Práce Františka Sušila s literárními zdroji při tvorbě jeho komentářů k Novému zákonu - Mgr. Jiří Janalík

Ilustrace
Téma: Teologie, Historie
Vydáno: 12.10.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Zeptáme-li se dnes humanitně vzdělaného člověka na jeho znalosti o Františku Sušilovi (1804 –1868), obyčejně se dozvíme, že se jednalo o zapáleného národovce, sběratele moravských lidových písní, případně o básníka. Osoba Františka Sušila je zajisté neodmyslitelně spojena s utvářením národního vědomí, a to především na Moravě. Setkáme se však s nemalým údivem, když se tázaný dozví, že F. Sušil byl katolický kněz, který vyučoval přes 30 let v Brněnském alumnátu a že jeho celoživotní touhou a snahou bylo přeložit a vyložit Nový zákon.[1] Námaha, kterou pro svůj životním úkol vynaložil, nevyšla naprázdno. Byla přetavena v dílo, které má dodnes svou hodnotu a uchovává stále zajímavý pohled do stavu teologického povědomí nejen Sušilova, ale i jeho spolupracovníků a žáků. Celý překlad Nového zákona s výkladem vyšel postupně v osmi svazcích, obsahoval 2570 stran[2] s častými vzájemnými odkazy, aby se výklad podobných míst Písma nemusel opakovat. Sušil vynaložil nemalou snahu, aby získal ke své práci veškerou dostupnou literaturu týkající se biblistiky, exegeze, teologie ale i biblické historie, geografie a archeologie[3].

 

1. Sušilovy motivace

K nesnadné práci na překladu a výkladu Nového zákona Sušila pobízelo několik motivů. Většinou se o nich rozepisuje ve svých dopisech. Nejhlubší motivací je snaha probudit a povzbudit teologické bádání mezi Slovany, jak píše ve svém dopise Karlu Vinařickému, zakladateli Časopisu katolického duchovenstva:

Veškeren 80milionový národ slovanský nemá posud theologie! U Rusů tepruv v nejnovějších dobách něco se počalo, u jiných nalézají se populárné knihy pro největší potřeby denní; vědy teologické nikde není a Poláci […] za námi ostali. Věru nejednou jsem se zalil hanbou, na stav ten náš pomýšleje. […] drahná část viny (na kněžstvu) na nás leží, na nepokračování ustavičném ve vědách a na uspokojování se s jakými takými vědomostmi.

V Němcích vychází tolik komentárů učených o písmu sv. každoročně, že pro přehled a ocenění jich zvláštních letopisů[4] každého roku potřebí. A to jest jenom jedno pole …[5]

 

2. Sušilovy literární zdroje

Měla-li být Sušilova práce hodnotná, nezbývalo než jít cestou shromažďování velkého množství informací a jejich metodického třídění. Jeho žák, nebližší spolupracovník a přítel Matěj Procházka po smrti Sušilově vydává v Časopise katolického duchovenstva Sušilův stručný ale velmi hutný životopis, a mimo jiné zmiňuje jeho vzácnou a mnohými literárně-vědeckými klenoty ozdobenou knihovnu. Přitom poodhaluje Sušilův vztah ke knihám a práci s nimi:

Největší záliba jeho byly knihy, jichž ohromné množství skoupil a na které on mnoho tisíc a tisíc zlatých vynaložil. Nepostavil však žádnou knihu dříve do skříně, dokud ji úplně nepročetl; […] Obzvláště jest hojná jeho biblioteka biblického studia; pozorovati v ní díla velmi drahá z novější doby i velmi vzácná doby staré; znamenati v ní komentátory ze starších i novějších časův všech národů křesťanských.

I biblické práce výtečných protestantův (Hengstenberga, Kurza a j.) najdeš mezi nimi. Tolikéž najdeš mezi knihami celého sv. Augustina, Jeronyma, Jana Zlatousteho a mnoho jiných latinských a řeckých učitelů i otců církevních, ve kterých ve všech pilně čítával a ze kterých i doklady ke svým výkladům písmovým brával. […] Podobně nalezneš v bibliotéce Sušilově i celého francouzského Bussueta, Fenelona, Massiliona a mnoho jiných francouzských i vlaských spisů. Že v nich pilně četl, dokazuje množství od něho tužkou podtržených míst, kterých si vytknul, aby si místa ta opět přečísti a více zapamatovati mohl. Knihy tyto daroval odkazem klášteru ctih. OO. Minoritů v Brně.[6]

Z úryvku vyvstává kromě konkrétních jmen také závažná informace, že Sušilova knihovna se po jeho smrti stala součástí knihovny kláštera minoritů v Brně. Tato knihovna byla v minulosti zpracována a katalogizační lístky z 50. let 20. století je dnes možné volně prohlížet on-line.[7] V naskenované evidenci minoritské knihovny nalezneme okolo 6600 katalogizačních lístků. Valná většina takto evidovaných děl byla vydána před Sušilovou smrtí, tedy mohla se mu dostat do rukou, ba dokonce mohla být součástí jeho soukromé knihovny. Dnes bohužel jen stěží můžeme určit, které z knih se do minoritské knihovny dostaly zásluhou Františka Sušila. Nechceme-li spekulovat ohledně Sušilem používaných děl, je třeba se opírat pouze o autory, kteří jsou zmiňováni buď Sušilem samotným nebo jeho životopisci. Další možností je nahlédnout přímo do knihovny bratří minoritů a zkusit najít knihy, ve kterých František Sušil zanechal svůj podpis.[8] Uspořádání této knihovny však má svůj vlastní systém, který není snadné pochopit. Rozhodně se nenaplnilo očekávání, že by Sušilova příruční knihovna byla jen vložena do samostatného oddílu prostorné knihovny minoritů. Jeho knihy byly tematicky roztříděny a zařazeny podle svého obsahu. Naštěstí většina jeho knih se zabývala biblistikou, a tak je možné je nacházet více méně na jednom místě. Ukázalo se, že Sušil zdaleka nepodepisoval automaticky každou knihu, kterou měl ve svém vlastnictví. Podpisy byly nalezeny asi u dvaceti monografií následujících autorů: Bernhard Beer[9], Christian Friedrich August Dillmann[10], Lorenz Clement Gratz[11], Andreas Benedict Feilmoser[12], Johann Georg Herbst[13], Johann Leonhard Hug[14], Johannes Jahn[15], M. F. Rampf[16], Franz Xaver Reithmahr[17], Constantinus Tischendorf[18], Wilhelm Martin Leberecht de Wette[19] a jistě i mnozí další, kteří se v knihovně ukrývají, nebo u nichž se tužkou psaný podpis postupem doby vytratil.[20]

Kromě výše zmíněných jmen uvádí Pavel Julius Vychodil, hlavní Sušilův životopisec, některá další: Schegga[21], Maldonada[22], dále práce Calmeta[23], Estia[24] (listy sv. Pavla), Bispinga[25] a také protestanta Meyera[26]. [27]

Sám Sušil v komentářích uvádí novodobější zdroje jen velmi skromně. Důvodem, který sám vysvětluje, je snaha nezahlušit text nepřeberným množstvím odkazů do různých jemu dostupných pramenů. Přesto se najdou ojedinělá místa, kde se explicitně zmiňuje o využití novodobých děl biblistů a historiků. Příkladem může být ojedinělé místo v komentáři v Lukášovu evangeliu, v němž Sušil demonstruje svou pečlivost a zmiňuje se detailně o zdrojích ve snaze vyjasnit historickou poznámku jednoho verše z Lukášova evangelia (Lk 2,2):

Za Kyrína stal se ; nebo Quirinus ten byl tehdá vládařem syrským, jak nejnověji po bedlivém znova předsevzatém věci té vyšetření průvodno jest. Tak Zumpt ve spisu Coment. epigr. II. 88. v pojednání: de Syria provincia ab Augusto usque ad Vespasian. A před ním již Sanclemente de anno Chr. Nat. A nejnověji Aberle; Quartalschrift 1865, str, 103. nn.[28]

Vidíme, že na doložení jedné informace (zda se sčítání dělo za Qvirinia nebo pocházelo od Qvirinia) komentář uvádí hned tři zdroje. Kdyby podobným způsobem uváděl zdroje u všech historických údajů nacházejících se v evangeliích, nejenže by již tak obsáhlý komentář značně narostl a stal se ještě méně přehledným, ale pravděpodobně by se ho ani nepodařilo dokončit.

Jinou kapitolu ovšem tvoří svatí a církevní učitelé a vůbec duchovní autoři prvních křesťanských století. Tyto autory naopak Sušil nikdy neopomene zmínit, i když ne vždy uvede dílo, ze kterého čerpal (tedy nejedná se o klasickou citaci). Tak se v komentáři k Lukášovu evangeliu objevuje 45krát sv. Augustin, 26krát sv. Ambrož, 19krát sv. Řehoř Veliký, 17krát sv. Jan Zlatoústý, 15krát Řehoř Naziánský a sv. Bernard z Clairvaux a 11krát sv. Béda Venerabilis. Ostatní autoři (kterých je celkem 28) mají do deseti výskytů.

 

3. Sušilova vlastní práce se zdroji

Ani v době Sušilově nebylo velkým problémem sehnat kvalitní literární zdroje z oblasti biblistiky či teologie. Větším uměním (a platí to stále) bylo umět s nimi pracovat. Na místě bylo třeba i opatrnosti, zejména u barokních kazatelů, jakými byli i výše zmínění Bossuet či Fenelon. Klášterní knihovny 19. století totiž oplývaly knihami s nejrůznějšími kázáními či homiliemi určenými pro sváteční či všední dny církevního roku.[29] Z pohledu teologie se však kvalitativně velmi lišily. Je třeba si uvědomit, že homílie není v pravém slova smyslu teologickým pojednáním, často je velmi květnatá a může obsahovat i výroky či poznámky, které nevhodně zvoleným slovem působí někdy až nepravověrně. Tedy na teologické zaškobrtnutí či přímo přehmat se dalo narazit i u velmi osvědčených a oblíbených autorů.

Kupříkladu oba hlavní životopisci (Matěj Procházka i Pavel Julius Vychodil) píší o tom, že Sušil měl ke své práci k dispozici dílo Bossuetovo[30] a jmenováním tohoto autora, jednoho z největších kazatelů novověku, jakoby potvrzují kvalitu Sušilových zdrojů. Mohl ovšem Sušil bez potíží a nekriticky přejímat názory tohoto katolického kazatele? Stačí jedna ukázka z Bussuetova díla, abychom pochopili, že Sušil i u vyhlášených autorů musel být ve střehu. Na Velký Pátek roku 1662 káže Bossuet před francouzským králem a ve snaze ukázat plnost bolestí Božího Syna na kříži neváhal obětovat jedno ze základních křesťanských dogmat, totiž učení o integritě a neměnnosti vztahů v rámci Trojice, když poukazuje na reakci Boha Otce vůči Synu volajícímu „Bože můj, proč jsi mne opustil“: „Otec je hluchý, odbude ho, odvrátí od něho tvář a ponechá ho za kořist své rozběsněné spravedlnosti.“[31] Ze Sušilových komentářů je patrné, že tento pohled nejenže nesdílí, ale hlavně se neodvažuje o „chování“ Otce k Synovi ve chvíli Synova utrpení ani slovem zmínit. Sušil se podobným komentářům vyhýbá především z důvodu, že nehodlá komentovat to, o čem se v bibli nepíše a co nelze jednoznačně z bible vyvodit. Tento metodický přístup, který důsledně uplatňuje v celém svém díle, uchránil Sušila od podobných teologických excesů.

 

4. Sušilův postoj k nekatolickým pramenům

Své dílo by Sušil zřejmě považoval za nedůsledné, kdyby k němu nepoužil i zdroje jiných než katolických autorů. Nepřekvapí, že některé historické reálie a souvislosti komentuje na základě díla Josefa Flavia[32], O Válce Židovské[33]. O něco zajímavější a překvapivější je užití šestnáctisvazkového díla německého protestanského teologa Meyera[34], o jehož používání informují opět Sušilovi životopisci. Přímo Sušil se ale v předmluvě k Markovu evangeliu[35] přiznává k užití komentářů Erasma Rotterdamského a Quesnela[36], jejichž díla se ještě v Sušilově době vyskytovala na Indexu zakázaných knih[37]. Dokonce přímo proti některým větám v Quesnelově komentáři k Novému zákonu se vyjadřuje papež Klement XI. v bule Unigenitus, ve které označuje 101 větu jako heretickou. Sušil v předmluvě k Markovu evangeliu zmiňuje pouze to, že se u nich inspiroval stylem psaní poznámek, nicméně i tím nepřímo uznává, že se poznámkám těchto autorů věnoval a že je i četl[38]. Mohli bychom zjednodušeně předpokládat, že Sušil tyto spisy četl právě proto, aby se vůči nim mohl vymezit a poukázat na jejich scestnost. To ovšem nebyl jeho způsob zacházení se zdroji. V Sušilových komentářích totiž nikde (alespoň v komentářích k evangeliím) nelze nalézt místo, kde by vyloženě jmenoval některého novověkého či novodobého exegetu a označil jeho názor za heretický či odsouzeníhodný. Pokud mluví o rozkolnících či bludařích, pak pouze o těch, kteří měli přímou souvislost s vývojem dogmatu v prvních křesťanských staletích a jejichž učení bylo odsouzeno ekumenickými koncily tehdejší doby. Ptáme-li se, proč si Sušil opatřoval knihy církví odsouzených autorů a proč je četl, pak z podrobného studia Sušilových komentářů i dopisů nelze dospět k závěru, že by hledal způsob, jak postavit na pranýř, zesměšnit a znemožnit jejich autory nebo myšlenky samotné. Sušil si vážil všech, kdo se intenzivně věnovali Písmu, a to i těch, kteří nebádali a nepracovali v souladu s učením katolické církve a pro její rozkvět.[39] Proto i ve vztahu k těmto autorům se dá předpokládat, že u nich hledal co možná nejširší pole možností pro výklad toho či onoho místa v bibli. Sušil totiž vychází ze základního předpokladu: Duch, který inspiroval Písmo, je totiž jen jeden a vane, jak chce.[40]

 

5. Sušilova metoda používání zdrojů při psaní komentářů

Sušil sám se o metodě při tvoření komentářů příliš nešíří. Jak bylo řečeno výše, Sušil podtrhával zajímavé myšlenky v některých dílech, aby je pak snáze mohl nalézt při sestavování komentářů nebo aby si je zapamatoval.[41] Ovšem nedozvídáme se, jak s takto označenými místy dále zacházel, a jaký byl přesný důvod podtržení (zda měl v úmyslu jej citovat, nebo oponovat, nebo se jen inspirovat či rozvinout). Ačkoli Sušil ve svých dopisech ani v přemluvě ke svým komentářům nikde neuvádí, že by se řídil nějakou jednoznačnou metodikou[42], nelze si nevšimnout určitého postupu při jejich psaní. Prof. Jan Merell v roce 1948 při hodnocení encykliky Divino afflante spiritu Pia XII. srovnává s touto encyklikou i metodu Sušilovu a velmi stručně ale výstižně ji hodnotí. V předmluvě své knihy Studium a četba Bible píše:

Je zajímavé srovnat postup a metodu Sušilova výkladu Písma svatého s touto encyklikou. Sušil v komentáři se v podstatě shoduje s tímto posledním papežským projevem o biblickém studiu. Vychází ze slovného biblického textu, přitom přihlíží ke stavu biblické vědy v polovině minulého století, ale jeho výklad není zaměřený jen k faktům archeologickým, filologickým a historickým, nýbrž hlavně k tomu, co učí jednotlivé texty o mravních a nadpřirozených pravdách.[43]

Důležitým bodem celého vybroušeného výroku prof. Merella je skutečnost, která Sušilovi ležela na srdci nejvíce: veškeré informace, které lze k danému biblickému úryvku shromáždit, mají sloužit k jeho lepšímu a hlubšímu pochopení a lepší a hlubší pochopení má zase vést k většímu duchovnímu užitku čtenáře. Pokud tedy Sušil probádává možnosti, jak přeložit to či ono slovo či slovní spojení a šíří se o tom v komentáři, není to projev jeho sklonu k perfekcionalismu nebo záliby v přesných jazykových formulacích, ale je to projev snahy zprostředkovat čtenáři celou výrazovou šíři onoho slova či spojení. Podobně pracuje i s historickým a archeologickými fakty. Výsledkem je pak komentář, který je informačně velmi bohatý a sám čtenář tak dostává určitou volnost v tom, jak s ním naloží.

 

5.1 Zdroje textové kritiky

Až do vydání encykliky Divino Afflante Spiritu v roce 1943 papežem Piem XII byla referenčním zdrojem pro katolické překlady latinská Vulgáta[44]. Sušil skutečně z Vulgáty při překladu vycházel, ovšem také zdůraznil (hned v předmluvě k Matoušovu evangeliu), že správně přeložit Nový zákon z Vulgáty je možné jen s důkladnou znalostí řeckého originálu.[45] V tomto bodě ovšem přichází jistá obtíž. Je totiž otázkou, co myslí tím řeckým originálem. Sušil svůj překlad a výklad tvoří v době objevení Sinajského kodexu německým badatelem Konstantinem von Tischendorfem. Tento objev Sušil považoval za velmi zásadní a několikrát se na tento kodex i v komentářích odvolává.[46] Ostatní významné kodexy, jako např. Alexandrijský, Vatikánský, Bézův, už byly Sušilovi známy. Měl-li Sušil vybrat pro překlad latinského biblického slova český ekvivalent, dostal se nejednou do potíží právě díky tomu, že dané slovo většina významných řeckých kodexů neobsahovala, nebo se od latinské verze výrazně významově lišila.[47]

K tomu, aby mohl Sušil správně nahlédnout řecký originál, potřeboval kritické zpracování řeckého textu. Proto sáhl po moderním (a pro textovou kritiku novozákonního textu zásadním) díle protestantského teologa a exegety Heinricha Augusta Wilhelma Meyera. Meyer ve svém šestnáctisvazkovém díle používá metod textové kritiky nad všemi jemu známými texty Nového zákona[48]. Mimoto se Meyer ještě snažil ke každému verši přidat další vysvětlující poznámky, pokud bylo třeba vyložit nějaký specifický termín nebo identifikovat osobu v textu. Při srovnání těchto komentářů s komentáři Sušilovými se ukazuje, že většina Sušilových argumentací pro použití či nepoužití nějakého slova pro překlad na základě kodexů, se opírá právě o Meyerův kritický aparát.[49] Dalším srovnáním lze odhalit, že i exegetický komentář (který zdaleka není tak podrobný jako Sušilův a je vázaný spíše k jednotlivým veršům či slovům) Sušil používá, ovšem nekopíruje vše, ale pečlivě vybírá, co použije. Meyer s oblibou používá křížové odkazy převážně na shodná či podobná místa u synoptiků ale i jiných knih Nového zákona. Nemůžeme však vůbec s jistotou konstatovat, že Sušilem používané odkazy na synoptiky či jiné knihy jsou okopírované od Meyera, protože životopisci se na několika místech zmiňují, že Sušil znal bibli více méně nazpaměť.[50]

 

5.2 Zdroje využívané zejména na filologické úrovni

Sušil, jako absolvent klasického gymnázia neměl problém ani s latinou, ani s řečtinou. Svoji znalost a správné porozumění biblické řečtině cíleně rozvíjel čtením řecky psaných patrologických textů (z nichž některé překložil do češtiny[51] a okomentoval). V nichž ovšem na prvním místě hledal spíše výklady částí bible, než úroveň jazyka, kterým jsou napsány. Přesto se nespoléhal pouze na své jazykové znalosti. Jak dokládá Vychodil[52], Sušil ke své práci používal (vedle jiných) komplexní dílo německého katolického jazykovědce a exegety Augusta Bispinga.

Otevřeme-li Bispingovy komentáře[53], prvním překvapením je hojný výskyt hebrejštiny a řečtiny (latina se zde vyskytuje pouze okrajově). Bisping se snažil velmi systematicky a s velikým úsilím vytvořit základ pro další exegezi tím, že pro mnoho slov v Novém zákoně našel, jak se domníval, ekvivalenty v hebrejštině a význam takto nalezených slov v jejich původním smyslu okomentoval. Především se jednalo o pojmenování osob, míst, židovských svátků a zvyků, nástrojů, měr a vah atd. I při letmém srovnání Sušilových komentářů s dílem Bispingovým je evidentní, že jazykové rozbory v Sušilových komentářích (kterými obyčejně Sušil začíná komentář dané perikopy nebo verše, pokud pomineme jeho příležitostný exkurz do textové kritiky) vznikly často jen přeložením poznatků Bispingových. A nejen ty: stejně tak do detailu vyložené židovské zvyky, různé reálie z dob předkřesťanských, výklad předpisů Zákona, dokonce i odkazy na příslušná místa do Starého zákona, to vše, jak se zdá, se Sušil ve velké míře snažil do svého díla od Bispinga převzít. Vědecký a informační přínos A. Bispinga pro Sušilovo dílo je nesporný. Autor německé biblické příručky však získané informace příliš nerozvádí, a tak u něho najdeme často jen velmi věcná a obecná konstatování bez hlubšího teologického významu. Sušil naproti tomu informace vytěžené z Bispingova díla v mnoha případech využívá k dalšímu výkladu, nad nímž pak staví své teologické poznatky či závěry.

Mluvíme-li o filologické úrovni, nemůžeme nechat bez povšimnutí skutečnost, že Sušil se právě na této úrovni inspiroval i předchozími překlady, a to nejen do českého jazyka. Údajně měl k dispozici všechny dostupné katolické i nekatolické překlady (resp. všechny, které se mu podařilo sehnat) a to často překlady i do jiných slovanských jazyků.[54] Sušil měl také bohatou zkušenost z překladem cizojazyčných veršů a rovněž s vlastní tvorbou, jak sám komentuje, když vysvětluje těžkost s hledáním vhodného slova: „Vím, že proslulý autor řecký celou noc na opravování tří veršů probděl; ten mně svítil příklad, že jsem na tisíce hexametrů spálil…“[55] Tuto námahu při překladu Nového zákona si právě mohl kompenzovat inspirací od jiných překladatelů. Každé slovo nese svůj exegetický potenciál a Sušil věděl, že správný a co nejvěrnější překlad může vyvolat ve čtenáři podobný efekt jako při čtení originálu překladatelem.

 

5.3 Zdroje využívané zejména na exegetické a teologické úrovni

Již jsme zde zmínili autory jako Bisping či Meyer, kteří se věnovali komentování Nového zákona. Co se však týká samotné exegeze, vyskytuje se u nich spíše jen v náznacích nebo velmi stručně. Exegetou, který Sušila velmi ovlivnil, byl Peter Johann Schegg. Tento německý teolog začal v 60. letech 18. století vydávat komentáře ke knihám Nového zákona a dá se říci, že rozsahem i obsažností tyto komentáře přesahují rozsah komentářů Sušilových[56]. Narozdíl od Meyera či Bispinga se v komenářích od Schegga už vyskytuje i překlad Nového zákona do němčiny.

Jakou důležitost Scheggovým komentářům Sušil připisuje se lze dočíst v jeho korespondenci, když zdůvodňuje, proč ještě neposlal svůj výklad Lukášova evangelia k revizi před tiskem: „…čekám ještě na třetí díl evangelia sv. Lukáše od Schegga, jenž za nedlouhý čas vyjíti má, jak na dotaz můj ze Mnichova psáno bylo.“[57] Navzdory nesporné propracovanosti tohoto díla, které v průměru každému verši bible věnuje jednu stranu výkladu, Sušil není s prací Schegga beze zbytku spokojený. Kromě toho, že oba měli k dispozici prakticky stejné zdroje (a tedy informační přínos nebyl veliký), vytýká mu zejména, že se k jednotlivým evangeliím chová jako k samostatným knihám, které spolu příliš nesouvisí a nesnaží se žádným způsobem harmonizovat zdánlivé rozpory, které nelze mezi evangelii přehlédnout.[58] Z toho plyne, že přinejmenším v otázkách harmonizace evangelií, musel mít Sušil k dispozici i jiné zdroje. Sám uvádí právě Maldonada jako autora, u něhož našel v této oblasti oporu.[59]

Samostatnou kapitolou práce F. Sušila je jeho používání spisů církevních otců. Jak bylo výše popsáno, v Lukášově evangeliu se Sušil odvolává na desítky těchto autorů a většinu z nich necituje pouze jednou. Nespornou výhodou Sušilovou bylo, že jejich díla mohl číst bez potíží v originále. Sušil takto nabyté informace používá nejen tam, kde jde o literární smysl výkladu. Kde to uznal za vhodné a podnětné, přidal jejich výklad alegorický či mystický.

Mimo tyto autory ještě příležitostně odkazuje na světce z mladších dob, aby vyzdvihl způsob, jakým oni žili tu či onu pravdu sdělovanou v bibli, nebo aby jejich slovy osvětlil dané místo Nového zákona.[60]

Mezi autory, které M. Procházka uvádí jako inspirační zdroje k výkladům se nachází i dva luteránští teologové.[61] Jedním z nich byl Ernst Wilhelm Hengstenberg[62]. V Sušilově knihovně se v současné době dají objevit pouze dvě jeho díla[63], která se obě týkají Janova evangelia, přesto nelze s jistotou říci, zda neměl v rukou a nečetl jeho stěžejní dílo zabývající se christologií Starého zákona. Právě tímto dílem se Hengstenberg proslavil a nesmazatelně zapsal do dějin teologického bádání.[64] Stojí za povšimnutí, že výše uvedená díla, která Sušil vlastnil, vznikla až v poměrně vysokém Hengstenbergově věku a výroky, které se nám dochovaly velmi připomínají úvahy, které pronášel i sám Sušil. Kupříkladu v úvodníku k časopisu Evangelische Kirchen-Zeitung píše Hengstenberg v roce 1861 tyto své postřehy: „Pohrdání rozumem a vědou nepochází od Boha, ale od ďábla, který chce tímto způsobem izolovat církev a vyloučit ji z nabídky života. Je si jistý, že kdyby mu byly ponechány nejdříve výšiny, musí mu ve svůj čas připadnout i údolí.“[65] A o pár řádek níže se pak opírá, podobně jako to nejednou udělal i Sušil, do vlastních řad:

„Jedním z hlavních nástrojů vítězství reformace bylo, že v čase svého nejvyššího rozmachu opanovala všechny oblasti vědění, a to nejen v teologii, ale i v historii, lingvistice, filosofii. Zda budeme schopni udělat totéž v případě naší ješitnosti a strnulosti, které tak rádi halíme do počestného, ano dokonce náboženského roucha, a důsledně je přemůžeme, na tom závisí z velké části budoucnost církve“[66]

Z citací nepřímo vyplývá, že oba učenci měli podobný názor na vzdělání a také podobně vřelý vztah k církvi.[67] Zřejmě tato názorová shoda byla jedním z důvodů, proč si díla tohoto luteránského teologa Sušil opatřoval a studoval je.

 

6. Výhrady k užitelnosti Sušilových komentářů

Navzdory velkému úsilí, které autor komentářů vyvinul při jejich tvorbě, nesetkalo se jeho dílo pouze s nadšeným nebo alespoň kladným přijetím. Těžkost, kterou vyjadřovali hlavní kritici tohoto díla souvisí se stylem, jakým byly komentáře psány. Je třeba si uvědomit, že čeština v polovině 19. století procházela překotným vývojem, zejména v oblastech, kde bylo třeba se vyjadřovat odborně. Jelikož (jak bylo poznamenáno výše) teologické spisy mezi slovanskými národy byly úkazem velmi vzácným, toužil Sušil svými komentáři rozšířit slovní zásobu své mateřštiny a této své snaze věnoval nemalé úsilí. Snad také doufal, že když se jeho dílo dostane do rukou většiny česky mluvících kněží, že čtením komentářů obohatí svůj slovník a následně pak slovník jim svěřených farníků. Ovšem výsledný efekt byl v mnoha případech docela jiný. Někteří shledávali text špatně čitelným až nesrozumitelným.[68] Z dnešního pohledu je komentář ještě hůře čitelný než pro Sušilovy současníky a pro jeho podrobné studium je třeba určitého času k tomu, aby si čtenář osvojil nejen zvláštní slovosled, ale i schopnost správně rozklíčovat význam některých výrazů a vazeb. Pro ukázku zde uvedeme krátký výsek komentáře k Lk 14, 2–5:

„Vodnatelný ten mlčečky se choval neopováže se prositi Pána o uzdravení, pro sobotu a pro fariséy; ale přibyl, aby Pán uhlédna jej nad ním smiloval se samoděk a neduhu sprostil jej. Odpověděv Ježíš dí: Dovolujeli se v sobotu uzdraviti? Text řecký dokládá: čili nic? Slovo odpovědíti se táhne k myšlenkám fariséů, povstalým v nich při vyskytnutí se neduživce. Oni mlčeli do úzkých a do chobotu otázkou tou uvedeni byvše. […] Poráží je vlastním jich jednáním, důvod veda od menška k většku.“[69]

 

7. Hodnocení

Z uvedeného (a zdaleka ne úplného) průřezu zdrojů používaných Františkem Sušilem vyplývá přinejmenším dvouznačný závěr. Na jedné straně může přijít zklamání, že mnohé z toho, co mohlo být považováno za tvorbu tryskající přímo z nitra nadšeného obrozence, se dostalo do biblických komentářů jen díky cizojazyčným předlohám. Na straně druhé ovšem musíme znovu přiznat a potvrdit to, o čem nadšeně píší hlavní Sušilovi životopisci: Výklad Nového zákona F. Sušilem je velkolepý právě v tom, že z nejrůznějších pramenů svádí do jednoho řečiště textovou kritiku, filologické konstrukty, místopisné a věcné pojmy, přičemž nad tím vším se jako klenba pne teologický a exegetický aparát. A to vše od těch nejlepších autorů jak z různých dob křesťanských, tak i z jeho současnosti. Vzniklo dílo, které nejenže nemělo mezi slovanskými zeměmi obdoby, ale mohlo směle soupeřit i s podobnými teologickými podniky v Itálii či Francii.[70]

Bylo by ovšem přílišným zjednodušením a podhodnocením celého díla, kdybychom velkolepost tohoto díla hodnotili jen na základě množství zdrojů, které shromáždil a používal František Sušil. Se zdroji je třeba umět nakládat. Zřejmě největší přidanou hodnotou celého Sušilova díla je, jak se zdá, právě schopnost rozlišit, co do komentářů z nepřeberné nabídky vybrat, aby byla zachována užitečnost a podnětnost pro všechny, kdo je otevřou a chtějí využít k duchovnímu obohacení nebo i k teologickému bádání. Díky tomuto kritériu, které měl František Sušil stále na paměti, lze jím psané komentáře s užitkem využít i dnes.

 

 

[1] „Položil jsem sobě za úkol života, dá-li Bůh, obšírným výkladem Nového Zákona vel. duchovenstvu posloužiti, kterážto práce teprva po mnohých letech k žádanému cíli přivedena býti může. Proto by mně v tom kratší výklad, který by spolu i pro lid potřebován býti mohl – (jak n. p. Allioliho) – dokonce nevadil; nobrž z celého srdce žádám, aby takový co nejdříve na světlo vydán byl, a tak kněží naši k německému sáhati nemuseli.“ VYCHODIL, Pavel Julius. Z doby Sušilovy: sbírka dopisů. V Brně: Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1917, s. 23.

[2] Srov. VYCHODIL, Pavel Julius. František Sušil: životopisný nástin. V Brně: Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1898, s. 274.

[3] Výmluvná je v tomto směru poznámka v předmluvě k Evangeliu podle Lukáše: „Takovým spisem zdál se býti spis Dr. Hemanna Gerlacha: O římských vládařech v Syrii a Judsku od l. 69 před Chr. Do l. 69 po Chr. V Berlíně 1865. Leč k objasnění těch částek, v nichž se evangelium sv. Lukáše pohybuje, nemohli jsme žádného světla nového odtad vyčerpati…“ SUŠIL, František (překl. a ed.). Evangelium svatého Lukáše. 1. vyd. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1865. předmluva nečíslována.

[4] Zde má na mysli ročenku biblických věd, kterou vydával od roku 1848 Georg Heinrich August Ewald (1803 – 1875), protestantský teolog, orientalista a exegeta (od druhého ročníku ve spolupráci s jinými exegety). Ročenka vycházela od roku 1849 až do roku 1869 a velmi podrobně mapovala a hodnotila všechna německá díla zabývající se biblistikou v uplynulém roce. 1. ročník této publikace měl Sušil ve svém osobním vlastnictví a nachází se v knihovně bratří minoritů v Brně. Jedná se o tuto publikaci: EWALD, Heinrich. Jahrbücher der biblischen Wissenschaft. Ersten Jahrbuch, 1848. Göttingen: Dieterische buchhandlung, 1849.

[5] Dopis Vinařickému 21. června 1861. VYCHODIL. Z doby Sušilovy, s. 455.

[6] PROCHÁZKA, Matěj. František Sušil zemřel. Časopis katolického duchovenstva, ročník devátý (1868), s. 296.

[7] Jedná se o naskenované strojopisně psané lístečky. Papírová katalogizace proběhla krátce po znárodnění knihovny po tzv. Akci K. Procházet lze tuto evidenci přes digitalizované katalogy Moravské zemské knihovny v Brně na této adrese: https://listky.mzk.cz/data/STT. Jelikož však celá knihovna byla minoritům po roce 1989 vrácena, pro nahlédnutí do této knihovny je třeba kontaktovat stávajícího provozovatele. Jde však o knihovnu, která je vzácná jak pro své nástěnné malby, tak pro svou nedotčenost (např. nejsou zde žádné elektrické rozvody ani osvětlení a dokonce ani vytápění) a navíc se nachází v prostorách klášterní klauzury, tedy bez dovolení příslušné autority kláštera není vstup možný.

[8] Na tomto místě se sluší poděkovat otci Sebastianovi Grucovi OFMConv. za jeho vstřícnost, se kterou mne do knihovny vpustil vždy, když jsem požádal.

[9] Konkrétně se jedná o dílo: BEER, Bernhard. Leben Abraham´s: nach Auffassung der jüdischen Sage. Leipzig: Oskar Leiner, 1859.

[10] Teolog na evangelické teologické fakultě v Tübingen, který od roku 1850 pravidelně pomáhal H. Ewaldovi s ročenkou biblických věd. Sušil od něho vlastnil dílo: DILLMANN, Christian Friedrich August. Das Buch Henoch. : Uebersetzt und erklärt von A.Dillmann. Leipzig: Fr. Chr. Wilh. Vogel, 1853.

[11] Tento katolický badatel velmi podrobně na více než šestistech stranách zpracovává biblickou geografii Nového i Starého zákona v publikaci: GRATZ, Lorenz Clement. Schauplatz der Heiligen Schrift oder das alte und neue Morgenland mit Rücksicht auf die biblischen und kirchlichen Zustände. München: Vogel’sche Verlags Buchhandlung, 1858.

[12]FEILMOSER, Andreas Benedict. Einleitung in die Bücher des neuen Bundes für die öffentlichen Vorlesungen. Zweite, verbesserte und vermehrte Auflage. Tübingen: Heinrich Laupp, 1830.

[13] Katolický exegeta, Sušilův současník působící v Tübingen. Sušil vlastnil dílo: HERBST, Johann Georg. Historich-kritische Einleitung in die heiligen Schriften des alten Testaments. Karlsruhe und Freiburg: Herder’sche Verlagshandlung, 1840.

[14] Katolický exegeta, který na začátku 19. století působil v katolických kruzích poněkud osamoceně oproti mnoha protestantským badatelům. Sušil měl k dispozici 4. vydání jeho stěžejního díla HUG, Johann Leonhard. Einleitung in die Schriften des Neuen Testaments, Stuttgart und Tübingen: J. G. Cotta'scher Verlag, 1847.

[15] Docent filosofie a teologie na Vídeňské univerzitě. Sušil měl v držení dílo: JAHN, Johannes. Introductio in libros sanctos vereris foederis. Vienne: Walper und Beck, 1804.

[16] RAMPF, M. F. Der Brief Judae des Apostels und Bruders des Herrn: historisch, kritisch, exegetisch betrachtet. Sulzbach: Seidel’schen Buchandlung, 1854.

[17] Profesor teologie na Mnichovské universitě. Z jeho vydaných děl vlastnil Sušil exemplář tohoto titulu: REITHMAHR, Franz Xaver. Commentar zum Briefe an die Römer. Regensburg: Joseph Manz, 1845.

[18] Od tohoto badatele se ve sbírce Sušilem podesaných knih objevuje několik titulů. Především se jedná o řecký přepis apokryfních spisů: Acta apostolorum apocrypha / ex triginta antiquis codicibus graecis vel nunc primum eruit vel secundum atque emendatius edidit Constantinus Tischendorf. Lipsiae: Avenarius et Mendelssohn, 1851. Dále pak ještě jedno neméně zajímavé dílo: TISCHENDORF, Constantinus (ed.). Apocalypses apocryphae Mosis, Esdrae, Pauli, Iohannis, item Mariae dormitio, additis evangeliorum et actuum apocryphorum supplementis. Lipsiae: Hermann Mendelssohn, 1866.

[19] Sušil se sice osobně nepodepsal, ale z popisku na úvodních stranách je zřejmé, že následující třísvazkové dílo patřilo do jeho knihovny: WETTE, W. M. L. de. Kurzgefasstes exegetisches Handbuch zum Neuen Testament. 3.sv. Leipzig: Weidmannsche Buchhandlung, 1837.

[20] Konkrétně u díla Johanna Georga Herbsta je Sušilův podpis na první pohled neviditelný. Až dostatečné osvětlení a cílené hledání umožní jeho podpis objevit.

[21] Peter Johann Schegg (1815–1885) – německý katolický exegeta, komentoval především Starý zákon, od roku 1856 i evangelia. Srov. New Catholic Encyclopedia. 1. vyd. 12. sv. Washington, D.C.: Catholic University of America 1981, s. 1122d.

[22] Juán de Maldonado (1534–1583) – španělský exegeta a teolog, jezuita. Devět let působil jako profesor teologie v Paříži. Byl povolán do Říma papežem Řehořem XIII., aby pracoval na kritickém vydání Septuaginty. Jeho nejvýznamnější dílo, které používal i Sušil, byl Komentář na IV Evangelia, který vyšel v mnoha vydáních. Srov. New Catholic Encyclopedia. 9. sv. s. 110a. Sušil měl k dispozci toto vydání: MARTIN, Conradus. Joannis Maldonati, societatis jesu theologi, Commentarii in Quatuor evangelistas. Editio sekunda emendatissima. Moguntiae: Sumtibus Francisci Kirchhemii, London, Paris 1853.

O Maldonadovi se Sušil vyjádřil, že se s ním shoduje lépe než se Scheggem, který každého evangelistu vykládá zvlášť, bez ohledu na rozpory, které tento přístup vytváří. Srov. VYCHODIL. František Sušil, s. 273.

[23] Augustin (Antoine) Calmet (1672–1757) – francouzský exegeta a historik, člen benediktského řádu. Jeden z nejlepších exegetů 18. století, který pod vlivem J. B. Bossueta tvořil duchovní a mystické interpretace Písma. Jeho exegetické výklady však často postrádaly kritický úsudek. Srov. New Catholic Encyclopedia. 2. sv. s. 1084c.

[24] Gulielmus Estius (1542–1613) – holandský exegeta, teolog a hagiograf. Dvacet let vyučoval filosofii v Lovani. Od roku 1582 na univerzitě v Douai učil Písmo svaté. Jeho neznámější dílo, které vyšlo až po jeho smrti, jsou komentáře k listům sv. Pavla, v nichž vysvětluje literární smysl listů Nového zákona. Vynikají přesnými úsudky, postřehy a erudicí. Na dlouho se staly obranným valem proti protestantským exegetům. Srov. New Catholic Encyclopedia. 5. sv. s. 558c.

[25] August Bisping (1811–1884), německy píšící katolický exegeta. Od roku 1855 profesor teologie. Jeho hlavní prací jsou tzv. exegetické příručky k Novému zákonu (9 dílů), které vycházely od roku 1854 až do roku 1876, přičemž některé díly se dočkaly už v těchto letech druhého i třetího vydání. Pozoruhodné je, že tento obsáhlý komentář byl nadlouho jediným uceleným katolickým komentářem Nového zákona v německy mluvící oblasti. Srov. BAUTZ, Friedrich Wilhelm (ed.). Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon. 1. sv. Hamm 1975, 2. nezměněné vyd. 1990, s. 604.

[26] Heinrich August Wilhelm Meyer (1800–1873) byl německý protestantský teolog, který s pomocí spolupracovníků zpracoval na základě dostupných kodexů kritický aparát Nového zákona (první svazek vyšel v roce 1832). Založil tak edici exegeticko-kritických komentářů, které dodnes vychází pod označením Kritisch-exegetischer Kommentar über das Neue Testament (se zaužívanou německou zkratkou KEK). Srov. BAUTZ, Traugott (ed.). Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon. 4. sv. Herzberg 1993, s. 1419–1427.

[27] Srov. VYCHODIL. František Sušil, s. 267.

[28] SUŠIL. Evangelium svatého Lukáše, s. 32. Zajímavostí nikoli podružnou je fakt, že ani jedno dílo Sušilem jmenovaných tří autorů (Zumpt, Sanclemente, Aberle) se nenachází v Sušilově knižní pozůstalosti v knihovně bratří minoritů. Opět to svědčí o tom, že je zřejmě nemálo děl, které nejsme schopni identifikovat jako zdroje komentářů k předkladu Nového zákona.

[29] I velmi zběžným pohledem na digitalizované katalogy různých klášterních knihoven na stránkách Moravské zemské knihovny je snadno zjistitelné, že výše uvedení autoři (např. Maldonado, Bossuet, Fenelon, Estius) byly standardním inventářem většiny klášterních knihoven.

[30] Pravděpodobně se jedná o dílo: BOSSUET, Jacques Bénigne. Jakob Benignus Bossuet Bischofes zu Meaux gesammelte Predigten. Steyr: Johann Ferdinand Holzmayr, Buchhändler 1780. 381 s., nebo některé z vydání tzv. Opera omnia (Oeuvres complètes), které se však v knihovně bratří minoritů nenachází.

[31] Srov. BOSSUET, Jacques Bénigne. Oeuvres complètes de Bossuet. 4. sv. Paris: Lefevres 1836, s. 365.

[32] Např. v komentáři k Lukášovu evangeliu (který má v 1. vydání 223 stran) se na Josefa Flavia odvolává celkem 23krát. Cituje v něm několikrát i světské historiky jako Tacita nebo Suetonia či dokonce i starší, předkřesťanské zdroje, například Aristotela, srov. SUŠIL. Evangelium svatého Lukáše, s. 204.

[33] Toto dílo také jako první přeložil do češtiny. Srov. FLAVIUS, Josephus. Josefa Flavia O Wálce Židowské a wlastní žiwotopis: [knihy sedmery]. Překlad František Sušil. W Brně: Dědictwí ss. Cyrilla a Methodia, 1856. 686 s.

[34] Konkrétně se jedná o druhé vydání jeho komentářů, jejichž první vydání vycházela v letech 1832 – 1859. Srov. MEYER, Heinrich August Wilhelm. Kritisch exegetisches Handbuch über das Neue Testament von Heinr. Aug. Wilh. Meyer. 2. opravené a rozšířené vyd. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 1850 - 1865. V minoritské knihovně v době soupisu jeden ze svazků chyběl, nicméně je více než jisté, že Sušil měl toto dílo k dispozici kompletní a že si ho on sám na vlastní náklady objednal.

[35] SUŠIL, František (překl. a ed.). Evangelium svatého Marka. 2. vyd. Praha: Dědictví sv. Prokopa 1885, Předmluva nečíslována.

[36] Pasquier Quesnel (1634–1719) – francouzský Jansenistický teolog. Ve svém komentáři k Novému zákonu nazvaném Réflexions morales (publikované poprvé v roce 1692) mimo jiné definoval cíle a ideály Jansenistů jasněji než kdokoli před ním. Srov. BAUTZ, Traugott (ed.). Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon. sv. 7, Herzberg 1994, ISBN 3-88309-048-4, s. 1106–1107.

[37] Některé Erasmovy spisy jsou uvedeny např. ještě v Indexu z roku 1892. Srov. Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti 1892. 444 s.

[38] K užití Erasmových komentářů se pak Sušil přiznává tím, že jeden z Erasmových komentářů přímo cituje ve svém komentáři k Lukášovu evangeliu. Srov. SUŠIL. Evangelium svatého Lukáše, s. 206. Častěji ovšem používá Erasmův překlad než jeho komentáře, a to jako oporu ke svému vlastnímu překladu.

[39] Známý je jeho pochvalný výrok o úsilí a pracovitosti Českých bratrů při jejich vydávání Kralické bible. „…nemohu nevděčen býti té píle, se kterou Bratří se ku překladu bibly české připravili a se kterou věc provedli. Po třech stech létech snadno něco lépe věděti můžeme, než jim věděti bylo. Bylo by nespravedlivo, žádosti našeho věku přenášeti do předešlosti; učinili, seč tehdá byli, a věru mohli bychom sobě gratulovati, kdyby mezi námi ta šlechetná píle se nalézala, jakou při Bratřích nalézáme.“ VYCHODIL. Z doby Sušilovy, s. 473.

Jeho postoj k nekatolíkům ještě zřetelněji potvrzují následující verše: „Neměj každého hned za kacíře, / Jenžto k církvi svaté nehledí; / Mnozí bez své viny nevědí / K jaké sluší privinouť se víře.../ Však jsou duše, duše bohorodné, / Co lnou k Boží pravdě plny lásky.../ Církev s láskou v náručí jim letí, / Bůh je klade za věrné své děti.“ SUŠIL, František. Růže a trní. Brno: Vydavatelství Nitzsche a Grosse 1851, s. 152.

[40] O tomto Sušilově postoji svědčí nejen jeho pneumatologie rozvinutá v jednotlivých komentářích, ale i jeho souhlasný postoj s Justinovým učením o „křesťanech“ i mezi řeckými filosofy z dob předkřesťanských, o kterých Sušil prohlašuje: „…ti synovství Božího nějakou měrou došli.“ Srov. SUŠIL, František (překl. a ed.). Evangelium svatého Jana. 1. vyd. Praha: Dědictví sv. Prokopa 1867, s. 20.

[41] Srov. PROCHÁZKA. František Sušil zemřel, s. 296.

[42] Pouze v předmluvě k Matoušově evangeliu krátce poznamenává: „Při strojení komentáru jsme dle možnosti své hleděli všem požadavkům vyhověti a ke všem těm čtyřem stránkám, kterých tu šetřiti přijde, kritické, mluvnické, historické a logické, bedlivě prohlédati.“ SUŠIL, František. Evangelium svatého Matouše. Praha: Dědictví sv. Prokopa 1864, s. 10.

[43] MERELL, Jan. Studium a četba Bible: podle encykliky Pia XII : O časovém podporování biblických studii. Praha: V. Kotrba 1949, s. 9–10.

[44] Jednalo se o Klementinskou Vulgatu (Vulgata Clementina) z r. 1592, která se stala standardním vydáním bible pro latinsky hovořící církev až do roku 1979, kdy byla promulgována Nova Vulgata.

[45] „Tedy o významu a smyslu vulgáty nerozsuzuje všady slovník a gramatika latinská, nýbrž text řecký tu první hlas má co původ a bezprostředný živel, z něhož vulgáta životodárnou sílu béře. Nešetřením tohoto pravidla nejeden nedomysl povstal a svatováclavská bibla nejedné vady, ano nejednoho nedorozumění příčinou se stala, poněvadž slova latinská z nahodilých lexik vyložila, k textu řeckému neprohlédajíc.“ SUŠIL. Evangelium sv. Matouše. s. 10.

[46] Z předmluvy k Matoušovu evangeliu je patrné, že Sušil si Tischendorfem upravený řecký originál cení zejména pro jeho velkou blízkost k Vulgátě. Některé nesrovnalosti mezi Vulgátou a řeckým originálem, na které poukazuje ještě Allioli ve 30. letech 18. století v poznámkách ke svému překladu bible, se tak pro Sušila staly nepodstatné. Srov. tamtéž.

[47] O těchto i mnohých dalších jazykových strastech a jejich řešeních se F. Sušil detailně rozepisuje taktéž v předmluvě k Matoušovu evangeliu. Srov. tamtéž, s. 8–10.

[48] Na prvním místě se samozřejmě jednalo o řecky psané kodexy, ale přihlížel i k syrským překladům, dále k textům, které z Nového zákona citovali církevní otcové i k pozdějším minuskulním kodexům. Ve druhém vydání Meyerova díla, které měl Sušil k dispozici, ještě nebyl uváděn překlad Nového zákona do německého jazyka, šlo pouze o kritický aparát a velmi věcný a hutný komentář.

[49] Např. v komentáři k zdánlivě nesmyslně použité řecké spojce kai v Lk 8,1 Sušil rozvíjí velmi stručnou Meyerovu lingvistickou poznámku. Meyer píše: „Kai po egeneto slouží pouze k vyjádření, že následuje vysvětlující věta.“ Sušilův komentář: „Stojí vlastně: I stálo se napotom a on chodil a t. d.; částice a před slovy on chodil nadbývá a v překladu vynechána býti musí aneb slovcem že oddána býti může, ježto slovy on chodil po městech a t. d. se vytýká podmět časoslova předchozího stalo se. “ SUŠIL. Evangelium svatého Lukáše, s. 86.

[50] Např. Matěj Procházka o svém učiteli píše, že od svých žáků bezpodmínečně vyžadoval a zkoušel znalost jednotlivých kapitol Nového zákona zpaměti. Přitom Sušil sám text Písma ke kontrole nepotřeboval. Srov. PROCHÁZKA. František Sušil zemřel, s. 295.

[51] Srov. např.: SUŠIL, František (překl. a ed.). Spisy sv. otcův apoštolských a Justina mučedníka. 3. vyd. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1874. 462 s.

[52] VYCHODIL. František Sušil, s. 267.

[53] Bisping své devítisvazkové exegetické dílo pojmenovává jako Exegetisches Handbuch zum Neuen Testament. Názvy jednotlivých knih pak začínají slovem Erklärung (např. BISPING, August. Erklärung des ersten Briefes an die Korinther. Münster: In der Aschendorff'schen Buchhandlung 1855.). V elektronické podobě se lze dostat většinou k 2. nebo 3. vydání Bispingových komentářů, přičemž Sušil musel používat pro překlad a výklad evangelií vydání 1. z 50 let 19. století. Ostatní knihy Nového zákona mohl korigovat 2. vydáním, které začalo vycházet na počátku 60. let 19. století.

[54] Jak poznamenává jeho životopisec Matěj Procházka: „Sušil má všechny staré i nové, katolické i protestantské výklady N. Z., všechny slovanské překlady, i bulharský ve Smyrně tištěný, prošel všechna tištěná česká vydání…“ VYCHODIL. František Sušil, s. 269.

[55] PROCHÁZKA, Matěj. František Sušil. Životopisný nástin. Praha: Dědictví sv. Prokopa 1871, s. 421.

[56] Např. komentáře jen k Lukášovu evangeliu vycházely postupně ve třech svazcích.

[57] Dopis Vavřineckému ze dne 2. srpna 1864. VYCHODIL. Z doby Sušilovy, s. 470.

[58] Srov. VYCHODIL. František Sušil, s. 273.

[59] Srov. tamtéž. Samotného Maldonada ve svých komentářích prakticky neuvádí. Např. v komentáři k Lukášovu evangeliu ho zmiňuje pouze jednou. Srov. SUŠIL. Evangelium svatého Lukáše, s. 219.

[60] Mezi citovanými světci v komentáři k Lukášovu evangeliu je František Sáleský, Jan Avilský, Karel Boromejský, Bernard z Clairvaux, František z Assisi, Terezie z Avily a další. V komentářích k ostatním evangeliím zmiňuje i Tomáše Akvinského, Bonaventuru aj.

[61] Procházka. František Sušil zemřel, s. 296.

[62] Ernst Wilhelm Hengstenberg (1802 – 1869). Luteránský pastor, který byl považován za přívržence konzervativního křídla německého protestantismu. Srov. BAUTZ. Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, 2. sv. s. 714–715.

[63] Jedná se o dvousvazkové dílo HENGSTENBERG, Ernst Wilhelm. Die Offenbarung des heiligen Johannes ... erläutert. Berlin: L. Oehmighe 1861-1862, a o třísvazkové dílo HENGSTENBERG, Ernst Wilhelm. Das Evangelium des heiligen Johannes / erlaeutert von E. W. Hengstenberg. Berlin: G. Schlawitz 1861-1863.

[64] První vydání tohoto díla (vyšlo 1835) sám Hengstenberg považuje za mladický projev, vůči němuž se stal spíše cizincem. Po jeho vydání vyšlo množství publikací, které si vyžádaly výraznou recenzi či dokonce přepracování některých částí, a tak v letech 1854-1857 vychází druhé vydání tohoto velkolepého díla. Třetí a poslední německy psané vydání tohoto díla, které vyšlo za Hengstenbergova života, bylo o více než století později (v roce 1997) přeloženo do korejštiny jako plnohodnotná teologická literatura. Srov. MATTHIAS, A. Ernst Deuschle. Wilhelm Hengstenberg: ein Beitrag zur Erforschung des kirchlichen Konservatismus im Preussen des 19. Jahrhunderts. Tübingen: Mohr Siebeck 2013, s. 169.

[65] Vorwort in Evangelische Kirchen-Zeitung 68 (1861), s. 39. Podobná slova z úst Sušilových zaznamenal M. Procházka: „Pilnými studiemi, kněz netoliko se obohatí vědou pro jeho stav potřebnou a čestnou, nébrž vystříhá se také zahálky, matky všeliké nepravosti a polštáře satanova. Jsa pobožný, nebude po světě a jeho tělesných rozkošech bažiti a příležitosti k nim sám svévolně vyhledávati…“ PROCHÁZKA. František Sušil, s. 417.

[66] Vorwort in Evangelische Kirchen-Zeitung 68 (1861), s. 39.

[67] V případě Hengstenberga je však třeba mít na paměti, že se hlásil k Lutherovu odkazu, a tedy nemohl mít na mysli církev katolickou.

[68] Např. Sušilův obdivovatel Timoteus Vodička poznamenává na adresu Sušilova komentáře: „…také v něm se uplatňuje Sušilovo jazykové novotaření na škodu jeho užitečnosti.“ VODIČKA, Timoteus. František Sušil. V Brně: Nakladatelství Brněnské tiskárny 1946, s. 68. Mnohem odvážnějším kritikem byl Miroslav Hýsek: „plní jej obšírnými odbočkami jazykovými, kde slovníkářsky hromadí synonyma – obraty starší a nově utvořené – , reprodukcí obsahu evangelia, poukazy na církevní spisovatele, různými vysvětleními, mravoučnými reflexemi, tak že se mění v novozákonní encyklopedii, ve které se vlastní věc téměř ztrácí. […] pozbývá na ceně tím více, že Sušilův jazyk, jak poznáme, jest pln novotvarů...“ HÝSEK, Miroslav. Literární Morava v letech 1849-1885. Praha: nákladem vydavatelského družstva Moravsko-Slezské Revue. Tiskem Edvarda Leschingra 1911, s. 60.

[69] SUŠIL. Evangelium svatého Lukáše, s. 139.

[70] Jak píše M. Procházka: „Jest to práce svrchovaně dokonalá a přeutěšitelný výplod třicetileté píle, jakýmž žádný kmen slovanský, ba ani francouští a vlaští bohoslovci se vykázati nemohou.“ PROCHÁZKA. František Sušil, s. 426.

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI v roce 2017 prochází výraznou proměnou ve formě vydávání. Bylo zahájeno vydávání časopisu v elektronické formě, které je nyní výchozí formou prezentace MSKA a nahrazuje dosavadní tištěnou formu. Plánované je rozdělení struktury a obsahu článků časo-pisu Dialog. Elektronická verze propojená s webem MSKA bude obsahovat formy mediální komunikace, tištěná forma bude v upravené formě obsahovat výběr článků – studii a samostatně budou vycházet publikované výstupy z pořádaných akcí. V tomto přechodném období za rok 2017 vychází tištěná forma časopisu Dialog Evropa XXI uspořádána ještě podle dosavadní formy strukturálního uspořádání a z výběru článků prezentovaných v elektronické podobě. Více se dočtete zde

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo