GENDEROVÁ IDEOLOGIE VERSUS KATOLICKÁ ANTROPOLOGIE V TZV. ISTANBUSLKÉ ÚMLUVĚ

Ilustrace
Téma: Teologie, Společnost, Právo, Filosofie, Etika
Vydáno: 15.8.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

„Nalézáme se na frontě, kde zuří bitva o důstojnost člověka,“ řekl v roce 1976 Karol Wojtyla.[1] O sedmnáct let později jako papež Jan Pavel II. napsal, že máme právo se ptát, zda po pádu komunistických režimů nezačíná působit nová ideologie zla, ještě záludnější a skrytější, podporovaná i Evropským parlamentem a finančními mocnostmi, která v boji proti člověku a rodině využívá dokonce i lidských práv.[2]

Papež František je ohledně genderové ideologie zcela přímý a o jejím nebezpečí psal ve všech svých základních dokumentech.[3] Kněžím a angažovaným laikům v Gruzii řekl: „Dnes se vede světová válka proti rodině. Nebojuje se zbraněmi, ale idejemi. Existují ideologické kolonizace, které ji ničí. Velkým nepřítelem rodiny je teorie gender.“[4] V exhortaci o lásce v rodině Amoris laetitia varuje před genderovými ideologiemi, které popírají biologicky danou rozdílnost mužů a žen, chtějí společnost bez sexuálních rozdílů, vylučují antropologický základ rodiny a zároveň své učení prohlašují za absolutní a nezpochybnitelné a podle něj diktují, jak mají být vychovávány děti.[5]

 

Posuny ve společnosti, probíhající poslední desetiletí, mají kořeny v osvícenectví, které odmítlo schopnost rozumu poznávat pravdu ve své celistvosti. Zdůraznilo pouze její empirický díl a radikálně odmítlo její metafyzickou část.[6] Jak marxismus na východě, tak i imperiální ekonomie radikálního liberalismu západu vyrostly z jeho idejí, obě odmítají křesťanství a náboženský pohled na život.[7] Roli náboženství měl podle jeho protagonistů převzít rozum. Ukázalo se, že jeho roli převzala ideologie. Rozum bez propojení s reálným transcendentnem vede k sebeodcizení člověka.[8] Ukazují to nejen totality 20. století, ale i současní specialisté zabývající se bezpečnostními vědami, kteří vnímají velké tlaky mocenských elit na to, aby byla společnost proměněna v masu atomizovaných jedinců, bez národa, bez kultury, s rozmanitou sexuální identitou, což ohrožuje samotného člověka.[9]

 

Genderové teorie vychází z radikálního feminismu druhé poloviny 20. století, který byl ovlivněn marxismem a strukturalismem a také Freudovou teorií polymorfní perverzity.

Radikální feministky jako Bella Abzug, Shulamit Firestone, Judith Butler přichází s těmito názory: fyzická a sexuální rozdílnost není důležitá; role mužů a žen lze vykonávat bez rozlišení; biologické pohlaví žádným způsobem nepodmiňuje lidské chování a psychologii; odmítají mateřství žen a považují ho za přírodní podmíněnost, kterou je třeba překonat novými technickými vymoženostmi; psychologické pohlaví je otázkou výběru a každý člověk si volí na základě kulturní podmíněnosti sexuální chování, jaké cítí; biologické pohlaví považují za něco epizodického, a tedy mohou existovat muži se ženským tělem a ženy s mužským tělem.

Simone de Beauvoirová tvrdí že: „Ženou se nerodíme, ale stáváme se jí.“[10] Podle Shulamit Firestoneové „poslední revoluce“ zahrnuje osvobození žen od tyranie jejich reprodukční biologie a od podřízení ženy rodině. Proto je třeba dosáhnout rovnoprávnosti a ekonomické nezávislosti žen i dětí, včetně odstranění školy, která vylučuje děti ze společnosti dospělých. Konečným cílem revoluce pak je svoboda všech žen a všech dětí, aby si sexuálně mohly počínat, jak chtějí. Lidstvo se tak vrátí ke své přirozené polymorfní sexualitě, kdy jsou všechny formy sexuality dovoleny.[11]

 

Výše zmíněným autorkám se tedy muž jeví jako nepřítel ženy, mateřství je vnímáno jako utlačování ženy a v zájmu osvobození je třeba vést třídní boj a uskutečnit poslední revoluci, která vyžaduje destrukci rodiny, kterou chápou jako místo utlačování ženy.

