Aplikace sociálního učení Církve v Africe

Téma: Vzdělání, Společnost, Právo, Etika
Vydáno: 28.4.2017
Autor:
Zpět

Aplikace sociálního učení Církve v Africe s přihlédnutím k trvale udržitelnému rozvoji

Edward Prah

Dobrý den, jsem zde jako předseda světového hnutí katolických mužů Unum omnes, takže zde budu prezentovat i jejich ideje. Chci poděkovat za možnost hovořit na vašem semináři, zvláště svým kolegům, kteří se o to zasloužili. Chápu, že jsem prvním Afričanem, který zde hovoří, dokonce prvním Afričanem z Unum omnes; je to proto pro mne veliká čest.

Budu hovořit o tom, jak se v Africe uplatňuje sociální učení Církve, se zvláštním zřetelem na trvale udržitelný rozvoj. Mnozí lidé chápou Afriku jako jednu zemi. Musím vám ale říci, že Afriku tvoří 54 různé země! A proto, abychom hovořili o uplatňování sociálního učení Církve v Africe, budu muset to téma poněkud generalizovat, protože o 54 různých aplikacích bychom hovořit nemohli, takže budu mluvit o Africe jako takové.

Jen základní údaje o Ghaně: Ghana je v západní Africe, leží na západním pobřeží. Je to relativně malá země, ale má velké množství obyvatel. Na severu má hranice s Burkina Faso, na západě je Pobřeží Slonoviny, na východě Togo. Ghana je anglicky mluvící země, ale jsme obklopeni zeměmi frankofonními.

K původnímu tématu Uplatňování sociálního učení církve v Africe s ohledem na trvale udržitelný rozvoj: Někteří toto učení nazývají katolickou sociální naukou, jiní sociálním učením katolické církve, jiní sociální doktrínou katolické církve. Ať už zvolíme kterýkoliv název, vždy bude odkazem na soubor dokumentů, obsahujících učení papežů, obsažená v encyklikách, apoštolských listech, synodních dokumentech, sociálních publikacích, vydaných úřady římské kurie a pastýřských listech biskupských konferencí celého katolického světa. Pro katolíky to znamená popis toho, čemu věříme a kdo jsme jakožto následovníci Ježíše Krista. Jak potvrdili biskupové Spojených států, katolická sociální nauka je ústředním a nezbytným prvkem naší víry, jelikož se snaží zkoumat vztah mezi vírou a každodenním životem, a to jak věřící chápou svět a své místo v něm. Ačkoliv vychází z učení, teologie katolické církve, je katolická sociální nauka něčím jiným, než jen úzce zaměřeným vyznáním víry a týká se spíše rozvoje jednotlivce a lidské společnosti. Jelikož vychází ze základních a univerzálně uznávaných lidských hodnot a etiky, je možné ji využít k podpoře pokroku lidstva a může sloužit jako základ rozvoje k odstranění chudoby, nespravedlnosti, nerovnosti a diskriminace jakéhokoliv druhu. Po příliš dlouhou dobu se neoddělitelné spojení mezi znalostí a praxí víry svým způsobem v křesťanském životě neprojevovalo. Jinými slovy šíření evangelia není odpovídajícím způsobem provázeno důkazy o jeho provádění v praxi. Katolická sociální nauka tedy klade odpovědnému křesťanskému životu závažné otázky, s jejichž pomocí lze odstranit nerovnost, nespravedlnost a utrpení, jež v sobě nesou společenské systémy. A právě proto klade katolická sociální nauka lidskému svědomí otázky jako: Co by měl lidem přinést rozvoj? Na koho by se měl rozvoj zaměřit? Jak by měli zaměstnavatelé nahlížet na své zaměstnance a zacházet s nimi? Jaká práva a nároky jsou zásadní a měla by být respektována všemi společnostmi? Jaká zneužívání politických, sociálních a ekonomických práv převažují v různých společnostech a jaká nápravná opatření jsou pro ně k dispozici? – To jsou otázky, týkající se lidské důstojnosti, spravedlivých mezd, rovného rozdělování, přístupu k rozvoji, omezování osobní svobody, otázky týkající se moci, korupce, chudoby atd.

Nedávno, jak jsme slyšeli v předchozím příspěvku, uvedla encyklika papeže Františka Laudato si hlubším způsobem do popředí otázky péče o životní prostředí a klimatické změny a klade svědomí světa otázky o jednotě Stvoření.

Základní premisou, z které katolická sociální nauka vychází je, že lidský jedinec je základem, příčinou a cílem každé společenské instituce (citát papeže Jana XXIII. z encykliky Mater et magistra z roku 1961). Člověka stvořil Bůh k obrazu svému, což člověku dává důstojnost, přesahující všechno ostatní ve stvořeném vesmíru. Proto nikdo, dokonce ani člověk sám, ani žádný systém či instituce, nemá právo tuto důstojnost porušit. Toto vytváří negaci názorů některých lidí, že duchovní rozměr křesťanství je jediná cesta a ukazuje, proč katolická církev neomezuje svou činnost pouze na záležitosti duchovní, ale zabývá se také záležitostmi pozemskými. Katolická sociální nauka je tedy odpovědí katolické církve na společenskoekonomické a politické problémy, kterým svět čelí. Přispěla k probuzení vědomí křesťanů, že pozemské záležitosti, ať se jedná o politiku, ekonomii, vědu, umění, životní prostředí, pracovní záležitosti, obchodní nebo nadnárodní otázky, mají morální rozměr. Papež Pavel VI. to potvrzuje v exhortaci Evangelii nuntiandi z roku 1975, kde napsal, že člověk, který má být evangelizován, není abstraktní bytostí, ale podléhá sociálním a ekonomickým otázkám.

Ačkoliv katolické sociální učení už jen ze své podstaty nenavrhuje konkrétní opatření nebo nepředepisuje konečná řešení, vytváří povědomí, ukazuje cesty a obecně přináší normy a principy pro uvažování a vytváření úsudku. Lidé jsou tak schopni objevovat nová řešení a mohou dát konkrétní formu odpovědnému křesťanskému životu.

Nyní několik slov o katolickém sociálním učení. Chci nejdříve uvést, že ne všechny papežské encykliky jsou považovány za encykliky sociální, že mají sociální rozměry. Mezi takové papežské dokumenty patří například encyklika Pia XI. Divini Redemptoris, dále Dignitatis humanae (encyklika Pavla VI. o náboženské svobodě z roku 1965) a Gaudium et spes (pastorální konstituce Radost a naděje, dokument II. vatikánského koncilu z roku 1962 - pozn. ed.), Evangelium vitae Jana Pavla II., Deus caritas est (Bůh je láska, vydaná v lednu 2006) Benedikta XVI. a Lumen fidei papeže Františka (Světlo víry, napsal ji společně se svým předchůdcem Benediktem XVI. v roce 2013). Tyto nejsou zahrnuty do sociálního učení Církve.

Také bych chtěl poukázat na to, že každá papežská encyklika popisuje a vysvětluje záležitosti současného světa, ve kterém byla sepsána. Sociální encykliky se takto staly morální odpovědí na utrpení, které vytvořili lidé v systémech s vládnoucí ekonomikou a politikou. Které jsou klíčové papežské sociální encykliky? Je to Rerum novarum, Quadragesimo anno o obnově společenského řádu (autorem je papež Pius XI.), už jsme slyšeli i o encyklice Mater et magistra (Křesťanství a společenský pokrok - encyklika Jana XXIII. z roku 1961); Pacem in terris čili Mír na zemi o nastolení všeobecného míru rovněž od Jana XXIII.; Populorum progressio, Laborem exercens, Solicitudo rei socialis, Centessimus annus, Caritas in veritate a nakonec Laudato si. To jsou hlavní sociální encykliky, kterými se Církev v těchto ohledech řídí.

Principy katolického sociálního učení

Jsou docela početné. Jeden princip může mít několik odvozenin a variant, z nichž každou lze použít samostatně v odpovídajícím kontextu. Někteří církevní učenci došli k číslu 26, jiní k číslu poněkud nižšímu. Ale ať už je počet principů větší či menší, důležité je, drazí přátelé, že se všechny zaměřují na vznešenou lidskou důstojnost. Sotva by se zde našel jediný princip, jehož hlavním cílem by nebylo prosazování lidské důstojnosti. Kompendium katolické sociální nauky uvádí následujících šest principů:

Princip lidské důstojnosti, princip obecného dobra, princip univerzálního určení statku, princip subsidiarity, princip participace a princip solidarity. Dovolím si věnovat několik slov každému z těchto principů.

Princip lidské důstojnosti praví, že každý člověk se rodí svobodný, stvořený Bohem a Bohu patřící. Dostává od něj důstojnost, kterou mu nelze vzít.

Princip obecného dobra je definován jako suma sociálních podmínek, které umožňují lidem, ať již skupinám nebo jednotlivcům, dosáhnout naplnění ve větší míře a snadněji. Tento princip hovoří o tom, že vůle a snaha společnosti zůstat ve službách lidských bytostí na všech úrovních zaručuje, že jejím prvotním cílem je dobro všech i každého jednotlivého člověka. Tento princip nás učí, že společnost je skutečně zdravější, když se v ní lidem daří na základě respektování práv a povinností lidí.
Princip univerzálního určení statků říká, že statky stvořené Bohem pro všechny lidi by měly plynout ke všem stejným dílem podle principu spravedlnosti a lásky. Učí nás, že Země a vše, co je na ní vytvořeno, je zde pro všechny lidi. A dále, zatímco soukromé vlastnictví je přijatelné, je zde též odpovědnost zajistit, aby všichni měli dostatek, aby mohli důstojně žít.

Princip subsidiarity nám říká, že je špatné, vzít jednotlivci a dát komunitě to, čeho může dosáhnout soukromé podnikání a průmysl. Učí, že lidé by měli mít svrchovanost a kontrolu nad svými vlastními statky, protože se angažují v podnikání proto, aby zlepšili své podmínky a blahobyt. Dále učí, že lidem by mělo být umožněno dělat věci, které jsou schopni dělat sami, aby měli pocit vlastní důstojnosti a těšili se z něj.

Princip participace stanoví, že příspěvek každého občana, buď jako jednotlivce nebo ve spojení s ostatními přímo nebo v zastoupení, má zásadní důležitost pro kulturní, ekonomický, politický a společenský život komunity, ke které náleží. Tento princip praví, že všichni lidé mají právo na to, aby jim nebylo bráněno v provádění toho, co je nutné k naplnění jejich života, jako je práce, vzdělávání a jako je politika. Jedinečný dar, který byl dán každému jednotlivci, musí být využit k podpoře lidstva a toho můžeme dosáhnout, pokud se jednotlivcům umožní podílet se na činnostech a rozhodnutích, která je ovlivňují.

Princip solidarity praví, že společnost je nejsilnější tehdy, když veškeré její prvky nebo členové vyvíjejí společnou snahu, vedoucí k dosažení dobra pro společnost. Říká, že k lidskému rozvoji nebo pokroku nedochází v důsledku izolovaného úsilí. Když lidé poznají síly, které je spojují, spíše než rozdělují, jsou schopni přesně plnit potřeby všech, včetně slabších členů. Správně pochopená a v život uváděná solidarita může dodat chybějící součást nevítanému chování bohatých vůči chudým v jednotlivých zemích i za jejich hranicemi.

Jak se tyto principy uplatňují v Africe?

Začnu krátkým přehledem, jak vypadala Afrika před získáním nezávislosti. Bylo to období ve znamení zápasů a nepokojů. Afričané se snažili stát pány vlastního osudu. Pro tuto dobu bylo typické porušování lidských práv nejrůznějšími způsoby. S Afričany se v jejich vlastní zemi zacházeli kolonialisté jako s druhořadými občany. Přírodní zdroje kontinentu byly plundrovány, aby mohly zásobovat západní továrny. Přitom Afričané, kteří pracovali v těžařských společnostech, byli krutě ponižováni. Většinou se na ně nahlíželo jako na výrobní prostředky, než na ty, kteří je používají. Měli dlouhou pracovní dobu, ale pobírali ubohý plat. Žili v nuzných chatrčích blízko místa těžby a často bez svých rodin. Zakládání odborů bylo zakázáno a práce Afričanů byla využívána k budování infrastruktury, která měla většinou sloužit kolonialistům nebo usnadnit vývoz přírodních zdrojů z kontinentu. Za takových podmínek všude převládala chudoba, objevovaly se nemoci v důsledku bídy a životních podmínek, ve kterých většina Afričanů žila. Většina bojů za svobodu byla velice násilná a ještě více umocňovala porušování lidských práv na obou stranách toho boje. Mnoho Afričanů bylo zabito nebo zatčeno a uvězněno v nelidských podmínkách. Vědělo se, že se lidské bytosti mohou změnit, když se stanou uvědomělými díky vzdělání. Ovšem jen velmi málo Afričanů mělo možnost chodit do školy. Byl omezen dokonce i rozsah vzdělání, které se zaměřovalo spíše na službu koloniální správě, než na zlepšování životních podmínek spoluobčanů. Kolonialisté v Africe, Americe i jiných zemích byli nepřátelští k vykořisťovaným domorodcům a papežové se začali o tuto situaci zajímat.
Co se stalo po získání nezávislosti? S velkými nadějemi se očekávalo, že se situace v Africe změní. Když se zbaví kolonialistů, bude se žít lépe. Bohužel ale politická nezávislost Afriky nepřišla společně s nezávislostí ekonomickou. Vykořisťující hospodářské struktury přetrvaly i pod dozorem afrických politiků a obchodníků, kteří bohužel byli jedna ruka s bývalými kolonialistickými vykořisťovateli. V dnešní Africe se přírodní zdroje kontinentu zhodnocují na místě velmi málo; pracovní místa se vytváří všude, jen ne na africkém kontinentu. Většina bohatství se vyváží do zahraničí a tam se vytváří i pracovní místa. Z mé země se vyváží zlato, ropa, téměř všechno v surové formě a zpracovávají se kdekoli jinde, jen ne u nás, takže máme velké problémy s nezaměstnaností. Naše nezaměstnanost vychází z toho, že se u nás nepřidává hodnota těm u nás vytěženým přírodním zdrojům. Ačkoliv jsou pracovní podmínky dnes relativně lepší, než v době před získáním nezávislosti, stále zde existuje utrpení a deprivace, absence základních potřeb. Mohly by být výrazně menší, kdyby nebylo tak vysoké korupce a chamtivosti vysokých úředníků v politice. Hovořím zvláště o politicích, kde je opak spíše výjimkou, než pravidlem.

Kromě toho prošla Afrika po získání nezávislosti bohužel utrpením mnoha válek, teroristických operací a povstání. V důsledku toho dále pokračuje porušování lidských práv, zejména žen a dětí. Zatímco tu hovoříme, probíhá válka v jižním Súdánu, Kongu, Ugandě, Burundi a ředě severoafrických zemí včetně Libye. Probíhají teroristické akce v Nigérii, Kamerunu, Somálsku, Keni, Nigeru a opět na severu Afriky. To je záležitost, která přispívá k občanským sporům a nepokojům v Africe. Hlavy státu např. Robert Mugabe v Zimbabwe, Abdul Aziz Jemus Junkung Jammeh v Gambii a v poslední době Pierre Nkurunziza v Burundi a další politikové manipulují ústavami, aby mohli v úřadě setrvat déle, než byl jejich původní mandát. Všechno tohle přispívá k dalšímu porušování lidských práv a důstojnosti lidí. Obyčejní lidí v těchto zemích v důsledku válek, teroristických akcí a bojů mezi jednotlivými politickými stranami nadále trpí. Jen proto, že se například president rozhodne prodloužit si mandát o další čtyři roky a pak mění ústavu, aby mohl v úřadu zůstat nejen čtyři roky, ale doživotně. To jsou problémy, které nás v Africe tíží.

Není pochyb o celosvětovém přijetí, kterého se dostalo sociálním encyklikám a ačkoliv to není systematicky dokumentováno, celosvětový vliv katolické sociální nauky je mnohem širší, než se obecně uznává. Má se za to, že napomohla vytvářet mezinárodní deklarace a úmluvy a v některých případech napomohla k zhroucení ideologií a ke změně politické kultury. Některé z jejich dopadů vidíme v legislativách, týkajících se lidských práv, zaměstnání a nároků zaměstnanců, přijetí pozitivnější podnikatelské etiky v oblasti dělení zisku a výplaty mezd a také rozvoje.
Například deklarace Spojených národů o lidských právech odráží princip lidské důstojnosti z katolické sociální nauky. Skutečně není pochyb, že Rerum novarum ovlivnilo obsah i přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Spojených národů. Dokazuje to celá řada nápadných podobností mezi encyklikou a články Deklarace, které pojednávají o lidské důstojnosti a lidských právech. Deklarace Spojených národů byla vydána v roce 1948 po vydání Quadragesimo anno a přesně odráží koncepty, obsažené v Rerum novarum. Mnoho afrických zemí začlenilo principy této deklarace do svých ústav. Jiná věc je, jestli se v intencích těchto principů vždy jedná, ale důležité je, že jsou zahrnuty do ústav. Znamená to, že katolická sociální nauka měla na Afriku vliv, i když ne vždy přímý.
Afrika je část světa, jejíž paradigmata rozvoje byla pozměněna katolickou sociální naukou, o tom není pochyb. Například díky vlivu KSN nahradila měřítka lidského rozvoje (jako např. Human Development Index, neboli komplexnější měřítka kvality života), čistě ekonomické ukazatele, jako je například průměrný příjem na osobu (Average income per capita). Ekonomové a odborníci společenských věd neustále zpřesňují měřítka lidského rozvoje zaváděním pomocných měřítek, zaměřených na lidskou svobodu, spravedlnost, mír, bezpečnost, politickou vládu, ekonomickou svobodu, volební demokracii a zastupitelské vlády, což jsou všechno koncepty, nacházející se v katolické sociální nauce. Komunistické režimy v Africe, které zakazovaly soukromé podnikání, nyní uznávají právo lidí na soukromé podniky a vlastnictví soukromého majetku. Mnohé africké země v současné době mají programy, sice nedokonalé, ale zaměřené na snížení chudoby a zlepšení sociálních podmínek obyvatel. V mnoha oblastech konfliktů se zvýšilo úsilí k dosažení míru a bezpečnost se považuje za důležitou součást rozvoje a pokroku. Záležitosti ochrany životního prostředí jsou nyní považovány za nesmírně důležité v mnoha afrických zemích, zvláště v těch, které podepsaly důležité mezinárodní protokoly o zachování a ochraně životního prostředí.

Katolická sociální nauka měla dopad i na udržitelný rozvoj v Africe. Udržitelný rozvoj je definován jako rozvoj, který splňuje potřeby současnosti, aniž by se ohrozila schopnost budoucích generací plnit své vlastní potřeby. Je založen na šesti principech, týkajících se lidí, důstojnosti, prosperity, spravedlnosti, partnerství a planety a všechny mají tendenci odrážet principy KSN. Stručně shrnuto - principy udržitelného rozvoje se zaměřují na tyto cíle:

Na lidi - má se zajistit zdravý život, znalosti, začlenění žen a dětí. Týká se důstojnosti, kde je potřeba skoncovat s chudobou a bojovat proti nerovnosti. Týká se prosperity, kde je potřeba vytvořit silnou inkluzivní, transformační ekonomiku.

Dalším cílem je spravedlnost, která má podporovat bezpečnou, mírovou společnost a silné instituce. Partnerství má katalyzovat celosvětovou solidaritu v oblasti trvale udržitelného rozvoje.
U principu, týkajícího se planety, je potřeba chránit ekosystémy pro všechny společnosti a budoucí generace.
Pro srovnání - principy trvale udržitelného rozvoje odpovídají principům participace, obecného dobra, subsidiarity, solidarity a univerzálního určení statků v KSN. Ta zpráva Spojených národů, ve které jsou ustanoveny, se nazývá Cesta k lidské důstojnosti a činí z lidské důstojnosti základní cíl jak udržitelného rozvoje, tak KSN. Je nutné říci, že nejdůležitějším posláním udržitelného rozvoje a jeho dopadu na lidi je plnění potřeb lidských bytostí, stejně jako je tomu v KSN. 17 cílů a téměř 170 úkolů trvale udržitelného rozvoje se zabývá důstojností a spravedlností z hlediska sociálního začlenění, transformací ekonomik z hlediska plné zaměstnanosti a spravedlivých pracovních podmínek pro všechny a z hlediska udržení integrity Stvoření také ochranou životního prostředí - v zájmu budoucích generací. To vše odráží ideály KSN. Celkový vliv KSN tedy nelze podceňovat, ani nelze podceňovat její schopnost transformovat společnost.

Na závěr chci říci, že jsem se pokusil vysledovat počátky KSN, její účel, růst prostřednictvím encyklik vytvořených papeži v průběhu času jakožto morální odpovědi Církve na převažující ekonomické a politické okolnosti v dané době. Hovořili jsme zde o principech, na kterých nauka stojí, které se zaměřují na lidskou důstojnost a o tom, jak KSN přispívá k myšlení o lidské důstojnosti a rozvoji. Apeluje na lidské svědomí a ovlivnila legislativu a aktivity, vedoucí ke zlepšení blahobytu lidstva a ještě stále čeká na přijetí na takové úrovni, která bude odpovídat jejímu významu a potenciálu. Vývoj, dnes jednoduše charakterizovaný jako cesta k lidské důstojnosti a chápaný v kontextu udržitelnosti, odráží témata, která jsou dlouhodobě ve středu zájmu KSN, jako např. zaměření na chudobu, fyzickou integritu, spravedlnost, mír a etiku v podnikání. Cíle Agendy pro udržitelný rozvoj Spojených národů, nastíněné do roku 2030, se příliš neliší od ideálů všezahrnujícího lidského rozvoje, dobře vyjádřených papežem Benediktem XVI. v encyklice Caritas in veritate.
Jelikož většina afrických zemí přijala články Deklarace Spojených národů do svých ústav a prostřednictvím Africké unie podepsala Cíle trvale udržitelného rozvoje do roku 2030, můžeme s jistotou tvrdit, že KSN ovlivnila a bude nadále ovlivňovat rozvoj na africkém kontinentě.
Vážení přátelé, bratři a sestry, děkuji vám za příležitost, hovořit na tomto semináři.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dr. Edward Aloysius Prah, Ghanský předseda mezinárodního sdružení katolických mužů - Unum omnes (International Council of Catholic Men) se sídlem v Římě. Viz.: http://www.unum-omnes.org/un/.