Ve službě Správy arcibiskupských statků

Vydáno: 30.5.2017
Autor: Administrátor
Zpět

Péčí Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity byly vydány paměti Prof. Ing. Josefa Konšela, Dr.h.c. profesora pěstování lesů na Lesnické fakultě, které sepsal po skončení své pedagogické dráhy. Vypsání svých životních osudů, průběhu vzdělání, průběhu zaměstnání i společenských zamyšlení směřoval především k adoptivnímu synovi svého staršího bratra Františka Konšela Jakubu Hýblovi, ale i širšímu okruhu jeho vrstevníků. Pamětní spis k vydání připravili kolegové z dnešní Mendelovy univerzity Ing. Jiří Truhlář, CSc., Ing. Bohumil Lošťák a Ing. Pavel Mauer. Úvodním slovem knihu doprovodil děkan Lesnické a dřevařské fakulty Mendlovy zemědělské univerzity v Brně Doc. Ing. Ladislav Slonek, CSc. Knihu tvoří dvě části: jednak faksimile původního rukopisu Josefa Konšela. Druhou částí je úplný přepis autorova rukopisu upraveného podle dnešních pravidel.

Josef Konšel, rodák z malé vesničky Určice u Prostějova, byl nejmladším ze tří sourozenců. V roce 1869 se narodila nejstarší sestra, v roce 1872 spatřil světlo světa bratr František, budoucí hospodář, a 20. března 1875 přichází na svět Josef Konšel. V práci autor vzpomíná na obtížné hospodářské začátky rodičů, na místní duchovní správce faráře P. Obdržálka a následně na administrátora farnosti P. Trnku. První čtyři třídy navštěvoval Josef Konšel místní školu. Následně pak, na doporučení P. Trnky a po složení přijímací zkoušky, přechází studovat do semináře v Kroměříži. Seminář byl veden dvoujazyčně, ale převažovala v té době němčina. Protože seminář neměl právo veřejnosti, museli pro složení maturitní zkoušky studenti přestoupit na veřejnou školu, kterou v Konšelově době bylo bývalé německé piaristické gymnázium. Zde složil autor maturitní zkoušku v červenci 1893. Již v posledních letech gymnaziálního studia uzrálo rozhodnutí pokračovat studiem bohosloví.

V září 1893 nastoupilo spolu s Josefem Konšelem do bohosloví v Olomouci 60 seminaristů. Bohoslovecká fakulta byla jediným pozůstatkem Olomoucké univerzity zrušené v roce 1855. Byla velmi skromně až bídně vybavena, vyučující své přednášky četli a mladý student byl zarmoucen tím, že se podávala nauka jako před třiceti léty, bez většího zájmu přinášet novější poznatky. Potěšující byla relativně bohatá knihovna, která umožňovala studentům rozšiřovat své znalosti více směry, jak v teologických disciplínách, tak i v disciplínách přírodovědných. Ke kněžskému svěcení s papežským dispensem přistoupil 1. srpna 1897 ve věku 22 let. Po primici v rodných Určicích 15. srpna nastoupil na první kaplanské místo do Lichnova u Benešova ve Slezsku. Poznamenává, že slezské vesnice se poněmčují zásluhou místního učitelstva. Hned následující rok ale vyhověl přání arcibiskupa Kohna a nastoupil na studium lesnictví na vídeňské universitě, kde se ke studiu shromáždili posluchači nejen ze zemí Habsburského soustátí, ale také Německa, Ruska i Japonska. V rámci studia mohl hojně rozšířit své přírodovědné znalosti z doby studia bohosloví. Ve Vídni se setkával i s dalšími kolegy z Olomouce a Kroměříže a významným bylo i setkání s poslancem Dr. Cyrilem Stojanem, tehdy také farářem v Dražovicích. Pro něj i s dalším kolegou psali řadu žádostí o podporu „katolických aktivit“ – zřízení Jednoty sv. Metoděje pro okres Hernálský s cílem vytvářet podporu katolickému způsobu života i vzdělávání a oponovat tak sílícímu snažení sociálních demokratů strhnout obyvatelstvo na svou stranu.

Závěrečné zkoušky Josef Konšel složil v červenci 1901 a od října nastoupil do tzv. lesní zařizovací kanceláře při arcibiskupských statcích v Kroměříži s bytem na kroměřížském zámku.

Ve svých pamětech autor vzpomíná na službu v arcibiskupském lesním hospodářství za arcibiskupa Kohna, Bauera. Zmiňuje dopady války na arcibiskupské hospodářství, kdy válka vyprazdňovala jak arcibiskupskou kancelář, tak i bohosloveckou fakultu a Josef Konšel musel zvládat i práci v úřadu i 5 vyučovacích hodin týdně na bohoslovecké fakultě. Dotýká se revoluční situace v nové československé republice, která odvolávala za monarchie sloužící biskupy a nahrazovala je novými. Tato změna dopadla i na olomouckou arcidiecézi, kdy arcibiskupa Lva Skrbenského z Hříště vystřídal Cyril Stojan. V průběhu času se Josef Konšel vypracoval do pozice ústředního ředitele arcibiskupských statků.

Precizně a odpovědně pracující Josef Konšel se těžko smiřoval se změnami, které arcibiskupskému hospodářství přinášeli lidé ustanovení Cyrilem Stojanem a postupným prohospodařováním toho, co předchozí generace vytvořily. To, že do řízení hospodaření arcibiskupských statků zasahovali někteří kanovníci i pan arcibiskup a Dr. Konšelovi zůstalo jen administrativní zpracování těchto zásahů, jej vedlo k rozhodnutí řešit tuto svou svízelnou situaci. Řešením se ukázalo již vícekrát opakované pozvání Josefa Konšela od nově založené Vysoké školy zemědělské v Brně do učitelského stavu a do práce na rozvoji nově zřízené vysoké školy.

S pomocí světícího biskupa Dr. Wiesnera si Josef Konšel vymohl penzi od 1. listopadu 1922 a s dovolenou nastoupil od října 1922 do Brna na Vysokou školu zemědělskou. Odcházel s lítostí od nedokončené práce. Zvažoval předložení návrhu na úpravu platů pro arcibiskupskou konsistoř. Chtěl se postarat o pensijní zařazení profesorů v kroměřížském semináři, chtěl se postarat o úpravu služného pro arcibiskupské ceremoniáře, kteří sice měli byt a stravu, ale „nedostávali víc než nějaký hajný“. Tyto náměty ale již zůstaly nedokončeny, Josef Konšel odchází a novým ředitelem se stává pan Holub.

Josef Konšel byl pověřen výukou „nauky u pěstění lesů“, „naukou o lesních stanovištích“ a dalšími předměty, postupně a v rychlosti si musel připravit přednášky, nastudovat literaturu a spolu s vlastní zkušeností lesního hospodáře předávat studentům. Součástí studia byly i exkurze do lesů domácích i zahraničních. Nový profesor musel svoje pracoviště vybavit i novou odbornou literaturou. V roce 1928 opětovně i v roce 1932 zastával funkci děkana lesnické fakulty. Patřil osobnostem budujícím výuku lesnictví na Vysoké škole zemědělské v Brně.

Profesor Konšel se netajil tím, že když odpracuje svých 35 služebních let, opustí svoje přednášky, aby uvolnil místo nové nastupující generaci. V březnu 1937 požádal o pensionování, kterému bylo vyhověno až ke konci školního roku 1938. I tak mu ještě zůstaly některé zkušební povinnosti. Práce na naučném slovníku lesnickém jej zaměstnávala ještě i v pensi. Závěr života nejen Josefa Konšela pak poznamenaly události Mnichova a vše, co s tím souviselo.

Je třeba ocenit snahu mladších kolegů profesora Konšela, přispět k přiblížení životních zkušeností a moudrosti jednoho z předchůdců na vlastní fakultě. Pokud tato mezigenerační spolupráce, kolegialita a uznání trvá, je to jistě povzbuzení a dobrá zpráva pro dnešní generace. Nezbývá, než přát si více takových životních lidských svědectví.

Autor: Jiřina Štouračová