Matěj Procházka (1811–1889). Život, osobnost a dílo - Mgr. Bc. Veronika Řeháková

Ilustrace
Téma: Teologie, Historie
Vydáno: 12.10.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Monsignor Matěj Procházka (1811–1889) byl významnou postavou náboženského a vlasteneckého života na Moravě ve druhé polovině 19. století. Své poslání kněze, gymnaziálního učitele a katechety propojil s činností národně obrozeneckou, spolkovou, vzdělávací a především publikační. V těchto oblastech se angažoval podobně jako další členové neformálního uskupení tzv. Sušilovy družiny. Tento muž byl jak za života, tak po smrti právem stavěn po bok knězi a buditeli Františku Sušilovi. Ve svém nerozlučném přátelství sdíleli lásku k Bohu, k církvi a k národu a společně „se přičiňovali na roli Páně“. Bohužel se jméno Matěje Procházky a jeho odkaz vytratily z paměti následujících generací.

Tento článek má za cíl zmíněný nedostatek napravit – v základních konturách vypsat životní běh Matěje Procházky, přiblížit jeho různorodou činnost a představit, jak jeho osobu vnímali jeho současníci. V závěru bude učiněn pokus zhodnotit význam a odkaz této osobnosti, mj. i ve vztahu k Františku Sušilovi. Článek předkládá výsledky výzkumu, který je součástí disertační práce na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity a v němž se autorka snažila využít veškerý dostupný historický pramenný materiál a pozdější literaturu týkající se tohoto kněze. Relevantní písemné a obrazové dokumenty jsou uloženy v několika moravských archivech a knihovnách. Historik jen může litovat, že není dochováno více Procházkových osobních dopisů či poznámek.

I. Dětství a studentská léta 1811–1833

Matěj Procházka prožil většinu svého života v relativně malém geografickém prostoru brněnské diecéze. První část jeho dětství se odehrála v malebném městečku Brtnice, která leží jihovýchodně od Jihlavy a v 19. století patřila k panství severoitalského hraběcího rodu z Collalta a ze San Salvatore. Svůj rodný kraj bude až do konce života považovat za součást své identity. Pod některá literární díla se bude podepisovat pseudonymem „Brtnický“ a tak se mu právem, ještě za jeho života, dostane v této obci čestného občanství.

Matějovi rodiče byli Erasmus Procházka, pekařský mistr z Brtnice, a Anna Kružíková z blízké obce Kněžice. Manželé Procházkovi se dočkali během poměrně krátkého, čtrnáctiletého manželství celkem sedmi dětí. Šest se narodilo v Brtnici, jedno pak v Jihlavě. Druhorozený Matěj přišel na svět v pondělí 4. února 1811. V brtnické matrice narozených a pokřtěných ke jménu „Matthias Prochaska“[1] nenechavá ruka neznámého badatele či životopisce připojila slova „kněz a národní buditel“.

Někdy během roku 1819 se rodina Procházkových přestěhovala do nedaleké Jihlavy. Důvodem mohla být hospodářská krize, která mj. zapříčinila i uzavření brtnické kartounky, fabriky s manufakturní výrobou jemných bavlněných tkanin, čímž nastal pokles obyvatel a odliv kupní síly. Další motivací otce rodiny mohlo být přání poskytnout lepší vzdělání svým dvěma nejstarším synům. Královské město Jihlava tehdy představovalo řemeslnické a správní středisko Českomoravské vrchoviny a bylo po Brně druhým největším soukenickým a vlnařským centrem na Moravě. Rodina se usadila na severním jihlavském předměstí, nazvaném Špitálské. Po absolvování některé z jihlavských německých triviálních škol byl Matěj v říjnu 1821 zapsán na věhlasné jihlavské latinské a německé gymnázium, které bylo v té době šestileté.[2] V únoru 1823 zemřel otec rodiny[3] a zanedlouho se matka provdala za místního pekařského mistra Karla Hladiče. Později se z tohoto manželství narodily další tři děti.

Ačkoli Matěj patřil na gymnáziu mezi nejmladší studenty, dosahoval po celých šest let vynikajících výsledků. Ke konci gymnaziálních studií se zrodilo i Matějovo rozhodnutí pro bohosloví. Žádný z historických pramenů nás nezpravuje o tom, co jej k této cestě podnítilo. Byla tam nějaká hlubší vnitřní motivace, nebo se rozhodl pragmaticky podle dané situace v rodině, kdy se jeho prvorozený bratr František již připravoval na převzetí živnosti otčíma?

Na podzim roku 1827 se šestnáctiletému mladíkovi z Jihlavy otevřel svět moravské metropole. Matějova brněnská studia trvala šest let a dělila se na dvě etapy. První dva akademické roky „se velmi pilně účastnil přednášek“[4] na tzv. filozofickém učilišti, které sloužilo jako přípravka pro vyšší, univerzitní studium a probíhalo v pronajatých prostorách konventu minoritů ve vnitřním městě Brně. Ve čtyřech následujících letech se vzdělával pod vedením profesorského sboru tzv. biskupského teologického učiliště, jež užívalo budovy bývalého dominikánského kláštera u kostela sv. Michala. V tamních prostorách sídlil také kněžský seminář, více známý jako alumnát. Z kapacitních důvodů byl podobně jako další studenti Matěj Procházka v prvním roce tzv. externistou, což znamená, že bydlel mimo seminář. Ve čtvrtém ročníku zastával alumnus Procházka funkci třetího prefekta neboli prefekta musei, kdy jako jeden z více asistoval při chodu seminárního života. Několik dní po úspěšném absolvování posledních zkoušek se při slavnostní mši svaté v alumnátním kostele završilo několikaleté studijní úsilí a formace bohoslovců. Biskup František Antonín Gindl[5] udělil Matěji Procházkovi na začátku srpna 1833 jáhenské svěcení.[6] Pro svůj mladý věk si musel počkat na svěcení kněžské do svých třiadvacátých narozenin.[7]

II. Pastorační činnost ve farnostech 1833–1850

Jáhen Procházka strávil prvního půlroku své služby Bohu, církvi a státu[8] ve farnosti Stálky (Stallek)[9] na dolnorakouských hranicích, kde se věnoval jen vybraným úkolům, zvláště vyučování žáků v zapadlé německé obci Frejštejn.[10] Sem si jej k výpomoci vyžádal tamní farář Euseb Vincenz Eyselt,[11] který dříve působil v Brtnici jako kooperátor a mladého Procházku znal osobně.[12]

Na začátku března 1834 byl Matěj Procházka vysvěcen na kněze a ustanoven kooperátorem[13] farnosti Čejkovice u Hodonína.[14] Svou primici, tedy své prvotiny, slavil brtnický rodák ve svátek sv. Cyrila a Metoděje dne 9. března.[15] Dalším místem působení se v říjnu 1835 se stala smíšená česko-německá farnost sv. Tomáše na předměstí Brna. Novému kooperátorovi se dostalo úkolu, který nebyl v této farnosti dlouhá léta vykonáván.[16] Sám biskup mu nařídil, aby se během doby postní roku 1837 ujal českých kázání.[17] Mladý kněz si během svého krátkého působení získal přízeň mnohých farníků. Když se tito dozvěděli o jeho blízkém odchodu, zaslali biskupovi dopis, v němž chválili mj. i „text a přednes jeho kázání je tak obměkčující a pro každého poslouchajícího tak pochopitelný, že … se ke kazatelně tlačí, aby dokonce žádné slovo neoslyšel nebo ztratil.“[18] Bohužel si přesunu žádal jeho zdravotní stav. Matěji Procházkovi, jenž byl drobné konstituce a křehkého zdraví, nesvědčil pobyt ve městě a náročná duchovní služba v lidnaté farnosti.[19] Od dubna 1837 pak sloužil kooperátor Procházka mezi německy hovořícími obyvateli farnosti Komárov na brněnském předměstí. Často se setkával s farníky, kteří pracovali v blízkých továrnách, zejména v textilní výrobě. V této době na katastru přifařených obcí vrcholila dostavba Severní Ferdinandovy dráhy, která měla zajistit dopravu mezi Vídní a Brnem.[20] Železnice na jedné straně přispěla obrovským dílem k proměně společnosti, na straně druhé negativně zasáhla do života lidí v dotčené oblasti.

Na počátku října 1840 se bezmála třicetiletý kooperátor stěhoval do sousední lidnaté farnosti zábrdovické.[21] Zatímco se v komárovské farnosti Procházka potkával s jednotlivci zapojenými do průmyslové výroby, zde zažil její negativní dopad v širším měřítku, a to v podobě přelidněných pavlačových domů s děsivými hygienickými podmínkami a v násilné reakci na krizi nezaměstnanosti na jaře 1843.[22] Založil zde bratrstvo živého růžence a scházel se s jeho členy na zábrdovické faře k rozmluvám o víře.[23]

Roku 1843 došlo k důležitému setkání mezi zábrdovickým knězem a profesorem novozákonní biblistiky Františkem Sušilem. Procházka potřeboval pomoci s jazykovými korekturami českého kázání o modlitbě svatého růžence, které mělo vyjít tiskem.[24] Co se týká jejich společného zájmu o český jazyk, zde bude sebe vždy považovat za Sušilova žáka.[25] Tento zájem měl u brtnického rodáka hlubší kořeny. Sahal až do alumnátních let a je třeba jej vnímat v širším kontextu probouzejícího se českého národního a slovanského uvědomění.

Během desetiletého zábrdovického působení absolvoval kněz Procházka dvakrát tzv. generální konkurz neboli farářské zkoušky,[26] na jejichž základě pak žádal o různá kaplanská místa.[27] Pravděpodobně chtěl odejít z města do klidnějšího venkovského prostředí, které by lépe prospívalo jeho zdraví. Ani jedno ze čtyř lokálních kaplanství[28] však nezískal, a tak jej revoluční rok 1848/49 zastihl v blízkosti moravské metropole. Zde se stal na podzim roku 1848 iniciátorem založení spolku katolická jednota, jež sdružovala ve dvou sekcích německy a česky hovořící členy a jejímž cílem bylo obnovit a posílit katolické uvědomění v dobách revolučních nejistot a výkyvů.[29] Zábrdovický kooperátor stál i u zrodu českého periodika, které sloužilo jako tiskový orgán tohoto spolku. Jako redaktor připravil na začátku ledna 1849 k vydání první výtisk Hlasu jednoty katolické pro víru, svobodu a mravní ušlechtilost. V červnu 1850 se pak spolu s dalšími sedmnácti kněžími podepsal pod stanovy nového spolku Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Konečně byl i na Moravě ustanoven posvátný tábor, který podle vzoru bratří Makabejských povede duchovní boj proti soudobému pohanství. Bude nejen vydávat knihy náboženské, ale i pracovat ve všech vědách a předmětech, do nich vlévat ducha a uvádět je do služby pravdy katolické a blaha národního. Jako kdysi ústa slovanských blahověstů, tak i podepsaní kněží chtějí upevnit lid v katolické víře a přivést slovanské křesťany na východě do jednoty s matkou církví.[30]

  1. začátku října 1850 došlo k zásadní změně v pastoračním zaměření kněze Procházky. Obdržel jmenování provizorním suplentem[31] náboženské nauky na brněnském c. k. německém gymnáziu.

III. Učitel, katecheta a vychovatel 1850–1881

Přesně v půli života brtnický rodák a kněz brněnské diecéze opustil kněžskou činnost určovanou rámcem života farnosti a ujal se role gymnaziálního učitele a katechety. Na následujících 39 let se zabydlel v centru Brna, odkud měl blízko k udržování přátelských a pracovních vztahů zvláště s kolegy kněžími a kde se mohl věnovat vedle zaměstnání na gymnáziu i dalším činnostem, které úzce souvisely s politickými a společenskými změnami v habsburské monarchii a v samotném moravském Manchesteru.[32] Během následujících bezmála čtyř desetiletí se spolu s ostatními kolegy z družiny Sušilovy[33] zapojoval do veřejného života. Zvlášť úzké přátelství však pojilo Matěje Procházku a o sedm let staršího Františka Sušila.[34] Je jisté, že intenzivnější podoby se mu dostalo s Procházkovým přestěhováním do centra Brna, kde v areálu minoritského konventu obývali po dlouhých osmnáct let sousední byty v hostinském domě na Orlí ulici (Adlergasse) s č. p. 17. Každý den, zpravidla v podvečer po té, co se oba vrátili ze svých učitelských povinností, spolu trávívali dvě až tři hodiny. Hovořili o nejrůznějších tématech veřejného i osobního charakteru, chodili na procházky do bezprostředního okolí, do přírody nebo navštěvovali jiné kněze. O velkých prázdninách oba opouštěli městské ovzduší a odděleně mířili na různá místa na venkově. Oběma byla blízká poutní místa Svatý Hostýn a Velehrad. Společně se vypravili na zahraniční cestu, respektive za Alpy na území, jež patřilo k habsburské monarchii. O velkých prázdninách v roce 1862 navštívili Terst a Benátky a na zpáteční cestě se zastavili ve slovinském, tehdy dolnoštýrském, Mariboru a zúčastnili pontifikální mše sloužené biskupem Antonem Martinem Slomškem, který patřil k podporovatelům cyrilometodějské tradice.[35]

Na brněnském německém gymnáziu nakonec působil Matěj Procházka celkem 31 let, mezi lety 1850 až 1881. Ze suplenta se stal po složení požadovaných zkoušek řádný učitel, až mu byl roku 1866 státním ministerským dekretem udělen titul profesora. Jako jeden ze dvou katechetů zajišťoval duchovní chod gymnázia, tj. pastorační službu pro žáky a vyučující, což zahrnovalo mše svaté, exhorty[36] a udělování svátostí. Jako vyučující přednášel katolické náboženství a český jazyk a literaturu a měl zodpovědnost za dobročinnou nadaci, která podporovala chudé studenty. Procházkovi žáci byli české i německé národnosti a pocházeli z různých koutů jižní Moravy. V průběhu své dlouholeté učitelské kariéry se mohl potkat s více než dvěma tisíci chlapců a měl na ně v mnoha ohledech vliv. K dispozici máme čtyři konkrétní svědectví ve formě vzpomínek.

Jeden ze studentů se stal později Procházkovým kolegou jak na samotném gymnáziu, tak v oboru historickém. Vincenc Brandl[37] vzpomíná na první den, kdy nový učitel vstoupil do posluchárny septimy.[38]

„Nezapomenu, co živ budu, první hodiny… Přednášel, kterak činí náboženství vědu o sobě, kterak se má k filosofii a kterak jako forma vzývání božstva působí na jednotlivce a všecku společnost. Přednáška ta, plna myšlenek hlubokých a svatý zápal pro všecka dobra člověčenstva, jenž z ní probleskoval, učinila na nás trhajduby mladé dojem mohutný. Když ‚kaplánek‘ učírnu opustil, nenastal šramot a šumot, jak podle zvyku starodávného po skončení školy bývá, nýbrž udiveni hleděli jsme na sebe, až konečně jeden spolužák K., nyní rada ve Vídni, dojem z přednášky Procházkovy prostě sice ale pravdivě vyjádřil: ‚Braši, to jest kos, ten to zná!‘ A od té doby stal se Procházka obdivovaným a nad to více milovaným professorem naším a zůstal jím u všech těch tisíc studentův, kteří po nás gymnasium Brněnské navštěvovali. Znaje předmět svůj učiniti příjemným, an do přednášek vplítal rozhledy ze všech takořka věd sebrané, získal sobě zásluhy neocenitelné o mládež i vědu.“[39]

Druhé svědectví pochází z pera Vladimíra Šťastného, pozdějšího člena družiny Sušilovy.[40] Podle něj katecheta Procházka uměl v mladých mužích probudit touhu po ideálech. Jeho exhorty byly plné vzletu, vynikaly dokonalou formou a živě a důrazně stavěly studentům před oči krásy ctnosti a ošklivost neřesti. V jeho slovech nezněly pohrůžky a svůj předmět neučinil postrachem, ba naopak svým zápalem podněcoval pro náboženské pravdy. Když pak žáci přávali svému učiteli ke jmeninám, dotyčný septimán Šťastný napsal báseň o jeho otcovském přístupu. Jako vychovatel projevoval Matěj Procházka důsledný přístup. Pochvalou i pokáráním vyjadřoval zájem o jednotlivé žáky a lásku k nim. Ctili a milovali jej jak Češi, tak Němci.[41]

Vzpomínky českých žáků doplňme pohledem německy mluvícího studenta, pozdějšího brněnského historika Hanse Welzla. Ten několikrát v Procházkově životopise vyzdvihl učitelovo dobré srdce, chválil jeho německá kázání a netajil jeho lásku k německé literatuře a umění.[42]

Nejvíce vzpomínek na svého učitele vtiskl do autobiografických textů a do nejrůznějších článků Tomáš Garrigue Masaryk, který přišel do Brna jako sedmnáctiletý roku 1867. Cennější jsou snad o to, že tento žák nepatřil později ke kruhu „sušilovců“. Matěj Procházka byl v jeho očích dobrým a opravdu náboženským člověkem, šlechetným a vzorným knězem, mužem andělského chování, podle něhož si žák Tomáš Masaryk učinil obraz dobrého učitele a na nějž vždy vzpomínal s láskou. V době, kdy Masaryk odmítl chodit ke svátosti smíření a začal mít pochybnosti ohledně náboženství, byl tu někdo, kdo studentovi naslouchal a rozmlouval s ním. Po letech si vybavil zkušenost, jak jej Procházka chápal, nabádal k dobrému, modlil se za něj, ale nikdy jej neodsoudil. V dalším ohledu si jej cenil jako vlastence a křesťanského socialisty. Sociální otázka a „věc česká“ jsou ostatně oblasti, jež Tomáše Masaryka budou v následujícím životě provázet.[43]

V posledním roce své učitelské kariéry, roku 1881, se profesor Procházka dočkal velké oslavy svých sedmdesátých narozenin. Gymnazisté se mu složili na zlatý prsten s drahým kamenem v hodnotě 300 zlatých. Přes padesát bývalých žáků přišlo osobně blahopřát a jubilantovi darovali pozlacený kalich s veršovaným věnováním, pod nějž se připojilo přes 500 podpisů dalších absolventů školy.[44]

IV. Činnost vlastenecká, spolková a literární 1850–1889

Již jsme byli svědky toho, že politické a společenské změny revolučního roku 1848/49 umožnily Matěji Procházkovi, aby aktivně vstoupil do českého vlasteneckého a spolkového života na Moravě a podporoval jej svou spisovatelskou činností. Na brněnských schůzích české katolické jednoty a na velkých sjezdech moravských filiálek[45] přednášel Procházka na různá praktická a aktuální témata. Jeho cílem bylo vzdělávat a povzbuzovat původní poddané, nyní občany, aby se chopili své svobody a učili se žít důstojným životem. Svůj zájem o české dějiny sdílel s intelektuálními kruhy na Moravě. V roce 1852 se stal členem historicko-statistické sekce Moravskoslezské c. k. společnosti pro podporu orby, přírodozpytu a zemězpytu[46] a roku 1859 byl jmenován archivním korespondentem Moravského zemského archivu.

Na brněnském německém gymnáziu se udály výraznější změny v užívání české řeči s nástupem šedesátých let. Tehdy čeští a moravští biskupové povolili, aby se česká mládež učila náboženství v mateřském jazyku. Tehdy se katecheta Procházka odvážil uvést do gymnaziální bohoslužby vedle německých a latinských písní také český zpěv, za což se proti němu zvedla opozice v německém tisku a následovalo vyšetřování. Tehdy se také dal do přípravy vlastních učebních textů a pro vyšší gymnázium sestavil skripta nejnovějších dějin české literatury.[47] Procházka postupně přeložil z němčiny do češtiny pět učebnic k předmětu náboženství. V roce 1864 byla vydána učebnice morálky pro vyšší gymnázium z pera německého kněze Konrada Martina. Ve dvou následujících letech byly vytištěny Dějiny zjevení Božího v Starém Zákoně a Dějiny zjevení Božího v Novém zákoně, obě od blíže neurčeného autora, a ve dvou dílech pak Fesslerovy církevní dějiny pro septimu a oktávu. K nim překladatel připojil kapitoly, které se týkaly našich církevních dějin. Dějiny zjevení Božího a Martinova Katolická mravověda se v pozdějších letech, i po překladatelově smrti, dočkaly opakovaných vydání a kvalitu českého jazyka chválí také pozdější literární kritika.

Vedle gymnázia byl Procházkovým hlavním působištěm zmíněný nakladatelský spolek Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Po smrti Františka Sušila si členové výboru zvolili za nového starostu jeho nejbližšího přítele Matěje Procházku. Pod jeho vedením se spolek mj. zapojil do organizace metodějského milénia v roce 1885 a jeho jménem vedl Procházka korespondenci s papežem Lvem XIII., např. roku 1880 u příležitosti vydání cyrilometodějské encykliky Grande munus, jež rozšiřovala liturgickou úctu k soluňským věrozvěstům 5. července na celou církev.[48]

Jak již naznačily předchozí řádky, že Procházkova literární činnost stála na praktickém základě a vždy souvisela s jeho profesí katolického kněze, středoškolského učitele a organizátora českého národního života na Moravě. Právě díky Procházkovu praktickému zaměření a jeho schopnosti využívat nejrůznější prostředky psané komunikace, vykazuje jeho literární činnost velkou různorodost a značnou obsáhlost. Spektrum literárních forem a útvarů, které brtnický rodák uplatňoval, se rozpíná od poezie a beletrie přes vědecká a popularizační pojednání (ve formě článků a monografií) až k žánrům publicistickým (recenze, zprávy).

Jaké jazyky náš autor ovládal? Na počátku své literární činnosti publikoval Procházka v němčině a v češtině, ale rychle se ručička vah naklonila ve prospěch jeho rodné slovanské řeči. K tomuto vyhranění přispěla celková atmosféra ve společnosti a krystalizace národní identity podle jazyka. Synovi brtnického pekaře se zjevně dostalo jazykového nadání, které pak zušlechťoval svou pílí a využíval ve službě křesťanským a národním ideálům. Jako učitele češtiny, redaktora a korektora jej zajímala psaná podoba českého jazyka, která se tehdy hledala a ustalovala. Procházka zúročil na poli literárním nejen znalost klasických jazyků latiny a řečtiny, ale v různé míře ovládal i další evropské živé řeči. Četl a překládal díla z pera francouzských autorů a ze slovanských jazyků se věnoval ruštině, polštině, lužické srbštině, chorvatštině a slovinštině.[49]

Během bezmála půlstoletí se Matěj Procházka ve svém literárním působení zajímal o mnohé obory nebo se jich přinejmenším dotkl, jak vykazuje jeho bohatá bibliografie. Proto z ní vybereme významnější počiny a díla. Četné časopisecké články a několik monografií je věnováno tématům z církevní historie a hagiografie. Autor v nich vždy reagoval na aktuální dění v katolické církvi a v českém národním prostředí. Roku 1861 vyšly Procházkovy dvě knihy, v nichž pojednal o dvou osobnostech spjatých s městem Olomouc – o blahoslaveném mučedníkovi Janu Sarkandrovi a biskupu Stanislavu Pavlovskému. K prvnímu dílu autor připojil úvod, v němž se rozepsal o dvousetletém náboženském zápasu na Moravě, v Čechách a ve Slezsku až po Bílou horu, a v dovětku podal zajímavé informace o slavení Sarkandrovy beatifikace ve slezském Skočově a v různých moravských lokalitách, jak probíhalo od září 1860 do jara následujícího roku. V polovině osmdesátých let publikoval další dvě monografie, vydané k výročím smrti níže jmenovaných osobností. Život sv. Methoda, apoštola říše Velkomoravské a Slovanů vůbec vznikl na podkladě nejstarších legend a životopisů cyrilometodějských. Životopis jihlavského jezuity, misionáře a mučedníka Augustina Strobacha byl doplněn rozsáhlým úvodem o dějinách jezuitských misií od jejich počátku. Časopisecky Procházka uveřejňoval životopisy a nekrology významných osobností církevního života. Právě z jeho pera vzešel vůbec první životopis Františka Sušila. Opakovaně byl náš autor žádán o recenze k dějepisným spisům, které na české scéně vycházely.

Během padesátých a šedesátých let uveřejnilo mnoho Procházkových příspěvků brněnské periodikum Hlas a kalendář Moravan. Autor v nich přinášel zprávy ze života církve a společnosti, morálně naučná pojednání[50] a apologetickými články reagoval na aktuální otázky své doby. Tehdy diskutovaným tématem byla i možnost smíru s pravoslavnou církví, tzv. unionismus.

K Procházkovým nejvýznamnějším literárním počinům právem patří jeho obsáhlá stať Otázka dělnická, kterou otiskl na pokračování v letech 1872 a 1873 Časopis katolického duchovenstva. V českém prostředí to bylo k danému problému první ucelené pojednání, které však kvůli nepříznivým okolnostem nezaslouženě zapadlo a o 25 let později, po autorově smrti se dočkalo vydání v podobě monografie.

Od poloviny šedesátých let až do své smrti se brtnický rodák zajímal o přírodní vědy a zvláště o dopad nových přírodovědných objevů na víru jeho současníků. Četné příspěvky k dialogu s novodobými teoriemi ohledně kosmu, vývoje živé přírody a otázky vývoje člověka uveřejnil na stránkách pražského Časopisu katolického duchovenstva a brněnských populárních periodik. Kněz Procházka v nich ukázal otevřenost vůči pokroku ve vědě, rozlišoval mezi kompetenčními poli přírodních věd a teologie a zásadně se stavěl proti materialistickému pojímání darwinismu a podobně laděných evolučních teorií, jak se dělo zejména v německy hovořících oblastech.

Procházkovy dílčí časopisecké příspěvky se pak týkaly liturgiky, církevního zpěvu a hudby, filozofie apod. V Obzoru, brněnském listu pro poučení a zábavu, vycházely jeho recenze na literárněvědná díla a jazykovědné příručky.

Za své počiny a působení se Matěj Procházka stal adresátem nejrůznějších ocenění. Brněnští biskupové mu udělili nejprve dvě pochvaly a později jej jmenovali do různých čestných funkcí. Roku 1856 se stal titulárním radou biskupské konzistoře, v roce 1871 skutečným radou a přísedícím této instituce a nakonec roku 1878 čestným dómským kanovníkem. Důvody, které biskupové uvedli, se dají shrnout do třech oblastí. Cenili si jeho horlivosti, zbožnosti a ctnostného života v „úřadu“ pastoračním, dále jeho zápalu ve vzdělávání gymnaziální mládeže, jeho snahy u ní zadržovat mravně škodlivé vlivy, jeho péče, přátelského přístupu a dobrého příkladu a nakonec Procházkova úsilí ve „svaté vědě“ na poli spisovatelském a vzdělávacím.

O nadnárodním významu brtnického rodáka svědčí jedinečné ocenění ze strany chorvatského biskupa Josipa Juraje Strossmayera,[51] zastánce austroslavismu a spolupráce mezi slovanskými národy. Roku 1874 se rozhodl jmenovat brněnského kněze čestným přísedícím a radou své konzistoře. Vyznamenal jej mj. za zásluhy o slovanskou literaturu.[52]

Symbolické završení všech dosavadních ocenění lze vnímat ve dvou gestech vyjádřených u příležitosti Procházkových druhotin čili padesátého výročí kněžského svěcení – jedno z nejvyšších církevních míst a druhé z akademického prostředí. V březnu 1884 jej papež Lev XIII. učinil svým čestným komořím, s čímž bylo spojeno udělení titulu monsignora. Profesoři olomoucké teologické fakulty udělili „knězi, učiteli náboženství Kristova slovem i písmem, výtečnému dělníku na roli Páně a vždy věrnému synu vlasti drahé“ čestný doktorát z teologie.[53]

Po odchodu do penze naplnil Procházka svých posledních sedm let psaním, starostováním spolku Dědictví sv. Cyrila a Metoděje a angažovaností v národním a církevním životě moravského lidu. Jednoho listopadového dne se nedaleko svého domova stal obětí tragické události. „Při obvyklé své procházce o páté hodině odpolední, kdy již bylo tma, blíž německého divadla byl sražen drožkou a povalen do koleje lokální dráhy, přičemž utrpěl tak značné otřesení mozku, že více vědomí nenabyl.“[54] Následujícího dne, 26. listopadu, monsignor Matěj Procházka zemřel. Protože bylo zahájeno vyšetřování příčiny nehody, bylo třeba provést úřední pitvu těla zesnulého a pohřeb musel být o den odložen.[55] Slavné rozloučení 29. listopadu s osobností církevního a národního života, prorokem, který se nikdy nesklonil před modlami, v jehož duši plál mladistvě svatý oheň jasného ideálu, který jej pojil se Sušilem: spasit národ vroucně milovaný láskou k svaté církvi Kristově.[56] V kostele u minoritů bylo o osmé hodině ranní zpíváno oficium, v devět hodin pak zádušní mši sloužil sám biskup František Saleský Bauer,[57] který si tohoto patriarchy moravských kněží velmi vážil. Pohřbu se účastnilo na sta kněží, mnoho lidí z Brna, jeho okolí a z celé vlasti.

Po Procházkově smrti se členové spolku Dědictví rozhodli uctít jeho památku stejným způsobem jako v případě Františka Sušila, a to postavit mu pomník hodný jeho zásluh. Postupně dozrálo i nové řešení této otázky: totiž zbudovat oběma nerozlučným přátelům pomník společný,[58] aby ti dva, kteří za života byli jedna duše, měli jeden hrob, kde by společně očekávali vzkříšení těla.[59] Na konci října 1893 došlo k vyzdvižení ostatků obou mužů a k jejich uložení na ústředním hřbitově na nové společné místo. Nově vztyčený pomník nese dodnes známé heslo Sušilovo: „Dvé krásek spanilých duše mé ovládnulo stánek,/ zemská jedna, druhá s výšiny pošla nebes,/ Církev a vlast, ty v mojich milují sestersky se ňadrech,/ každá půl, každá má moje srdce celé.“

V. Osobnost Matěje Procházky

Jak vnímali Matěje Procházku jeho současníci? Jakých si na něm cenili povahových kvalit a jaké schopnosti a dary dával do služeb druhým? Mezi jinými byla vyzdvihována jeho ušlechtilost. Z dochovaných vzpomínek vysvítá, že projevoval autentický zájem o jednotlivého člověka, přistupoval k němu s citlivostí vůči jeho jedinečnosti a se snahou neposuzovat jen na základě obecných mravních měřítek. Jeho darem nesporně bylo, že dokázal navázané vztahy udržovat. A to mohlo platit jak pro přátelství s kněžími, vazby pracovního charakteru nebo vztahy s osobami, jež mu byly svěřeny do péče – žáci, farníci, brněnští bohoslovci a členové katolických spolků. Byl to také muž štědrý na finanční podporu – jak pravidelnou a dlouhodobou, tak jednorázovou tam, kde šlo o pomoc v nouzi, o růst člověka po stránce vzdělání a o českou národní věc.

Pro hodnocení Procházkových intelektuálních a odborných kvalit najdeme nesčetné podklady. Jeho současníkům i pozdějším literárním kritikům imponovala jeho sečtělost, rozhled a informovanost. Procházka se zajímal o dění doma i v zahraničí, nechával si posílat knihy a studijní materiál i z ciziny. Vynikající paměť, zvídavost a vytrvalost dokázal během svého života náležitě využívat. Spektrum oborů, o něž se zajímal, podtrhuje jemu přisouzený titul „nestora českých spisovatelů na Moravě“. V tomto ohledu se zmíníme o určitém Procházkovu nedostatku. Jeho životopisec jej připodobnil k pilné včele, která svým spíše bádavým než tvořivým duchem snášela neúnavně svému národu vše dobré a prospěšné.[60] Tomuto „důkladnému učenci“ lze vytknout až neproduktivní zaujetí podrobnostmi a neschopnost zkrátit psaný text do stručnější podoby, což činí mnohdy jeho texty nesnadné pro čtení.

Jeden z jeho přátel dával „horlivého profesora“ Procházku za vzor vytrvalosti v pracovním nasazení.[61] Jeho neutuchající energie a aktivní přístup k životu se projevil v jeho osmasedmdesáti letech, kdy se krátce před smrtí vyslovil: „Nemám jiného přání, než aby mi Pán Bůh síly a chuti ku práci až do konce života, ať jest to kdykoli.“[62]

Nakonec je nutno podtrhnout ještě jeden aspekt, který se netýkal jen Matěje Procházky, ale patřil k duchu Sušilovy družiny. Mezi těmito kolegy a přáteli fungovala vzájemná pomoc a týmová spolupráce. Náš gymnazijní učitel se neváhal zapojit do společných děl, pomáhal svými dary, povzbuzoval a podporoval druhé v dobrých dílech.

Nyní zahrneme do zorného úhlu i osobnost Františka Sušila a zastavíme se u jednoho srovnání jejich vlastností a darů. Oba kněze spojovaly společné zájmy, sny i obavy, s nimiž nahlíželi svět, církev a situaci ve společnosti. Vzájemně se podporovali po lidské, intelektuální a duchovní stránce. V určitých charakterových vlastnostech se v různé míře podobali, v jiných se doplňovali. Tvrzení o praktikovi Procházkovi a teoretikovi Sušilovi, jež se objevuje v životopisech dávných[63] i současných, se stalo zjednodušenou a až stereotypně opakovanou charakteristikou této dvojice osobností. Žádný z těchto dvou kněží nebyl čistý praktik, či naopak čistý teoretik. Oba kombinovali zmíněné přístupy k realitě: oba ji reflektovali, promlouvali a psali o ní, oba se angažovali v církvi a ve společnosti. Zeptejme se spíše, v čem byl Procházka „praktičtější“? Zde jsou charakteristiky, které s tímto označením souvisejí. Je to nadání řečnické, organizátorské a schopnost reagovat na nově vzniklé situace.

Zaprvé, ačkoli Sušil i Procházka byli označováni za nesmělé, působili v rolích, které vyžadovaly proslovy na veřejnosti a přednášení studentům. Procházka své vlohy pro řečnictví úspěšně rozvíjel s novými zkušenostmi a v rolích, jež mu byly svěřeny. Sušil na rozdíl od něj tento dar postrádal, ale dokázal tento nedostatek kompenzovat svým zápalem, hloubkou výkladu a živostí.[64]

Zadruhé, ani u jednoho z těchto mužů nebyly – podle jejich životopisců – organizační schopnosti jejich silnou stránkou. Oba se vždy angažovali v podnicích, do nichž se zapojili i ostatní lidé, zvláště z družiny Sušilovy. I zde se setkáváme s paradoxem – Sušil nebyl organizátor, přesto se kolem něj shromáždila skupina spolupracovníků a po dlouhá léta stál v čele nakladatelského spolku Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Nefiguroval v ní spíše jako „animátor“ než vůdce? V případě Matěje Procházky jsme o určitých organizačních schopnostech již napsali výše.

Třetí bod se zdá být tím, který nejlépe vystihuje rozdíl mezi Sušilem a Procházkou. Procházkovými dary byla pohotovost či připravenost reagovat na nové situace, jeho otevřenost konfrontovat se s novými myšlenkovými směry, zvídavost či touha dozvídat se nové informace a jimi sloužit a v neposlední řadě odvaha pouštět se do nových, aktuálně potřebných činů. Domnívám se, že k určité jeho flexibilitě přispívalo i gymnazijní prostředí, v němž se setkával s mladými lidmi a jejich otázkami a potřebami. V tomto smyslu v něm měla katolická církev svého vytrvalého apologetu a český národ odvážného zastánce svých práv. Církvi i národu přinášel to, co životodárného v danou dobu potřebovali. Sušil se angažoval v oživení českého jazyka sbíráním lidových písní a prakticky využíval svou znalost originálních novozákonních textů a jejich starověkých i novodobých exegetů, když vyzýval bohoslovce a kněze, aby pravidelně čerpali z Písma svatého. Na druhou stranu jeho intelektuální záběr nevykazoval takovou šíři jako v Procházkově případě a např. při tvorbě českého jazyka a užívání latinky byl spíše konzervativní.

Zatímco za svého života byl Matěj Procházka vnímán samostatně – jako významný kněz, vlastenec, učitel a spisovatel –, posmrtně začal být neodmyslitelně spojován se svým přítelem Františkem Sušilem. Předzvěstí tohoto spojení a podobnosti mezi oběma „velikány stavu kněžského a národa našeho“ lze považovat titul „patriarcha moravského duchovenstva“, který Procházka „zdědil“ po Sušilově odchodu na věčnost. Jaké postavení tedy zaujímali oba přátelé v očích svých bývalých kolegů, žáků a pokračovatelů? Snad všechna epiteta a přirovnání nacházejí společného jmenovatele v ideálu, který sdíleli: v lásce k církvi a vlasti nebo jinak vyjádřeno ve spáse národa skrze Krista. Oba představovali vzory vlastenců-kněží, kteří šířili mezi lidem osvětu a vyváděli národ z temnoty, a věrné zastánce jediného pravého vlastenectví, které stojí na křesťanských hodnotách. Byly to dvě žulové skály, které pozvedly a posílily národ k provedení vznešené úlohy, a dvě hvězdy na moravském nebi, které zářily jasně národu tak dlouho, až procitnul. Byli to mužové nevšedních vloh a ušlechtilých ctností, nerozluční druhové a duševní blíženci, vzor přátelství jako existoval mezi Davidem a Jonatanem[65] a mezi Cyrilem a Metodějem. Byli to učitelé slovem i příkladem, kteří se projevovali jako následovníci apoštola Pavla, jenž svým životem ukázal krásný vzor lásky k vlasti v duchu Kristově. K těmto nebeským přímluvcům adresovali pozůstalí členové Dědictví sv. Cyrila a Metoděje svou prosbu o přímluvu.[66]

VI. Odkaz Matěje Procházky

Jak se stavíme k osobě a dílu Matěje Procházky v dnešní době? Postava tohoto kněze brněnské diecéze je dnes v českém a moravském katolickém prostředí sotva známé a pokud vůbec, pak se ztrácí ve stínu velikána Františka Sušila jako jeho „alter ego“. Proč tomu tak je? Je možné něčím přispět a tím poopravit stávající pohled? Je zřejmé, že se sám Procházka zasloužil o zvýraznění a glorifikaci Sušilovy osoby sepsáním Sušilova „životopisného nástinu“. Jeho text s prvky hagiografie nabyl vážnosti kanonického textu pro další životopisce, kteří pokračovali v rozvíjení tohoto žánru. Podle literárního historika Martina Cyrila Putny tak položil základní kámen pro zrození novodobého „kulturního hrdiny“ a toho, kdo plní funkci novodobého moravského národního světce Františka Sušila.[67] Navíc se Procházka jistým způsobem umenšil, když zesnulého přítele nazval svým vůdcem a otcem, u něhož se naučil tisícerým vědeckým znalostem, a označil jej za „orákulum“ pro něj samotného i pro jiné.[68] Pokud mínil zejména český jazyk, v němž byl učitel biblistiky vepředu, je nutné konstatovat, že po smrti svého přítele měl gymnaziální učitel možnost na své češtině a dalších vědeckých oborech pracovat ještě poté. V podobném duchu je míněna i kritická poznámka k přílišnému zdůrazňování nerozlučného přátelství zmíněných dvou kněží. Jejich přátelství mělo své časové ohraničení. Reálně skončilo Sušilovou smrtí v roce 1868 a Matěji Procházkovi je nutné přiznat ještě 21 let „samostatného“ života a fakt, že po celou tu dobu až do své smrti hrál významnou roli v církevním a společenském dění na Moravě i v širším kontextu českých zemí.

Aniž bychom ubírali na významu života a díla Františka Sušila, chtěli bychom shrnout, kým byl a je Matěj Procházka. Je třeba přiznat, že tento muž znamenal nejvíce pro svou vlastní dobu a jeho přínos určitým způsobem přesáhl do následujících dvou desetiletí po jeho smrti, kdy žili jeho následovníci a kdy byly vydávány jeho překlady učebnic. Je to pochopitelné, neboť náš kněz se ve své činnosti a způsobem komunikace obracel na své současníky (čtenáře a posluchače) a zapojoval se do diskuzí a polemik s místními i evropskými intelektuály tehdejšího církevního, kulturního a vědeckého světa. Jeho cílem bylo vzdělávat, zvát k hledání a nalézání pravdy a přitahovat k duchovním ideálům. Zvláště důležitou cílovou skupinu tvořili jeho studenti. Jakou stopu zanechal v srdcích stovek ba tisíců mladíků z gymnázia, kteří jej během 31 let potkávali, můžeme spíše tušit. Tento kněz vystupoval během svého života v četných rolích: v roli vlastence, apologety, křesťanského socialisty, redaktora a žurnalisty, překladatele a spisovatele, básníka, literárního vědce, církevního historika a hagiografa, teologa v dialogu s přírodovědnými a filozofickými směry. Zmíněné role – aniž bychom si dělali nárok na úplnost výčtu – byly Procházkovou odpovědí na nové situace, v nichž viděl úkoly a výzvy pro církev a pro český národ. Jazykem Druhého vatikánského koncilu bychom řekli, že dokázal číst „znamení doby“ a přistupoval k nim s tvořivou praktičností a intelektuální zvídavostí, přičemž si uchovával kritický pohled věrný katolickému učení. Podle slov současného papeže Františka měl odvahu „vyjít ven“ z uzavřenosti církevních struktur a jistot, angažovat se v širším společenském kontextu a svými dary sloužit církvi, českému národu a potřebným.

A jak se jeví Procházkova spisovatelská činnost s odstupem doby? Literární kritici posledních dvou desetiletí potvrzují, že Procházkovo dílo vynikalo nad průměr literární produkce své doby.[69] Za nejvýznamnější jeho počiny lze považovat pojednání Otázka dělnická[70] a Procházkův dialog s přírodními vědami.[71] Domnívám se, že přínos Matěje Procházky pro českou církev a český národ je neprávem nedoceněn. Proto jsme i tímto článkem chtěli přitáhnout pozornost současníků k této postavě a přispět k tomu, abychom nenechávali ležet ladem kulturní a duchovní odkaz svých předků.

 

Seznam použitých zkratek

AMB Archiv města Brna

  1. k. císařsko-královský

ČKD Časopis katolického duchovenstva

DABB Diecézní archiv Biskupství brněnského

  1. strana v digitalizovaném dokumentu
  2. j. evidenční jednotka
  3. č. inventární číslo

MZA Moravský zemský archiv v Brně

  1. signatura

SOkA Státní okresní archiv

Anotace

Předkládaný článek se věnuje Mons. Matěji Procházkovi (1811–1889), významné postavě náboženského a vlasteneckého života na Moravě ve druhé polovině 19. století a členovi tzv. Sušilovy družiny. Přináší mj. nové výsledky podrobného výzkumu historických pramenů týkajících se této osoby. Procházkův životní běh a jeho různorodá činnost je představena ve čtyřech kapitolách. Své dětství a studentská léta (1811–1833) strávil postupně v rodné Brtnici, v Jihlavě a v Brně. Po vysvěcení na kněze sloužil sedmnáct let v různých farnostech brněnské diecéze (1833–1850). Druhou půli života prožil v Brně (1850–1889), kde působil jako gymnaziální učitel a katecheta a angažoval se v činnosti národně buditelské, spolkové, vzdělávací a především publikační. Následující kapitola pojednává, jak vnímali Matěje Procházku jeho současníci a jak jej stavěli do nerozlučné dvojice s jeho blízkým přítelem, profesorem biblistiky Františkem Sušilem. Závěrečná kapitola poukazuje na nedoceněný přínos zmíněné osobnosti a mj. vyzdvihuje Procházkovu stať k dělnické otázce a jeho dialog s přírodními vědami.

 


[1] MZA, fond E 67 Sbírka matrik, sign. 6280 – Matrika narozených a pokřtěných Brtnice 1804­–1852, s. 58/dig. 31.

Německé jméno Matthias lze přeložit dvojím způsobem: jako Matěj, což učinil i farář při opisu matričního záznamu v roce 1881, nebo Matyáš, kteréžto jméno nese osobní složka v Archivu Biskupství brněnského: DABB, fond Biskupská konzistoř Brno, inv. č. 8751, sign. P 337, ev. j. 2059 – Matyáš Procházka, katecheta 1833–1881.

[2] K dějinám gymnázia srov. Křesadlo, Karel. Historie školy. In Kozlová, Věra. Latinské a německé gymnasium Jihlava 1626–1939/1945/: inventář. Jihlava: SOkA, 1977, s. 1–12.

[3] MZA, fond E 67 Sbírka matrik, sign. 6515 – Matrika zemřelých Jihlava-sv. Jakub 1815–1833, s. 203/dig. 104.

[4] Vysvědčení ze všech předmětů dosvědčují hodnocení píle sehr fleissig a eminens.

[5] Biskup František Antonín Gindl (1786–1841) pocházel ze Štýrska. Brněnskou diecézi spravoval v letech 1832 až 1841 a snažil se pochopit její potřeby. Naučil se česky, od kandidátů na kněžství vyžadoval znalost tohoto jazyka a nebránil rodícímu se národnímu uvědomění, ba dokonce jej podporoval.

[6] SOkA Jihlava, fond Drobné písemné pozůstalosti Brtnice, Z pozůstalosti Matěje Procházky, inv. č. 51 – Církevní dekrety 1833­–1878.

[7] DABB, fond Biskupský ordinariát Brno, inv. č. 4814, sign. T 10, ev. j. 638 – Chronologicky seřazené spisy 1792–1906, fol. 154v­–156r; Catalogus venerabilis cleri 1833, s. 54–55.

[8] Trojí prospěch kněžství je shrnut do slov: k větší slávě Boží, vzrůstu náboženství a státu. Samsour, Josef. Dějiny alumnátu brněnského: k stoletému výročí jeho trvání. Brno: Náklad vlastní, 1907, s. 35; DABB, fond Biskupský ordinariát Brno, inv. č. 181 – Instrukce pro alumny, prefekta, knihovníka, magistra 1807, fol. 5v.

[9] V některých Procházkových životopisech se uvádí mylný název Křtalek. Poprvé jej užil pravděpodobně Drápal, Jan. Dr. Matěj Procházka. Náš domov 1896, roč. 5, sešit 5, s. 82.

[10] Dnes je to obec Podhradí nad Dyjí.

[11] Euseb Vincenz Eiselt, v dobových dokumentech Eyselt (1789–1841) pocházel z Místku na severní Moravě.

[12] DABB, fond Biskupská konzistoř Brno, inv. č. 8751, sign. P 337, ev. j. 2059 – Matyáš Procházka, katecheta 1833–1881, fol. 4.

[13] Postavení kooperátora je odlišné od funkce kaplana.

[14] SOkA Jihlava, fond Drobné písemné pozůstalosti Brtnice, Z pozůstalosti Matěje Procházky, inv. č. 51 – Církevní dekrety 1833­–1878; DABB, fond Biskupská konzistoř Brno, inv. č. 8751, sign. P 337, ev. j. 2059 – Matyáš Procházka, katecheta 1833–1881, fol. 13.

[15] Původní datum svátku svatých věrozvěstů.

[16] V té době bývalo zvykem konat ve farnostech během postní doby kázání pro lid. Tato postní kázání sice byla zrušena josefinskými reformami, ale opět obnovena císařem Františkem II. po jeho nástupu na trůn roku 1792.

[17] Srov. Šťastný, Vladimír. Dr. Matěj Procházka: životopisný nástin. In Kosmák, Václav. Kukátko čili Život v obrázcích. 4. díl. Brno: Dědictví ss. Cyrilla a Methoda, 1890, s. XI.

[18] List je psán německy. Překlad vlastní. DABB, fond Biskupská konzistoř Brno, inv. č. 8751, sign. P 337,
ev. j. 2059 – Matyáš Procházka, katecheta 1833–1881, fol. 13–15.

[19] Srov. Brandl, Vincenc. Matěj Procházka: životopisný nástin. Moravan 1879, roč. 28, s. 30.

[20] Srov. Kuča, Karel. Brno: vývoj města, předměstí a připojených vesnic. 1. vyd. Praha: Baset, 2000, s. 96.

[21] SOkA Jihlava, fond Drobné písemné pozůstalosti Brtnice, Z pozůstalosti Matěje Procházky, inv. č. 51 – Církevní dekrety 1833­–1878; DABB, fond Biskupská konzistoř Brno, inv. č. 8751, sign. P 337, ev. j. 2059 – Matyáš Procházka, katecheta 1833–1881, fol. 26–27.

[22] Právě v brněnském alumnátě se po zmíněných událostech probíraly možnosti řešení negativních důsledků industrializace. Dělo se tak v rámci tzv. akademií, které byly otevřeny širší veřejnosti. Jejich účastníci-bohoslovci je později nazvali prvním sociologickým kurzem, protože se tehdy dali do studia sociálních teorií různých evropských autorů. Srov. Vychodil, Pavel Julius. František Sušil: životopisný nástin. Brno: Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1898, s. 186187; Masák, Emanuel. Účast brněnského alumnátu na národním a literárním probuzení Moravy. Museum: časopis bohoslovců českoslovanských 1907, roč. 41, s. 112.

[23] Srov. Jančík, Josef. Katolické jednoty na Moravě. Hlídka 1932, roč. 49, č. 7, s. 221.

[24] Srov. Procházka, Matěj. František Sušil: životopisný nástin. In Listové sv. Pavla apoštola. Díl II. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1871, s. 414–415.

[25] Srov. Procházka, Matěj. † František Sušil, doktor a profesor theologie. ČKD 1868, roč. 9, sv. 4, s. 302.

[26] SOkA Jihlava, fond Drobné písemné pozůstalosti Brtnice, Z pozůstalosti Matěje Procházky, inv. č. 50 – Studijní vysvědčení 1828–1853; DABB, fond Biskupská konzistoř Brno, inv. č. 4 – Kniha farářských zkoušek 1829–1911.

[27] DABB, fond Biskupská konzistoř Brno, inv. č. 5124, sign. G 44, ev. j. 1371, 1381 ­– Obsazování far 1779–1949; DABB, fond Biskupská konzistoř Brno, inv. č. 8751, sign. P 337, ev. j. 2059 – Matyáš Procházka, katecheta 1833–1881, fol. 28–33.

[28] Lokálie měla samostatnou duchovní správu, tj. svého kaplana, ale formálně spadala pod jinou farnost.

[29] Srov. Jančík, J. Katolické jednoty na Moravě, č. 7, s. 222–228.

[30] Parafráze provolání z 15. června 1850. Otištěno v Hlasu jednoty katolické v září 1850 jako příloha k č. 39. Uvádí je také Masák, Emanuel. Dějiny Dědictví sv. Cyrila a Metoděje v Brně 1850–1930. Brno: Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, 1932, s. 40–41.

[31] Označení pro kandidáta na učitelské místo.

[32] Takto se v 19. století říkalo Brnu.

[33] Tzv. sušilovci nebo družina Sušilova se nazýval neformální okruh přátel, ctitelů a žáků profesora Františka Sušila. Ačkoli to byl člověk nesmělý, tichý a málomluvný, kouzlem své osobnosti dokázal nadchnout pro boj za církev a vlast, jež měly obě jeho srdce celé, a stal se pro mnohé katolíky vůdčí osobností. Tito muži, kteří se rekrutovali z jeho kolegů v kněžské službě, z jeho bývalých studentů-bohoslovců i z řad laiků, vzali za svou jeho myšlenku a působili na poli náboženském, národním a politicko-sociálním na Moravě od poloviny 19. století, i po Sušilově smrti roku 1868. Srov. Šmerda, Hynek. František Sušil: život, dílo a odkaz budoucím generacím. České Budějovice, 2011. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta, s. 136–145.

[34] Jak to vysvítá mj. i z korespondence adresované Sušilovi. Různí pisatelé neopomínali pozdravovat na prvním místě patera Procházku. Srov. Vychodil, Pavel Julius (ed.). Z doby Sušilovy: sbírka dopisů. Brno: Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských, [1917].

[35] Anton Martin Slomšek (1800–1862) byl biskupem v Mariboru. V roce 1851 založil Bratrstvo sv. Cyrila a Metoděje, jehož cílem bylo podporovat sjednocení s řeckými a slovanskými křesťany pod papežskou pravomocí. Tato myšlenka oslovila kněze kolem Františka Sušila, s nímž se biskup při své návštěvě Rajhradu v roce 1856 setkal. Slomšek zemřel necelé dva týdny po Procházkově a Sušilově návštěvě Mariboru. V roce 1999 jej Jan Pavel II. blahořečil.

Český čtenář se mohl s životopisem této osobnosti slovinské církve seznámit na stránkách týdeníku Hlas jednoty katolické, a to z pera Matěje Procházky. Srov. Procházka, M. Antonín Martin Slomšek. Hlas 1862, roč. 14, č. 30, s. 233–237.

K cestě do Terstu, Benátek a Mariboru srov. Vychodil, P. J. František Sušil, s. 352.

[36] Exhorty či exhortace byly poučné promluvy, které měly svou formou blízko ke kázání.

[37] Vincenc Brandl (1834–1901) se stal uznávaným a erudovaným historikem a účastnil se aktivně českého národního a politického života v Brně a na Moravě.

[38] Revoluční léta 1848 a 1849 přinesla výrazné změny i do školského systému a samotného vyučování. Z šestiletého gymnaziálního studia se stalo osmileté a dělilo se na dva čtyřleté stupně – nižší a vyšší.

[39] Brandl, V. Matěj Procházka: životopisný nástin, s. 30–31.

[40] Vladimír Šťastný (1841–1910) byl Procházkovou pravou rukou jako zapisovatel Dědictví sv. Cyrila a Metoděje a po jeho smrti se stal starostou tohoto spolku.

[41] Srov. Šťastný, Vladimír. Matěj Procházka. Obzor 1881, roč. 4, č. 5, s. 65–66.

[42] Srov. Welzl, Hans. Mathias Procházka. Zur mähr.-schles. Biographie 278. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. königl. mährisch-schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1890, Jhg. 70, Nro. 2, s. 9–10.

[43] Srov. Nejedlý, Zdeněk. T. G. Masaryk. Kniha 1. Masarykovo mládí 1850–1876. 2. vyd. Praha: Orbis, 1949, s. 267, 271–272; Čapek, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. souborné vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 44; Polák, Stanislav. T. G. Masaryk: za ideálem a pravdou 1 (1850–1882). 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Masarykův ústav Akademie věd ČR, 2000, s. 87, 112–113.

[44] SOkA Jihlava, fond Drobné písemné pozůstalosti Brtnice, Z pozůstalosti Matěje Procházky, inv. č. 54 – Poslední vůle a její provedení 1882–1890; srov. Šťastný, Vladimír. Matěj Procházka. Obzor 1881, roč. 4, č. 4, s. 49; č. 5, s. 66.

[45] Čtyři sjezdy katolických jednot z celé Moravy se konaly v Brně mezi léty 1851 až 1854.

[46] Společnost vznikla roku 1814 a byla považována za vědeckou akademii pro Moravu. Sdružovala česky a německy mluvící badatele, kteří vyvíjeli intenzivní vědeckou i popularizační činnost v nejrůznějších oborech a vydávali své periodikum.

SOkA Jihlava, fond Drobné písemné pozůstalosti Brtnice, Z pozůstalosti Matěje Procházky, inv. č. 52 – Různé písemnosti úřední a soukromé 1840–1884.

[47] Skripta nazvaná Nová literatura vznikala v letech 1860 a 1861 a o jejich litografické rozmnožování se postarali učitelovi studenti z řad oktavánů.

[48] Srov. Masák, E. Dějiny Dědictví, s. 211–213.

[49] Procházka používal název ilyrština, která pravděpodobně zahrnovala slovinštinu a chorvatštinu.

[50] Byly to beletristické povídky Mocná Marie Panny ochrana v životě Anděliky Kaggiolové a Mocná Marie Panny ochrana v životě Moravanův a řada Procházkových básní.

[51] Josip Juraj Strossmayer (1815–1905), biskup bosensko-sirmijský se sídlem v Đakovu, byl významnou osobností nejen v Chorvatsku, ale i v rámci habsburského soustátí.

[52] SOkA Jihlava, fond Drobné písemné pozůstalosti Brtnice, Z pozůstalosti Matěje Procházky, inv. č. 51 – Církevní dekrety 1833­–1878.

[53] SOkA Jihlava, fond Drobné písemné pozůstalosti Brtnice, Z pozůstalosti Matěje Procházky, inv. č. 52 – Různé písemnosti úřední a soukromé 1840–1884.

[54] Borový, Klement. † Dr. Matěj Procházka, kanovník, emer. c. k. prof. gymn. v Brně. ČKD 1889, roč. 40, sv. 10, s. 629. Zpráva v novinách informuje o tom, že stařec uklouznul na hladkých kolejích a poté byl lehce zasažen drožkou. Protože však očití svědkové tvrdili, že pád byl zaviněn kočím, policie zahájila vyšetřování. Srov. Nestor moravského spisovatelstva kanovník Matěj Procházka mrtev. Moravská Orlice 1889, roč. 27, č. 273, s. [2].

[55] Další okolnosti nehody a úmrtí Matěje Procházky srov. † Monsignore Dr. M. Procházka. Hlas 1889, roč. 41, č. 273, s. [2]; Úmrtí kanovníka M. Procházky. Moravská Orlice 1889, roč. 27, č. 274, s. [2]; MZA, fond E 67 Sbírka matrik, sign. 16988 – Matrika zemřelých Brno-sv. Janů 1853–1921, s. 206/dig. 104.

[56] Parafráze části básně Vladimíra Šťastného. Šťastný, Vladimír. Nade hrobem † Monsign. Dra. Matěje Procházky. Obzor 1889, roč. 12, č. 23, s. 337.

[57] František Saleský Bauer (1841–1915) spravoval brněnskou diecézi v letech 1882 až 1904. Sám byl uvědomělým Čechem a aktivně se angažoval v cyrilometodějském hnutí.

[58] Srov. Masák, E. Dějiny Dědictví, s. 251–253.

[59] Neuschl, Robert. Panegyricus při zádušní slavnosti přenesení ostatků † Fr. Sušila a M. Procházky. Kazatel 1894, roč. 1, č. 2, s. 294.

[60] Srov. Šťastný, V. Dr. Matěj Procházka: životopisný nástin, s. XIX.

[61] Dopis č. 32. In Vychodil, P. J. (ed.). Z doby Sušilovy, s. 47–48.

[62] Šťastný, V. Dr. Matěj Procházka: životopisný nástin, s. XXVI.

[63] O rozdílech mezi Sušilem a Procházkou se rozepsal např. Hýsek, Miloslav. Literární Morava v letech 1849–1885. Praha: Moravsko-slezská revue, 1911, s. 71.

[64] K Sušilovým řečnickým schopnostem srov. Šmerda, H. František Sušil, s. 130.

[65] V tomto výrazu jsem vycházela z pramene z doby Procházkova života. Srov. Brandl, V. Matěj Procházka: životopisný nástin, s. 30.

[66] Srov. Neuschl, Robert. Panegyricus při zádušní slavnosti přenesení ostatků † Fr. Sušila a M. Procházky. Kazatel 1894, roč. 1, č. 2, s. 292­–297, č. 3, s. 437–443; Šťastný, V. Dr. Matěj Procházka: životopisný nástin, s. XIX; † Dr. Matěj Procházka, patriarcha českoslovanského duchovenstva a nestor českého spisovatelstva na Moravě. Hlas 1889, roč. 41, č. 274, s. [1]; Drápal, Jan. Dr. Matěj Procházka. Náš domov 1896, roč. 5, sešit 5, s. 81–83; Kosmák, Václav. Pozdrav do věčnosti. In Kosmák, Václav. Kukátko čili Život v obrázcích. 4. díl. Brno: Dědictví ss. Cyrilla a Methoda, 1890, s. VII.

[67] Srov. Putna, Martin Cyril. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998, s. 218–219.

[68] Srov. Procházka, Matěj. František Sušil, první starosta Dědictví ss. Cyrilla a Metoda. Moravan 1869, roč. 18, s. 174; Procházka, M. † František Sušil, doktor a profesor theologie, s. 302.

[69] Srov. Kubíček, Tomáš a kol. (eds.). Literární Morava. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2002,
s. 97, 112–113.

[70] Srov. Hanuš, Jiří. Matěj Procházka und die christliche Lösung der sozialen Frage. In Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří (eds.). Sozial-reformatorisches Denken in den böhmischen Ländern 1848–1914. München: Meidenbauer, 2010, s. 95–108; Marek, Pavel. Čeští křesťanští sociálové: příspěvek k problematice programových
a organizačních základů českého politického katolicismu v letech 1894–1938
. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2011, s. 278–280.

[71] Procházkův přínos v oblasti přírodních věd podrobně zpracoval ve své monografii Pospíšil, Ctirad Václav. Zápolení o pravdu, naději a lidskou důstojnost: česká katolická teologie 1850–1950 a výzvy přírodních věd v širším světovém kontextu. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017.

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI v roce 2017 prochází výraznou proměnou ve formě vydávání. Bylo zahájeno vydávání časopisu v elektronické formě, které je nyní výchozí formou prezentace MSKA a nahrazuje dosavadní tištěnou formu. Plánované je rozdělení struktury a obsahu článků časo-pisu Dialog. Elektronická verze propojená s webem MSKA bude obsahovat formy mediální komunikace, tištěná forma bude v upravené formě obsahovat výběr článků – studii a samostatně budou vycházet publikované výstupy z pořádaných akcí. V tomto přechodném období za rok 2017 vychází tištěná forma časopisu Dialog Evropa XXI uspořádána ještě podle dosavadní formy strukturálního uspořádání a z výběru článků prezentovaných v elektronické podobě. Více se dočtete zde

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo