veřejného života, šikanování, internování, věznění. To vše doléhalo na děti, mládež, rodiny, řeholní sestry, řeholníky, kněze, biskupy i našeho arcibiskupa. Chyběl tisk, přímé spojení vzájemné i spojení s náměstkem Kristovým, napojení na život a vývoj světové církve. “ Srov. HARTMANN J., SVOBODA B., VAŠKO V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 37.

[8] Jako jediný biskup v Čechách a na Moravě, jemuž bylo povoleno působení, si uvědomoval, že jeho služba Božímu lidu není limitována hranicemi pražské diecéze. Již tehdy se začal formovat rozsah a hloubka jeho duchovní autority, která z něho později učinila skutečnou vůdčí osobnost katolické církve v Československu. Srov. HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 30.

[9] Zakládajícího sjezdu DKO se kromě pro nemoc omluveného nitranského biskupa Nécseye zúčastnili všichni českoslovenští biskupové: František Tomášek, Štěpán Trochta, Karel Skoupý, Josef Hlouch, Karel Otčenášek, Robert Pobožný, Ambróz Lazík. Poprvé se veřejnosti představili ve své biskupské hodnosti také tajně vysvěcení biskupové Ladislav Hlad, Kajetán Matoušek, řeckokatolický biskup z Prešova Vasil Hopko, dále Peter Dubovský a Ján Korec. Přímo z vězení přišli na velehradskou slavnost kněží, kterým byla na základě intervence biskupa Tomáška udělena amnestie. Srov. HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 40.

<

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI v roce 2017 prochází výraznou proměnou ve formě vydávání. Bylo zahájeno vydávání časopisu v elektronické formě, které je nyní výchozí formou prezentace MSKA a nahrazuje dosavadní tištěnou formu. Plánované je rozdělení struktury a obsahu článků časo-pisu Dialog. Elektronická verze propojená s webem MSKA bude obsahovat formy mediální komunikace, tištěná forma bude v upravené formě obsahovat výběr článků – studii a samostatně budou vycházet publikované výstupy z pořádaných akcí. V tomto přechodném období za rok 2017 vychází tištěná forma časopisu Dialog Evropa XXI uspořádána ještě podle dosavadní formy strukturálního uspořádání a z výběru článků prezentovaných v elektronické podobě. Více se dočtete zde

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 1342357389 / 0800

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 537 021 342
  • Poštovní adresa: Smetanova 14, 602 00 Brno
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo