Vztahy církve a státu v období pražského jara a srpnové invaze 1968 v ČSSR

Ilustrace
Téma: Teologie, Společnost, Právo, Historie, Filosofie
Vydáno: 19.8.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Naděje obnovy církevních poměrů  v  reformním období pražského jara

Výraznější zlepšení církevních poměrů nastalo v krátkém reformním období „pražského jara“ v roce 1968. Toto historické a dramatické období přineslo významné reformy, které se týkaly i vztahu státu k církvím. Období, které se označuje jako pražské jaro, začalo již 6.ledna 1968, kdy se do čela komunistické strany dostal Alexandr Dubček. Tím také začal pokus o reformu vládního systému, vyjadřovaný heslem: Socialismus s lidskou tváří. V prvních chvílích se církev nedovedla zorientovat, zda se tentokrát jedná o skutečné strukturální změny ve společnosti, anebo o pouhou palácovou revoluci spojenou s výměnou vedoucích komunistických kádrů. Snad posledními, kdo z církevních kruhů zaregistrovali signály politické obrody, byli režimem vydržovaní a režim podporující kněží z Mírového hnutí katolického duchovenstva. Předseda Josef Plojhar navštívil ministra kultury Karla Hoffmanna, aby s ním jednal o obnově církevně-politických jednání mezi církví a státem. Podle Plojharových představ by mluvčím za církevní stranu měl být on. Zcela jinak jednala a smýšlela převážná většina kněží a aktivních laiků. Z jejich iniciativ vzešly napřed nesmělé, pak stále smělejší podpisové akce dožadující se demokracie, náboženské svobody, propuštění zbývajících politických vězňů atd. Signatářem některých z nich byl i biskup František Tomášek. Ze všech koutů republiky včetně Slovenska přicházely na pražskou konzistoř rezoluce žádající biskupa Tomáška, aby přispěl k uskutečnění personálních změn ve vedení kněžského „mírového“ hnutí. Pražskému ordináři se dávali k dispozici kněží i laičtí aktivisté dvou generací, ti, kteří prošli vězeními, a ti, kteří novými formami apoštolátu pokračovali v činnosti svých starších předchůdců. Z jejich podnětu ustanovil biskup Tomášek pražskou arcidiecézní pastorační radu, skládající se jak ze zástupců kněží a řeholníků, tak laiků. Dne 20. března 1968 vydal biskup Tomášek provolání k duchovenstvu a věřícímu lidu, ve kterém se mimo jiné uvádí vztah církve ke společnosti: „Doufáme, že doba zkoušek končí. Tato naděje vyznívá z projevů, které posíláte jednotlivě i společně mně, institucím, tisku a oficiálním místům. K tomu projevu, který vzbudil nejširší zájem, jsem se spolu s ostatními českými biskupy připojil. Především se v nich distancujeme od lidí, kteří po dlouhá léta zasahovali do práv biskupů, chtěli mluvit vaším jménem a tím škodit církvi, ale i státu víc, než se zdá na první pohled. Nechceme žádná privilegia. Svých práv v demokratické společnosti se dovoláváme s dobrým svědomím. Jsme přesvědčeni, že naši službu v duchu evangelia, v duchu pokoncilového katolicismu, celá naše společnost velice potřebuje. Touto službou je výchova dětí, upevňování rodin, pomoc starým, nemocným, opuštěným. Služba je naše každodenní dobře vykonaná práce, pomoc hledajícím, šíření atmosféry vzájemné důvěry, optimismu. Služba je dialog se světem, se všemi lidmi dobré vůle.“[1] Správce pražské arcidiecéze biskup Tomášek vyhlásil rok 1968 Rokem pokoncilní obnovy. Na jeho přání prohlásil papež Pavel VI. svatého Vojtěcha za hlavního patrona pražské arcidiecéze. Jako předseda České liturgické komise se přičinil o to, že se nejen v pražské, ale i v ostatních českých a moravských diecézích začaly uskutečňovat závěry II. vatikánského koncilu. Při pražské apoštolské administratuře založil pokoncilní knihovnu. K nelibosti úřadů zdůrazňoval jednu z podstatných myšlenek koncilu, a to spolupráci kněží a laiků. S jeho příchodem do Prahy přestal být arcibiskupský palác laikům zapovězeným místem. V sérii pastýřských listů z této doby apeloval na vytváření podmínek pro růst duchovních povolání, protože věděl, že „žeň je sice bohatá, ale dělníků málo“.[2]

Změny nastaly na Sekretariátě pro věci církevní. Z funkce ředitele odstoupil nepřítel církve Karel Hrůza a na jeho místo nastoupila reformní komunistka Dr. Erika Kadlecová. Na úseku, který jí byl svěřen, došlo k částečné výměně referentů. S novými se dalo vést rozumný dialog. 16. dubna 1968 bylo obnoveno jednání mezi církví a státem. Zúčastnili se ho za církev: pražský apoštolský administrátor František Tomášek, slovenští biskupové Ambróz Lazík, Eduard Nécsey a Robert Pobožný, a za stát: místopředseda vlády Gustáv Husák, ministr kultury Miroslav Galuška, pověřenec kultury Štefan Breničič a vedoucí Sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury Erika Kadlecová.[3]

Významným nástrojem k realizování církevních reforem nauky II. vatikánského koncilu se stalo hnutí, ve kterém spolupracovali jak kněží a řeholníci, tak laici. Hlavním úkolem rodícího se hnutí měla být obnova církevních struktur, duchovní obroda národa, uvádění myšlenek II. vatikánského koncilu do života. Po mnoha diskusích dostalo hnutí název Dílo koncilové obnovy - DKO. Koncem dubna a začátkem května se na mnoha místech Čech, Moravy a Slovenska konaly vikariátní (děkanátní) schůze kněží a laiků, na kterých se volili delegáti pro zakládající sjezd DKO. Ten se konal ve dnech 14. a 15. května 1968 na Velehradě a stal se vyvrcholením několikaměsíční aktivity jak biskupa Tomáška, tak jeho pracovního týmu z pražské pastorační rady a z olomouckého organizačního výboru. Sjezd zahájil biskup Tomášek, který pak byl v závěru jednání zvolen předsedou DKO. V prohlášení ustavujícího sjezdu Díla koncilové obnovy čteme mezi jinými: „Stavíme se za podání, kterým otec biskup ThDr. František Tomášek požádal jménem všech českých a slovenských biskupů československou vládu, aby bylo obnoveno jednání čs. vlády se Svatým stolcem, aby bylo umožněno obnovení svobodného styku našich ordinářů se Svatým stolcem, aby všichni biskupové - diecézní i titulární - mohli nastoupit do svých úřadů, aby byla zabezpečena nerušená činnost celostátní biskupské konference, aby v dohodě se Svatým stolcem byly obsazeny uprázdněné biskupské stolce, aby biskupové mohli svobodně vykonávat svůj úřad, zřizovat a řídit teologická učiliště a semináře, zřizovat a obsazovat fary, stavět kostely a jiné církvení objekty, aby kněží ve své pastorační činnosti podléhali pouze ordinářům, aby laikům nebyly kladeny překážky v plné účasti na všech stránkách života církve, aby byl umožněn život a činnost řádů, kongregací a sekulárních institutů v duchu dekretů II. vatikánského koncilu.“[4] Z těchto požadavků se během několika měsíců uvolnění tvrdého státního dozoru podařilo uskutečnit jen malou část. Do čela svých diecézí se po mnoha letech vrátili biskupové Karel Skoupý v Brně, Josef Hlouch v Českých Budějovicích a s jistým zpožděním Štěpán Trochta do Litoměřic. Nadále zůstala neobsazena olomoucká arcidiecéze, protože po smrti arcibiskupa Josefa Matochy nebyl jmenován jeho nástupce, a diecéze královéhradecká, kde státní správa odmítla dát souhlas k výkonu biskupské služby z církevního hlediska právoplatně, ale z hlediska státu tajně vysvěcenému biskupu Karlu Otčenáškovi. „Právě na příkladu biskupa Otčenáška je vidět, že i benevolence reformních komunistů měla své meze. Přestože tito lidé snad upřímně usilovali o „socialismus s lidskou tváří“, nemohli překročit svůj ideologický stín. Ani v pražském jaru nepřestala platit tři základní tabu: vedoucí úloha komunistické strany, socialismus a láska k Sovětskému svazu. Nespornou zásluhou „osmašedesátníků“ bylo, že se dějiny u nás dostaly po desetiletí trvající stagnaci opět do pohybu, i když prudšího, než očekávali a než si přáli. Tempo společenského pohybu přestala totiž určovat strana vlastnící monopol moci, ale na jejím místě občan, který měl dost věčného poručníkování různých fanatiků nebo oportunistů a toužil po pluralitní společnosti, po obnově pravé demokracie.“[5]

Nová politická reprezentace nastoupila na místa starých vedoucích úřadů pro styk s církvemi a byli jmenováni jiní lidé, získaní myšlenkou „socialismu s lidskou tváří“ a úctou k právům občanů, tedy i věřících. Přes výzvy a prohlášení věřících k řešení vztahů církve a státu nedošlo k přímému jednání se Svatým stolcem. K tomu Casaroli uvádí: „Pro Svatý stolec nebylo skutečně snadné navázat styk s politickými autoritami a s vyměněnými diplomatickými zástupci. Na druhé straně je pochopitelné, že noví vládnoucí představitelé, zavalení tolika problémy, se s určitou nesnází pohybovali na tak specifickém poli, jakým byl vztah státu ke Svatému stolci. Měl jsem také trochu dojem, že noví pracovníci zodpovědní za styky státu s církví se cítí ve své kůži spíše tehdy, když jednají o věcech, jak se říká, v rodině. Proto raději hovořili o všem spíše s biskupy než se Svatým stolcem.“[6]

Významnou událostí v nápravě církevních poměrů v ČSSR bylo obnovení působení řeckokatolické církve, jak vzpomíná Mons. Casaroli: „V určitém smyslu došlo ještě k mnohem důležitějším rozhodnutím, která se zdála skoro neuvěřitelná. Po tolika zbytečných bojích vedených předcházejícími vládními představiteli došlo k přiznání velké nespravedlnosti, jejíž obětí se stala řeckokatolická diecéze v Prešově, zlikvidovaná po frašce „synodu“, nesoucího jméno Prešova. Kromě kněží, uvězněných s biskupem Gojdičem a jeho pomocným biskupem Hopkem, věřící, kostely a jejich majetek „přešli“ do pravoslavné církve.“[7]

Dne 19. srpna 1968 přijal prezident republiky Ludvík Svoboda české a slovenské biskupy Štěpána Trochtu, Karla Skoupého, Františka Tomáška, Josefa Hloucha, Ambróze Lazíka a Roberta Pobožného. „Přijetí bylo srdečné a nebýt zpráv zahraničního rozhlasu o pohybech vojsk Varšavského paktu po téměř celé délce našich hranic, rozcházeli by se biskupové do svých domovů s dobrým pocitem, že všechny problematické otázky týkající se vztahů mezi církví a státem budou v dohledné době uspokojivě vyřešeny k dobru všech.“[8]

Církevní poměry po srpnové invazi a zahájení normalizace   

Reformní obodbí „pražského jara“ bylo ukončeno vojenskou invazí vojsk Varšavské smlouvy. Po invazi v arcidiecézním oběžníku datovaném 1. září 1968 vydal biskup Tomášek toto prohlášení: „Bratři a sestry, v těchto pohnutých chvílích našich národů vás opět vybízím, abyste zachovali rozvahu a nedali se strhnout k činům, které nejsou slučitelné s křesťanským postojem a s naším národním vědomím. S důvěrou neustávejme volat k Bohu, aby naší zemi dal svobodu a pokoj. Stojíme pevně za legitimními představiteli naší republiky a ujišťujeme je neochvějnou podporou a solidaritou. Věříme, že mají vědomí dějinné odpovědnosti za naše národy a konají všechno, aby je uchránili před možným nedozírnými pohormami.“[9]

Invazí „bratrských“ vojsk do ČSR byl sice zmařen reformní kurz a došlo k návratu starého režimu, přesto v církevních poměrech a v zájmu čs. strany pokračovat v jednání (dokonce i o smluvním ujednání) nastal jistý pozitivní posun. Mons. Casaroli uvádí, že když rok po sovětské invazi přijel v srpnu 1969 Mons. Tomášek do Říma, informoval Svatého otce, že prezident republiky generál Svoboda vyslovil přání dosáhnout „co nejdříve“ smlouvy se Svatým stolcem a k tomu účelu požádal předsedu Národní fronty Erbana o intervenci. Ten se pak snažil povzbudit biskupy, aby vládě důvěřovali, a přitom prohlašoval, že teprve při svých cestách komunistickými zeměmi si mohl uvědomit, že podmínky církve v Československu jsou ty nejhorší.[10] Rok po okupaci Československa v srpnu 1968 neostalinistická část KSČ, vedená Gustávem Husákem, odstranila reformní křídlo a provedla rozsáhlou čistku. Řada komunistů odešla zklamána z neschopnosti a nemožnosti reformovat komunistické a socialistické ideje a přešla do ideové opozice. Bylo zahájeno „normalizační“ období a za podpory okupačních sovětských vojsk byl v Československu pod protektorátem moskevského vedení, v čele s Brežněvem, nastolen neostalinistický systém.

Husákovský režim nejenže zcela potřel úsilí o reformy socialismu, ale důsledně prováděl sovětizaci Československa. Socialistické Československo se stalo vazalským státem, bylo devastováno nejen politicky a hospodářsky, ale i ve své vlastní národní a vlastenecké identitě. Trvalá vojenská okupace, policejně a vězeňsky organizovaný stát vyvolával u nejširší veřejnosti odpor ke komunistickému vedení, které tento totalitní represivní systém bez nejmenších změn udržovalo. Sovětská vojska byla veřejností vnímána stejně jako kdysi nacistická okupační moc. Komunistické vedení se stalo nástrojem potlačení národní identity a propagátorem „proletářského internacionalismu“ a sovětizace Československa. Politický zvrat v Československu v roce 1969 postupně likvidoval všechny prvky nové koncepce vztahu mezi církví a státem a církevní politiky. Souběžně s tímto procesem postupoval návrat k principům uplatňovaným před rokem 1968. Za právní základ vztahu mezi státem a církví byly opět přijaty církevní zákony z roku 1949. O jejich zrušení či změně tvůrci církevní politiky a její uskutečňovatelé vůbec neuvažovali; obnovu státního dozoru a podřízení církví státu považovali za samozřejmost. Stejně tak prosazovali návrat ke státní kontrole církevního tisku a Charity a k zákazu činnosti mužských řádů. Z oficiálního odsouzení a likvidace Mírového hnutí katolického duchovenstva vyrostla myšlenka na vytvoření organizace obdobného charakteru s jiným názvem („Pacem in terris“). Postupný návrat k zásadám minulé církevní politiky vedl k tomu, že zanikly příznivé podmínky pro oboustranně výhodné jednání vlády a Vatikánu, vytvořené v roce 1968.[11]

 

[1] „Bratři a sestry! Vím, jak čekáte na má slova nyní, ve chvíli hlubokého předělu v životě celé společnosti. Mnozí z vás, kněží i laici, mě v těchto dnech navštěvují nebo mi píší. Ze všech vašich spontánních projevů vyznívá veliká naděje, že pravda a spravedlnost ovládne náš veřejný život, ale ozývá se v nich i bolest a úzkost minulých let. Je to pochopitelné, vždyť všichni jsme společně nesli jejich tíhu: posměch, ponižování, pomlouvání, zastrašování, vyřazování z veřejného života, šikanování, internování, věznění. To vše doléhalo na děti, mládež, rodiny, řeholní sestry, řeholníky, kněze, biskupy i našeho arcibiskupa. Chyběl tisk, přímé spojení vzájemné i spojení s náměstkem Kristovým, napojení na život a vývoj světové církve. “ Srov. HARTMANN J., SVOBODA B., VAŠKO V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 37.

[2] Jako jediný biskup v Čechách a na Moravě, jemuž bylo povoleno působení, si uvědomoval, že jeho služba Božímu lidu není limitována hranicemi pražské diecéze. Již tehdy se začal formovat rozsah a hloubka jeho duchovní autority, která z něho později učinila skutečnou vůdčí osobnost katolické církve v Československu. Srov. HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 30.

[3] Dne 9. května 1968 se za účasti biskupa Tomáška konala mimořádná konference České katolické charity, na níž složilo do Tomáškových rukou své funkce celé předsednictvo Charity. Novým předsedou Charity byl místo bývalého kapitulního vikáře Antonína Stehlíka zvolen světící biskup pražský Kajetán Matoušek a za ředitele místo kanovníka Jana Máry P. Karel Šebor. Srov. HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 38.

[4] Zakládajícího sjezdu DKO se kromě pro nemoc omluveného nitranského biskupa Nécseye zúčastnili všichni českoslovenští biskupové: František Tomášek, Štěpán Trochta, Karel Skoupý, Josef Hlouch, Karel Otčenášek, Robert Pobožný, Ambróz Lazík. Poprvé se veřejnosti představili ve své biskupské hodnosti také tajně vysvěcení biskupové Ladislav Hlad, Kajetán Matoušek, řeckokatolický biskup z Prešova Vasil Hopko, dále Peter Dubovský a Ján Korec. Přímo z vězení přišli na velehradskou slavnost kněží, kterým byla na základě intervence biskupa Tomáška udělena amnestie. Srov. HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 40.

[5] HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 40.

[6] „V jedné věci měla paní Kadlecová názor jasný a jistě i námi sdílený: měla za to, že pokud je známo (a v tom se nemýlila) mnoho z toho negativního, co se stalo církvi, bylo plodem nespravedlností spáchaných proti samotným československým zákonům. Stát to musí tedy napravit: to nebyla otázka jednání, ale nutných rozhodnutí vlastní samosprávy. Nepochybně to bylo správné a brzy bylo vidět několik výborných výsledků vyšlých z onoho přesvědčení, mezi jiným se mohli biskupové Trochta, Skoupý a Hlouch, kteří byli nezákonně drženi mimo své diecéze, vrátit do Litoměřic, Brna a Českých Budějovic.“ Srov. HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 41.

[7] „K vyřešení ale zbývalo ještě mnoho dalších problémů. Abych jmenoval aspoň jeden z nich, snad ten nejnaléhavější: jmenování biskupů na uprázdněná místa. Zde věci vázly také proto, že paní Kadlecová (nebo někdo jiný) trvala na tom, že v dané chvíli zůstává stále platná dosavadní československá legislativa, kterou je třeba používat až do doby nové změny. Ale zatímco se čekalo na její „novelizaci“, vrátila se sovětská zima, a tak zamrzly dobré úmysly a vůle uvést vše do praxe.“ Srov. CASAROLI, A. Trýzeň trpělivosti, s. 153.

[8] HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 42.

 

[9] HARTMANN, J., SVOBODA, B., VAŠKO, V. Kardinál Tomášek, generál bez vojska?, s. 42.

[10] CASAROLI, A. Trýzeň trpělivosti, s. 154.

[11] Čeští a slovenští biskupové a stejně tak příslušní vedoucí činitelé Svatého stolce si stále silněji uvědomovali, že čas se stává faktorem, který hraje proti nim. V Římě dostali zprávy o zhoršujících se podmínkách působení církve a obávali se dalšího vývoje. Proto usilovali o urychlení jednání se zástupci vlády, dokud ještě existovala možnost dospět k trochu přijatelné dohodě. Srov. KAPLAN, K. Těžká cesta, s. 60.

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI v roce 2017 prochází výraznou proměnou ve formě vydávání. Bylo zahájeno vydávání časopisu v elektronické formě, které je nyní výchozí formou prezentace MSKA a nahrazuje dosavadní tištěnou formu. Plánované je rozdělení struktury a obsahu článků časo-pisu Dialog. Elektronická verze propojená s webem MSKA bude obsahovat formy mediální komunikace, tištěná forma bude v upravené formě obsahovat výběr článků – studii a samostatně budou vycházet publikované výstupy z pořádaných akcí. V tomto přechodném období za rok 2017 vychází tištěná forma časopisu Dialog Evropa XXI uspořádána ještě podle dosavadní formy strukturálního uspořádání a z výběru článků prezentovaných v elektronické podobě. Více se dočtete zde

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo