Mise apoštolů Slovanů sv. Cyrila a Metoda, jako výzva pro novou evangelizaci Evropy - Mons. Jan Grauber

Téma: Vzdělání, Teologie, Společnost, Spiritualita, Historie
Vydáno: 4.2.2020
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

SYMPOZIUM V RÁMCI III. KONGRES HNUTÍ EUROPA CHRISTI V NITŘE „Misia apoštolov Slovanov sv. Cyrila a Metoda, ako výzva pre novú evanjelizáciu Európy“

Excelence, vážení hosté a milí bratři a sestry,

vzpomínáme na velké apoštoly Slovanů a spolupatrony celé Evropy. Žili dávno v 9. století a přece jsou i dnes středem naší pozornosti. Čím byli tak velicí? Jaký odkaz zanechali nám, kteří máme za úkol novou evangelizaci?

Solunští bratři přišli k našim předkům jako misionáři. Nebyli první, už řadu let zde působili misionáři z jiných zemí. Byly zde i kostely. Lidé však dosavadním misionářům nerozuměli a proto evangelium zůstalo daleko od jejich srdcí. Svatí bratři Cyril a Metoděj použili nové formy evangelizace a byli úspěšnější než jejich předchůdci.

Měli odvahu opustit své jistoty a vysoká postavení, přijmout pozvání a vydat se do neznámých zemí hlásat evangelium. Byli si vědomi bohatství, které jim bylo svěřeno. Uměli se z něho radovat a byli vnitřně hnáni k tomu, aby se dělili s druhými. Před příchodem k nám měli nejen zkušenost veřejného života a misií, ale i velikou zkušenost ticha modliteb a studia v klášteře. Tam snad můžeme hledat tajemství jejich objevů, odvahy i úspěchů.

Přišli k lidem jiné kultury a jiného jazyka. Dobře poznali lid, jeho kulturu i jazyk. S odvahou vytvořili geniální dílo nového slovanského písma. Dosáhli papežského uznání staroslověnštiny jako liturgického jazyka vedle hebrejštiny, řečtiny a latiny. Ostatní národy na to musely čekat tisíc let až do druhého vatikánského koncilu. V době napětí stavěli odvážný most vztahů mezi východem a západem. Ale z evangelia neslevili nic ani kvůli pohanům. Zato mluvili jejich jazykem. Všichni jim rozuměli. Takže nám to připomíná seslání Ducha Svatého o Letnicích v Jeruzalémě, kde všichni rozuměli, ačkoliv byli z různých národů.

Evropa je dnes v situaci, která se v něčem té jejich podobá. Na mnoha místech stojí kostely, ale většině obyvatel evangelium moc neříká. Nežijí podle něho. Kazatelé se namáhají, ale pro mnohé jsou jako cizinci, kteří mluví neznámou řečí. Jakoby vysílali na jiné vlnové délce, než na jaké poslouchá svět. Dělají se různé pokusy. Někdy opouštíme naši terminologii, někteří dokonce i hodnoty, aby se přiblížili myšlení světa, a stejně jsou nakonec zklamáni. Evropa nutně potřebuje evangelizaci. V čem by však měla být naše forma evangelizace jiná, aby byla úspěšná?

Svatý otec Jan Pavel II., který prohlásil sv. Cyrila a Metoděje za patrony Evropy, vyzýval k nové evangelizaci už od nástupu do svého úřadu. Co si představoval pod pojmem „nová evangelizace“? Říkal, že evangelizace musí být nová svým zápalem. A to bude tehdy, když poroste naše spojení s Bohem a vzplane v nás oheň Ducha.

Nová bude tím, že nebudeme čekat na misionáře profesionály, kněze a řeholníky, ale evangelizovat bude celý Boží lid, každý, kdo objevil, že ho má Bůh rád.

Nová musí být i ve způsobu, kdy nejde jen o poučování, ale o dialog vycházející z lásky a úcty k druhému i k pravdě. Dialog ovšem neznamená, že diskutujeme o tom, co z Boží pravdy přijmeme a co ne. Ale přijetím druhého člověka vytváříme společenství, společenství Církve, v němž se setkáváme se samotným Kristem. Musíme být v lásce, abychom mohli zakusit, že on sám je uprostřed nás.

V pokoře se sami stáváme ničím, abychom v jistém smyslu mohli do druhého proniknout. Tak se my inkulturujeme do světa druhého, seznamujeme se s jeho kulturou, s jeho jazykem a on se disponuje k tomu, aby nám naslouchal. Pak můžeme sdělovat, co učí naše víra, aniž bychom něco vnucovali, nebo se snažili přetahovat. Dáváme prostě z lásky.

Evangelizace je snaha Církve ohlašovat všem, že Bůh je miluje, že za ně obětoval svůj život v Ježíši Kristu a že je zve k věčnému štěstí.

Evangelizace se zaměřuje nejen na jednotlivce, ale na celé části obyvatelstva a má za cíl uskutečnění zralých církevních společenství.

Není však možné evangelizovat druhé, jestli neevangelizujeme nejprve sebe. Jen člověk proměněný zákonem Kristovy lásky může obrátit srdce a mysli druhých ve své vlasti nebo ve světě.

Lásku Boží k lidem nelze však jen ohlašovat, ale je třeba ji přinášet. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem (Jan 13,35). A: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.(Jan 15, 13) První křesťané vydávali toto svědectví tak, že se říkalo: Podívejte se, jak se milují. Kdo věří, že Bůh je láska, ten ví, že darováním lásky, daruje Boha.

Podmínkou účinné evangelizace je naše svatost a také hlásání ze střech toho, co jsme prožili v intimním spojení s Bohem. Sdělování zkušeností s Bohem a jeho slovem.

Starý evropský kontinent, který potřebuje novou evangelizaci, má právo očekávat pomoc od katolických národů. Mnoho lidí dnes žije trvale nebo na čas v jiných evropských zemích. Kéž by svůj pobyt v jiném prostředí, které třeba dnes nežije křesťansky, chápali jako misijní poslání. Každý křesťan je dnes povinen přinášet Boha tam, kde žije. Slavit apoštoly Slovanů pravdivě jistě znamená pokračovat v jejich poslání. Kéž nám svou přímluvou pomáhají realizovat to, co nás naučili, když přinesli nové metody evangelizace.

Připomeňme si, jak vidí současného misionáře papež František, který říká: Misijní poslání je vášeň pro Ježíše, avšak současně i vášeň pro jeho lid. (EG 268) Misionářem může být jen ten, kdo se cítí dobře v úsilí o dobro bližního a touží po štěstí druhých. (EG 272) A člověk, který není přesvědčivý, nadšený, jistý a zamilovaný nepřesvědčí nikoho. (EG 266) První motivací k evangelizaci je Ježíšova láska… Co by to bylo za lásku, která necítí potřebu mluvit o milované osobě a představovat ji druhým? (EG 264)

Když se dívám na evropskou společnost kolem nás a ptám se, čím by začali dnešní evangelizaci solunští bratři, domnívám se, že by především nabídli křesťanský pohled na člověka. Svět se bije o lidská práva a při tom jde často o bezpráví na slabších. Přehnaná práva jedince oslabují rodinu, jednostranná práva dospělých oslabují práva dětí, bezohledná práva mocných zneužívají slabé. Dokonce: Žádný nebo malý počet dětí je prezentován jako uvědomělý přístup k ochraně přírody, který si zaslouží ocenění. A když už je dítě na cestě, veřejné mínění si již dávno vydobylo zákony o možnosti potratu. Biolog má jasno: druh, který zabíjí vlastní mláďata, protože se mu o ně nechce starat, vymře. Pak bylo třeba ještě člověka přesvědčit, že jediným důvodem, proč zde na světě být, je zábava – filmy, hudba, sex, nápoje, cestování, restaurace, pláže, nic víc. A až člověk pochopí, že opravdu o nic víc v životě nejde, až nastane eutanazie duše, pak – pokud již bude sytý života – nabízejí, aby bez ohledu na věk spáchal spořádaně sebevraždu, při níž mu pomůže lékař. (Orko Vácha) Společnost má problém se shodnout na tom, kdo je člověk, co je rodina, kdo je muž a kdo žena. Beseda s mladými mi ukázala, že neznají paliativní léčbu a jsou pro eutanázii jen ze soucitu s trpícími, že potrat je jen vyřešením nechtěného těhotenství, že mnohým nahradí děti domácí mazlíčci, pro něž žádají práva podobná lidským atd. Vypadá to, že společným základem mnoha současných problémů je nedostatečné pochopení člověka.

Kdo je člověk? Podle některých je člověk jen živočišný druh. To vede k důsledkům, o nichž jsme mluvili.

Křesťan věří (KKC), že člověka stvořil Bůh jako muže a ženu ke svému obrazu, že mu dal svobodu ke konání dobra a svěřil mu péči o přírodu, kterou může zodpovědně užívat, ale ze svého správcovství se bude zodpovídat. Když člověk zneužil svobodu a svůj hřích nebyl schopen napravit, stal se Bůh člověkem a šel na kříž, aby člověka vykoupil. To znamená, že člověk má cenu smrti Boha, který za něj zemřel. To je člověk.

Bible říká hned na začátku, že Bůh stvořil člověka k svému obrazu. Jaká důstojnost! Stvořil je jako muže a ženu, kteří vytvářejí „jedno tělo“ a jako manželé a rodiče mohou předávat lidský život. Tím jedinečným způsobem spolupracují na díle Stvořitele. Jaké povýšení! Jsou povoláni k tomu, aby měli účast na Boží prozřetelnosti vůči ostatním tvorům podle příkladu Stvořitele, který miluje všechno, co je. Z toho vyplývá jejich zodpovědnost za svět, který jim Bůh svěřil. Člověk byl stvořen jako dobrý a jako přítel Stvořitele, s nímž se stýkal. Žil v ráji a obdělávání zahrady nebylo pro něj namáhavou prací. Byl v harmonii se sebou samým i s tvorstvem. Byli svatí a měli účast na božském životě. Neměli zemřít ani trpět. Člověk vládnoucí nad světem dovedl především ovládat sám sebe. Byl neporušený a spořádaný, protože nepodléhal žádostivosti, která z něho dělá otroka smyslových rozkoší, lačnosti po majetku a sebezdůraznění proti příkazům rozumu.

Tragickou změnu způsobil hřích, který není jen nějakých chybným krokem. Zneužití svobody spojené s neposlušností ukazuje, že člověk dal přednost sobě před Bohem, sám se postavil na místo Boha a ztratil soulad nejen s Bohem, ale i se sebou – Božím obrazem, s přírodou… Kde chybí spojení s Bohem, chybí pokoj i síla, narušená přirozenost pak narušuje všechno. Nebudeme se zabývat důsledky hříchu. Stačí si uvědomit, kolik zla vidíme, kritizujeme, oplakáváme jeho oběti. Člověk padlý do hříchu nebyl v Božím plánu, i když to Bůh dopustil, protože bez svobody nemají lidské skutky hodnotu a ke svobodě patří i možnost jejího zneužití.

Bůh, který je láska, jak říká sv. Jan, nemůže nemilovat. Kdyby láska nemilovala, nebyla by. Bůh nemůže nebýt. Proto miluje stále, všechny, vždy jako první a až do krajnosti. Proto přichází jako Spasitel v Ježíši Kristu. Nemusel by, ale on se rozhodl přijít skrze dívku Marii a svůj příchod udělal závislým na jejím ano. Tak jedná Bůh s člověkem, dělá maximum hodné Boha, ale chce při tom potřebovat člověka jako spolupracovníka a to i po tom, co se stalo v ráji. Tak ho bere vážně. To je člověk!

Kristus, který přišel člověka vykoupit, mu znovu nabízí důstojnost a učí ho žít odpovídajícím způsobem ne už sice jako neporušeného v ráji, ale jako vykoupeného, osvobozeného, který se navrátil do otcova domu. Jen připomeňme podobenství o milosrdném otci a marnotratném synovi, který dostal nový šat a prsten důstojnoti. Otec pro něj uspořádal hostinu. Každý, kdo se obrátil k otci, kdo se navrátil, dostal ve křtu nový život, má žít novým životem a s novým vztahem nejen k Bohu, ale i k lidem a přírodě, která je Božím dílem.

Kristus sám vychovává své učedníky k plnému lidství vykoupeného člověka. Ten nežije pro sebe, ale miluje svého zachránce a tak se s ním sjednocuje, že Bůh přebývá v něm. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (Jan 14,23) Sjednocení s Kristem ukřižovaným nemusí být lehké, ale může dát úžasnou cenu všemu bolestnému, co člověk prožívá. Když to spojí s Kristovým křížem, má účast na vykoupení lidstva. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě…. Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? (Mt 16, 24.26) To učí dívat se na vše, co člověk řeší, ze správného úhlu pohledu, z pohledu věčnosti. Pohled na každého člověka určují Kristova slova: Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejmenších bratří, pro mě jste udělali (Mt 25, 40). Kristus se ztotožňuje s vykoupeným člověkem. Jestli na počátku chtěl Bůh, abychom v člověku viděli Boží obraz, Kristus chce, abychom ve vykoupeném člověku viděli jeho samotného. Pak ale není možné mít dobrý vztah ke Kristu a nějakého člověka zneužívat, vykořisťovat, urážet, pomlouvat…

Sv. Pavel učí: Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem. (1Kor 6, 15. 19-20) Kdo má k lidskému tělu úctu jako k Božímu chrámu, pečuje o tělo, ale neničí ho, nezneužívá, neposkvrňuje. Pavel zdůrazňuje: Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy! (1 Kor 3, 16) Jaká důstojnost! Samozřejmě, že to má důsledky. Proto říká: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte při tom všestranně pokorní, mírní a trpěliví, snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje. (Ef 4, 2-3) Nevymlouvejte se, že na to nemáte dost sil, protože: Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. (Řím 5,5) Když v těžké situaci nedokážeme milovat či odpustit, můžeme říkat: Já na to sice nemám, ale miluj a odpouštěj ty ve mně, já dávám k dispozici své srdce.

Tak má křesťan vidět každého člověka, protože Kristus zemřel za všechny. Pokud tak vidím nejen člověka dobrého a milého, ale i špatného a nepřítele, nejen mocného, ale i bezbranného, pak nemohu nikomu ubližovat. Pak musím chránit právo dětí na věrnou lásku otce i matky, právo nevinných na čistotu, které nesmějí pošlapávat zločinci bohatnoucí ze závislostí druhých na alkoholu, drogách, hrách a pornografii, musím chránit důstojnost žen zneužívaných predátory, kteří si je na chvíli kupují, musím chránit život nenarozených, protože i za ně Kristus zemřel. I to je posláním budovatelů křesťanské kultury, kterou potřebuje Evropa znovu objevit.