100 let od narození velkého papeže sv. Jana Pavla II. - prof. Stanislav Balík, Ph.D.

Ilustrace
Téma: Vzdělání, Společnost, Historie
Vydáno: 4.8.2021
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Příspěvek o osobnosti papeže sv. Jana Pavla II., jeho vztahu k českému národu a významu pro postavení a roli církev v České republice. Článek vyšel dříve tiskem v časopise KONTEXTY 3/2020.

V polovině května uplynulo rovné století od narození Karola Wojtyły, který 16. října 1978 poté, co byl v osmém kole konkláve zvolen římským biskupem – papežem, přijal jméno Jan Pavel II. Přestože byl na vatikánské poměry neobyčejně mladý – ve svých osmapadesáti letech byl od volby Pia IX. (1846) při nástupu na Petrův stolec nejmladším papežem –, těžko říct, kdo z 99 ze 111 kardinálů, kteří jej zvolili, si uměl představit, že volí papeže, který nejenže se stane třetím nejdéle vládnoucím papežem v církevních dějinách, ale také dovede církev do třetího tisíciletí, přispěje k pádu sovětského bloku, a především uvede papežství do všech koutů světa – a to nejenom v geografickém, ale i náboženském či politickém smyslu.

Současně o pár dní dříve uplynula tři desetiletí od jeho první návštěvy v Československu, při níž prezident Václav Havel, jenž byl ještě rok předtím vězněn bolševickými mocipány, vyřkl první větu z názvu tohoto článku. Nenajdeme v historii projevů našich politiků a státníků mnoho vět, které jsme schopni i po mnoha letech spojit s konkrétní situací a autorem (výjimky představují věty „Právě jsem se vrátil z Hradu…“, „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude…“, „Naše země nevzkvétá…“). Tato k nim patří.

Je mnoho oblastí, v nichž je mnohovrstevnaté dědictví Jana Pavla analyzováno a promýšleno. V následujícím článku se zamyslíme hlavně nad tím, co znamenal Wojtyłův pontifikát pro české země.

Na začátku cítím jako nezbytné uvést několik osobních poznámek. Nejsem nezaujatý. Neumím se v tuto chvíli oprostit od toho, že Jan Pavel II. byl jediným papežem mého dětství, dospívání a rané dospělosti. Dodnes – a není vyloučeno, že tomu tak u mě bude navždy – mám papežskou instituci podvědomě spojenou právě s polským papežem; když se v mešním kánonu kněz modlí „za našeho papeže“, stále trochu očekávám, že dodá „Jana Pavla“. Nepamatuji si výroční dny zvolení Benedikta XVI. či Františka, ale 16. října si každoročně vzpomenu na to, jak jsem v dětství v liturgickém kalendáři v bludovské sakristii četl vedle svátku sv. Hedviky zmínku, že jde o „výroční den zvolení papeže Jana Pavla II.“. (Podobně to mám i s institutem papežského nuncia, kterýžto úřad zůstal v mé mysli neodmyslitelně spojen s Giovannim Coppou, prvním polistopadovým a v českých dějinách nejdéle sloužícím nunciem.)

Jan Pavel II. pro mě bude navždy papežem, který (spolu)porazil rudou říši zla; papežem, který nám pomohl k vytoužené svobodě; papežem, který nejlépe odpověděl na dávnou výsměšnou Stalinovu otázku po počtu papežských divizí. Bude pro mě papežem kulturně blízkým, protože polským. A jakkoli jsem nadšeně četl a čtu teologické texty Josefa Ratzingera, který je mi blízký svou systematičností, přemýšlením a jazykem, Wojtyłovo slovanství možná iracionálně, ale přesto převažuje. A konečně důvod z nejosobnějších – když jsem se v roce 2001 účastnil ve Vatikánu jako mladý poutník generální audience, protlačil jsem se až k uličce, jíž tehdy již stařičkého a nemohoucího papeže přiváděli, pohlédl na mě a já v jeho pohledu přes své slzy viděl oči a úsměv svého tehdy již zesnulého dědečka. Ze všech těchto důvodů prostě nemůže být následující text nezaujatý – prosím laskavého čtenáře o prominutí. Snad to žánr článku u příležitosti výročí narození unese.

Wojtyła a Československo před papežskou volbou

Jan Pavel II. se do české historie z papežů (možná nejen) moderní doby zapsal snad nejvíc, a to především díky vlivu, který měl jak na zvýšení sebevědomí katolické církve v poslední čtvrtině trvání tuzemského komunistického režimu, tak na následný samotný pád tohoto režimu. Jeho síly a nebezpečí si byli českoslovenští komunisté vědomi již od jeho volby, považovali jej za prvotřídního politického aktéra, který má osobní a ideový zájem na pádu bolševického impéria. Někdy až příliš snadno vyvozujeme z Wojtyłovy polské komunistické zkušenosti jeho chápání československé situace. Situace církve a jejích vrcholných představitelů v Polsku byla ale od Československa hodně odlišná. Zajímavě to dokreslují vzpomínky Wojtyłova sekretáře, dnešního kardinála Stanisława Dziwisze (Život s Karolem: vzpomínky osobního sekretáře Jana Pavla II.). To, co bylo v Polsku považováno za okamžiky velkého ponížení církve či jejích biskupů, by v tutéž chvíli bylo v Československu chápáno jako neslýchaná volnost. Oslavy milénia polského křesťanství (1966) byly sice komplikovány záměrně svolanou stranickou demonstrací v Hnězdně, nicméně „lidé přinucení k účasti na státní oslavě hned po jejím skončení běželi ke katedrále poslechnout si kardinála Wyszyńského“, vzpomíná Dziwisz. V Československu nejenže nebyl až do roku 1985 umožněn jediný podobný typ náboženského obřadu mimo kostel, ale v roce 1973 byly např. zásadně omezeny veřejné oslavy milénia pražského biskupství; oslavy dvoustého výročí založení českobudějovické diecéze v roce 1985 se nemohly uskutečnit vůbec. V Polsku byly biskupské stolce obsazeny a mohla působit relativně sebevědomá biskupská konference, v českých zemích několik let (1961–1965) nebyl v úřadu jediný biskup, v letech 1987–1988 jeden jediný, skoro devadesátiletý kardinál Tomášek. Wojtyła mohl jezdit po světě – do Melbourne či Filadelfie. Naši biskupové byli stěží pouštěni (a i to až po roce 1965) do Říma. V letech, kdy byli čeští a moravští biskupové ve velkém vězněni, internováni v domácím vězení, kdy pracovali jako dělníci na stavbách a biskupství namísto nich řídili vesměs kolaborující kapitulní vikáři, vystupovali biskupové polští jako veřejní obhájci práv církve, chápaní sice jako obtížní a nepříjemní, přesto však partneři státní moci.

Přes rozdílnou zkušenost se K. Wojtyła jako krakovský arcibiskup postupně seznamoval s česko­slovenskou situací a tajně světil kněze. Zdá se, že to bylo pro slovenskou podzemní církev, pro oddělené skupiny podzemní církve v Čechách a na Moravě nejspíš ne, přinejmenším o tom nevím. Koneckonců mezi vysoce postavenými preláty ve Vatikánu z řad československých exulantů výrazně převažovali Slováci – kardinál Jozef Tomko, Jozef Zlatňanský apod. Ze vztahu k slovenské podzemní církvi a naopak ze zřejmě nulových kontaktů se skupinami kolem Fridolina Zahradníka, Felixe M. Davídka apod. plynul hodně problematický vztah Jana Pavla II. a vatikánských struktur k české a moravské podzemní církvi po roce 1989 (ačkoli tam byla evidentně řada problematičtějších věcí, s nimiž se na Slovensku nesetkáme – svěcení ženatého muže na biskupa, kněžské svěcení ženy apod.).

Do historické paměti naší církve se K. Wojtyła zapsal ještě před papežskou volbou i jiným činem – statečným vystoupením na pohřbu Štěpána kardinála Trochty v Litoměřicích v roce 1974, kde přes zákaz komunistických orgánů vystoupil nad otevřeným hrobem a nazval jej mučedníkem.

Vliv Wojtyłovy volby na Československo

Volba Karola Wojtyły papežem byla pro církev v Československu důležitá hned z několika ohledů. Jak již bylo zmíněno, papežem se stal člověk, který znal československou realitu, a to nikoli jen zprostředkovaně. Ještě důležitější byl fakt, že jakkoli byla polská situace jiná, přece jenom měl závažnou osobní zkušenost s marxismem-leninismem v praxi a dobře věděl, jak se liší ideály a praxe, jaký je skutečný přístup vládnoucích marxistů k církvi. Věděl, že se komunistům nedá věřit. Nevěřil v chiméru komunismu s lidskou tváří. Z toho plynul jeho nesmírně realistický, nikoli naivní přístup ke komunistickým režimům. Slovanský papež z blízké země byl nesmírnou vzpruhou pro kardinála Tomáška. A nejenom vzpruhou, měl na něj přímý vliv, když jej – jak před svým zvolením, tak ještě více po něm – vybízel k větší razanci. A osmdesátiletý stařec František Tomášek se skutečně změnit dokázal. Volba a pontifikát Jana Pavla II. měly také nedozírný dopad na „řadové“ věřící, kteří při tajném poslechu vatikánského rozhlasu pochopili, že se o nich v Římě ví a že mají na nejvyšším místě zastání. Wojtyłova volba konečně znamenala definitivní konec předchozí vatikánské Ostpolitik.

Pro československé komunisty se Wojtyłova volba stala ze všech zmíněných důvodů impulzem k velkému znepokojení, které se naplnilo. Od roku 1978 totiž ve vyjednávání činil ústupky už jen stát, nikoli církev. Ta naopak znovu začala (od dob Pia XII. poprvé zcela adresně a nezastřeně) veřejně odsuzovathanbu našeho věku“, jak byly v jednom vatikánském dokumentu nazvány režimy držící celé národy v porobě. Reakce komunistů na papeže byla důležitá pro řadové věřící, stejně jako pro spoustu antikomunistů – dobře vnímali, jak nervózní komunistické režimy v čele s Kremlem jsou.

Odpískání vatikánské Ostpolitik

Velkým efektem zvolení Jana Pavla II. bylo odpískání vatikánské Ostpolitik. S tou započal již Jan XXIII. a Pavel VI. ji dále rozvíjel – šlo o snahu vstoupit do intenzivnějšího kontaktu především s východoevropskými komunistickými zeměmi. V každé zemi měla tato politika poněkud jiné postupy a výsledky. Kupříkladu v Maďarsku vedla k najmenování řady s komunisty kolaborujících biskupů a osobnímu ponížení primase Józsefa kardinála Mindszentyho, který byl v roce 1973, po mnoha letech strávených ve vězení a poté v ochraně na americkém velvyslanectví v Budapešti, kam se uchýlil při sovětském potlačení maďarského povstání v roce 1956, přinucen rezignovat na ostřihomský arcibiskupský stolec. V Československu vedla vatikánská Ostpolitik především k vysvěcení čtyř problematických biskupů v roce 1973, kdy se komunistům podařilo to, oč se neúspěšně snažili celé desetiletí (a pokračovali v tom dále – tentokrát už neúspěšně – až do roku 1989): prosadit jmenování biskupů z řad kněží ochotných úzce kolaborovat s ateistickým režimem. O tom, že to dovnitř církve, mezi Kristu věrné kněze a laiky, vneslo obrovský neklid a zklamání „z Říma, není pochyb.

Už při samotném nástupu na papežský stolec ukázal Jan Pavel II., jak je zorientovaný. Když československé kolaborantské kněžské sdružení Pacem in Terris poslalo gratulaci ke zvolení, tak ačkoli z Říma na přání odpovídali a posílali tisíce poděkování, požehnání a obrázků, pro Pacem in Terris odpověď nepřišla…

Vatikán sice i v novém pontifikátu pokračoval v jednání s československou vládou, nicméně začal na program zařazovat nové a nové problematické body (reforma státem ovládaných teologických fakult, ustavení biskupské konference, odstranění institutu kapitulních vikářů apod.).

Zřejmě nejsilnějším momentem Wojtyłova pontifikátu ve vztahu k Československu před rokem 1989 se stalo vydání Prohlášení Posvátné kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru z roku 1982. Dekret, později známý jako Quidam episcopi, bezprostředně dopadal na Sdružení katolického duchovenstva Pacem in Terris, na jehož adresu bylo po dlouhých letech váhání zcela jasně řečeno: „S kněžskou službou jsou bezesporu neslučitelná, a proto všem kněžím jednoznačně zakázaná kněžská sdružení…, která přímo i nepřímo, zjevně či skrytě sledují politické cíle, třebaže je někdy předkládají navenek takovým způsobem, jako by se snažila podporovat humanitní ideály, mír a sociální pokrok.“ To, co bylo na počátku pontifikátu Jana Pavla II. naznačováno, bylo explicitně formulováno. Dokument neřešil pouze kněžská sdružení v zemích komunistického bloku, ale i v řadě jihoamerických zemí. Skutečnost, že přímo nejmenoval žádné z nich, se pro československou komunistickou státní moc stala na příští léta záminkou, jak neustále jeho účinnost pro Československo zpochybňovat, licitovat o něm apod., a to přesto, že autor dekretu třetí den po jeho vydání v novinovém rozhovoru potvrdil, že se vztahuje i na Pacem in Terris. Už o rok dříve Svatý stolec zneplatnil dva čestné teologické doktoráty, které si u příležitosti sjezdu Pacem in Terris nechali udělit slovenští kolaborující vysocí církevní ­hodnostáři.

Vydání dekretu se stalo klíčovým momentem pro soustředěné tažení Římu věrných církevních představitelů proti kolaborujícímu sdružení. Ti měli nyní v rukou jasný postoj, o který se mohli opřít v diskusích nejenom s přesvědčenými členy, kteří z členství výrazně benefitovali, ale především s členy bojácnými, tzv. šedou zónou.

Tomáškova proměna

Zřejmě nejvýznamnějším neinstitucionálním důsledkem pontifikátu Jana Pavla II., který se projevil v Československu, byl jeho vliv na proměnu nejstaršího člena biskupského sboru, osmdesátiletého Františka Tomáška. Ve věku, který mnohým vůbec není dopřáno dožít, se postupně a nenápadně změnil někdejší nijak konfliktní biskup v morální autoritu, uznávaný symbol odporu proti nesvobodě, schopný oslovovat širokou veřejnost. Zatímco ještě v roce 1977 se spolu s dalšími (prokomunistickými) biskupy F. Tomášek v zásadě distancoval od Charty 77, čímž zklamal řadu osobností skryté církve, v dalších letech jako by šlo o jiného člověka. Zřejmě to bylo spojeno i se zformováním neoficiálního kardinálova poradního sboru, jehož předními postavami byly osobnosti skryté církve – Josef Zvěřina, Otto Mádr a později Tomáš Halík. F. Tomášek snad i pod jejich vlivem pochopil, že se změnila situace a že uzrál čas k tomu, aby se církev začala výrazněji angažovat v obecných společenských otázkách. Hlavní vysvětlení Tomáškovy proměny se ale hledá ve vlivu Jana Pavla II., s nímž byl F. Tomášek v úzkém kontaktu již před papežskou volbou a jehož papež vybízel k výraznějšímu protikomunistickému vystupování.

F. Tomášek se tak začal aktivněji a odvážněji zapojovat nejrůznějšími intervencemi do trestních řízení a procesů s katolickými kněžími a laiky. Od poloviny osmdesátých let začal rovněž stále častěji psát veřejné dopisy nejvyšším státním orgánům a představitelům, v nichž upozorňoval na porušování práv církve, nerespektování práva na náboženskou svobodu a na příkoří, jež byla na církvi páchána. Jasným předělem se stala neúspěšná snaha, aby na velehradskou pouť v roce 1985 přijel papež. Od té doby o Tomáškově postoji k režimu a o jeho vlivu nepochyboval nikdo. Jednoznačně a výrazně podpořil petici za náboženskou svobodu Augustina Navrátila, postavil se na stranu protikomunistických demonstrantů při tzv. Palachově týdnu. Z dopisů a veřejných protestů konce osmdesátých let sálá odvaha a přesvědčivost dříve u Tomáška netušená. Jeho úloha vyvrcholila 25. listopadu 1989, když ve svatovítské katedrále při slavnostní bohoslužbě k závěru oslav svatořečení Anežky České vyřkl památná slova: „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!“

Obnova biskupského sboru

Jen obtížně můžeme doložit, jak silný má reálně papež vliv na výběr nových biskupů a do jaké míry rozhoduje vatikánská kongregace pro biskupy. Proto není jasné, komu připsat zásluhy na jiné podobě biskupských nominan z konce osmdesátých let. Nicméně zřejmě alespoň nějakýdohledsi pro známé země papež zachoval; nebo jeho spolupracovníci uměli odhadnout jeho přání. Uměl(i) přitom pracovat se symboly – když v roce 1982 jmenoval Jaroslava Škarvadu biskupem pro pastoraci českého exilu a udělil mu titulární stolec biskupa litomyšlského, Rudé právo přidělení tohoto titulárního sídla pro exilového biskupa charakterizovalo jakourážku města se slavnými husitskými a obrozeneckými tradicemi“.

Když byli na jaře 1988 jmenováni dva pomocní biskupové pražští, Antonín Liška a Jan Lebeda, a administrátor slovenské trnavské arcidiecéze Ján Sokol, obrovským úspěchem aparátu Jana Pavla II. se stalo, že žádný z kandidátů se neangažoval v Pacem in Terris a všichni byli vnitrocírkevně přijatelní. Navíc Svatý stolec ustál československou úvodní podmínku, že dva pražští pomocní biskupové budou vysvěceni jen tehdy, když kardinálTomášek odejde do důchodu. S biskupskými jmenováními z dalšího roku (a s většinou z roku 1990) všechny tři zmíněné spojoval fakt, že šlo o kněze s výraznou zkušeností z běžné pastorace, ale také že nebyli výrazně antikomunističtí. Dodnes není úplně jasné, proč se ani v roce 1990 biskupských jmenování nedočkali katoličtí antikomunisté angažovaní v podzemní církvi, jako byli Josef Zvěřina, Antonín Huvar, Jiří Reinsberg, Oto Mádr a další. Namísto nich se biskupy často stali čtyřicátníci z běžné farní správy (se dvěma výjimkami: Karel Otčenášek, který však byl vysvěcen již v roce 1950 s právem nástupnictví, a Miloslav Vlk; až v roce 1996 byl vysvěcen Václav Malý a o dva roky později Dominik Duka).

Český panteon světců

Stěží si lze představit symboličtější závěr komunistické etapy života československé církve než svatořečení české královské dcery ze 13. století dne 12. listopadu 1989 ve Svatopetrské katedrále v Římě nad hrobem prvního papeže za účasti desetitisíců poutníků – navíc svatořečení uskutečněné polským papežem (přičemž polské křesťanství má český původ). Důležitou okolností byla také stará barokní legenda, která pravila, že tehdy bude v české zemi dobře, až bude Anežka svatořečena.

Nesporným úspěchem papežské diplomacie Jana Pavla II. ve vztahu k Československu bylo, že v předcházejících jednáních komunistický stát, resp. přímo politbyro Ústředního výboru KSČ překvapivě neměly námitky proti tomu, aby bylo většímu počtu osob (cca 10 000 poutníků) umožněno vycestovat v listopadu 1989 do Říma (pro drtivou většinu z nich šlo o první povolený výjezd do nekomunistické země v jejich životě) na slavnostní akt svatořečení, a že politbyro souhlasilo s vysláním státní delegace. Rozdíl oproti roku 1977 a faktickému ignorování svatořečení Jana Nepomuka Neumanna, světce českého původu, nemohl být výraznější. Na audienci den po svatořečení Jan Pavel II. zvěstoval: „Jásejme a radujme se, protože pro církev, která žije v českých zemích, nadešel kýžený den.“ Skutečně nadešel – čtyři dny poté se začala československá komunistická stavba hroutit jako pověstný domeček z karet.

Jan Pavel II. se posléze do naší historie zapsal i jako papež výrazně rozšiřující panteon národních světců – když kromě Anežky svatořečil ještě Zdislavu a Jana Sarkandera (1995), blahořečil Marii Res­titutu Kafkovou (1998) a Metoděje Dominika Trčku (2001), (a k tomu ještě několik Slováků se vztahem k českým zemím: Zdenku Schelingovou, Pavola Gojdiče, Vasiła Hopka…). Připočtěme k tomu i vyzdvižení moravských věrozvěstů, soluňských bratří sv. Cyrila a Metoděje, mezi patrony Evropy (1980).

Bolavá místa české historie

Wojtyłův pontifikát vstupoval i do bolavých míst české historie a vztahů mezi katolickou církví a nekatolíky, resp. společností. Když při své první návštěvě v roce 1990 vyzval k potřebě studia života a díla Jana Husa, působilo to jako naprosto převratný krok, mnozí dokonce nepodloženě spekulovali o možném Husově svatořečení. Nadšení výrazně ochladlo v roce 1995 kanonizací Jana Sarkandera – ten byl katolíky vnímán jako oběť protestantů vládnoucích před Bílou horou, evangelíky zase jako příklad nepatřičného katolického proselytismu. Takto si zkrátka čeští protestanti ekumenický dialog nepředstavovali.

Nicméně toto zaváhání poloviny devadesátých let bylo překonáno a snaha o alespoň částečnou nápravu starých křivd a šrámů pokračovala. Vyvrcholila v roce 1999, kdy se v Římě na Papežské lateránské univerzitě konalo sympozium zaměřené na novou interpretaci osobnosti Jana Husa. Jan Pavel II. při té příležitosti vyjádřil lítost nad Husovým upálením, stejně jako nad následnými oběťmi husitských válek a dlouhotrvajícím rozdělením českého národa. Vyzval, stejně jako při Sarkanderově svatořečení, k usmíření a k hodnocení Husovy postavy bez předsudků. Nedošlo ani k Husově svatořečení, ale ani k jeho uznání coby reformátora církve. Papež „pouze“ konstatoval, že husovská komise byla kardinálem Vlkem ustavena proto, „aby bylo co nejpřesněji určeno místo, které má Jan Hus mezi reformátory církve“. Přestože o Husovi prohlásil, že byl pozoruhodnou postavou (kvůli mravní odvaze tváří v tvář protivenstvím a smrti, což z něj učinilo postavu zvlášť významnou pro český národ), k jeho formální rehabilitaci nedošlo.

Wojtyłův přístup k Husovi byl součástí jeho snahy o očišťování historické paměti církve – rehabilitace Galilea Galileiho (1992), přiznání odpovědnosti církve za pronásledování Židů apod. Vše vyvrcholilo ve výjimečném obřadu Mea culpa v březnu 2000, kdy dojemným způsobem vyznal za církev viny ve službě pravdě; viny proti jednotě Kristova Těla; viny ve vztahu k izraelskému národu; za provinění proti lásce, pokoji, právům národů, úctě ke kulturám a náboženstvím; hříchy proti důstojnosti ženy a jednotě lidského pokolení; hříchy v oblasti základních práv lidské osoby. Jménem církve požádal o odpuštění. Vlastně učinil ve velkém to, co v malém vyzkoušel už v roce 1995 při své druhé návštěvě českých zemí – při svatořečení Jana Sarkandera v Olomouci: jménem všech katolíků poprosil o odpuštění křivd spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách českého národa; jeho jménem také církev odpustila všechno zlé, co „vytrpěly zase její děti“.

Jeho vztah k české historii, tak propojené s historií jeho rodné země, pak byl symbolicky završen při třetí návštěvě v roce 1997, při oslavě svatovojtěšského milénia – připomínky tisícího výročí mučednické smrti druhého pražského biskupa, Slavníkovce sv. Vojtěcha, nad jehož hrobem byla v roce 1000 zřízena polská církevní struktura.

Vztah k zemi, fyzičnu a práci

Přirozeně bychom mohli věnovat pozornost řadě dalších aspektů Wojtyłova působení, třeba i těm negativním, a to jak ve vztahu k české církvi, tak ke světové. Nevyužil příležitosti impulzů druhého vatikánského koncilu oslabit silné klerikální rysy – a to ani po výjimečných zkušenostech české a moravské podzemní církve, s níž se vyrovnal ne zcela podařeným způsobem. Jako ne-Ital a člověk bez velkých osobních zkušeností s římskou kurií s ní nedokázal příliš pohnout. Na to, jak realistický byl ve vztahu ke komunistickým režimům, v závěru svého pontifikátu byl v otázkách světové politiky možná až naivní.

Často mu byly také vytýkány postoje církevního magisteria k otázkám sexuální morálky. Možná ne zcela doceněn je ale posun, který se sexualitou nepřímo souvisí. Právě díky učení Jana Pavla II. se podařilo přinést zcela nové impulzy v pohledu církve na fyzično, přírodu, tělo, práci. Byl prvním papežem – aktivním sportovcem, který tělo oceňoval, který miloval hory a přírodu. Jeho básně v Římském triptychu o horském potoku padajícím do údolí bychom si od předchozích papežů nepřečetli. Z hlavy mi nevymizí jeho gesto úcty z Prahy 1990 (a vlastně obecně z časů, kdy mu to zdraví dovolovalo), kdy při příletu na letiště poklekl a políbil zemi.

 

A především – z jeho dělnické zkušenosti vyplynula jeho silná spiritualita práce, nejlépe zřejmá v encyklice Laborem exercens (1981), kde zřejmě definitivně překonal dávný pohled na práci jako na trest za prvotní hřích a povýšil ji na způsob participace na Božím aktu tvoření.

Tím vším pomohl proměnit negativní odstup od těla a světa, jak se občas i dnes zpívá v některých kostelních písních „…Vracím se v ten zlý svět, do strastí, zlob a běd…“. To vše pak dovršil vlastním příkladem stárnutí, utrpení, snášení bolesti a umírání doslova v přímém přenosu.

Nevím, zda vím, co je to zázrak. Ale vím, že volba Jana Pavla II. v roce 1978 a jeho následný více než čtvrt století trvající pontifikát alespoň pro mě k zázrakům církevních, světových i českých dějin patří.

Stanislav Balík, profesor a děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Odborně se věnuje vztahům státu a církví, moderní české politice a komunální politice. Autor a spoluautor řady českých i zahraničních monografií věnovaných těmto tématům.

Obálka

Milí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé cyrilometodějské křesťanské akademie, přes obtíže spojené s pandemií koronaviru vychází nové číslo našeho časopisu Dialog Evropa XXI, 1-4/2020, které shrnuje plánovaná témata, činnost naší akademie a významná jubilea roku 2020. Témata tohoto čísla jsou: 30 let MSKA, 30 let svobodného působení církve v české společnosti, Kurz teologie v praktickém životě, Jubilea církevních osobností, Fenomén mariánských sloupů.V rubrice Anotace publikací jsou představeny nové knihy: od Mons. Jana Graubnera Zbožnost je užitečná ke všemu o prožívání zbožnosti v aktuální situaci, publikace k historické církevní osobnosti Svatý Jan Sarkander, vydaná autorskou a editorskou péčí PhDr. Karla Kavičky, a dvě brožury od P. Jana Larische: Budovatelé Katolické akce a Mons. ThDr. Franz Linke.

Více se dočtete zde

Logo CMKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo