Práce Františka Sušila s literárními zdroji při tvorbě jeho komentářů k Novému zákonu - Mgr. Jiří Janalík

Téma: Teologie, Historie
Vydáno: 12.10.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Zeptáme-li se dnes humanitně vzdělaného člověka na jeho znalosti o Františku Sušilovi (1804 –1868), obyčejně se dozvíme, že se jednalo o zapáleného národovce, sběratele moravských lidových písní, případně o básníka. Osoba Františka Sušila je zajisté neodmyslitelně spojena s utvářením národního vědomí, a to především na Moravě. Setkáme se však s nemalým údivem, když se tázaný dozví, že F. Sušil byl katolický kněz, který vyučoval přes 30 let v Brněnském alumnátu a že jeho celoživotní touhou a snahou bylo přeložit a vyložit Nový zákon.[1] Námaha, kterou pro svůj životním úkol vynaložil, nevyšla naprázdno. Byla přetavena v dílo, které má dodnes svou hodnotu a uchovává stále zajímavý pohled do stavu teologického povědomí nejen Sušilova, ale i jeho spolupracovníků a žáků. Celý překlad Nového zákona s výkladem vyšel postupně v osmi svazcích, obsahoval 2570 stran[2] s častými vzájemnými odkazy, aby se výklad podobných míst Písma nemusel opakovat. Sušil vynaložil nemalou snahu, aby získal ke své práci veškerou dostupnou literaturu týkající se biblistiky, exegeze, teologie ale i biblické historie, geografie a archeologie[3].

1. Sušilovy motivace

K nesnadné práci na překladu a výkladu Nového zákona Sušila pobízelo několik motivů. Většinou se o nich rozepisuje ve svých dopisech. Nejhlubší motivací je snaha probudit a povzbudit teologické bádání mezi Slovany, jak píše ve svém dopise Karlu Vinařickému, zakladateli Časopisu katolického duchovenstva:

Veškeren 80milionový národ slovanský nemá posud theologie! U Rusů tepruv v nejnovějších dobách něco se počalo, u jiných nalézají se populárné knihy pro největší potřeby denní; vědy teologické nikde není a Poláci […] za námi ostali. Věru nejednou jsem se zalil hanbou, na stav ten náš pomýšleje. […] drahná část viny (na kněžstvu) na nás leží, na nepokračování ustavičném ve vědách a na uspokojování se s jakými takými vědomostmi.

V Němcích vychází tolik komentárů učených o písmu sv. každoročně, že pro přehled a ocenění jich zvláštních letopisů[4] každého roku potřebí. A to jest jenom jedno pole …[5]

2. Sušilovy literární zdroje

Měla-li být Sušilova práce hodnotná, nezbývalo než jít cestou shromažďování velkého množství informací a jejich metodického třídění. Jeho žák, nebližší spolupracovník a přítel Matěj Procházka po smrti Sušilově vydává v Časopise katolického duchovenstva Sušilův stručný ale velmi hutný životopis, a mimo jiné zmiňuje jeho vzácnou a mnohými literárně-vědeckými klenoty ozdobenou knihovnu. Přitom poodhaluje Sušilův vztah ke knihám a práci s nimi:

Největší záliba jeho byly knihy, jichž ohromné množství skoupil a na které on mnoho tisíc a tisíc zlatých vynaložil. Nepostavil však žádnou knihu dříve do skříně, dokud ji úplně nepročetl; […] Obzvláště jest hojná jeho biblioteka biblického studia; pozorovati v ní díla velmi drahá z novější doby i velmi vzácná doby staré; znamenati v ní komentátory ze starších i novějších časův všech národů křesťanských.

I biblické práce výtečných protestantův (Hengstenberga, Kurza a j.) najdeš mezi nimi. Tolikéž najdeš mezi knihami celého sv. Augustina, Jeronyma, Jana Zlatousteho a mnoho jiných latinských a řeckých učitelů i otců církevních, ve kterých ve všech pilně čítával a ze kterých i doklady ke svým výkladům písmovým brával. […] Podobně nalezneš v bibliotéce Sušilově i celého francouzského Bussueta, Fenelona, Massiliona a mnoho jiných francouzských i vlaských spisů. Že v nich pilně četl, dokazuje množství od něho tužkou podtržených míst, kterých si vytknul, aby si místa ta opět přečísti a více zapamatovati mohl. Knihy tyto daroval odkazem klášteru ctih. OO. Minoritů v Brně.[6]

Z úryvku vyvstává kromě konkrétních jmen také závažná informace, že Sušilova knihovna se po jeho smrti stala součástí knihovny kláštera minoritů v Brně. Tato knihovna byla v minulosti zpracována a katalogizační lístky z 50. let 20. století je dnes možné volně prohlížet on-line.[7] V naskenované evidenci minoritské knihovny nalezneme okolo 6600 katalogizačních lístků. Valná většina takto evidovaných děl byla vydána před Sušilovou smrtí, tedy mohla se mu dostat do rukou, ba dokonce mohla být součástí jeho soukromé knihovny. Dnes bohužel jen stěží můžeme určit, které z knih se do minoritské knihovny dostaly zásluhou Františka Sušila. Nechceme-li spekulovat ohledně Sušilem používaných děl, je třeba se opírat pouze o autory, kteří jsou zmiňováni buď Sušilem samotným nebo jeho životopisci. Další možností je nahlédnout přímo do knihovny bratří minoritů a zkusit najít knihy, ve kterých František Sušil zanechal svůj podpis.[8] Uspořádání této knihovny však má svůj vlastní systém, který není snadné pochopit. Rozhodně se nenaplnilo očekávání, že by Sušilova příruční knihovna byla jen vložena do samostatného oddílu prostorné knihovny minoritů. Jeho knihy byly tematicky roztříděny a zařazeny podle svého obsahu. Naštěstí většina jeho knih se zabývala biblistikou, a tak je možné je nacházet více méně na jednom místě. Ukázalo se, že Sušil zdaleka nepodepisoval automaticky každou knihu, kterou měl ve svém vlastnictví. Podpisy byly nalezeny asi u dvaceti monografií následujících autorů: Bernhard Beer[9], Christian Friedrich August Dillmann[10], Lorenz Clement Gratz[11], Andreas Benedict Feilmoser[12], Johann Georg Herbst[13], Johann Leonhard Hug[14], Johannes Jahn[15], M. F. Rampf[16], Franz Xaver Reithmahr[17], Constantinus Tischendorf[18], Wilhelm Martin Leberecht de Wette[19] a jistě i mnozí další, kteří se v knihovně ukrývají, nebo u nichž se tužkou psaný podpis postupem doby vytratil.[20]

Kromě výše zmíněných jmen uvádí Pavel Julius Vychodil, hlavní Sušilův životopisec, některá další: Schegga[21], Maldonada[22], dále práce Calmeta[23], Estia[24] (listy sv. Pavla), Bispinga[25] a také protestanta Meyera[26]. [27]

Sám Sušil v komentářích uvádí novodobější zdroje jen velmi skromně. Důvodem, který sám vysvětluje, je snaha nezahlušit text nepřeberným množstvím odkazů do různých jemu dostupných pramenů. Přesto se najdou ojedinělá místa, kde se explicitně zmiňuje o využití novodobých děl biblistů a historiků. Příkladem může být ojedinělé místo v komentáři v Lukášovu evangeliu, v němž Sušil demonstruje svou pečlivost a zmiňuje se detailně o zdrojích ve snaze vyjasnit historickou poznámku jednoho verše z Lukášova evangelia (Lk 2,2):

Za Kyrína stal se ; nebo Quirinus ten byl tehdá vládařem syrským, jak nejnověji po bedlivém znova předsevzatém věci té vyšetření průvodno jest. Tak Zumpt ve spisu Coment. epigr. II. 88. v pojednání: de Syria provincia ab Augusto usque ad Vespasian. A před ním již Sanclemente de anno Chr. Nat. A nejnověji Aberle; Quartalschrift 1865, str, 103. nn.[28]

Vidíme, že na doložení jedné informace (zda se sčítání dělo za Qvirinia nebo pocházelo od Qvirinia) komentář uvádí hned tři zdroje. Kdyby podobným způsobem uváděl zdroje u všech historických údajů nacházejících se v evangeliích, nejenže by již tak obsáhlý komentář značně narostl a stal se ještě méně přehledným, ale pravděpodobně by se ho ani nepodařilo dokončit.

Jinou kapitolu ovšem tvoří svatí a církevní učitelé a vůbec duchovní autoři prvních křesťanských století. Tyto autory naopak Sušil nikdy neopomene zmínit, i když ne vždy uvede dílo, ze kterého čerpal (tedy nejedná se o klasickou citaci). Tak se v komentáři k Lukášovu evangeliu objevuje 45krát sv. Augustin, 26krát sv. Ambrož, 19krát sv. Řehoř Veliký, 17krát sv. Jan Zlatoústý, 15krát Řehoř Naziánský a sv. Bernard z Clairvaux a 11krát sv. Béda Venerabilis. Ostatní autoři (kterých je celkem 28) mají do deseti výskytů.

3. Sušilova vlastní práce se zdroji

Ani v době Sušilově nebylo velkým problémem sehnat kvalitní literární zdroje z oblasti biblistiky či teologie. Větším uměním (a platí to stále) bylo umět s nimi pracovat. Na místě bylo třeba i opatrnosti, zejména u barokních kazatelů, jakými byli i výše zmínění Bossuet či Fenelon. Klášterní knihovny 19. století totiž oplývaly knihami s nejrůznějšími kázáními či homiliemi určenými pro sváteční či všední dny církevního roku.[29] Z pohledu teologie se však kvalitativně velmi lišily. Je třeba si uvědomit, že homílie není v pravém slova smyslu teologickým pojednáním, často je velmi květnatá a může obsahovat i výroky či poznámky, které nevhodně zvoleným slovem působí někdy až nepravověrně. Tedy na teologické zaškobrtnutí či přímo přehmat se dalo narazit i u velmi osvědčených a oblíbených autorů.

Kupříkladu oba hlavní životopisci (Matěj Procházka i Pavel Julius Vychodil) píší o tom, že Sušil měl ke své práci k dispozici dílo Bossuetovo[30] a jmenováním tohoto autora, jednoho z největších kazatelů novověku, jakoby potvrzují kvalitu Sušilových zdrojů. Mohl ovšem Sušil bez potíží a nekriticky přejímat názory tohoto katolického kazatele? Stačí jedna ukázka z Bussuetova díla, abychom pochopili, že Sušil i u vyhlášených autorů musel být ve střehu. Na Velký Pátek roku 1662 káže Bossuet před francouzským králem a ve snaze ukázat plnost bolestí Božího Syna na kříži neváhal obětovat jedno ze základních křesťanských dogmat, totiž učení o integritě a neměnnosti vztahů v rámci Trojice, když poukazuje na reakci Boha Otce vůči Synu volajícímu „Bože můj, proč jsi mne opustil“: „Otec je hluchý, odbude ho, odvrátí od něho tvář a ponechá ho za kořist své rozběsněné spravedlnosti.“[31] Ze Sušilových komentářů je patrné, že tento pohled nejenže nesdílí, ale hlavně se neodvažuje o „chování“ Otce k Synovi ve chvíli Synova utrpení ani slovem zmínit. Sušil se podobným komentářům vyhýbá především z důvodu, že nehodlá komentovat to, o čem se v bibli nepíše a co nelze jednoznačně z bible vyvodit. Tento metodický přístup, který důsledně uplatňuje v celém svém díle, uchránil Sušila od podobných teologických excesů.

4. Sušilův postoj k nekatolickým pramenům

Své dílo by Sušil zřejmě považoval za nedůsledné, kdyby k němu nepoužil i zdroje jiných než katolických autorů. Nepřekvapí, že některé historické reálie a souvislosti komentuje na základě díla Josefa Flavia[32], O Válce Židovské[33]. O něco zajímavější a překvapivější je užití šestnáctisvazkového díla německého protestanského teologa Meyera[34], o jehož používání informují opět Sušilovi životopisci. Přímo Sušil se ale v předmluvě k Markovu evangeliu[35] přiznává k užití komentářů Erasma Rotterdamského a Quesnela[36], jejichž díla se ještě v Sušilově době vyskytovala na Indexu zakázaných knih[37]. Dokonce přímo proti některým větám v Quesnelově komentáři k Novému zákonu se vyjadřuje papež Klement XI. v bule Unigenitus, ve které označuje 101 větu jako heretickou. Sušil v předmluvě k Markovu evangeliu zmiňuje pouze to, že se u nich inspiroval stylem psaní poznámek, nicméně i tím nepřímo uznává, že se poznámkám těchto autorů věnoval a že je i četl[38]. Mohli bychom zjednodušeně předpokládat, že Sušil tyto spisy četl právě proto, aby se vůči nim mohl vymezit a poukázat na jejich scestnost. To ovšem nebyl jeho způsob zacházení se zdroji. V Sušilových komentářích totiž nikde (alespoň v komentářích k evangeliím) nelze nalézt místo, kde by vyloženě jmenoval některého novověkého či novodobého exegetu a označil jeho názor za heretický či odsouzeníhodný. Pokud mluví o rozkolnících či bludařích, pak pouze o těch, kteří měli přímou souvislost s vývojem dogmatu v prvních křesťanských staletích a jejichž učení bylo odsouzeno ekumenickými koncily tehdejší doby. Ptáme-li se, proč si Sušil opatřoval knihy církví odsouzených autorů a proč je četl, pak z podrobného studia Sušilových komentářů i dopisů nelze dospět k závěru, že by hledal způsob, jak postavit na pranýř, zesměšnit a znemožnit jejich autory nebo myšlenky samotné. Sušil si vážil všech, kdo se intenzivně věnovali Písmu, a to i těch, kteří nebádali a nepracovali v souladu s učením katolické církve a pro její rozkvět.[39] Proto i ve vztahu k těmto autorům se dá předpokládat, že u nich hledal co možná nejširší pole možností pro výklad toho či onoho místa v bibli. Sušil totiž vychází ze základního předpokladu: Duch, který inspiroval Písmo, je totiž jen jeden a vane, jak chce.[40]

5. Sušilova metoda používání zdrojů při psaní komentářů

Sušil sám se o metodě při tvoření komentářů příliš nešíří. Jak bylo řečeno výše, Sušil podtrhával zajímavé myšlenky v některých dílech, aby je pak snáze mohl nalézt při sestavování komentářů nebo aby si je zapamatoval.[41] Ovšem nedozvídáme se, jak s takto označenými místy dále zacházel, a jaký byl přesný důvod podtržení (zda měl v úmyslu jej citovat, nebo oponovat, nebo se jen inspirovat či rozvinout). Ačkoli Sušil ve svých dopisech ani v přemluvě ke svým komentářům nikde neuvádí, že by se řídil nějakou jednoznačnou metodikou[42], nelze si nevšimnout určitého postupu při jejich psaní. Prof. Jan Merell v roce 1948 při hodnocení encykliky Divino afflante spiritu Pia XII. srovnává s touto encyklikou i metodu Sušilovu a velmi stručně ale výstižně ji hodnotí. V předmluvě své knihy Studium a četba Bible píše:

Je zajímavé srovnat postup a metodu Sušilova výkladu Písma svatého s touto encyklikou. Sušil v komentáři se v podstatě shoduje s tímto posledním papežským projevem o biblickém studiu. Vychází ze slovného biblického textu, přitom přihlíží ke stavu biblické vědy v polovině minulého století, ale jeho výklad není zaměřený jen k faktům archeologickým, filologickým a historickým, nýbrž hlavně k tomu, co učí jednotlivé texty o mravních a nadpřirozených pravdách.[43]

Důležitým bodem celého vybroušeného výroku prof. Merella je skutečnost, která Sušilovi ležela na srdci nejvíce: veškeré informace, které lze k danému biblickému úryvku shromáždit, mají sloužit k jeho lepšímu a hlubšímu pochopení a lepší a hlubší pochopení má zase vést k většímu duchovnímu užitku čtenáře. Pokud tedy Sušil probádává možnosti, jak přeložit to či ono slovo či slovní spojení a šíří se o tom v komentáři, není to projev jeho sklonu k perfekcionalismu nebo záliby v přesných jazykových formulacích, ale je to projev snahy zprostředkovat čtenáři celou výrazovou šíři onoho slova či spojení. Podobně pracuje i s historickým a archeologickými fakty. Výsledkem je pak komentář, který je informačně velmi bohatý a sám čtenář tak dostává určitou volnost v tom, jak s ním naloží.

5.1 Zdroje textové kritiky

Až do vydání encykliky Divino Afflante Spiritu v roce 1943 papežem Piem XII byla referenčním zdrojem pro katolické překlady latinská Vulgáta[44]. Sušil skutečně z Vulgáty při překladu vycházel, ovšem také zdůraznil (hned v předmluvě k Matoušovu evangeliu), že správně přeložit Nový zákon z Vulgáty je možné jen s důkladnou znalostí řeckého originálu.[45] V tomto bodě ovšem přichází jistá obtíž. Je totiž otázkou, co myslí tím řeckým originálem. Sušil svůj překlad a výklad tvoří v době objevení Sinajského kodexu německým badatelem Konstantinem von Tischendorfem. Tento objev Sušil považoval za velmi zásadní a několikrát se na tento kodex i v komentářích odvolává.[46] Ostatní významné kodexy, jako např. Alexandrijský, Vatikánský, Bézův, už byly Sušilovi známy. Měl-li Sušil vybrat pro překlad latinského biblického slova český ekvivalent, dostal se nejednou do potíží právě díky tomu, že dané slovo většina významných řeckých kodexů neobsahovala, nebo se od latinské verze výrazně významově lišila.[47]

K tomu, aby mohl Sušil správně nahlédnout řecký originál, potřeboval kritické zpracování řeckého textu. Proto sáhl po moderním (a pro textovou kritiku novozákonního textu zásadním) díle protestantského teologa a exegety Heinricha Augusta Wilhelma Meyera. Meyer ve svém šestnáctisvazkovém díle používá metod textové kritiky nad všemi jemu známými texty Nového zákona[48]. Mimoto se Meyer ještě snažil ke každému verši přidat další vysvětlující poznámky, pokud bylo třeba vyložit nějaký specifický termín nebo identifikovat osobu v textu. Při srovnání těchto komentářů s komentáři Sušilovými se ukazuje, že většina Sušilových argumentací pro použití či nepoužití nějakého slova pro překlad na základě kodexů, se opírá právě o Meyerův kritický aparát.[49] Dalším srovnáním lze odhalit, že i exegetický komentář (který zdaleka není tak podrobný jako Sušilův a je vázaný spíše k jednotlivým veršům či slovům) Sušil používá, ovšem nekopíruje vše, ale pečlivě vybírá, co použije. Meyer s oblibou používá křížové odkazy převážně na shodná či podobná místa u synoptiků ale i jiných knih Nového zákona. Nemůžeme však vůbec s jistotou konstatovat, že Sušilem používané odkazy na synoptiky či jiné knihy jsou okopírované od Meyera, protože životopisci se na několika místech zmiňují, že Sušil znal bibli více méně nazpaměť.[50]

5.2 Zdroje využívané zejména na filologické úrovni

Sušil, jako absolvent klasického gymnázia neměl problém ani s latinou, ani s řečtinou. Svoji znalost a správné porozumění biblické řečtině cíleně rozvíjel čtením řecky psaných patrologických textů (z nichž některé překložil do češtiny[51] a okomentoval). V nichž ovšem na prvním místě hledal spíše výklady částí bible, než úroveň jazyka, kterým jsou napsány. Přesto se nespoléhal pouze na své jazykové znalosti. Jak dokládá Vychodil[52], Sušil ke své práci používal (vedle jiných) komplexní dílo německého katolického jazykovědce a exegety Augusta Bispinga.

Otevřeme-li Bispingovy komentáře[53], prvním překvapením je hojný výskyt hebrejštiny a řečtiny (latina se zde vyskytuje pouze okrajově). Bisping se snažil velmi systematicky a s velikým úsilím vytvořit základ pro další exegezi tím, že pro mnoho slov v Novém zákoně našel, jak se domníval, ekvivalenty v hebrejštině a význam takto nalezených slov v jejich původním smyslu okomentoval. Především se jednalo o pojmenování osob, míst, židovských svátků a zvyků, nástrojů, měr a vah atd. I při letmém srovnání Sušilových komentářů s dílem Bispingovým je evidentní, že jazykové rozbory v Sušilových komentářích (kterými obyčejně Sušil začíná komentář dané perikopy nebo verše, pokud pomineme jeho příležitostný exkurz do textové kritiky) vznikly často jen přeložením poznatků Bispingových. A nejen ty: stejně tak do detailu vyložené židovské zvyky, různé reálie z dob předkřesťanských, výklad předpisů Zákona, dokonce i odkazy na příslušná místa do Starého zákona, to vše, jak se zdá, se Sušil ve velké míře snažil do svého díla od Bispinga převzít. Vědecký a informační přínos A. Bispinga pro Sušilovo dílo je nesporný. Autor německé biblické příručky však získané informace příliš nerozvádí, a tak u něho najdeme často jen velmi věcná a obecná konstatování bez hlubšího teologického významu. Sušil naproti tomu informace vytěžené z Bispingova díla v mnoha případech využívá k dalšímu výkladu, nad nímž pak staví své teologické poznatky či závěry.

Mluvíme-li o filologické úrovni, nemůžeme nechat bez povšimnutí skutečnost, že Sušil se právě na této úrovni inspiroval i předchozími překlady, a to nejen do českého jazyka. Údajně měl k dispozici všechny dostupné katolické i nekatolické překlady (resp. všechny, které se mu podařilo sehnat) a to často překlady i do jiných slovanských jazyků.[54] Sušil měl také bohatou zkušenost z překladem cizojazyčných veršů a rovněž s vlastní tvorbou, jak sám komentuje, když vysvětluje těžkost s hledáním vhodného slova: „Vím, že proslulý autor řecký celou noc na opravování tří veršů probděl; ten mně svítil příklad, že jsem na tisíce hexametrů spálil…“[55] Tuto námahu při překladu Nového zákona si právě mohl kompenzovat inspirací od jiných překladatelů. Každé slovo nese svůj exegetický potenciál a Sušil věděl, že správný a co nejvěrnější překlad může vyvolat ve čtenáři podobný efekt jako při čtení originálu překladatelem.

5.3 Zdroje využívané zejména na exegetické a teologické úrovni

Již jsme zde zmínili autory jako Bisping či Meyer, kteří se věnovali komentování Nového zákona. Co se však týká samotné exegeze, vyskytuje se u nich spíše jen v náznacích nebo velmi stručně. Exegetou, který Sušila velmi ovlivnil, byl Peter Johann Schegg. Tento německý teolog začal v 60. letech 18. století vydávat komentáře ke knihám Nového zákona a dá se říci, že rozsahem i obsažností tyto komentáře přesahují rozsah komentářů Sušilových[56]. Narozdíl od Meyera či Bispinga se v komenářích od Schegga už vyskytuje i překlad Nového zákona do němčiny.

Jakou důležitost Scheggovým komentářům Sušil připisuje se lze dočíst v jeho korespondenci, když zdůvodňuje, proč ještě neposlal svůj výklad Lukášova evangelia k revizi před tiskem: „…čekám ještě na třetí díl evangelia sv. Lukáše od Schegga, jenž za nedlouhý čas vyjíti má, jak na dotaz můj ze Mnichova psáno bylo.“[57] Navzdory nesporné propracovanosti tohoto díla, které v průměru každému verši bible věnuje jednu stranu výkladu, Sušil není s prací Schegga beze zbytku spokojený. Kromě toho, že oba měli k dispozici prakticky stejné zdroje (a tedy informační přínos nebyl veliký), vytýká mu zejména, že se k jednotlivým evangeliím chová jako k samostatným knihám, které spolu příliš nesouvisí a nesnaží se žádným způsobem harmonizovat zdánlivé rozpory, které nelze mezi evangelii přehlédnout.[58] Z toho plyne, že přinejmenším v otázkách harmonizace evangelií, musel mít Sušil k dispozici i jiné zdroje. Sám uvádí právě Maldonada jako autora, u něhož našel v této oblasti oporu.[59]

Samostatnou kapitolou práce F. Sušila je jeho používání spisů církevních otců. Jak bylo výše popsáno, v Lukášově evangeliu se Sušil odvolává na desítky těchto autorů a většinu z nich necituje pouze jednou. Nespornou výhodou Sušilovou bylo, že jejich díla mohl číst bez potíží v originále. Sušil takto nabyté informace používá nejen tam, kde jde o literární smysl výkladu. Kde to uznal za vhodné a podnětné, přidal jejich výklad alegorický či mystický.

Mimo tyto autory ještě příležitostně odkazuje na světce z mladších dob, aby vyzdvihl způsob, jakým oni žili tu či onu pravdu sdělovanou v bibli, nebo aby jejich slovy osvětlil dané místo Nového zákona.[60]

Mezi autory, které M. Procházka uvádí jako inspirační zdroje k výkladům se nachází i dva luteránští teologové.[61] Jedním z nich byl Ernst Wilhelm Hengstenberg[62]. V Sušilově knihovně se v současné době dají objevit pouze dvě jeho díla[63], která se obě týkají Janova evangelia, přesto nelze s jistotou říci, zda neměl v rukou a nečetl jeho stěžejní dílo zabývající se christologií Starého zákona. Právě tímto dílem se Hengstenberg proslavil a nesmazatelně zapsal do dějin teologického bádání.[64] Stojí za povšimnutí, že výše uvedená díla, která Sušil vlastnil, vznikla až v poměrně vysokém Hengstenbergově věku a výroky, které se nám dochovaly velmi připomínají úvahy, které pronášel i sám Sušil. Kupříkladu v úvodníku k časopisu Evangelische Kirchen-Zeitung píše Hengstenberg v roce 1861 tyto své postřehy: „Pohrdání rozumem a vědou nepochází od Boha, ale od ďábla, který chce tímto způsobem izolovat církev a vyloučit ji z nabídky života. Je si jistý, že kdyby mu byly ponechány nejdříve výšiny, musí mu ve svůj čas připadnout i údolí.“[65] A o pár řádek níže se pak opírá, podobně jako to nejednou udělal i Sušil, do vlastních řad:

„Jedním z hlavních nástrojů vítězství reformace bylo, že v čase svého nejvyššího rozmachu opanovala všechny oblasti vědění, a to nejen v teologii, ale i v historii, lingvistice, filosofii. Zda budeme schopni udělat totéž v případě naší ješitnosti a strnulosti, které tak rádi halíme do počestného, ano dokonce náboženského roucha, a důsledně je přemůžeme, na tom závisí z velké části budoucnost církve“[66]

Z citací nepřímo vyplývá, že oba učenci měli podobný názor na vzdělání a také podobně vřelý vztah k církvi.[67] Zřejmě tato názorová shoda byla jedním z důvodů, proč si díla tohoto luteránského teologa Sušil opatřoval a studoval je.

6. Výhrady k užitelnosti Sušilových komentářů

Navzdory velkému úsilí, které autor komentářů vyvinul při jejich tvorbě, nesetkalo se jeho dílo pouze s nadšeným nebo alespoň kladným přijetím. Těžkost, kterou vyjadřovali hlavní kritici tohoto díla souvisí se stylem, jakým byly komentáře psány. Je třeba si uvědomit, že čeština v polovině 19. století procházela překotným vývojem, zejména v oblastech, kde bylo třeba se vyjadřovat odborně. Jelikož (jak bylo poznamenáno výše) teologické spisy mezi slovanskými národy byly úkazem velmi vzácným, toužil Sušil svými komentáři rozšířit slovní zásobu své mateřštiny a této své snaze věnoval nemalé úsilí. Snad také doufal, že když se jeho dílo dostane do rukou většiny česky mluvících kněží, že čtením komentářů obohatí svůj slovník a následně pak slovník jim svěřených farníků. Ovšem výsledný efekt byl v mnoha případech docela jiný. Někteří shledávali text špatně čitelným až nesrozumitelným.[68] Z dnešního pohledu je komentář ještě hůře čitelný než pro Sušilovy současníky a pro jeho podrobné studium je třeba určitého času k tomu, aby si čtenář osvojil nejen zvláštní slovosled, ale i schopnost správně rozklíčovat význam některých výrazů a vazeb. Pro ukázku zde uvedeme krátký výsek komentáře k Lk 14, 2–5:

„Vodnatelný ten mlčečky se choval neopováže se prositi Pána o uzdravení, pro sobotu a pro fariséy; ale přibyl, aby Pán uhlédna jej nad ním smiloval se samoděk a neduhu sprostil jej. Odpověděv Ježíš dí: Dovolujeli se v sobotu uzdraviti? Text řecký dokládá: čili nic? Slovo odpovědíti se táhne k myšlenkám fariséů, povstalým v nich při vyskytnutí se neduživce. Oni mlčeli do úzkých a do chobotu otázkou tou uvedeni byvše. […] Poráží je vlastním jich jednáním, důvod veda od menška k většku.“[69]

7. Hodnocení

Z uvedeného (a zdaleka ne úplného) průřezu zdrojů používaných Františkem Sušilem vyplývá přinejmenším dvouznačný závěr. Na jedné straně může přijít zklamání, že mnohé z toho, co mohlo být považováno za tvorbu tryskající přímo z nitra nadšeného obrozence, se dostalo do biblických komentářů jen díky cizojazyčným předlohám. Na straně druhé ovšem musíme znovu přiznat a potvrdit to, o čem nadšeně píší hlavní Sušilovi životopisci: Výklad Nového zákona F. Sušilem je velkolepý právě v tom, že z nejrůznějších pramenů svádí do jednoho řečiště textovou kritiku, filologické konstrukty, místopisné a věcné pojmy, přičemž nad tím vším se jako klenba pne teologický a exegetický aparát. A to vše od těch nejlepších autorů jak z různých dob křesťanských, tak i z jeho současnosti. Vzniklo dílo, které nejenže nemělo mezi slovanskými zeměmi obdoby, ale mohlo směle soupeřit i s podobnými teologickými podniky v Itálii či Francii.[70]

Bylo by ovšem přílišným zjednodušením a podhodnocením celého díla, kdybychom velkolepost tohoto díla hodnotili jen na základě množství zdrojů, které shromáždil a používal František Sušil. Se zdroji je třeba umět nakládat. Zřejmě největší přidanou hodnotou celého Sušilova díla je, jak se zdá, právě schopnost rozlišit, co do komentářů z nepřeberné nabídky vybrat, aby byla zachována užitečnost a podnětnost pro všechny, kdo je otevřou a chtějí využít k duchovnímu obohacení nebo i k teologickému bádání. Díky tomuto kritériu, které měl František Sušil stále na paměti, lze jím psané komentáře s užitkem využít i dnes.