Vydáno: 30.1.2018
Autor:
Zpět

(Zkrácená verze přednášky z 8. září 2017 na Velehradě)¹

24. září se volí v Německu příští Spolkový sněm. V předvolební kampani je „digitalizace společnosti“ respektive „Práce 4.0“ téma, ale nikoliv emocionální. Digitální proměna našeho světa práce i života přichází bez společenského povyku. Já to vnímám spíše jako tichou revoluci, i když částečné aspekty jsou předmětem veřejné diskuze, například ochrana dat, resp. Big Data. Tento relativní klid asi vychází z toho, že německý pracovní trh, t.č. s nezaměstnaností asi 5,6 %, je relativně vyrovnaný. Pro titulky je potom téma pracovního trhu a digitalizace méně atraktivní.

Velké strany v Německu samozřejmě vědí o přelomu, i když přesné změny ještě nejsou předvídatelné. Vyjadřují se ve svých aktuálních programech velmi podrobně k volbě do Spolkového sněmu. V programu CDU/CSU se hodně mluví o „digitální politice“, za kterou má být v budoucnu zodpovědný „státní ministr pro digitální politiku“. Takové požadavky, které najdeme i u jiných stran, svědčí o tom, že digitalizace na politické rovině je v průběhu doby vnímána jako průřezové téma, které se dotýká mnoha politických oblastí: práce, ekologické techniky, zdraví, obchodu, veřejné správy. Ve skutečnosti nelze digitalizaci společnosti a její četné následky jednoduše přehlédnout, na mnoha místech je nelze identifikovat.

I. Digitalizace jako téma předvolební kampaně voleb Spolkového sněmu

Ve svém příspěvku bych chtěl zmínit nejdříve oblasti napětí. Chtěl bych jako aktuální zdroj pro politický diskurz citovat programové výroky stran k volbě do Spolkového sněmu v Německu: CDU/CSU píše na téma práce v digitální éře: „Ve velkém počtu zaniknou dosavadní pracovní místa, ale vznikne několik milionů nových. Náš cíl je jasný: Na konci transformačního procesu má mít Německo více pracovních míst než dnes.“ Zde je střízlivě formulováno, co mnozí očekávají: Pracovní místa zaniknou a zcela nová vzniknou. CDU/CSU udržuje premisu, říká krátce: „Sociální je to, co vytvoří práci.“ Tím ale není řečeno, zda je to tentýž pracovník, který může staré pracovní místo zaměnit za nové, jiné.

Strany sázejí na vzdělávání a další vzdělávání v digitální společnosti, aby se zachovala schopnost integrace pracovního trhu (CDU/CSU: „Digitální ofenzíva vzdělávání“; BÜNDNIS90/DIE GRÜNEN: „Postaráme se o to, aby se všem dostalo dobrého vzdělání – a to vzdělávání po celý život. Tak se nám podaří, aby se digitalizace stala přínosem pro naši zemi.“). Ideální bude, když pracovníci budou způsobilí pro nová digitální povolání.

Ekonomický tábor v Německu, strana FDP, sází na méně regulace: „Digitalizace je obrovská šance k vyššímu blahobytu, šance na práci, kterou si lidé budou určovat sami a šance mít méně komplikovaný stát“. V levém spektru panuje méně optimizmu. Vládne tam obava, že mnozí ztroskotají: Strana DIE LINKE předvídá „digitální prekariát“: „Stále poroste počet digitálních nádeníků, kteří budou svou práci nabízet po internetu, velká většina bude vydělávat málo. Freelancer-osoby pracující na volné noze, nejsou většinou na dobu bez práce pojištěni a nepokračuje vyplácení mzdy v případě nemoci.“ Také SPD, tedy Sociálně demokratická strana, si přeje od státu povinnost, aby reguloval svět práce 4.0 s ohledem na všechny zaměstnané: „Pracovat 4.0 pro nás znamená: K využití šancí musí do sebe zapadat zákonné rámcové podmínky, regulace na základě tarifních smluv a podoba podniku. Ústředním cílem je, aby si lidé sami určovali podobu práce, což jim umožní práci lépe sladit se životem.“

Politické strany vidí tedy v digitalizaci šanci pro pracovní trh a rozdělují otázku regulace, kontroly a řízení tohoto nového trhu vždy na vztah ekonomiky a státu. Tak jako ani společnost vcelku nemá uzavřené a jednotné odpovědi, nemají je ani strany.

II. Církev o digitalizaci

Jak už bylo řečeno, jedná se v otázce digitalizace světa práce a života o téma, které jde napříč vším, které nespadá do jednoho jediného rezortu ani do oblasti církve. Stále jsou v pozadí účinné otázky sociální etiky, resp. sociálního učení církve; v praxi se často teprve hledají dobrá řešení.

Debata by měla být intenzivnější a i církev by se měla chopit své role. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx, vymezil terén už v roce 2015 v jedné přednášce na toto téma: vycházel z názoru, že digitalizace představuje hlubokou společenskou změnu a zdůraznil nutnost, aby církev a společnost na toto téma zahájila dialog. Rozhodující bude, o jaký obraz člověka se bude digitalizací usilovat. Marx vidí tento problém: „Když vidím, jaká role se člověku přisuzuje v aktuálních diskuzích v souvislosti s digitalizací, vidím, že člověk jako osoba se ocitá pod tlakem“. Existuje velké nebezpečí, že člověk bude zredukován na pouhého „user“ - uživatele. Individualita „já“ a vztah k „my“ tvořící společně lidi, to by se mohlo vytratit. Potíž spočívá i v tom, že stát má v tomto dynamickém a ničivém prostředí stále méně možností zasahovat a regulovat. Kardinál Marx zde vidí určité napětí vzhledem k sociálnímu učení církve: Pokud je státní řád motivován čistě ekonomicky, jak může být integrován v ekonomické logice tlaku na výkon i ten nejslabší člen společnosti?

Digitalizací nesmí tedy dojít k další „globalizaci lhostejnosti“ (EG 54), abychom použili výraz papeže Františka. V Evangelii Gaudium žádá František (EG 203): „Je obtížné, když se mluví o etice, že je obtížné mluvit o celosvětové solidaritě, je obtížné, když se hovoří o rozdělování statků, je obtížné mluvit o ochraně pracovních míst, je obtížné mluvit o důstojnosti slabých, je obtížné mluvit Bohu, který žádá zasazovat se o spravedlnost”.

František není proti technice: Říká na jiném místě (Laudato Si‘: 102): Můžeme se z nových technických možností, k nimž patří digitální revoluce, radovat a být jí nadšeni. To patří k věci, je to ziskem. „Technokratické paradigma“ (František), které ovládá člověka, ekonomiku i politiku, vede ale také do slepé uličky; kdy je bráněno žít a pracovat důstojně.

V Německu se církev účastnila procesu dialogu německé vlády na téma práce 4.0 a uplatnila tam svůj hlas. Za Německou katolickou biskupskou konferenci mluví v Berlíně katolický německý komisariát německých biskupů. V tomto procesu komentoval konkrétní politické úvahy a požadavky: Ústřední je přitom výpověď, že sociální standardy, vyvinuté v Německu, nejsou zastaralé, ale i v zásadě budou existovat i v digitální společnosti. Na základě mobility pracovních míst je důležité téma oblasti zrušení hranic mezi časem práce a volným časem, resp. časem tráveným s rodinou. V německé diskuzi hraje velkou úlohu neděle trávená bez práce. Komisariát to formuluje takto: „Neděle je i v digitální éře den společného odpočinku, ochrana pracujících, symbol svobody a pro křesťany den křesťanské bohoslužby pro kvalitu lidského života a spolužití den nenahraditelný. Patří k nejdůležitějším přínosům křesťanství kultuře naší společnosti.

Pro katolickou církev je v digitalizovaném světě vzdělání a další vzdělávání rozhodujícím faktorem pro účast v pracovním světě; také církevní vzdělávací zařízení to musí brát vážně. Sekretariát Německé biskupské konference 2016 vydal na téma mediálního vzdělávání a sociální spravedlnosti příručku. Jedná se o citlivé zacházení s daty, jde o dobrou kulturu komunikace na sociálních sítích, o sociální spravedlnost u nových šancí atd. K tématu mediálního vzdělávání tam stojí: „Katolická církev se zasazuje o rozsáhlé a trvalé mediální vzdělávání. Tak mají všichni lidé nabýt schopnosti vyjadřovat se kreativně a podílet se na společenském vývoji (i) přes digitální media. Důsledkem toho je, že církev se proto rozhodně zasazuje o zprostředkování mediální výchovy provozovatelů církevních zařízení - od předškolních zařízení/školek, škol, přes mediální vzdělávání na vysokých školách, v učebních oborech, jakož i při mimoškolních aktivitách až po nabídku v zařízeních pro dospělé i seniory“.

Diakonická praxe v digitalizované společnosti závisí na tom, aby se lidé, motivovaní svou vírou, nadále často s velkým nasazením jako dobrovolníci zasazovali o sociální společnost. Velmi důležité přitom je, aby církev zůstávala u témat pracovního světa nezávisle na tom, co je nebo není momentálně předmětem veřejné politické diskuze. Přirozeně nesmí jít jen o to, aby se zveřejňovala pouhá stanoviska. Musí jít o viditelnou veřejnou činnost: Například v biskupství v Cáchách mají relativně dlouhou tradici: Od roku 1980 jsou pastorálně zaměřeni na „Církev a pracující.“. Biskupství, svazy, iniciativy, obce a atd.: Mnozí spolupracují, aby pomáhali lidem v jejich světě práce. To znamená také, že místní církve mají možnost konkrétně spolupůsobit a podílet se na vedení dialogu.

III. Digitalizace a víra

V poslední části mé přednášky bych chtěl tématizovat otázku: co může znamenat společenská proměna, digitalizovaná společnost, respektive změněný svět práce pro víru? I toto může být jen jakési přiblížení.

Papež František spojuje v úvaze spiritualitu a práci v nadřazeném konceptu: „Chceme-li přemýšlet o tom, jaký je přiměřený vztah lidí k světu, který je obklopuje, potom vyplývá nutnost správného pojetí práce“ (Laudato Si‘: 125) František uvádí různé příklady, např. kláštery. Tady na Velehradě máme před očima spolupráci a spolužití cisterciáků podle benediktinských řeholí: ora et labora. Papež říká na pozadí této zkušenosti: „Křesťanská spiritualita spolu s rozjímavým úžasem nad stvořeným světem [...] vyvinula také zdravé, hluboké pochopení pro práci[...].“ V dnešní naší době to znamená: Práce nutně patří k lidskému bytí, je to prostor k rozvoji jeho schopností. A platí: Práce, která je v rozporu s obecným blahem, která slouží jen schopnosti konzumovat, je problémem.

Pracovat a žít je výrazem vztahu - dění - mezi Bohem a člověkem. I v digitální společnosti jsou lidé šťastní, jsou smutní, cítí svůj vztah k Bohu nebo ne. Je důležitý pohled na svět a sociální prostředí pro život. Církevní výzkum prostředí se vždy zabýval různými oblastmi společnosti, jejími hodnotami, preferencemi estetiky, přístupem k víře atd.

Nejde mně o to, abych vypracoval afinitu nebo rozporuplnost jednotlivých prostředí s ohledem na digitalizaci. Rozhodující je zde spíš pastorálně-teologická zkušenost a postoj: Matthias Sellmann (Ruhr-Universität Bochum) navrhuje chápat vydařenou životní praxi v různých oblastech života jako inspiraci. K tomu příklad: Mladé „expeditivní prostředí“ (Sellmann míří na tzv. „Sinus-Milieu) a jde rád až na hranice a s chutí experimentuje.² Myslím, že mezi nimi někteří lidé mají k digitalizaci zásadně pozitivní postoj, tento si rádi sami osvojují a samozřejmě jej budou používat v profesním životě. Sellmann rozvádí, že „expeditivní“ jsou optimističtí, žijí s důvěrou v budoucnost. Tento životní postoj staví do kontextu teologického chápání víry. Existují samozřejmě velké rozdíly mezi důvěrou v dobrý život a teologickým chápáním. Chybí například konkrétní vyznání víry v Ježíše Krista. Sellmann říká, že „víra“ má také jakousi dimenzi, která se vyjadřuje v konkrétní formě života. Dovozuje proto, že: „V každém případě „expeditivní“ představují se svou otevřenou zvídavou životní logikou pro pastoraci artikulační formu pro antropologický akt víry. Je na nich obyčejným způsobem zřejmé, kolik je možných inovací a změn, když mají lidé důvěru v realitu větší, než jak se jeví.“

Zdá se mi slibné vidět, kde jsou skryty „rezervy“ v digitalizaci pro víru a chápání církve. Digitalizace otevírá nejen pouze diakonickou perspektivu církvi. Mění spolužití a společenství, vznikají nové formy komunikace. Vyvíjí se nové formy práce. To všechno může spustit novou vlastní sílu, která je vždy specifická pro přítomnost Boží. To, co řekl někdejší biskup v Cáchách Klaus Hemmerle (1929-1994) kdysi o vztahu církve a mladých, a to se často cituje, může platit i dnes u tématu života a práce v digitalizovaném světě:

„Církev a ti, kteří ji zastupují, se nemusí stydět za to, že přinášejí něco, čemu je třeba se naučit: nepoužitelné poselství. Zrovna tak se nemusí stydět, že se sami musí učit. [...]: Dovol, ať tě poznám, tvé myšlení a tvou řeč, tvé otázky a tvé bytí, abych z toho nově poznal poselství, které ti mám předat.“