 

Je vhodné pojednat o základních myšlenkách stěžejní autorky současné genderové teorie. Judith Butlerová[12] se inspiruje mimo jiné filosofem Foucaultem, pro kterého „společenský řád nemá žádné objektivní měřítko a každé uspořádání společnosti je od základu výsledkem diskursu, je tedy pouhým socio-konstruktem. Avšak diskurs sám je výsledkem mocenských zájmů a vlivů.“[13] Butlerová přichází s pojmem „performativita“, kterým označuje neustálou aktivitu, která vytváří to, co zdánlivě pouze popisuje. Gender není podmíněn biologickou daností ani vrozeným pohlavím, ale je diskurzivní a kulturní kategorií. To znamená, že označení typu „děvče“ teprve popisované vyváří. Brání se však tomu, že by jedinec mohl sám volit svůj gender, protože gender tvoří vždy kultura, protože žádné esenciální svobodné já, které může volit, neexistuje.[14] Její postulát lze vyjádřit takto: muži a ženy neexistují, pohlaví neexistuje, to vše je pouze důsledkem dosud zaužívané kultury a diskursu. Identita je tedy ve skutečnosti pohyblivá a existuje pouze určité chování, které se může měnit.[15] Manifest genderové rovnosti vydaný v roce 2006 v Německu pak s úplnou samozřejmostí prohlašuje, že je možné rozlišovat velký počet pohlaví a také nejrůznější druhy žádostivosti a že biologické pohlaví je produktem sociokulturních konstrukcí. Proto je cílem dosáhnout rozmanitosti pohlaví, která budou rovnocenná.[16]

 

Proč je oprávněné hovořit, že teorie gender jsou ideologií s totalitním sklonem?

Především se jedná se o teorie, které odmítají racionální kritiku. Nezakládají se na solidních vědeckých poznatcích, a proto deformují realitu a vyžadují, aby se věda upravila podle jejich předpokladů. Zároveň zabraňují vědeckému studiu opačných názorů.[17] Totalitní ideologie spočívá v nároku na relativně všestranné ovládání soukromí občanů a na relativně celoplošném ovládání společnosti.[18] Genderové ideje se postupně staly vůdčí linií nejrůznějších agentur OSN, jsou podporovány Spojenými státy Americkými a Evropskou unií a existuje snaha o jejich prosazení do dalších zemí pod silným ekonomickým tlakem. Existuje silný společenský tlak levicově-liberálních médií, univerzit, politiků a hlavně aktivistů (neziskové organizace) LGBTQ+. O tom často hovořívá otevřeně papež František.

 

Specialitou těchto ideologií je skutečnost, že dovedně používají nejednoznačnou terminologii nebo zaběhnutým termínům dávají nové významy, čímž klamou a matou běžného člověka.[19]

Klasickým produktem této ideologie je například nová Koncepce rodinné politiky vlády ČR, která vychází z velice rozmělněné definice rodiny, kterou tvoří: „jednotlivci a páry s dětmi, či bez nich, manželské, registrované, nesezdané, pěstounské i tzv. seskládané, často vícegenerační, a vždy nehledě na jejich pohlaví.“[20]

 

Podobným dokumentem, který skrytě prosazuje výše zmiňované názory, je Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, tzv. Istanbulská dohoda. Ač na první pohled vypadá záměr velice chvályhodně, podrobnější studium propojené se souvislostmi prozrazuje, že se tímto textem, mnohdy zřejmě záměrně nejednoznačným, snaží určitá ideová skupina aktivistů genderové ideologie ovlivňovat zcela neadekvátně a nedemokraticky společnost.

 

Aspoň tři příklady na ukázku, proč je nutné chápat Úmluvu jako nebezpečí pro naši společnost.

 

Pokud Úmluva používá termín pohlaví, běžný čtenář chápe, že existují dvě: mužské a ženské. Avšak co když autoři míní, že pohlaví je daleko více a že je možné je i během života různě střídat? Co když někteří z textu dokumentu vyvodí, že v zájmu genderového nenásilí je nepřípustné vychovávat biologického chlapce jako chlapce a biologickou dívku jako děvče? Nezpůsobí dokument další vážné rozleptávání rodiny jako trvalého soužití jednoho muže a jedné ženy, které je otevřeno k přijetí dětí?

 

Nelze souhlasit s tím, jak požaduje úmluva v čl. 14, aby na všech úrovních vzdělávání byli žáci (tedy též děti již ve školce a na prvním stupni, třebaže uzpůsobeně rozvíjejícím se schopnostem) vzděláváni v nestereotypních genderových rolích, aby jim bylo ukazováno, že může existovat žena v mužském těle, muž v ženském těle a mnoho podobného. Je to přece v rozporu s vědeckými poznatky vývojové psychologie. Proč mají být děti mateny, když jsou v etapě, kdy teprve objevují a upevňují svou identitu muže či ženy?[21]

 

Když Úmluvu podrobíme kritickému zkoumání, jeví se jako dokument, který dovedně maskuje cíl, kterého chtějí její tvůrci dosáhnout a vynutit jej i pomocí mezinárodního monitorovacího orgánu GREVIO.

 

Pokud se čtenář domnívá, že jde o přehánění, odkazuji ho na publikaci Sexualita a sexuální identita od Martina Fafejty[22] z Univerzity Palackého v Olomouci, ve které se prezentuje zmíněná ideologie zcela otevřeně. Stačí si povšimnout jen podtitulu: Sociální povaha přirozenosti.

 

 

 

 

Jakou odpověď dát jako katoličtí křesťané?

Církev Kristova nejedná jen v zájmu víry, ale zároveň i v zájmu lidstva jako takového. Stojí na straně člověka a jeho důstojnosti. Reprezentuje paměť lidského bytí.[23]

 

Čím se vyznačuje katolická antropologie?

 

- Vychází jednak z toho nejlepšího, co dala lidstvu filosofie bytí,
a zároveň z víry, která se neustále opírá o biblické poselství. Jedná se o vyzrálý a vyvážený plod církve.

- Vnímá člověka celistvě. Protože se zajímá o jeho podstatu, transcendentální povahu lidské existence, dějinnou seberealizaci včetně hříchu a následného vykoupení, společenskou a přírodní situovanost člověka, včetně jeho povolání k věčnosti.[24]

- Bytostně je spjata s tajemstvím člověka, které se plně vyjasňuje ve světle Ježíše Krista.[25]

Na první pohled je zřejmé, že se liší od dnes běžně pojímané antropologie, která se soustřeďuje na fenomény lidského života a zároveň se ostýchá vidět komplexnost lidského bytí. Takový přístup ale nikdy nemůže uspokojit člověka, protože „cestou pouhé reflexe a analýzy fenoménů nelze dosáhnout definitivního vyjasnění původu a určení člověka. Co je člověk, se vyjasní jedině tehdy, vezme-li se v úvahu jeho vztah k transcendentnímu původu a k cíli překračujícímu svět.“[26] Základy učení církve o člověku obsahuje Katechismus.[27] Daleko podrobněji pak sociální nauka církve, především její kompendium[28] a následné encykliky z této oblasti.[29] Nelze opomenout mimořádný antropologický přínos v teologii těla sv. Jana Pavla II.[30]

 

Sociální nauka církve představuje celistvý pohled na člověka a na společnost, ve které žije. Lze v ní popravdě spatřovat v současnosti jediný pohled, který se těší skutečné syntéze mezioborového studia: nejrůznějších empirických disciplín, filosofie (především ontologie a metafyziky, filosofie bytí) a pohledu křesťanské víry.

 

Avšak je třeba hovořit i o učení sv. Jana Pavla II. v souboru katechezí nazvaných Teologie těla a pak zejména ve Familiaris consortio a Mulieris dignitatem. Patří k nesporným darům, které nám tento papež zanechal, že to, co bylo o člověku po staletí poznáno a formulováno, bylo znovu promyšleno a aktualizováno.[31] Leccos z významnosti teologie těla napovídá fakt, že papež František v Amoris laetitia z tohoto díla hojně cituje, a to zvláště tehdy, když hovoří o základech svátosti manželství.

 

Není pochyb, že dnes již velký počet lidí vydává svědectví, jak jim studium Teologie těla oživilo víru, odkrylo tajemství lidství a prozářilo svátost manželství. Lze konstatovat, že klíčovým bodem současné evangelizace i obrany lidství je spojeno s touto teologickou vizí svatého papeže Jana Pavla II.

 

 

 

Proč je Teologie těla zdařilou formulací katolické antropologie?

 

- Jedná se o harmonické propojení filosofie bytí a filosofie moderní, tedy o propojení aristotelsko-tomistické filosofie, která je nejdokonalejší filosofickou interpretací skutečnosti, a filosofie novověku, především fenomenologie, která se soustředila na rozpracování subjektivní povahy lidské zkušenosti.[32]

- Teologicky se nesoustřeďuje na morálku, ale v základu stojí spiritualita postavená na pravdě o člověku, která se neptá, co je ještě dovoleno, ale co prospívá, proč to prospívá a k čemu je tedy dobře v životě směřovat.

- Významným teologickým přínosem je i její podstatně trojiční rozměr, který je promítán do lidského života, především do vztahu muže a ženy.

- Jedná se o pozitivní alternativu k dvěma falešným a destruktivním filosofiím těla: materialismu a sexuální revoluci a zároveň o ukončení manichejských tendencí, tedy o odmítání tělesnosti a jakousi bezradnost s lidským tělem v praxi církve.[33]

- Významně přispěla k pochopení lidské osoby jako muže a ženy, při stejné důstojnosti, avšak zároveň v rozdílnosti, která umožňuje komplementaritu pohlaví. Nepominutelný je i pohled na velikost ženy a jejího génia, který přináší.

- Přináší nové uvědomění si důstojnosti ženy a jejího poslání ve světě.

- A nesmíme opomenout, že Jan Pavel svůj přínos nezanechal jen formou filosofie a teologie, ale též ve své umělecké tvorbě.[34]

Jedním z důvodů, proč se setkáváme s jistou ochablostí křesťanů žijících v západním světě, což se nejviditelněji projevuje v politické sféře, je jistě neznalost pokladu učení církve o člověku a následné kompromisy s duchem světa. Tedy malá víra. Bez jasného poznání katolické nauky a filosofie bytí je všudypřítomný diktát relativismu velice nakažlivý a ve svém důsledku uzavírá rozum v neznalosti. Pravdu o člověku jako muži a ženě je třeba obhajovat, a to i politickou cestou. Ale především je třeba objevovat hloubku katolického učení, jeho následné vstřebávání a pak odvážné hlásání.

Jsou pro to nejméně dva důvody, oba dva pro dobro člověka a lidstva: evangelizace a obrana pravdy.

Odkrývat lidem krásu Boha stvořitele, Boží lásku, hovořit o evangeliu lásky a rodiny, to vše sice bude budit v některých odpor[35], ale zároveň mnohé přitáhne. Důvodem je skutečnost, že člověk vnitřně vnímá, co je zákon bytí, jaká je přirozenost člověka. Hlásání evangelia lásky, evangelia rodiny v mnoha lidech rezonuje, protože s tím vnitřně souzní. Jako katolíci máme druhým co nabídnout. Jsme schopni motivovat lidi v tom, co je pro ně nejzákladnější. A studium zmíněných pokladů církve nám dá dostatečné katolické sebevědomí.

Zvěstovat plnost evangelia a bránit člověka před jeho degradací je velkým úkolem církve, který ve svém důsledku znamená přivádět člověka ke skutečnému štěstí. Svatá filosofka Edith Stein napsala v roce 1933 v předvečer uchopení moci nacistickou ideologií, která útočila na člověka a rodinu: „Proti této silné dobové tendenci dnes neexistuje žádná jiná bašta než katolická víra a metafyzika, jakož i odpovídající praxe řídící se vírou. Stavíme se do velkého boje ducha proti materialismu a biologismu, do boje za Kristovo království proti všem nekřesťanským a protikřesťanským hnutím a proudům. Neexistuje žádná jiná teoretická základna, díky níž zůstane manželský svazek zachován, než katolická věrouka.“[36]

Současník, filosof, otec početné rodiny Fabrice Hadjadj konstatuje: „Církev má především zjevovat Boha, ale stále více jí náleží prostý úkol opatrovat lidství. Přináší hlavně nadpřirozenost, ale je stále více volána hájit přirozenost. Zpřítomňuje věčnost, ale stále více je zárukou dějin. Je chrámem Ducha, ale stále více se ukazuje být strážkyní těla, pohlaví i samotné materie.“[37] „Jsme v situaci, kdy církev a křesťané brání tělesnost a sex. Naprosto jsme se zbavili puritánství a uvědomili jsme si, že sexualita, jak je nám dána, pochází od Boha a má spirituální hodnotu. A to je mimořádný krok vpřed, připravený Janem Pavlem II. Obrana těla a tělesnosti je totiž zvláštnost, která je typickou vlastností křesťanství.“ [38]¨

 

[1] WOJTYLA, K.: Znamení odporu. Řím: Křesťanská akademie 1981, s. 128.

[2] Srov. JAN PAVEL II.: Paměť a identita. Kostelní Vydří : KNA 2005, s. 17, 49. Kniha byla vydána v roce 2005, avšak papež ji diktoval již v roce 1993.

[3] např. FRANTIŠEK: Laudato si´. Praha : Paulínky 2015, čl. 155.

[4] FRANTIŠEK: Setkání s kněžími v Gruzii, 1. 10. 2016.

[5] Srov. FRANTIŠEK: Amoris laetitia. Praha : Paulínky 2016, čl. 56.

[6] Srov. CARDAL, R.: Myslet v diktatuře korektnosti. Příručka pro nepřizpůsobivé. Praha : Academia Bohemica 2018, s. 210, 216.

[7] Srov. MLČOCH, L.: Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot. Praha : Karolinum 2014, s. 97.

[9] Srov. SAK, P.: Úvod do teorie bezpečnosti. Praha : Petrklíč 2018, s. 163.

[10] BEAUVOIR S., DE, Le deuxième sexe II: L’Expérience vécue, Paris : Gallimard 1949, s. 13.

[11] Srov. FIRESTONE, S.: The dialectic of sex. The casse for feminist revolution. New York : Bantam Books 1970, s. 205−242.

[12] Srov. BUTLER, J.: Trampoty s rodom Bratislava : ASPEKT 2003; BUTLEROVÁ, J.: Závažná těla. O materialitě a diskursivních mezích „pohlaví“. Praha : Karolinum 2016.

[13] FUCHS, J.: Člověk bez duše, život bez smyslu. Systematický kurz filosofické antropologie, s. 189.

[14] Srov. BUTLEROVÁ, J.: Závažná těla. O materialitě a diskursivních mezích „pohlaví“, s.10.

[15] Reformulace pojmu materiality těl mimo jiné zahrnuje „chápání performativity nikoliv jako aktu, nýbrž spíše jako reiterativní schopnosti diskursu vytvářet fenomény, které reguluje a omezuje; pojímání ´pohlaví´ nikoli již jako tělesné danosti, na niž se uměle navrstvuje konstrukt v podobě genderu, nýbrž jako kulturní normy ovládající materializaci těl“. Tamtéž, s. 17.

[16] http://www.gender.de/manifest/GenderManifesto_engl.pdf

[17] V tomto spočívá jeden z důvodů politické korektnosti, která zakazuje stylem sebe-cenzury o některých tématech hovořit nebo poukázat na to, že určitá problematika může mít i jiné zdůvodnění, než jaké se obecně musí tvrdit (např. vznik homosexuality, zkušenosti s možností jejího léčení).

[18] Srov. FUCHS, J.: RC Monitor, roč. XV (2018), č. 3, s. 12−13. ISSN 1214-8458.

  1. Např. slovo „stereotyp“, které přece nemusí vždy automaticky vyjadřovat něco negativního. Jiné slovo je „nediskriminace“, které nikdo běžně nechápe jako možnost volně propagovat třeba i pedofilii. Příklady slov s novou definicí: rodina, pohlaví.

[20] https://www.mpsv.cz/files/clanky/31898/Koncepce_rodinne_politiky.pdf .Tato definice rodiny byla na politický nátlak pak ve výsledném textu koncepce vypuštěna, i když se s ní v textu počítá, protože se hovoří o podpoře všech typů rodin.

  1. Na rizika rozvolněné sexuální výchovy, předčasné sexuální aktivity a absence kvalitní rodinné mužské a ženské výchovy upozorňují odborníci na rizikové chování dospívajících. Srov. KABÍČEK, P. – CSÉMY, L. – HAMANOVÁ, J. a kol.: Rizikové chování v dospívání a jeho vztah ke zdraví. Praha : TRITON 2014. Zdůraznění role muže a ženy ve výchově identity rozvádějí manželští terapeuti. Srov. TRAPKOVÁ, L. – CHVÁLA, V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch. Rodina jako sociální děloha. Portál : Praha 2009; LOUCKÁ, P. − TRAPKOVÁ, L. – CHVÁLA, V.: Žena a muž v rodině. Praha : Vyšehrad 2014.

[22] FAFEJTA, M.: Sexualita a sexuální identita. Praha: Portál 2016.

[23] Srov. BENEDIKT XVI.: Promluva k římské kurii, 21. prosince 2012.

[24] Srov. MÜLLER, G., L.: Dogmatika pro studium i pastoraci.

Kostelní Vydří : KAN 2010, s. 104.

[25] Srov. II. VATIKÁNSKÝ KONCIL: Gaudium et spes, 22.

[26] MÜLLER, G., L.: Dogmatika pro studium i pastoraci, s. 106.

[27] Katechismus katolické církve: především čl. 355 – 421 a 988 – 1060.

[28] Kompendium sociální nauky církve: především 3. kapitola - Lidská osoba a její práva a 5. kapitola - Rodina jako živoucí buňka společnosti.

[29] Jedná se o tzv. sociální encykliky: Benedikt XVI.: Caritas in veritate, František: Laudato si´.

[30] JAN PAVEL II.: Teologie těla. Praha : Paulínky 2015.

[31] Srov. EIJK, W. J.: Křesťanská antropologie a genderová teorie. In: ACTA České biskupské konference, ročník 2015, číslo 10. Praha : ČBK 2015, s. 70-93. Dostupné též na: https://www.cirkev.cz/cs/acta-ceske-biskupske-konference.

[32] Tím, že se ve svém filosofickém uvažování otevřel fenomenologii a mystice, tedy různým dimenzím skutečnosti, a nikdy přitom neustoupil z pozic filosofie bytí, se stal mimořádným teologem, který stojí na pevné půdě a zároveň je nebývale blízko současnému člověku. Srov. RATZINGER, J. – BENEDIKT XVI.: Jan Pavel II. Můj milovaný předchůdce,

Praha : Paulínky 2008, s. 16.

[33] Srov. KREEFT, P.: Ako vyhrať kulturnu vojnu. Bratislava : Redemptoristi 2008, s. 67-68, 81.

[34] Srov. WOJTYLA, K.: Před zlatnickým krámkem; Vyzařování otcovství, Římský triptych.

[35] Srov. FRANTIŠEK: Amoris Laetitia, 200. „Nesmíme zapomínat, že cíkev, která káže o rodině, je znamením odporu.“

[36] STEIN, E.: Žena. Praha: Nadační fond Edith Steinové 2016, s. 157-158, 193.

[37] HADJADJ, F.: La conversion missionnaire: sortir de soi-même pour se laisser provoquer par les signes des temps, 20. 11. 2014, http://www.laici.va/content/dam/laici/documenti/3congresso/Hadjadj_corretto.pdf, český překlad In: Budoucnost církve, roč. XXII. (2015), č. 1, s. 13-17, https://www.cirkev.cz/cs/dokumenty-mladez-budoucnost-cirkve.

[38] HADJADJ, F.: Si va verso il transumano. La difesa della carne è propria del cristianesimo, 11. 4. 2013, http://www.tempi.it/hadjadj-si-va-verso-il-transumano-la-difesa-della-carne-e-propria-del-cristianesimo#.Va0oA_moM8I.

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI v roce 2017 prochází výraznou proměnou ve formě vydávání. Bylo zahájeno vydávání časopisu v elektronické formě, které je nyní výchozí formou prezentace MSKA a nahrazuje dosavadní tištěnou formu. Plánované je rozdělení struktury a obsahu článků časo-pisu Dialog. Elektronická verze propojená s webem MSKA bude obsahovat formy mediální komunikace, tištěná forma bude v upravené formě obsahovat výběr článků – studii a samostatně budou vycházet publikované výstupy z pořádaných akcí. V tomto přechodném období za rok 2017 vychází tištěná forma časopisu Dialog Evropa XXI uspořádána ještě podle dosavadní formy strukturálního uspořádání a z výběru článků prezentovaných v elektronické podobě. Více se dočtete zde

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo