Pontifikát sv. Jana Pavla II. v otevřenosti církve a dialogu se státy světa

Ilustrace
Téma: Teologie, Společnost, Historie, Filosofie
Vydáno: 22.10.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

1.1.1 Význam návštěvy Jana Pavla II. pro vztahy církve a státu v roce 1990

Papež Jan Pavel II. jako hlava světové církve navštěvoval mnohé země v jednotlivých světadílech. Jeho návštěva byla vždy významným duchovním podnětem a podporou právě tehdy probíhajícím hlubokým společensko-politickým procesům a přeměnám. Právě takový ráz měla mít jeho historická návštěva v České a Slovenské Federativní Republice, jejíž politická přeměna se odrazila i v novém názvu.[1]

Přání papeže navštívit Československo se projevilo již v roce 1985 na Velehradě při oslavě sv. Cyrila a Metoděje. Zástupy věřících vyjádřily pobouření, že tehdejší vláda neumožnila návštěvu Svatého otce, který se toužil velehradských oslav zúčastnit. Další naléhavé volání po návštěvě zaznělo při svatořečení v Římě, kde se během zvláštní audience v aule rozléhalo volání, aby papež přišel do Prahy. Nečekané politické změny, které se vzápětí odehrály, otevřely papeži dokořán brány do země, se kterou ho odedávna spojovaly úzké a srdečné vztahy a jejíž hrdinsky věrná církev byla vždy předmětem jeho zvláštní péče. Až nyní se po letech soustavného a tvrdého útlaku ocitla církev v podmínkách příznivých pro její rozvoj. Mohla vyjít z podzemí, ve kterém se celá čtyři desetiletí skrývala a opatrovala své nejvzácnější duchovní poklady, a současně mohla naplno obnovovat své struktury, přičemž zvláštní pozornost věnovala především diecézím, protože mnohé z nich neměly řadu let vlastního biskupa.[2]

Historický význam této narychlo připravované a doslova bleskové návštěvy Svatého otce do značné míry zvýrazňovalo i to, že to byla vůbec jeho první návštěva v postkomunistickém státě. A tak se nemožné stalo možným, co se zdálo neuskutečnitelné, stalo se skutečností. Dr. Halas, který se stal prvním velvyslancem u Svatého stolce po pádu komunismu, potvrzuje, že to byl vskutku velký průlom do všech zvyklostí a nebyl by býval uskutečnitelný bez rozhodné vůle Jana Pavla II. uskutečnit jej. Dvoudenní pobyt Svatého otce v Československu se jeví jako opravdový zázrak, jako cosi, co se událo proti všem výpočtům, racionálním úvahám a předpokladům, které se až donedávna zdály nevyvratitelné.[3]

Václav Havel, dramatik a spisovatel, nyní jako prezident Československa to ve svém uvítacím projevu 21. dubna na pražském letišti vyjádřil dokonale: „Vaše Svatosti, drazí spoluobčané, nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomto okamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: člověk, který byl před šesti měsíci zatčen jako nepřítel státu, stojí zde dnes jako prezident stejného státu, aby přivítal prvního papeže v dějinách katolické církve, který vstoupil do této země. Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomto okamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: na stejném místě, kde před pěti měsíci, v den, kdy jsme se radovali z kanonizace sv. Anežky České a kdy se rozhodovalo o budoucnosti naší země, dnes bude celebrovat mši hlava katolické církve a pravděpodobně děkovat naší světici za její přímluvu u toho, kdo drží v rukách nevyzpytatelný běh všech věcí. Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomto okamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: do země devastované ideologií nenávisti přišel posel lásky. Do země zdevastované ignorantskou vládou přijel symbol kultury. Do země, která ještě před krátkou dobou byla devastována idejí konfrontace a rozdělení světa, přijel posel míru, dialogu, vzájemné tolerance, úcty a klidného porozumění, posel bratrské jednoty v rozmanitosti. Během těchto dlouhých desetiletí byl z naší země vykázán duch. Mám tu čest být svědkem okamžiku, v němž její půdu políbil apoštol duchovnosti. Buďte vítán v Československu, Vaše Svatosti.“[4]

Prezident Václav Havel velmi dobře vystihl, jak důležitá je papežova návštěva pro něho jako pro prezidenta, pro novou federální vládu i pro mladou, probouzející se demokracii v ČSFR, když ne z čistě politických, tak aspoň z politicko-morálních příčin.[5] Svatý otec byl dokonale připravený na tuto nelehkou návštěvu, jejíž smysl a význam v celém rozsahu ještě ani dnes nedovedeme docenit. Pochopil, o co jde hostitelům, a už při příletu na ruzyňském letišti velmi důrazně vyzdvihl společenský a nepřímo i politický dosah své cesty. V proslovu projevil ochotu napomoci duchovnímu řešení problémů, se kterými se společnost v nejbližším čase musí vyrovnat, a vyzval ke spolupráci na tomto nelehkém díle všechny věřící. Apeloval především na věřící katolické církve, se svojí výzvou se obrátil i na ostatní křesťany a všechny lidi, kteří uznávají transcendentní rozměr bytí. Přinesl svoje poselství a naději i těm, kteří dar víry nemají, ale vedeni dobrou vůli usilují o pravdu, spravedlnost a skutečné dobro. Právě tento široký a otevřený, ekumenický a solidární přístup tvořil základní osnovu všech papežových veřejných vystoupení během pobytu uprostřed bratrských slovanských národů. Papež ve svém pozdravu uvedl: „Vážený pane prezidente, napsal jste, že politika není technologií moci a manipulací s lidmi, nýbrž „jedním ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl“. Dosvědčil jste i svými činy, že chápete politiku jako službu pravdě a jako starost o bližní. Kéž toto Vaše úsilí a úsilí celé vlády národního porozumění přinese trvalé plody pro šťastnou budoucnost Československa! Vroucně jsem toužil přijít mezi Vás před pěti lety, při příležitosti jedenáctistého výročí svatého Metoděje, ale nebylo to možné. Děkuji Pánu, že mi dopřál uskutečnit toto přání v těchto dnech. S dojetím jsem přijal pozvání svého drahého bratra kardinála Františka Tomáška, pražského arcibiskupa. V jeho slovech slyším jednotný hlas biskupů Československa, jejichž sbor je nyní konečně po dlouhých desetiletích opětně úplný, takže jsem mohl ustanovit v Československu biskupskou konferenci. Ve slovech statečného pastýře slyším volání zástupů věřících, které po léta zaznívalo při poutích, slavnostech i při manifestacích za náboženskou svobodu: „Ať přijede Svatý Otec!“ Sám jsem po svatořečení Anežky Přemyslovny loni v Římě slyšel mohutné volání tisíců věřích Čechů i Slováků: „Papež musi do Prahy!“. Papež rozuměl tomuto imperativu touhy. Ano, papež, první slovanský papež, musí do Prahy, na Velehrad, do Bratislavy. Touze věřících odpovídá i jeho vlastní touha ukázat bratrským národům Československa, jak jsou a vždy byly blízké a drahé jeho srdci. Před několika momenty jsem s upřímnou láskou a úctou políbil českou zem. Tento polibek papeže byl polibkem bratrství, pokoje a usmíření. Kéž pomůže zhojit jizvy minulosti a odstranit dávné stíny nedůvěry, které kdy v minulosti ležely mezi Čechami a Římem. Jistě je to řízení Prozřetelnosti, že právě papež Slovan je prvním papežem, který vstoupil do této země a přinesl jí z věčného města pozdrav pokoje.“[6]

V projevu zaznělo odsouzení komunismu jako ideologického a státního systému namířeného nepřátelsky a destruktivně proti člověku a lidstvu jako celku a zaznělo během této návštěvy neobyčejně důrazně.[7] Oficiální program začal setkáním papeže s katolickými duchovními a věřícími v katedrále sv. Víta, která byla přeplněná biskupy, kněžími a laiky, z nichž mnozí byli z podzemní církve. Papež nastínil rozsáhlý program pastorační práce a současně vyjádřil úctu a vděčnost kardinálovi Tomáškovi a všem, kteří s ním spolupracovali, za odvahu a rozvážnost, rozhodnost a nezlomnost, věrnost a vytrvalost, neboť jen lidé vedení pevnou vírou a vyzbrojení těmito vlastnostmi mohli chránit a zachránit církev v Čechách, na Moravě a na Slovensku, odsouzenou totalitní mocí ke smrti.[8]

Hlavní událost se odehrála na Letenské pláni, na místě, kde se kdysi tyčil monstrózní Stalinův pomník a kde se dlouhá léta konaly vojenské přehlídky, demonstrující komunistickou moc, a nucené manifestace „pracujícího lidu“, vzdávajícího hold komunistickým pohlavárům. Toto místo, kde se na sklonku minulého podzimu za účasti bezmála milionového zástupu odehrála rozhodující střetnutí s komunistickou mocí, se stalo dějištěm významné události slavení mše svaté papežem Janem Pavlem II. společně s věřícími římskokatolické církve, která měla být komunistickou mocí odstraněna.[9] Ve své homilii papež uvedl: „Když mohu dnešního dne stanout mezi vámi, milovaní bratři a sestry, na tomto velkém prostranství před tváří vaší zlaté Prahy, dovolte, abych opakoval slova zmrtvýchvstalého Pána: „Pokoj vám!“ Kéž je naše první eucharistické setkání ve Vaší vlasti ve znamení pokoje. Toho pokoje, který dává Kristus, pokoje, který svět dát nemůže. Toho pokoje, který ukřižovaný a zmrtvýchvstalý zanechal svým apoštolům ve večeřadle a také svým učedníkům uprostřed všech národů země z pokolení na pokolení. Ježíš přišel dveřmi zavřenými. Po mnoho let se dveře vaší země také zdály být zavřené - důkladně zavřené. Ještě před rokem, a méně než rokem, to bylo nemyslitelné, aby sem mohl přijít papež, biskup Říma, byť zároveň Slovan a syn bratrského národa. Zdálo se to nemyslitelné, byť jste si to tolik přáli všichni, v čele s vaším statečným kardinálem Tomáškem. Dveře byly však zavřené, uzamčené závorou zákazů a předpisů systému, který po mnoho let bránil tomu, aby sem přišel Kristus. Ti, kteří se báli pravdy a svobody, báli se Krista, který uvádí do plnosti pravdy a člověka osvobozuje tím, že mu ukazuje jeho skutečnou velikost a pravé poslání. Báli se Krista, v jehož síle člověk překračuje úzké hranice materialistického pojetí života a dosahuje duchovní svobody. Činili všechno, aby doba Krista a jeho církve skončila, činili všechno, aby Krista vyloučili z dějin národa, byť tento národ a jeho kultura byly od počátku spojeny se světlem Kristova evangelia a s dílem šiřitelů křesťanské víry. A právě vaše země byly vyznamenány tím, že sem kdysi přišli vyslanci Kristovi nejdříve, dříve než k mnoha jiným slovanským národům. Pravda evangelia, znovu objevená, se stávala uprostřed všech svědectví a pronásledování novým začátkem života v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Tato pravda – jako „znamení odporu“ proti lži, násilí, lhostejnosti či povrchně konsumnímu životu – se stala novou přesvědčivou silou pro lidská svědomí, mysli a srdce. Oslovila i mnohé, kteří, byť se nehlásí k církvi, tuto pravdu upřímně a statečně hledají, a jsou ochotni pro ni trpět a přinášet velké oběti. Církev v této zemi se v tvrdých dobách stala - a má i nadále být – silnou ne tak počtem, jako opravdovostí víry a také svou otevřeností a solidárností se všemi, kdo hledají pravdu a milují svobodu.“[10]

Významnou událostí bylo setkání papeže s představiteli kulturního a společenského života a s představiteli nekatolických církví na Pražském hradě. Zvláštní pozornost vzbudila zmínka o citlivé kauze Mistra Jana Husa, uznání jeho mravní bezúhonnosti a výzva k důkladné objektivní analýze jeho názorů a významu. Papež ve svém projevu zdůraznil: „Bylo mým vroucím přáním, abych při setkání s představiteli kulturního a duchovního života vaší země mohl také bratrsky pozdravit zástupce nekatolických církví a náboženských společností. Touha po jednotě křesťanů patří k velkým znamením naší doby. Úsilí o překonání vzájemných překážek, které zřejmě odporují Kristově vůli, jsou pohoršením před tváří světa a poškozují naše společné poslání hlásat evangelium všemu stvoření, roste dnes v celém světě. Zcela zvláštní váhu má však výzva k jednotě křesťanů právě v Čechách. Zde, kde zůstává stále živou vzpomínka na události, které předznamenaly bolestný rozkol západního křesťanství a způsobily tolik strastí v následujících stoletích; zde, kde zakoušení společného útlaku v nedávné době pomohlo sblížit křesťany různých vyznání; právě v této zemi se zdá oprávněnou naděje, že dojde k závažným krokům na cestě bratrského smíření a opravdové jednoty v Kristu. Bolestné zkoušky a ještě nezacelené rány uplynulých desetiletí, jakož i jizvy, které tu zbyly z minulých století, i když různého druhu a opačného znamení, volají po změně mentality a po zcela nových vztazích. Papežova návštěva by měla přispět k tomu, aby došlo k bratrské spolupráci ve vzájemné úctě a důvěře.[11]

Na staroslavném Velehradě, kolébce křesťanské civilizace Slovanů, opětovně zdůraznil vizi civilizace lásky a pravdy, která jediná může sladit všechny rozměry lidské existence a dát skutečnou hodnotu svobodě člověka.[12] Svatý otec Jan Pavel II. poukázal na významnou roli Velehradu v duchovní tradici našeho národa a připomněl oslavy jubilea smrti sv. Metoděje: „Ještě jednou byl Velehrad svědkem zrození národa, totiž roku 1985, při 1100. výročí smrti sv. Metoděje. Tehdy se tu konala obrovská, ve zbolševizovaném Československu dosud nevídaná pouť za účasti 250 000 věřících, opět ve velké svornosti z Čech, Moravy a Slovenska - a za nelibosti úřadů. Pokusy změnit náboženskou pouť v mírovou slavnost zcela ztroskotaly. Od onoho dne, 6. dubna, začalo být všem jasné, že usilovná snaha režimu uhladit církve do jakési folkloristické společnosti jinak vzorných pracovních sil se nezdařila, a že tu potají vyrostla naprosto nečekaná a svébytná síla, která se nedá umlčovat, bít ani korumpovat. Již jen o pár let později se ozvaly slovenští křesťané známou svíčkovou manifestací v Bratislavě, Češi anežskou poutí a všichni dohromady peticí „31 bodů“. Vše, co dávno doutnalo pod povrchem, vybuchlo na Velehradě, kde se poprvé zřetelně ukázal krach bolševického usilování o zbavení národa jeho duchovních kořenů“.[13] Na poutním místě Velehradě Svatý otec povzbudil mladé a nastínil duchovní perspektivu: „Chodťe jako synové světla. Svoboda pouze vnější, bez vnitřního svobození, plodí chaos. Stůjte ve svobodě, ke které vás osvobodil Kristus. Spojení vnější a vnitřní svobody má budovat Evropu zítřka, civilizaci lásky a pravdy. Toto spojení zakládá Kristus, kámen úhelný.“[14]

Pro Velehrad a Bratislavu byly příznačné dva významné liturgické úkony. Především papež odevzdal arcibiskupům Vaňákovi a Sokolovi vnější znamení jejich metropolitní pravomoci – arcibiskupská pallia. Bylo to velké vyznamenání nejen pro oba hodnostáře, ale i pro obě místní církve, protože se to stalo poprvé, že papež odevzdal pallium mimo Řím.[15] Zvlášť významné to bylo pro slovenskou církevní provincii, protože tím byl završen proces jejího zřízení, dojednaný smlouvou Modus vivendi mezi Československem a Svatým stolcem v roce 1928. Při druhém liturgickém úkonu papež požehnal několik desítek základních kamenů kostelů, které se v blízké budoucnosti měly v Čechách, na Moravě a na Slovensku budovat.

Tato historická návštěva byla mimořádným povzbuzením nejen pro katolíky, křesťany a věřící, ale pro všechen lid, protože každé papežovo slovo, každé jeho gesto bylo projevem nepředstírané, upřímné úcty a lásky ke všem lidem i ke každému jednotlivému člověku, bylo poselstvím o tom, že jen člověk je nejvyšší hodnotou lidské společnosti a že jen v pravdě, lásce, spravedlnosti, svobodě a pokoji může najít šťastnou budoucnost světa. Papežova návštěva Československa byla mimořádným přínosem, protože Jan Pavel II. je nejvyšší mravní autoritou a jednou z nejvýznamnějších osobností současného světa.[16]

Výsledkem této návštěvy bylo, že papež Jan Pavel II. a prezident Václav Havel jako nejvyšší představitelé katolické církve a Československé republiky dali základ nové formě vztahu církve a státu, který spočívá ve vzájemné spolupráci při zajišťování obecného blaha. Projevením politické vůle obou nejvyšších představitelů byly dány předpoklady k nové koncepci vzájemné spolupráce v oblastech, ve kterých dal stát znovu prostor církvím – ve školství, v sociálních službách, v armádě. Proto lze označit tuto koncepci vztahů, odrážející další stupeň vývoje vztahu státu a církví v ČSFR, jako modus cooperandi – způsob spolupráce.

Touto návštěvou papeže v Československu se pozitivně završil vývoj vztahů mezi Svatým stolcem a Československem, který byl poznamenán různými komplikacemi jak v období demokratické I. republiky, tak v problematickém období komunistického režimu. Potvrdila se tak slova československého politika Dostálka, který ve spojitosti s uzavřením smlouvy Modus vivendi v roce 1928 prohlásil, že Řím nebyl, není a nikdy nebude nepřítelem Československa. Nejen tato návštěva, ale celý pontifikát papeže Jana Pavla II. se vyznačoval mimořádným zájmem a úsilím podporovat rozvoj svobody a demokracie v Československu. Papež Jan Pavel II. se stal významnou osobností, která sehrála důležitou roli v osudech komunistických zemí a zvláště v historii Československa.[17]

Jeho pontifikát sehrál významou roli v historickém vývoji vztahů mezi Svatým stolcem a Československem a výrazně přispěl ke zlepšení vztahů církve a státu. Historicky první návštěva papeže Jana Pavla II. v Československu byla konkrétním zviditelněním a osobním potvrzením papežova upřímného všestranného zájmu a pastýřské péče projevované věřícím a všem občanům Československa. Návštěva Svatého otce byla prodchnuta poselstvím vzájemného smíření a výzvou ke sjednocení všech lidí dobré vůle k budování civilizace lásky a ke tvůrčí spolupráci při obnově vlasti.

1.2

 

[1] SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990. Slovanský papež nikdy neztrácel z paměti své bratry žijící ve vlasti svatého Vojtěcha, odkud před víc jak deseti stoletími přišlo do Polska křesťanství. Už během první cesty do své vlasti v červnu 1979 v památné homilii přednesené během mše v Hnězdně výslovně vzpomněl své jižní spolubratry a odvolával se na bohaté náboženské
a kulturní tradice, které nejenže sjednocují národy, ale současně zvýrazňují jejich svéráz a osobitost.“

[2] Až v této nové společensko-politické situaci dostal Svatý otec možnost vyplnit bolestně pociťované mezery v episkopátu Čech, Moravy a Slovenska. Termín jeho návštěvy, tak obdivuhodně rychle určený proti všem běžnࣽm zvyklostem při přípravě tak neobyčejné události, připadl do doby obrozující se církve v obrozující se zemi, v čase hojení bolestivých ran, které církev utrpěla během čtyřicetileté nadvlády diktatury, která tak tvrdě a bezohledně potlačovala jedno ze základních práv člověka – právo na náboženskou svobodu. Věřící Češi, Moravané a Slováci, kteří přes bezohledné pronásledování zůstali věrni církvi, dlouho a toužebně čekali na příchod papeže Jana Pavla II. do své vlasti. Jejich vytrvalá touha a neochvějná trpělivost se dočkala skutečně výjimečné odměny. Právě oni mezi všemi národy osvobozujícími se ze jha komunismu mohli jako první přivítat posla svobody už v osvobozené zemi. Srov. SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[3] Týž.

[4] WEIGEL, G. Svědek naděje, s. 602.

[5] Se základní přestavbou mocenských struktur, která právě probíhala, nevyhnutelně souvisí nemálo problémů a těžkostí. Vynořuje se zde tedy potřeba v nejširších kruzích společnosti uvolnit takové duchovní energie, pro které by nejsilnějším podnětem byla právě náboženská motivace nebo aspoň motivace vycházející z duchovních pramenů křesťanství. V tomto ohledu se jako neobyčejně předvídavý krok v české a moravské církvi ukázal desetiletý program přípravy na milénium smrti svatého Vojtěcha, který měl za cíl všestrannou morální obrodu celé společnosti. Srov. SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[6] „Věřící Čech, Moravy a Slovenska mají v Římě pastýře, který rozumí jejich řeči. Rozuměl i jejich mlčení. V době, kdy byla církve v této zemi umlčena, považoval jsem za součást svého poslání být jejími ústy. Nyní je mým hlavním posláním vůči místní církvi to, co Ježíš svěřil Petrovi: posilovat své bratry.“ Srov. Uvítací pozdrav papeže Jana Pavla II na ruzyňském letišti v Praze dne 21.dubna 1990. In První návštěva papeže Jana Pavla II. v ČSFR – 21. a 22. dubna 1990. Mimořádné číslo EVOKACE – periodika Fondu demokratických iniciativ. Vyd. MUDr. Jaroslav Hanzel, 1990.

[7] Prázdnotu, kterou v lidských duších zanechalo ničivé působení komunistického totalitarismu, Svatý otec vyplňoval vizí křesťanské svobody, načrtávanou v jednotlivých projevech svobody založené na pravdě a poslušnosti vůči přikázáním Božího zákona a na eschatologické naději, jejichž počátek církev slavila během velikonočních svátků bezprostředně před papežovou návštěvou, a která tak výrazně zaznívala v liturgických textech papežských mší. Srov. SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[8] JAN PAVEL II., Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta. In První návštěva papeže Jana Pavla II. v ČSFR – 21. a 22. dubna 1990. Mimořádné číslo EVOKACE- periodika Fondu demokratických iniciativ. Vyd. MUDr. Jaroslav Hanzel, 1990.

[9] SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[10] „Když přemýšlím o těcht událostech a desetiletích, kdy dveře vaší vlasti byly uvnitř tak důkladně zavřené před Kristem a církví, musím zároveň potvrdit, že Kristus po celý ten čas byl zde uprostřed vás. Tak, jako byl uprostřed prvních křesťanů, o kterých jsme četli ve Skutcích apoštolských, že jako bratři „setrvávali v apoštolském učení, ve společenství, v lámání chleba i v modlitbě... v radosti a upřímnosti srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse“. Kristus byl v těch svých učednících a vyznavačích, kteří tu setrvávali přes všechny vnější těžkosti, zákazy i útlak. Setrvávali ve skrytu velkého večeřadla vaší vlasti, setrvávali v jednotě tolika krásných společenství. V tom setrvávání opravdu velikonočním probíhala vaše obroda, zde začalo velké dílo duchovní obnovy vaší vlasti.“ Srov. JAN PAVEL II. Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta.

 

[11] Papež připomněl: „Vzpomínám, jak na Druhém vatikánském koncilu vystoupil právě český kardinál arcibiskup Josef Beran s projevem na obranu zásady náboženské svobody a snášenlivosti. Přitom s bolestí připomenul osud českého kněze Jana Husa a také násilí a výstřednosti, které se tenkrát a pak i později rozmohly. Mám živě v mysli slova, která kardinál arcibiskup pražský řekl o tomto knězi, který má tak velký význam pro náboženské a kulturní dějiny českého národa.“ Srov. JAN PAVEL II. Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta.

[12] Svět a zvláště obrozující se Evropa naléhavě potřebují program utváření takovéto civilizace. Proto se papež ne náhodou během svého pobytu na Velehradě odvolával na symboliku tohoto místa, které je znamením kulturní jednoty dávné středověké Evropy. Právě zde ohlásil svůj úmysl svolat zvláštní synodu evropských biskupů. Synoda měla být odpovědí na morální výzvy našich těžkých dob, měla vdechnout nového ducha do evropských integračních programů a dát duchovní impuls úsilí o skutečné sjednocení Evropy, založené na historických křesťanských tradicích. Srov. SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[13] Papež zdůraznil význam apoštolské mise sv. Cyrila a Metoděje: „Úhelný kámen evropské jednoty nalézáme také zde: na Velehradě. Nejen Monte Cassino, odkud svatý Benedikt budoval Evropu latinskou, také zde – na Velehradě, kde soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantskou. Ty dva obrovské vklady a obě tradice, byť jsou odlišné, patří k sobě. Společně tvoří křesťanskou Evropu - někdejší i současnou.“ Srov. JAN PAVEL II. Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta.

[14] JAN PAVEL II. Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta.

[15] Tamtéž.

[16] SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[17] K této události uvádí Casaroli: „V historii Československa, včetně historie církve, byl rozhodným způsobem obrácen list. 21. dubna 1990 pak mohl prezident Havel přivítat papeže v Praze. I prezident byl ohromen zázrakem, který si, ač dramatik, nebyl schopen ani ve své fantazii ještě před několika měsíci představit. Papežova návštěva, která po Praze pokračovala přes Velehrad do Bratislavy, dala také mně možnost znovu se ocitnout na půdě Československa. Zatím co se všichni plni radosti a jásotu shromáždili kolem hlavy církve, církve pronásledované a po tolik let utiskované, já také poněkud ohromen jsem ve vzpomínkách dospěl až k měsíci květnu 1963 a k dalším datům kalvárie československých katolíků (a tak trochu také mé vlastní), která potom v dalších letech následovala. „Kdo sejí v slzách, žnouti budou s jásotem“. Tato slova žalmu se vytrvale vracela v mých myšlenkách. Hodně slz bylo prolito, bude však toto nové období opravdu jásotem?“ Srov. CASAROLI, A. Trýzeň trpělivosti, s. 186.

Pontifikát Jana Pavla II. ve vztahu církve a státu

Zásadní a historicky významnou událostí se stala volba nového nástupce papeže a hlavy katolické církve, kterým se po krátkém pontifikátu Jana Pavla I. stal kardinál Karol Wojtyla, krakovský arcibiskup, působící v komunistickém východním bloku. 16. října 1978 se stal prvním neitalským papežem po 457 letech a prvním polským pontifikem v dějinách; zvolil si jméno Jan Pavel II. Volba jména byla vyjádřením kontinuity s činností jeho předchůdců. Ve vztahu ke komunistickému systému nastal zásadní zvrat, když papež Jan Pavel II. prohlásil: „Mlčící církev už neexistuje.“ Připomněl tak kontroverzní přídomek, který dal východoevropské církvi Pius XII. a zdůraznil své poslání, že církev umlčovaná komunistickou mocí „promlouvá nyní ústy papeže“.[1]

Výraznou změnou od dosavadní praxe vyjednávání pouze diplomatickou cestou s oficiální reprezentací státu bylo rozšíření kontaktů a jednání s neoficiálními reprezentanty církve (tajné církve) a společnosti (zejména s disidenty). Jan Pavel II. na setkání s novináři o postupu Vatikánu ve vztahu ke komunistickým zemím prohlásil: „Katolická církev „zůstává nadále otevřena vůči všem zemím a režimům a hodlá s nimi udržovat kontakty prostřednictvím jednání a osvědčených diplomatických postupů.“ Svatý stolec však uvítá všechny zástupce, nejen mluvčí vlád, režimů a politických institucí, ale také skutečné zástupce lidských společenství a národů.“ Církev pro sebe nežádá žádná privilegia, jen „životní prostor“, aby mohla naplňovat své poslání. Kdyby byla respektována její základní práva, církev by mohla „bez závažnějších rozporů“ koexistovat s každým politickým, společenským nebo ekonomickým systémem.[2]

V praxi tzv. východní politiky Jan Pavel II. zamýšlel tuto diplomacii dále uplatňovat, ale provádět jí aktivněji, a pokud by nepřinášela hmatatelné výsledky, tedy jestliže ve vztazích s nějakým socialistickým státem by nebylo dosaženo pokroku, hodlal bez váhání zvolit jinou vlastní taktiku.[3] Důležitou změnou tedy bylo, že Svatý stolec v jednání se státem o církevních záležitostech navázal přímou spolupráci s představiteli místních církví, působícími v daném státě. Tak v květnu 1979 papež zaslal list arcibiskupu Tomáškovi, v němž vyzval československé katolíky, aby „projevili odvahu a žili v naději“

 Jan Pavel II. v obhajobě lidských práv a svobody náboženského vyznání

Významnou roli na světové scéně sehrála učitelská služba Jana Pavla II. První encyklika Redemptor hominis ze dne 4.3.1979 potvrdila teze II. vatikánského koncilu vztahující se k lidským právům, sociální spravedlnosti a ekonomickému rozvoji. Uváděla razantní argumenty, jako by šlo o vědomou reakci na to, co hlásali ateisté. Vyznívala jako osobní manifest, jako jasný a odůvodněný výklad postoje nového papeže ke světu. Papež připomněl, že II. vatikánský koncil upozornil na nová nebezpečí, která s sebou nese soudobý ateismus, „počínaje možností, že bude programován, organizován a strukturován jako politický systém“. Těmto nebezpečím se křesťané musí bránit tím, že budou „zaníceným lidem Božím“, o němž se hovoří v Evangeliu svatého Matouše. Církev přistupuje ke všem kulturám a ideologiím s hlubokou úctou k lidským schopnostem. Musí však také být strážkyní svobody a být pamětliva Kristových slov „Poznáš pravdu a pravda tě osvobodí.“ To znamená, že musí být schopna rozlišovat mezi skutečnými a iluzorními svobodami. Církev nemá být spojována s žádným politickým systémem.[5]

Slova o zápasu o duši současného lidstva v Redemptor hominis představovala novátorský prvek. Všechny ideologie je třeba podrobovat „nepřetržité revizi“, uvádí se v encyklice, a zajistit tak, že zůstanou věrné svým „humanistickým východiskům“. Z dějin je patrné, že přehlížení lidských potřeb vede ke zrodu „tyranie, totality, neokolonialismu a imperialismu“.[6] Papež poukazoval na povinnost státní moci k občanům a zodpovědnost s tím spojenou a na adresu mocných prohlašuje: „Základní poslání státu jako politického společenství spočívá v tom, že si společnost a lidé, kteří stát tvoří, sami určují a řídí vlastní osud. Tento smysl nezůstane zachován, pokud se jistá skupina lidí, jak jsme toho svědky, chopí moci
a uplatňuje ji vůči všem ostatním členům společnosti, namísto aby vládla za morální spoluúčasti společnosti a lidí.“
[7] Pak bylo ovšem nezbytné vášnivě bránit svobodu vyznání, podle názoru papeže nejdůležitější z lidských práv. Jan Pavel II. připomněl, že v Deklaraci náboženských svobod II. vatikánského koncilu bylo ukázáno, že porušování této svobody je „zásadní nespravedlností“, porušením světských práv a zásahem do niterné přirozenosti člověka. „Dokonce i fenomén nevěry, ať už ve formě areligozity nebo ateismu, lze chápat jen ve vztahu k fenoménům náboženství a víry,“ pokračoval Jan Pavel II. „Je tedy těžké, byť z „čistě lidského“ hlediska, přijmout názor, že na občanství mají právo pouze ateisté.“[8] Tato nauka papeže o „občanství“ byla významným povzbuzením pro věřící, kteří byli státní mocí diskriminováni a považováni za „občany druhého řádu“, a také poučením pro nevěřící, aby „občanství“ nechápali ve výlučné spojitosti a identifikaci s ateistickými postoji.[9]

Encyklika Redemptor hominis představovala politickou výzvu. Namísto toho, aby papež komunismus stručně a jasně odsoudil, poukázal na skutečnost, že se komunistická ideologie vzdálila od svých ideálů a cílů a připravovala se o legitimitu tím, že porušovala principy vykonávání moci a autority. Uvedl, že církev tyto ideály a cíle přijala za své a interpretovala je z křesťanského hlediska. Byla to církev, nikoliv komunismus, kdo teď stál neochvějně na straně člověka. Ke zrodu skutečného „nového člověka“ nevedla Leninova revoluce, ale Boží vykoupení.[10]

Důležitým papežským dokumentem, ve kterém papež reagoval na sociální a hospodářské problémy současného světa, byla encyklika Laborem exercens (14. 8. 1981) o sociálních otázkách a hospodářských systémech. Papež zde zdůraznil, že jak kapitalismus, tak komunismus pokládaly práci za „zboží, které dělník nabízí svému zaměstnavateli“. Poukázal na to, že na práci je teď pohlíženo „lidštěji“.[11]

Důstojnost osoby se stala hlavní linií v nauce Jana Pavla II. Je předpokladem a východiskem jeho mnohých úvah. Podle něho se o lidské osobě musí uvažovat v jejím integrálním rozměru, v celé její jedinosti a „neopakovatelné skutečnosti bytí a konání, rozumu a vůle, svědomí i srdce, v celé pravdě své existence, svého osobního a zároveň i společenského i sociálního bytí“.[12] Práva člověka jsou vlastně zakotvena v důstojnosti lidské osoby, v jejím dobru. „Ano,“ tvrdí papež, „dobro člověka, tedy osoby v rámci společenství (…) jako základní činitel společného dobra, musí být zásadním kritériem všech programů, systémů, režimů.“ Práva člověka musí tedy být „na celém světě základním principem činnosti pro blaho člověka. Jestliže jsou pošlapávána, tedy z hlediska pokroku je to nepochopitelný jev boje proti člověku, absolutně neslučitelný s jakýmkoliv programem, který se vydává za „humanitní“. Potlačování lidských práv způsobuje i deformaci, ba co víc, destrukci společenského a sociálního života.[13]

Jan Pavel II. mezi právy člověka přiznává výjimečnou důležitost a prvenství právu na život, a tedy na bytí, a také právu na svobodu svědomí a na náboženskou svobodu s ní spjatou. Tváří v tvář skutečnosti Jan Pavel II. poznamenává vzhledem k této problematice: „Jsme pevně přesvědčeni, že dnes neexistuje na světě program – dokonce i když vychází z protikladných světonázorů – který by nestavěl stále na první místo člověka. Jestliže přes tyto předpoklady jsou lidská práva rozličným způsobem porušována (…), musí to být důsledkem jejich předpokladů, které podkopávají a často téměř ničí účinnost humanitních zásad, ze kterých vycházejí připomenuté moderní programy a systémy.“[14]

 

1.1.2 Koncilní reformy v Kodexu kanonického práva Jana Pavla II.

Papež Jan Pavel II. promulgoval nový Kodex kanonického práva CIC 1983, ve kterém se odrážela reforma katolické církve dle II. vatikánského koncilu. V promulgační konstituci ze dne 25. 1. 1983 papež uvádí, jakou úzkou spojitost má tento kodex s II. vatikánským sněmem, když zdůrazňuje, že je tento kodex nejen svým obsahem, ale i svým původem nesen duchem tohoto sněmu, v jehož dokumentech je církev prezentována jako obecné tajemství spásy (srov. konst. Lumen Gentium, č. 9, 48), jako Boží lid, a její hierarchické založení spočívá na sboru biskupů spolu s papežem jako hlavou.[15]

V konstituci Jan Pavel II. podává výklad, co kodex znamená a jaký je jeho smysl. Papež prohlašuje, že kodex jako prvotní zákonodárný dokument církve, spočívající na právním a zákonodárném odkazu zjevení a tradice, je nutno považovat za nutný nástroj pro zachování náležitého pořádku jak v životě jednotlivců i společenství, tak v činnosti církve. Proto kromě základních prvků hierarchické a organické struktury církve, stanovené jejím božským Zakladatelem nebo založené na apoštolské nebo jiné velmi staré tradici, a kromě hlavních norem, týkajících se uskutečňování jí svěřené trojí služby, musí stanovit i některé pravidla a normy jednání. Nástroj, kterým je kodex, se zcela shoduje s povahou církve, jak ji obecně podává učitelská služba II. vatikánského sněmu, zvlášť v pojednání o církvi. Dokonce jistým způsobem lze považovat nový kodex za velikou snahu přeložit onu koncilovou nauku o církvi do kanonického vyjádření.[16] Kodex Jana Pavla II. byl dalším významným krokem probíhající reformy katolické církve, započaté II. vatikánským koncilem.

 

1.1.3 Papež Jan Pavel II. ve vztahu ke komunismu

Mnoho faktorů pomáhalo objasnit, proč komunismus zkolaboval – ekonomická krize, zhroucení ideologie, národní odboj, tlak Západu – ale nikdo nebyl schopen vysvětlit náhlost tohoto procesu a jeho téměř úplně klidný průběh. Papež věděl od počátku, že násilí není žádným řešením. Historie ukázala, že totalitní režimy jsou schopny odolávat déle, pokud jsou napadány silou. S mravním odporem se však nedokázaly vypořádat nikdy. Mohl být vděčný za to, že to Východoevropané pochopili – díky vlastním zkušenostem a instinktu – a že sebevědomí jeho církve vzrostlo právě v době, kdy moc komunistických vlád byla oslabena.[17]

Jan Pavel II. byl katalyzátorem, který uvedl napjatý mechanismus revolty do chodu. Objevil se šťastně v pravý čas na pravém místě a jeho velikost spočívala v síle jeho osobnosti, která mu umožnila využít této příležitosti v plné míře. Pokud to bylo dílem Ducha svatého, pak tento Duch projevil neobvyklou rozhodnost; obdařil ho darem předvídavosti a učinil jej nástrojem v rukou Prozřetelnosti. Papež dokázal, že sny se mohou vyplnit a že ideje utvářejí skutečnost.

Jedna ze zkušeností, které si církev odnesla z komunistického období, se týkala jejího postavení ve společnosti. Komunismus by nebylo možno svrhnout bez solidarity – ochoty lidí rozdílných názorů spolupracovat v opozici. Praxe ukázala, že tento druh aktivní solidarity představuje jistou formu moci, síly, jíž nelze odolat, užijí-li jí jednotlivci a společnosti k prosazení své vůle. Křesťané by to sami nedokázali. Potřebovali pomoc ostatních; museli tedy projevit toleranci, respekt a odhodlání postavit se také za práva nekřesťanů a uznat oprávněnost názorů na lidstvo a svět, které se zrodily mimo církev.[18] Jan Pavel II. nikdy nebyl „antikomunista“ – odsuzovat komunismus nebo bojovat proti němu nebylo nutné. Nutné naopak bylo nasadit pozitivní, osvobozující impulsy proti negativní a svazující zášti, kterou komunističtí vůdcové používali jako nástroj moci. Komunismus nebylo možné zastrašit hrozbami nebo uchlácholit diplomatickou cestou. Nemohl být ani nahrazen jinou ideologií, která by pouze opakovala jeho chyby. Mohla jím ale otřást moc hodnot – morální vítězství nad nenávistí a strachem, které se nakonec stalo i vítězstvím politickým.[19]

Byl to zápas dvou zásadně protikladných ideových koncepcí osvobození člověka a pojetí humanismu, tedy křesťanského a ateistického humanismu. Idea ateistického humanismu měla strašné důsledky. Zprostředkovaná politikou Lenina, Stalina, Maa a rozmanitými menšími komunistickými vůdci, přece jen podle de Lubaca něco dokázala: „Není pravda, jak se někdy tvrdí, že člověk nemůže uspořádat svět bez Boha. Je však pravda, že bez Boha jej nakonec uspořádá pouze tak, že je proti člověku. Výlučný humanismus je nelidským humanismem.“[20]

Papežovo úsilí nesměřovalo k boji s politickým systémem, ale k zápasu o prosazení koncepce křesťanského humanismu, v budování civilizace lásky. V tomto svém úsilí nešel cestou konfrontačního boje, ale komunikace a dialogu. Svědectvím toho byla historická událost setkání Michaila Gorbačova s papežem ve Vatikánu. 1. prosince 1989 se dostavil do Vatikánu zástupce Svazu sovětských socialistických republik, státu, který provedl největší experiment s ateistickým humanismem, aby navštívil nejpřednějšího zástupce křesťanského humanismu na světě. Dějiny ho přivedly do Vatikánu jako ztělesnění jedné soupeřící mocnosti ve velkém dramatu moderní doby, jako zástupce již sto let trvající snahy osvobodit lidstvo zásadním odmítnutím Boha.[21] Obrat v této sovětské politice ateizace nastal v roce 1988 při tisíciletém výročí křesťanství na Rusi. Od té doby nastoupil stav faktické náboženské svobody. Sedmdesát let antivatikánské sovětské propagandy skončilo v okamžiku, kdy Gorbačov sám uznal, že Svatý stolec spolupracuje při „řešení obecných evropských problémů a vytváří příznivé vnější prostředí, v němž se mohou státy svobodně rozhodovat“. Sovětský prezident pak prohlásil, že uzavření diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a SSSR je v podstatě hotovou věcí, zbývá jen, aby diplomaté obou stran dořešili „formality“. Gorbačov rovněž slíbil, že dodrží svůj slib o novém zákonu týkajícím se náboženské svobody, a na závěr řekl: „V oblasti hnutí perestrojky se učíme nesnadnému, ale nepostradatelnému umění globální spolupráce a konsolidace společnosti na základě obrody.“[22]

 

1.1.4 Jan Pavel II. ve vztahu k Československu

V samotném pontifikátu Jana Pavla II. se odráží zásadní proměna církve v přístupu ke světu a světovým společenstvím. Naplno se projevila jeho otevřenost, komunikativnost a ochota vést jménem církve dialog se všemi lidmi tohoto světa bez rozdílů. Naplňuje tak věrně odkaz Krista Nejvyššího pastýře, že „má i jiné ovce“, kterým má poskytovat svou péči a sjednocovat je láskou. Papežova služba se neomezovala jen na svěřené stádce, kterému přirozeně nejhorlivěji prokazoval péči, ale do své peče zahrnul všechny, kteří pomoc potřebují, všechny strádající, pronásledované, utlačované. Proto bylo přirozené, že se s velikou horlivostí ujal péče o pronásledovanou církev a lid strádající pod jhem totalitních režimů. Zvláštní náklonnost a péči prokazoval také těžce zkoušené církvi a lidem v Československu. Vztah papeže Jana Pavla II. k Československu byl dán zejména historickou spjatostí s osobnostmi sv. Cyrila a Metoděje a zejména sv. Vojtěcha, kteří jsou spojování s počátky křesťanství v Polsku. Vzájemná blízkost a zájem byl dán společným slovanstvím, sousedským vztahem a společným osudem obou zemí. Dějinná provázanost obou států a národů se potvrzovala právě v osobě sv. Vojtěcha, pražského biskupa, který odešel evangelizovat polský národ a ve spojitosti s ním v Hnězdně vznikla samostatná církevní správa v Polsku.[23]

Papež svým učením a hlásáním důstojnosti lidské osoby, vytrvalým vystupováním za práva a svobodu člověka a horlivou pastorační péčí nejen povzbuzoval ve víře, ale dodával sílu decimovanému společenství církve v rozhodném zápase se zlem. Papež se se stejnou rozhodností zasazoval za svobodu a práva lidí v naší zemi. Mimořádná horlivost v povzbuzující péči byla nesmírně cennou posilou „mlčící“ církve v ČSSR, která vedla k aktivizaci katolických věřících v zápase o jejich legitimní práva a odstranění zjevných nespravedlností, působených totalitní mocí katolické církvi. Svatý stolec zasáhl proti dosavadním snahám režimu prezentovat a ovládat oficiální církev prostřednictvím kněží, organizovaných v režimem podporovaném mírovém sdružení Pacem in terris. Toto hnutí bylo reprezetantem prokomunistického politického katolicismu, kterého chtěl komunistický režim využít jako nástroje pro rozkol a ovládnutí církve. Tohoto cíle však nedosáhl, protože většina věřících byla k politickým aktivitám rezistentní. Napětí a jisté rozdělení vyvolávalo toto sdružení v řadách kněžstva. Největší problémy se projevovaly ve vztahu k legitimním církevním autoritám, proti kterým bylo toto sdružení především namířeno. Výnos Kongregace pro duchovenstvo z března 1982 zakazoval vstupovat do organizací, které „podkopávají autoritu biskupů“. Byly v něm výslovně zmíněny dva typy těchto organizací: ty, které se „orientují na odbory“, a ty, které „navenek prosazují humanistické ideály, například mír a pokrok, ale ve skutečnosti sledují politické cíle“. Dekret byl namířen proti československému sdružení Pacem in terris. Československý režim dokument odsoudil a zakázal jeho uveřejnění. V místním tisku se připomínalo, že se vlastně neliší od výnosu Svatého oficia z roku 1949, jímž Pius XII. zakázal katolíkům spolupracovat s komunisty.[24]

I když dekret nesměl být v Československu publikován v tisku, nemohli komunisté přes velký nátlak na vedoucí církevní představitele zabránit jeho rozšíření interní cestou. Aby byl uveden ve známost, postarali se opět kardinál Tomášek a biskup Gábriš, k nimž se tentokrát připojili i někteří kapitulní vikáři (brněnský L. Horký, českobudějovický J. Kavle a spišský Š. Garaj). A režim už proti nim vzhledem k mezinárodní veřejnosti nemohl použít prostředků, jimiž umlčel obdobné akce biskupů v 50. letech.[25]

 

1.1.1 Význam návštěvy Jana Pavla II. pro vztahy církve a státu v roce 1990

Papež Jan Pavel II. jako hlava světové církve navštěvoval mnohé země v jednotlivých světadílech. Jeho návštěva byla vždy významným duchovním podnětem a podporou právě tehdy probíhajícím hlubokým společensko-politickým procesům a přeměnám. Právě takový ráz měla mít jeho historická návštěva v České a Slovenské Federativní Republice, jejíž politická přeměna se odrazila i v novém názvu.[1]

Přání papeže navštívit Československo se projevilo již v roce 1985 na Velehradě při oslavě sv. Cyrila a Metoděje. Zástupy věřících vyjádřily pobouření, že tehdejší vláda neumožnila návštěvu Svatého otce, který se toužil velehradských oslav zúčastnit. Další naléhavé volání po návštěvě zaznělo při svatořečení v Římě, kde se během zvláštní audience v aule rozléhalo volání, aby papež přišel do Prahy. Nečekané politické změny, které se vzápětí odehrály, otevřely papeži dokořán brány do země, se kterou ho odedávna spojovaly úzké a srdečné vztahy a jejíž hrdinsky věrná církev byla vždy předmětem jeho zvláštní péče. Až nyní se po letech soustavného a tvrdého útlaku ocitla církev v podmínkách příznivých pro její rozvoj. Mohla vyjít z podzemí, ve kterém se celá čtyři desetiletí skrývala a opatrovala své nejvzácnější duchovní poklady, a současně mohla naplno obnovovat své struktury, přičemž zvláštní pozornost věnovala především diecézím, protože mnohé z nich neměly řadu let vlastního biskupa.[2]

Historický význam této narychlo připravované a doslova bleskové návštěvy Svatého otce do značné míry zvýrazňovalo i to, že to byla vůbec jeho první návštěva v postkomunistickém státě. A tak se nemožné stalo možným, co se zdálo neuskutečnitelné, stalo se skutečností. Dr. Halas, který se stal prvním velvyslancem u Svatého stolce po pádu komunismu, potvrzuje, že to byl vskutku velký průlom do všech zvyklostí a nebyl by býval uskutečnitelný bez rozhodné vůle Jana Pavla II. uskutečnit jej. Dvoudenní pobyt Svatého otce v Československu se jeví jako opravdový zázrak, jako cosi, co se událo proti všem výpočtům, racionálním úvahám a předpokladům, které se až donedávna zdály nevyvratitelné.[3]

Václav Havel, dramatik a spisovatel, nyní jako prezident Československa to ve svém uvítacím projevu 21. dubna na pražském letišti vyjádřil dokonale: „Vaše Svatosti, drazí spoluobčané, nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomto okamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: člověk, který byl před šesti měsíci zatčen jako nepřítel státu, stojí zde dnes jako prezident stejného státu, aby přivítal prvního papeže v dějinách katolické církve, který vstoupil do této země. Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomto okamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: na stejném místě, kde před pěti měsíci, v den, kdy jsme se radovali z kanonizace sv. Anežky České a kdy se rozhodovalo o budoucnosti naší země, dnes bude celebrovat mši hlava katolické církve a pravděpodobně děkovat naší světici za její přímluvu u toho, kdo drží v rukách nevyzpytatelný běh všech věcí. Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomto okamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: do země devastované ideologií nenávisti přišel posel lásky. Do země zdevastované ignorantskou vládou přijel symbol kultury. Do země, která ještě před krátkou dobou byla devastována idejí konfrontace a rozdělení světa, přijel posel míru, dialogu, vzájemné tolerance, úcty a klidného porozumění, posel bratrské jednoty v rozmanitosti. Během těchto dlouhých desetiletí byl z naší země vykázán duch. Mám tu čest být svědkem okamžiku, v němž její půdu políbil apoštol duchovnosti. Buďte vítán v Československu, Vaše Svatosti.“[4]

Prezident Václav Havel velmi dobře vystihl, jak důležitá je papežova návštěva pro něho jako pro prezidenta, pro novou federální vládu i pro mladou, probouzející se demokracii v ČSFR, když ne z čistě politických, tak aspoň z politicko-morálních příčin.[5] Svatý otec byl dokonale připravený na tuto nelehkou návštěvu, jejíž smysl a význam v celém rozsahu ještě ani dnes nedovedeme docenit. Pochopil, o co jde hostitelům, a už při příletu na ruzyňském letišti velmi důrazně vyzdvihl společenský a nepřímo i politický dosah své cesty. V proslovu projevil ochotu napomoci duchovnímu řešení problémů, se kterými se společnost v nejbližším čase musí vyrovnat, a vyzval ke spolupráci na tomto nelehkém díle všechny věřící. Apeloval především na věřící katolické církve, se svojí výzvou se obrátil i na ostatní křesťany a všechny lidi, kteří uznávají transcendentní rozměr bytí. Přinesl svoje poselství a naději i těm, kteří dar víry nemají, ale vedeni dobrou vůli usilují o pravdu, spravedlnost a skutečné dobro. Právě tento široký a otevřený, ekumenický a solidární přístup tvořil základní osnovu všech papežových veřejných vystoupení během pobytu uprostřed bratrských slovanských národů. Papež ve svém pozdravu uvedl: „Vážený pane prezidente, napsal jste, že politika není technologií moci a manipulací s lidmi, nýbrž „jedním ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl“. Dosvědčil jste i svými činy, že chápete politiku jako službu pravdě a jako starost o bližní. Kéž toto Vaše úsilí a úsilí celé vlády národního porozumění přinese trvalé plody pro šťastnou budoucnost Československa! Vroucně jsem toužil přijít mezi Vás před pěti lety, při příležitosti jedenáctistého výročí svatého Metoděje, ale nebylo to možné. Děkuji Pánu, že mi dopřál uskutečnit toto přání v těchto dnech. S dojetím jsem přijal pozvání svého drahého bratra kardinála Františka Tomáška, pražského arcibiskupa. V jeho slovech slyším jednotný hlas biskupů Československa, jejichž sbor je nyní konečně po dlouhých desetiletích opětně úplný, takže jsem mohl ustanovit v Československu biskupskou konferenci. Ve slovech statečného pastýře slyším volání zástupů věřících, které po léta zaznívalo při poutích, slavnostech i při manifestacích za náboženskou svobodu: „Ať přijede Svatý Otec!“ Sám jsem po svatořečení Anežky Přemyslovny loni v Římě slyšel mohutné volání tisíců věřích Čechů i Slováků: „Papež musi do Prahy!“. Papež rozuměl tomuto imperativu touhy. Ano, papež, první slovanský papež, musí do Prahy, na Velehrad, do Bratislavy. Touze věřících odpovídá i jeho vlastní touha ukázat bratrským národům Československa, jak jsou a vždy byly blízké a drahé jeho srdci. Před několika momenty jsem s upřímnou láskou a úctou políbil českou zem. Tento polibek papeže byl polibkem bratrství, pokoje a usmíření. Kéž pomůže zhojit jizvy minulosti a odstranit dávné stíny nedůvěry, které kdy v minulosti ležely mezi Čechami a Římem. Jistě je to řízení Prozřetelnosti, že právě papež Slovan je prvním papežem, který vstoupil do této země a přinesl jí z věčného města pozdrav pokoje.“[6]

V projevu zaznělo odsouzení komunismu jako ideologického a státního systému namířeného nepřátelsky a destruktivně proti člověku a lidstvu jako celku a zaznělo během této návštěvy neobyčejně důrazně.[7] Oficiální program začal setkáním papeže s katolickými duchovními a věřícími v katedrále sv. Víta, která byla přeplněná biskupy, kněžími a laiky, z nichž mnozí byli z podzemní církve. Papež nastínil rozsáhlý program pastorační práce a současně vyjádřil úctu a vděčnost kardinálovi Tomáškovi a všem, kteří s ním spolupracovali, za odvahu a rozvážnost, rozhodnost a nezlomnost, věrnost a vytrvalost, neboť jen lidé vedení pevnou vírou a vyzbrojení těmito vlastnostmi mohli chránit a zachránit církev v Čechách, na Moravě a na Slovensku, odsouzenou totalitní mocí ke smrti.[8]

Hlavní událost se odehrála na Letenské pláni, na místě, kde se kdysi tyčil monstrózní Stalinův pomník a kde se dlouhá léta konaly vojenské přehlídky, demonstrující komunistickou moc, a nucené manifestace „pracujícího lidu“, vzdávajícího hold komunistickým pohlavárům. Toto místo, kde se na sklonku minulého podzimu za účasti bezmála milionového zástupu odehrála rozhodující střetnutí s komunistickou mocí, se stalo dějištěm významné události slavení mše svaté papežem Janem Pavlem II. společně s věřícími římskokatolické církve, která měla být komunistickou mocí odstraněna.[9] Ve své homilii papež uvedl: „Když mohu dnešního dne stanout mezi vámi, milovaní bratři a sestry, na tomto velkém prostranství před tváří vaší zlaté Prahy, dovolte, abych opakoval slova zmrtvýchvstalého Pána: „Pokoj vám!“ Kéž je naše první eucharistické setkání ve Vaší vlasti ve znamení pokoje. Toho pokoje, který dává Kristus, pokoje, který svět dát nemůže. Toho pokoje, který ukřižovaný a zmrtvýchvstalý zanechal svým apoštolům ve večeřadle a také svým učedníkům uprostřed všech národů země z pokolení na pokolení. Ježíš přišel dveřmi zavřenými. Po mnoho let se dveře vaší země také zdály být zavřené - důkladně zavřené. Ještě před rokem, a méně než rokem, to bylo nemyslitelné, aby sem mohl přijít papež, biskup Říma, byť zároveň Slovan a syn bratrského národa. Zdálo se to nemyslitelné, byť jste si to tolik přáli všichni, v čele s vaším statečným kardinálem Tomáškem. Dveře byly však zavřené, uzamčené závorou zákazů a předpisů systému, který po mnoho let bránil tomu, aby sem přišel Kristus. Ti, kteří se báli pravdy a svobody, báli se Krista, který uvádí do plnosti pravdy a člověka osvobozuje tím, že mu ukazuje jeho skutečnou velikost a pravé poslání. Báli se Krista, v jehož síle člověk překračuje úzké hranice materialistického pojetí života a dosahuje duchovní svobody. Činili všechno, aby doba Krista a jeho církve skončila, činili všechno, aby Krista vyloučili z dějin národa, byť tento národ a jeho kultura byly od počátku spojeny se světlem Kristova evangelia a s dílem šiřitelů křesťanské víry. A právě vaše země byly vyznamenány tím, že sem kdysi přišli vyslanci Kristovi nejdříve, dříve než k mnoha jiným slovanským národům. Pravda evangelia, znovu objevená, se stávala uprostřed všech svědectví a pronásledování novým začátkem života v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Tato pravda – jako „znamení odporu“ proti lži, násilí, lhostejnosti či povrchně konsumnímu životu – se stala novou přesvědčivou silou pro lidská svědomí, mysli a srdce. Oslovila i mnohé, kteří, byť se nehlásí k církvi, tuto pravdu upřímně a statečně hledají, a jsou ochotni pro ni trpět a přinášet velké oběti. Církev v této zemi se v tvrdých dobách stala - a má i nadále být – silnou ne tak počtem, jako opravdovostí víry a také svou otevřeností a solidárností se všemi, kdo hledají pravdu a milují svobodu.“[10]

Významnou událostí bylo setkání papeže s představiteli kulturního a společenského života a s představiteli nekatolických církví na Pražském hradě. Zvláštní pozornost vzbudila zmínka o citlivé kauze Mistra Jana Husa, uznání jeho mravní bezúhonnosti a výzva k důkladné objektivní analýze jeho názorů a významu. Papež ve svém projevu zdůraznil: „Bylo mým vroucím přáním, abych při setkání s představiteli kulturního a duchovního života vaší země mohl také bratrsky pozdravit zástupce nekatolických církví a náboženských společností. Touha po jednotě křesťanů patří k velkým znamením naší doby. Úsilí o překonání vzájemných překážek, které zřejmě odporují Kristově vůli, jsou pohoršením před tváří světa a poškozují naše společné poslání hlásat evangelium všemu stvoření, roste dnes v celém světě. Zcela zvláštní váhu má však výzva k jednotě křesťanů právě v Čechách. Zde, kde zůstává stále živou vzpomínka na události, které předznamenaly bolestný rozkol západního křesťanství a způsobily tolik strastí v následujících stoletích; zde, kde zakoušení společného útlaku v nedávné době pomohlo sblížit křesťany různých vyznání; právě v této zemi se zdá oprávněnou naděje, že dojde k závažným krokům na cestě bratrského smíření a opravdové jednoty v Kristu. Bolestné zkoušky a ještě nezacelené rány uplynulých desetiletí, jakož i jizvy, které tu zbyly z minulých století, i když různého druhu a opačného znamení, volají po změně mentality a po zcela nových vztazích. Papežova návštěva by měla přispět k tomu, aby došlo k bratrské spolupráci ve vzájemné úctě a důvěře.[11]

Na staroslavném Velehradě, kolébce křesťanské civilizace Slovanů, opětovně zdůraznil vizi civilizace lásky a pravdy, která jediná může sladit všechny rozměry lidské existence a dát skutečnou hodnotu svobodě člověka.[12] Svatý otec Jan Pavel II. poukázal na významnou roli Velehradu v duchovní tradici našeho národa a připomněl oslavy jubilea smrti sv. Metoděje: „Ještě jednou byl Velehrad svědkem zrození národa, totiž roku 1985, při 1100. výročí smrti sv. Metoděje. Tehdy se tu konala obrovská, ve zbolševizovaném Československu dosud nevídaná pouť za účasti 250 000 věřících, opět ve velké svornosti z Čech, Moravy a Slovenska - a za nelibosti úřadů. Pokusy změnit náboženskou pouť v mírovou slavnost zcela ztroskotaly. Od onoho dne, 6. dubna, začalo být všem jasné, že usilovná snaha režimu uhladit církve do jakési folkloristické společnosti jinak vzorných pracovních sil se nezdařila, a že tu potají vyrostla naprosto nečekaná a svébytná síla, která se nedá umlčovat, bít ani korumpovat. Již jen o pár let později se ozvaly slovenští křesťané známou svíčkovou manifestací v Bratislavě, Češi anežskou poutí a všichni dohromady peticí „31 bodů“. Vše, co dávno doutnalo pod povrchem, vybuchlo na Velehradě, kde se poprvé zřetelně ukázal krach bolševického usilování o zbavení národa jeho duchovních kořenů“.[13] Na poutním místě Velehradě Svatý otec povzbudil mladé a nastínil duchovní perspektivu: „Chodťe jako synové světla. Svoboda pouze vnější, bez vnitřního svobození, plodí chaos. Stůjte ve svobodě, ke které vás osvobodil Kristus. Spojení vnější a vnitřní svobody má budovat Evropu zítřka, civilizaci lásky a pravdy. Toto spojení zakládá Kristus, kámen úhelný.“[14]

Pro Velehrad a Bratislavu byly příznačné dva významné liturgické úkony. Především papež odevzdal arcibiskupům Vaňákovi a Sokolovi vnější znamení jejich metropolitní pravomoci – arcibiskupská pallia. Bylo to velké vyznamenání nejen pro oba hodnostáře, ale i pro obě místní církve, protože se to stalo poprvé, že papež odevzdal pallium mimo Řím.[15] Zvlášť významné to bylo pro slovenskou církevní provincii, protože tím byl završen proces jejího zřízení, dojednaný smlouvou Modus vivendi mezi Československem a Svatým stolcem v roce 1928. Při druhém liturgickém úkonu papež požehnal několik desítek základních kamenů kostelů, které se v blízké budoucnosti měly v Čechách, na Moravě a na Slovensku budovat.

Tato historická návštěva byla mimořádným povzbuzením nejen pro katolíky, křesťany a věřící, ale pro všechen lid, protože každé papežovo slovo, každé jeho gesto bylo projevem nepředstírané, upřímné úcty a lásky ke všem lidem i ke každému jednotlivému člověku, bylo poselstvím o tom, že jen člověk je nejvyšší hodnotou lidské společnosti a že jen v pravdě, lásce, spravedlnosti, svobodě a pokoji může najít šťastnou budoucnost světa. Papežova návštěva Československa byla mimořádným přínosem, protože Jan Pavel II. je nejvyšší mravní autoritou a jednou z nejvýznamnějších osobností současného světa.[16]

Výsledkem této návštěvy bylo, že papež Jan Pavel II. a prezident Václav Havel jako nejvyšší představitelé katolické církve a Československé republiky dali základ nové formě vztahu církve a státu, který spočívá ve vzájemné spolupráci při zajišťování obecného blaha. Projevením politické vůle obou nejvyšších představitelů byly dány předpoklady k nové koncepci vzájemné spolupráce v oblastech, ve kterých dal stát znovu prostor církvím – ve školství, v sociálních službách, v armádě. Proto lze označit tuto koncepci vztahů, odrážející další stupeň vývoje vztahu státu a církví v ČSFR, jako modus cooperandi – způsob spolupráce.

Touto návštěvou papeže v Československu se pozitivně završil vývoj vztahů mezi Svatým stolcem a Československem, který byl poznamenán různými komplikacemi jak v období demokratické I. republiky, tak v problematickém období komunistického režimu. Potvrdila se tak slova československého politika Dostálka, který ve spojitosti s uzavřením smlouvy Modus vivendi v roce 1928 prohlásil, že Řím nebyl, není a nikdy nebude nepřítelem Československa. Nejen tato návštěva, ale celý pontifikát papeže Jana Pavla II. se vyznačoval mimořádným zájmem a úsilím podporovat rozvoj svobody a demokracie v Československu. Papež Jan Pavel II. se stal významnou osobností, která sehrála důležitou roli v osudech komunistických zemí a zvláště v historii Československa.[17]

Jeho pontifikát sehrál významou roli v historickém vývoji vztahů mezi Svatým stolcem a Československem a výrazně přispěl ke zlepšení vztahů církve a státu. Historicky první návštěva papeže Jana Pavla II. v Československu byla konkrétním zviditelněním a osobním potvrzením papežova upřímného všestranného zájmu a pastýřské péče projevované věřícím a všem občanům Československa. Návštěva Svatého otce byla prodchnuta poselstvím vzájemného smíření a výzvou ke sjednocení všech lidí dobré vůle k budování civilizace lásky a ke tvůrčí spolupráci při obnově vlasti.

 

 

[1]      SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990. Slovanský papež nikdy neztrácel z paměti své bratry žijící ve vlasti svatého Vojtěcha, odkud před víc jak deseti stoletími přišlo do Polska křesťanství. Už během první cesty do své vlasti v červnu 1979 v památné homilii přednesené během mše v Hnězdně výslovně vzpomněl své jižní spolubratry a odvolával se na bohaté náboženské
a kulturní tradice, které nejenže sjednocují národy, ale současně zvýrazňují jejich svéráz a osobitost.“

[2] Až v této nové společensko-politické situaci dostal Svatý otec možnost vyplnit bolestně pociťované mezery v episkopátu Čech, Moravy a Slovenska. Termín jeho návštěvy, tak obdivuhodně rychle určený proti všem běžnࣽm zvyklostem při přípravě tak neobyčejné události, připadl do doby obrozující se církve v obrozující se zemi, v čase hojení bolestivých ran, které církev utrpěla během čtyřicetileté nadvlády diktatury, která tak tvrdě a bezohledně potlačovala jedno ze základních práv člověka – právo na náboženskou svobodu. Věřící Češi, Moravané a Slováci, kteří přes bezohledné pronásledování zůstali věrni církvi, dlouho a toužebně čekali na příchod papeže Jana Pavla II. do své vlasti. Jejich vytrvalá touha a neochvějná trpělivost se dočkala skutečně výjimečné odměny. Právě oni mezi všemi národy osvobozujícími se ze jha komunismu mohli jako první přivítat posla svobody už v osvobozené zemi. Srov. SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[3]      Týž.

[4]      WEIGEL, G. Svědek naděje, s. 602.

[5]      Se základní přestavbou mocenských struktur, která právě probíhala, nevyhnutelně souvisí nemálo problémů a těžkostí. Vynořuje se zde tedy potřeba v nejširších kruzích společnosti uvolnit takové duchovní energie, pro které by nejsilnějším podnětem byla právě náboženská motivace nebo aspoň motivace vycházející z duchovních pramenů křesťanství. V tomto ohledu se jako neobyčejně předvídavý krok v české a moravské církvi ukázal desetiletý program přípravy na milénium smrti svatého Vojtěcha, který měl za cíl všestrannou morální obrodu celé společnosti. Srov. SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[6]      „Věřící Čech, Moravy a Slovenska mají v Římě pastýře, který rozumí jejich řeči. Rozuměl i jejich mlčení. V době, kdy byla církve v této zemi umlčena, považoval jsem za součást svého poslání být jejími ústy. Nyní je mým hlavním posláním vůči místní církvi to, co Ježíš svěřil Petrovi: posilovat své bratry.“ Srov. Uvítací pozdrav papeže Jana Pavla II na ruzyňském letišti v Praze dne 21.dubna 1990. In První návštěva papeže Jana Pavla II. v ČSFR – 21. a 22. dubna 1990. Mimořádné číslo EVOKACE – periodika Fondu demokratických iniciativ. Vyd. MUDr. Jaroslav Hanzel, 1990.

[7]      Prázdnotu, kterou v lidských duších zanechalo ničivé působení komunistického totalitarismu, Svatý otec vyplňoval vizí křesťanské svobody, načrtávanou v jednotlivých projevech svobody založené na pravdě a poslušnosti vůči přikázáním Božího zákona a na eschatologické naději, jejichž počátek církev slavila během velikonočních svátků bezprostředně před papežovou návštěvou, a která tak výrazně zaznívala v liturgických textech papežských mší. Srov. SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[8]      JAN PAVEL II., Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta. In První návštěva papeže Jana Pavla II. v ČSFR – 21. a 22. dubna 1990. Mimořádné číslo EVOKACE- periodika Fondu demokratických iniciativ. Vyd. MUDr. Jaroslav Hanzel, 1990.

[9]      SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[10]     „Když přemýšlím o těcht událostech a desetiletích, kdy dveře vaší vlasti byly uvnitř tak důkladně zavřené před Kristem a církví, musím zároveň potvrdit, že Kristus po celý ten čas byl zde uprostřed vás. Tak, jako byl uprostřed prvních křesťanů, o kterých jsme četli ve Skutcích apoštolských, že jako bratři „setrvávali v apoštolském učení, ve společenství, v lámání chleba i v modlitbě... v radosti a upřímnosti srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse“. Kristus byl v těch svých učednících a vyznavačích, kteří tu setrvávali přes všechny vnější těžkosti, zákazy i útlak. Setrvávali ve skrytu velkého večeřadla vaší vlasti, setrvávali v jednotě tolika krásných společenství. V tom setrvávání opravdu velikonočním probíhala vaše obroda, zde začalo velké dílo duchovní obnovy vaší vlasti.“ Srov. JAN PAVEL II. Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta.

 

[11]     Papež připomněl: „Vzpomínám, jak na Druhém vatikánském koncilu vystoupil právě český kardinál arcibiskup Josef Beran s projevem na obranu zásady náboženské svobody a snášenlivosti. Přitom s bolestí připomenul osud českého kněze Jana Husa a také násilí a výstřednosti, které se tenkrát a pak i později rozmohly. Mám živě v mysli slova, která kardinál arcibiskup pražský řekl o tomto knězi, který má tak velký význam pro náboženské a kulturní dějiny českého národa.“ Srov. JAN PAVEL II. Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta.

[12]     Svět a zvláště obrozující se Evropa naléhavě potřebují program utváření takovéto civilizace. Proto se papež ne náhodou během svého pobytu na Velehradě odvolával na symboliku tohoto místa, které je znamením kulturní jednoty dávné středověké Evropy. Právě zde ohlásil svůj úmysl svolat zvláštní synodu evropských biskupů. Synoda měla být odpovědí na morální výzvy našich těžkých dob, měla vdechnout nového ducha do evropských integračních programů a dát duchovní impuls úsilí o skutečné sjednocení Evropy, založené na historických křesťanských tradicích. Srov. SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[13]     Papež zdůraznil význam apoštolské mise sv. Cyrila a Metoděje: „Úhelný kámen evropské jednoty nalézáme také zde: na Velehradě. Nejen Monte Cassino, odkud svatý Benedikt budoval Evropu latinskou, také zde – na Velehradě, kde soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantskou. Ty dva obrovské vklady a obě tradice, byť jsou odlišné, patří k sobě. Společně tvoří křesťanskou Evropu - někdejší i současnou.“ Srov. JAN PAVEL II. Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta.

[14]     JAN PAVEL II. Proslov k duchovním a řeholníkům v katedrále sv. Víta.

[15]     Tamtéž.

[16]     SZYMA, T. Papež Jan Pavel II., Praha – Velehrad – Bratislava 1990.

[17]      K této události uvádí Casaroli: „V historii Československa, včetně historie církve, byl rozhodným způsobem obrácen list. 21. dubna 1990 pak mohl prezident Havel přivítat papeže v Praze. I prezident byl ohromen zázrakem, který si, ač dramatik, nebyl schopen ani ve své fantazii ještě před několika měsíci představit. Papežova návštěva, která po Praze pokračovala přes Velehrad do Bratislavy, dala také mně možnost znovu se ocitnout na půdě Československa. Zatím co se všichni plni radosti a jásotu shromáždili kolem hlavy církve, církve pronásledované a po tolik let utiskované, já také poněkud ohromen jsem ve vzpomínkách dospěl až k měsíci květnu 1963 a k dalším datům kalvárie československých katolíků (a tak trochu také mé vlastní), která potom v dalších letech následovala. „Kdo sejí v slzách, žnouti budou s jásotem“. Tato slova žalmu se vytrvale vracela v mých myšlenkách. Hodně slz bylo prolito, bude však toto nové období opravdu jásotem?“ Srov. CASAROLI, A. Trýzeň trpělivosti, s. 186.

 

 

[1] LUXMOORE, J., BABIUCHOVÁ, J. Vatikán a rudý prapor, s. 530.

[2] Tamtéž, s. 298.

[3] CASAROLI, A. Trýzeň trpělivosti, s. 171. K tomu uvádí sám vatikánský diplomat Casaroli: „S příchodem nového papeže se dalo očekávat, že komunistické vlády, především pak ta v Praze, ztratí chuť dále vést už tak nesnadný rozhovor se Svatým stolcem a že zaujmou takové stanovisko, kdy případný další rozhovor bude ještě nesnadnější a pro ně bez vyhlídek. Svatý stolec ale nechtěl, aby jej bylo možno vinit ze zmrazení jednání, třebaže jak jednání předcházející, tak i osobní zkušenost s komunistickými způsoby a úmysly, kterou prožil papež Jan Pavel II., musely jakémukoliv optimismu bránit více, než bychom dokázali my, „stará garda“ východní politiky.“

[4] LUXMOORE, J., BABIUCHOVÁ, J. Vatikán a rudý prapor, s. 300.V průběhu sedmdesátých let určoval podobu římské politiky názor, že katolická církev je nucena čelit nepřemožitelnému nepříteli, a aby dokázala udržet při životě víru, musí se za každou cenu vyhýbat konfrontacím. Ale papež, který poznal komunismus zevnitř, věděl, že i křesťané mají moc. Bylo jen potřeba nalézt způsob, jak této moci využít, aby posílila pozici křesťanů a oslabila komunistické režimy. Vatikán bude pokračovat v „politice malých krůčků“, ale tentokrát bude jednat z pozice síly, v součinnosti s místními biskupskými konferencemi. Už se nepovedou rozhovory za něčími zády a dvoukolejná jednání.“

[5] Musí si ale uvědomovat, co ohrožuje lidskou důstojnost. „Nezabýváme se „abstraktní“ lidskou bytostí, ale reálným, „konkretním“ člověkem, „historickým“ člověkem,“ zdůraznil papež. „Své poslání musí církve naplňovat především skrze směřování k člověku.“ Srov. LUXMOORE, J., BABIUCHOVÁ, J. Vatikán a rudý prapor, s. 302.

[6] Tamtéž, s. 302.

[7] Papež dále zdůraznil: „Církev vždy hlásala, že základní povinností mocných je horlivě usilovat o blaho celé společnosti - to opravňuje mocné užívat svých základních práv. Platí-li tyto předpoklady existence objektivního etického řádu, práva mocných lze pochopit jedině na základě respektu vůči objektivním a neporušitelným právům člověka.“ Srov. Tamtéž, s. 303.

[8] Tamtéž, s. 304.

[9] Stanovisko papeže bylo zvlášť významné pro situaci věřících v Československu, kde komunistická moc těžila z tradičního antiklerikalismu. Komunistická ideologie v interpretaci pravé občanskosti vyzdvihovala význam „husitského revolučního hnutí“ a znevažovala významný vliv katolické tradice v dějinném vývoji české státnosti.

[10] LUXMOORE, J., BABIUCHOVÁ, J. Vatikán a rudý prapor, s. 304.

[11] Mimoto prohlašuje: „Každý ví, že kapitalismus má určitý historický význam jako systém, jako ekonomický a sociální systém, který tvoří protiklad „socialismu“ či „komunismu“. Ale ve světle analýzy fundamentální reality celého ekonomického procesu – a u vědomí, že práce představuje základ výrobních vztahů – by mělo být zřejmé, že omylu, jehož se dopustil raný kapitalismus, se lze dopustit znovu, bude-li s člověkem nakládáno jako s neživým výrobním prostředkem, jako s nástrojem a bez respektu k jeho práci.“ Srov. Tamtéž, s. 304.

[12] Redemptor hominis, 14a. Srov. též Sollicitudo rei socialis, začátek.

[13] Redemptor hominis, 17d. Navíc „je výmluvným faktem, často potvrzeným zkušenostmi z dějin, že porušování práv člověka jde ruku v ruce s porušováním práv národa“; i národ – jako se už poznamenalo – má vlastní podmětnost (subjektivitu), byť jen akcidentální.

[14] Tamtéž, 17b-c.

[15] JAN PAVEL II. Kodex kanonického práva. Apoštolská konstituce Sacrae disciplinae leges, s. IX.

[16] JAN PAVEL II. Kodex kanonického práva, s. 15 nn. Papež v dokumentu dále uvádí: „I když není možné dokonale kanonicky vyjádřit obraz církve podaný koncilovou naukou, je přece nutné, aby se kodex k tomuto obrazu obracel jako k prvotnímu vzoru, jehož rysy musí svou povahou pokud možno vyjadřovat. Tím spíše je možno tvrdit, že tu vzniká onen znak, pro nějž je kodex považován za doplnění učení II. vatikánského sněmu, a to zvláště dvou konstitucí - dogmatické
a pastorální. Z toho vyplývá, že ona základní novost, která aniž by vybočila ze zákonodárné tradice církve, se nalézá ve II. vatikánském sněmu, hlavně v jeho nauce o církvi, je současně novostí nového kodexu.“

[17] Východoevropané se zbavili svých utlačovatelů vlastním přičiněním. Papež jim ale dodal jistotu tím, že potvrdil správnost jejich snah. Pomocí prostých tradičních křesťanských představ připomněl zmateným a demoralizovaným lidem pravdy, které sice znali, ale již zapomněli. Jeho slova zněla přesvědčivě také proto, že je papež nepronášel ve vážném prostředí kostelů a klášterů, ale v lomozu továrních hal a ruchu sídlišť a náměstí. Srov. LUXMOORE, J., BABIUCHOVÁ, J. Vatikán a rudý prapor, s. 421 nn.

[18] Další poučení se týkalo nebezpečí kompromisu – upřednostňování diplomacie na úkor otevřené deklarace víry, obětování nezávislosti církve účelovému získání institucionální ochrany. Vnitřní korupce napáchala víc škody než tvrdá perzekuce. LUXMOORE, J., BABIUCHOVÁ, J. Vatikán a rudý prapor, s. 421 nn.

[19] Tamtéž, s. 425.

[20] Papež ve svém učení vycházel z pohledu katolického teologa Henri de Lubaca, který k tomuto problému uvádí: „Co pokládalo biblické zjevení za osvobození, bylo pro nový ateistický humanismus jhem. „Zbavit se Boha“ bylo předběžnou podmínkou „k opětovnému nabytí lidské velikosti“, kterou nám Bůh krutě odpíral. Nebyl to atheismus dekadentního bohatství nebo atheismus zoufalství. Byl to atheistický humanismus, pochodující ve jménu osvobození člověka, a byl u kořenů „velké krize moderní doby“.“ WEIGEL, G. Svědek naděje, s. 593.

[21] Papež věřil, že Gorbačov je zásadovým mužem, který jedná na základě svého přesvědčení, i kdyby vedlo k výsledkům, které by se mu nelíbily. I když si Gorbačov přál „zachránit komunismus s lidskou tváří“ (projekt, který Jan Pavel pokládal za rozporný už v jeho podstatě), je zásadový člověk, někdo, s kým je možné hovořit, jednat a pochopit ho, což by nebylo možné s člověkem, kterého zajímá jen moc. Na závěr setkání sovětský vůdce prohlásil: „Došlo k mimořádné události umožněné hlubokými změnami, které probíhají v mnoha zemích a u mnoha národů.“ Srov. WEIGEL, G. Svědek naděje, s. 596.

[22] V závěru projevu Gorbačov improvizovaně a nečekaně pozval papeže k návštěvě Sovětského svazu. Při jednání se Jan Pavel choval jako pastýř, který rovněž plní státnickou roli, nikoliv jako státník, který se při návratu do chrámu stává pastýřem. Srov. Tamtéž, s. 596.

[23] Papež při své návštěvě Polska právě v Hnězdně připomněl svůj zájem o sousední národ, když našel pohledem v davu česky psaný transparent a přečetl text nahlas: „Otče, pamatuj na své české děti.“ Aklamací tohoto transparentu ukázal, že přijímá tuto naléhavou výzvu promlouvající jménem trpícího národa. V celém svém působení prokazoval zvláštní starostlivost o osud a vývoj v Československu a tak potvrdil, že přijal za svůj úkol „pamatovat na své české děti“. Srov. LUXMOORE, J., BABIUCHOVÁ, J. Vatikán a rudý prapor, s. 374.

[24] Kardinál Tomášek při návštěvě Říma dostal instrukce, aby začal jednat. Tomášek obvinil sdružení, že „hrubě porušuje církevní disciplínu“ a nařídil českým a slovenským biskupům, aby obsah dekretu uvedli ve známost. Do srpna toho roku několik desítek kněží rezignovalo na své členství ve sdružení. Když Katolické noviny nadále odmítaly otisknout text vatikánského dekretu, Tomášek prohlásil, že tento list nemá právo nést v názvu slovo „katolický“. Srov. LUXMOORE, J., BABIUCHOVÁ, J. Vatikán a rudý prapor, s. 374.

[25] HALAS, F. X. Fenomén Vatikán, s. 625.

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI v roce 2017 prochází výraznou proměnou ve formě vydávání. Bylo zahájeno vydávání časopisu v elektronické formě, které je nyní výchozí formou prezentace MSKA a nahrazuje dosavadní tištěnou formu. Plánované je rozdělení struktury a obsahu článků časo-pisu Dialog. Elektronická verze propojená s webem MSKA bude obsahovat formy mediální komunikace, tištěná forma bude v upravené formě obsahovat výběr článků – studii a samostatně budou vycházet publikované výstupy z pořádaných akcí. V tomto přechodném období za rok 2017 vychází tištěná forma časopisu Dialog Evropa XXI uspořádána ještě podle dosavadní formy strukturálního uspořádání a z výběru článků prezentovaných v elektronické podobě. Více se dočtete zde

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo