Církev a peníze ve středověku - PhDr. Roman Zaoral

Ilustrace
Téma: Vzdělání, Společnost, Historie
Vydáno: 7.2.2020
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Vztah církve k penězům byl od počátku ambivalentní, nicméně aktuální se problematika peněz stala až v průběhu všeobecné monetizace středověké společnosti ve 13. století, kdy se v důsledku objevu velkých zásob stříbra a zlata ve střední Evropě začaly mince vybíjet v miliónech či dokonce v desítkách miliónů kusů. Na jedné straně známí středověcí učenci jako Tomáš Akvinský (1225–1274), dominikánský filosof a teolog scholastické tradice, či Mikuláš Oresmus (c.1325–1382), biskup z Lisieux a kancléř francouzského krále Karla V., kritizovali vysoký úrok označovaný jako lichva, na straně druhé papežská kurie ve snaze vybírat co nejefektivněji církevní desátek angažovala na počátku 13. století kupce z Říma a o něco později také z Florencie a Benátek, aby zajišťovali náročné logistické operace spojené s výběrem poplatků. Předmětem kritiky byl zejména způsob nabývání lichvářských peněz: za nepřijatelný byl považován fakt, že lichvář vydělává, i když spí, o svátcích i o nedělích, aniž by na to vynaložil sebemenší námahu či opotřeboval jediný pracovní nástroj. Zdrojem lichvářova bohatství je totiž čas, tedy boží kategorie, kterou využívat ve svůj prospěch člověku nepřísluší.

Půjčování peněz na úrok bylo na IV. lateránském koncilu v roce 1215 křesťanům oficiálně zakázáno a obchod s penězi se měl stát doménou židovské komunity. Zákazem lichvy církev nepřímo podnítila rozvoj bezhotovostního platebního styku formou směnek, v nichž byl úrok skryt. Platby tohoto typu se uplatnily v ekonomicky nejvyspělejších částech pozdně středověké Evropy, zejména v Itálii a ve Flandrech. Ve střední Evropě se platilo výhradně hotovými penězi, které se v důsledku absence bankovních domů ukrývaly do země. Navzdory oficiálním proklamacím financování papežské kurie a řady dvorů evropských panovníků nadále zajišťovali křesťanští podnikatelé a bankéři, převážně z Florencie. V důsledku narůstající potřeby peněz ve společnosti v období pozdního středověku a s ní i stoupajícího povědomí o jejich užitečnosti v praktickém životě doznal pohled na úrok určitých změn. Věřitelé potřebu úroku ospravedlňovali rizikem nesplácení pohledávek ze strany dlužníků. Riziko bylo skutečně veliké. Asi nejznámější je případ anglického krále Eduarda III. (1312–1377), jehož dluhy u florentských bankovních domů Bardiů a Peruzziů dosáhly v souvislosti s vedením dvou válečných výprav do Nizozemí v letech 1338–1340 astronomické sumy 400 000 liber, tedy částky, která byla fakticky nesplatitelná.

  1. nesplácením vysokých půjček se florentští finančníci potýkali i v „stříbronosných“ Čechách, kam je v roce 1299 zlákala vidina snadného zisku. Vytvořili zde řádnou obchodní a finanční společnost, která fungovala jako banka spravující roční renty ze stříbrných dolů a z mincovny. Nicméně očekávání pohádkových zisků v zemích „stříbrného“ krále se zřejmě nenaplnila, neboť v roce 1311 se jeden z členů florentského konsorcia do Čech vrátil, aby vymáhal své pohledávky. Dlužili mu mnozí. V roce 1316 pak král Jan Lucemburský (1310–1346) přiznal dluhy svých předchůdců na českém trůně, jež v té době dosahovaly částky 28 000 hřiven stříbra. Taková suma byla nevymahatelná a její nesplacení dovedlo zřejmě florentské finančníky k bankrotu.

Klíčovou pozici v organizaci papežských sbírek ve střední Evropě zaujímaly Benátky, jež byly v letech 1250–1500 nejvýznamnějším evropským centrem v obchodu s drahými a barevnými kovy. Peníze shromážděné v Rakousku, Uhrách, Polsku, Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly posílány do Říma přes Benátky. Druhým významným obchodním centrem zprostředkujícím transfer papežských sbírek byly Bruggy ve Flandrech, kam byly posílány peníze z Pobaltí a západní Evropy. Během avignonského papežství (1309–1377) byla zprostředkovatelská role Benátek na čas oslabena ve prospěch Brugg, kam směřovaly i peníze ze střední Evropy. Pokud desátky nebyly vybrány přímo ve zlatě, došlo ve Florencii k výměně stříbrných mincí za zlaté a v této podobě byly pak odeslány Apoštolské komoře v Římě.

Papežské desátky se začaly v českých zemích vybírat na konci dvacátých let 13. století. Díky vlivné osobnosti Bruna ze Schauenburku, olomouckého biskupa (1245–1281) a nejbližšího spojence českého krále Přemysla II. Otakara (1253–1278), se v roce 1261 stal olomoucký biskupský dvůr dokonce místem, kde byly uloženy peněžní prostředky vybrané ve jmenovaných zemích střední Evropy, a Bruno byl pověřen papežem Urbanem IV. (1261–1264), aby ve spolupráci s papežským nunciem zajistil jejich transfer z Olomouce do pokladnice při bazilice sv. Marka v Benátkách. Není pochyb o tom, že soustředění tak velkého množství peněz podpořilo rozvoj dálkového obchodu v Olomouci. Spolupráci mezi papežskými kolektory a kupci potvrzuje privilegium na stavbu kupeckého domu v Olomouci, vydané v roce 1261 králem Otakarem i nálezy benátských grošů a benátského skla ze stejné doby v prostoru katedrálního návrší. Navíc z roku 1262 pochází zpráva o tom, že Přemyslův dvůr byl v kontaktu s papežským bankéřem Dulcis de Burgo, kupcem z Florencie, který vyrovnal králův dluh kurii, který vznikl v souvislosti s rozvodem Přemysla II. s jeho první manželkou Markétou Bábenberskou a s legalizací jeho tří nemanželských dětí. Většinou však prostředky sebrané ve střední Evropě byly soustředěny ve Vídni, která si tuto pozici díky výhodnější poloze na Dunaji udržela po několik desetiletí.

  1. od raného středověku přinášeli poutníci do Říma značné množství mincovního kovu, který dokázal saturovat hospodářské potřeby města do té míry, že zde papežové dlouho razili vlastní mince jen příležitostně. Zejména v jubilejním roce 1400 byl příliv snadno přenosných mincí mimořádný. A nešlo jen o poutníky. Další peníze plynuly do Itálie s cestami kněží, diplomatů, vojáků či studentů. V tak velkém počtu mincí nejrůznější kvality bylo třeba se vyznat. Zajímavé svědectví o tom, jak italské kláštery pečovaly o finanční prostředky římských poutníků, přináší Poutnická kniha ze Sieny, vedená místními dominikány v letech 1382–1446. Poutníci si v tamním klášteře ukládali část svých peněžních hotovostí jako rezervu na zpáteční cestu a příležitostně si zde také vyměňovali zlaté mince za místní drobné určené k nákupu zboží každodenní spotřeby. Na rozdíl od moderní banky však tyto volné finanční prostředky nemohly být z výše zmíněných teologických důvodů použity k investicím, a proto ležely v klášteře jako mrtvý kapitál, s nímž řeholníci mohli nakládat pouze v případě, že poutník na cestě do Říma zemřel bez dědiců.

V první polovině 15. století byla Evropa zasažena výrazným poklesem zásob drahých kovů na jedné straně a dlouhodobými válečnými konflikty (Stoletá válka na Západě a husitská revoluce ve střední Evropě) na straně druhé, které odčerpávaly značné množství finančních prostředků. Všeobecný nedostatek peněz se stal typickým rysem každodenního života a vyústil v depresi, jež zasáhla všechny sociální vrstvy, církev nevyjímaje. Za této situace rostl význam židovského úvěru.

Prodej ročních rent představoval výnosnou formu peněžních půjček, kterou církev nepovažovala za lichvu. Nařízení o lichvě se v době nedostatku peněz všeobecně uvolňovala. Sama církev prosadila, že lichva je přípustná, pokud úrok nepřekročí určitou, pevně stanovenou hranici. Za „křesťanský“ se zpravidla považoval úrok do 10%. Za těchto podmínek se židovští věřitelé stávali nevítanými konkurenty, zejména při malých peněžních transakcích; napětí mezi Židy a křesťany vzrůstalo.

Rejstřík olomouckých židovských věřitelů vedený v letech 1413–1428 dokládá široké spektrum dlužníků. V zápisech o půjčkách, jichž je celkem 1150, vystupují zástupci jak bohatých, tak chudých řemesel, ale také hostinští, apatykáři, představitelé městské inteligence (písaři, advokáti, notáři, učitelé) a dokonce i klerici (převor dominikánského kláštera) a samotní věřitelé. Pro mnohé z nich byla lichva nutností. Hlavní obtíž přitom nepředstavovala suma jako taková, ale hrozba zpožděných splátek.

Úvěr měl trojí podobu: šlo buď o půjčky hotových peněz, o zástavní půjčky nebo o obchodní transakce se zbožím. Neustále vzrůstající daňové zatížení Židů ze strany krále se promítlo do rostoucích nákladů jejich úvěru. Židé obvykle požadovali jako úrok z každé půjčené kopy či hřivny jeden groš týdně, což zdůvodňovali tím, že musí na různých poplatcích odvádět víc než křesťané. Průměrné roční zdanění úvěru pak dosahovalo 86 % z jedné kopy, respektive 81 % z jedné hřivny. Z jedné kopy (60 grošů) tak dlužník za rok zaplatil 112 grošů, z jedné hřivny (64 grošů) 116 grošů. Větší půjčky při tak masivním úvěru proto přivedly dlužníky dříve či později k bankrotu. Protože se finanční situace dlouhodobě nelepšila, vyvinuli měšťané velký tlak na krále, aby vyhnal Židy z města, a v roce 1454 byli moravští Židé skutečně donuceni opustit královská města.

Snaha poskytnout sociálně slabším obyvatelům města půjčky za co možná nejnižší úrok přivedla františkánské řeholníky v Itálii k myšlence založit vlastní neziskovou organizaci zvanou Monte di pietà. Šlo v podstatě o zastavárnu, poskytující menší úvěr na mírný úrok, výměnou za zástavu. Důsledkem rozvoje zastaváren tohoto typu byla demokratizace peněžních služeb, neboť do té doby fungovaly banky především pro potřeby bohatých kupců a patriciátu. Příběh italské Monte di pietà je pozoruhodnou ukázkou zrodu nové instituce, která fungovala jako nezisková, měla stanovený limit výdajů a případný zisk převáděla jiným dobročinným organizacím, nebo ho využívala k rozšíření sítě poboček, popřípadě k navýšení kapitálu. Díky konzervativní strategii se tyto zastavárny postupem času rozrostly v důvěryhodné a solidní finanční instituce. Není náhodou, že dvě nejstarší dosud fungující banky vznikly právě z těchto dobročinných organizací.

Význam slova monte pochází z latinského mons, čili hora, v italštině v přeneseném významu značí velké množství, v tomto významu velké množství kapitálu. K velkému rozmachu užívání pojmu monte pro určité typy veřejných fondů došlo ve vrcholném středověku. Prvními monte byly tzv. Monte communale, fondy, které financovaly veřejný dluh. Nejstarší vznikl v polovině 12. století v Benátkách pod názvem Mons profanus. Jeho účelem bylo vyrovnání schodků veřejných výdajů vzniklých v důsledku válek mezi papežem Alexandrem III. a císařem Friedrichem Barbarossou. K těmto všeobecně akceptovaným investičním fondům se od poloviny 15. století přidala i Monte di pietà. Byla založena dvěma františkány roku 1462 v Perugii a záhy byly podobné instituce budovány i v jiných městech. Nejvýznamnější z nich působila ve Florencii. Monte neměla být lichvou, ale bylo nutné a dovolené požadovat při splátce malou částku navíc na chod instituce. Zpočátku byla stanovena na 5 % a měla být použita na úhradu nákladů spojených s provozem organizace.

Činnost monte měla všude velmi podobná a velmi striktní pravidla. Vlastník za zástavu (obvykle drobnost – klobouk, nůž, kniha, kabát, talíř apod.) obdržel půjčku do výše 2/3 ceny zástavy stanovené odhadcem. Vlastník měl zástavu vyplatit během jednoho roku splacením půjčky a úroku. Po roce mohla monte prodat nevyplacené předměty za nejvyšší nabídku ve veřejné aukci. Pokud prodej vynesl více než jistinu a požadovaný úrok, byl přebytek připsán dlužníkovi na účet, odkud si ho mohl vyzvednout. Do monte chodili lidé z různých společenských vrstev, takže u zastavárenského pultu bylo možné potkat lékaře, námořníka, právníka, klerika a občas i příslušníka šlechty. Hlavními propagátory monte byli františkáni, naopak hlavními odpůrci byli jejich tradiční rivalové z dominikánského řádu. Podle dominikánů jakýkoliv poplatek za půjčku, byť určený na náklady chodu instituce, byl úrokem a tedy lichvou.

Hlavním problémem Monte byl nedostatek kapitálu, potřebného pro financování každodenních operací. Církevní sbírky, dary a bezúročné půjčky nepostačovaly. Tyto vklady byly vedeny zvlášť v účetní knize s poznámkou, že věřitel ukládá tuto sumu v Monte „zdarma a z lásky k Bohu“ a s vědomím, že ji může kdykoliv na požádání obdržet zpět. Podmínkou bylo oznámit výběr s měsíčním předstihem. Tato podmínka byla v dobovém bankovnictví dosti neobvyklá, na druhou stranu tehdejší banky držely velmi vysoké rezervy v hotovosti.

Nejstarší dosud fungující banka světa – Monte dei Paschi di Siena – byla založena jako Monte di pietà v roce 1472 a její aktivity přešly později pod hlavičku Monte dei Paschi. Podobnou historii má i Banca Monte Parma, která svůj vznik datuje do roku 1488, kdy byla založena sv. Bernardinem z Feltre. Na Maltě vznikla monte v roce 1597 a půjčovala na 6% úrok. Ve Španělsku byla založena Monte de Piedad de Madrid v roce 1702 a až do roku 1836 půjčovala bezúročně. Později se vyvinula ve čtvrtou největší španělskou finanční skupinu, nesoucí název CAJA Madrid. V Mexiku byla založena Monte de Piedad soukromým donátorem Pedrem Romerem de Terreros v roce 1775 a rovněž funguje dodnes jako nejstarší americká instituce sociální péče.

Monte představovaly skutečný a dodnes živý kořen moderního drobného bankovnictví, neboť v sobě skloubily možnost uložit libovolnou částku velmi bezpečně formou vkladu „na požádání“, zároveň zpřístupnily úvěr i těm nejchudším za rozumnou cenu. Na rozdíl od dobových obchodních bank (např. medicejské banky), které se orientovaly na finanční operace související se zahraničním obchodem či s financováním veřejného dluhu, monte přijímaly i malé vklady od soukromých osob ze všech vrstev, což byla služba do té doby širší veřejnosti nepřístupná. Vklady sice zpočátku nebyly úročeny, byly ale chráněny proti krádeži a pojištěny ručiteli zaměstnanců monte. V okamžiku, kdy se k původnímu dobročinnému účelu připojilo ještě zhodnocení vkladů, stala se monte plnohodnotnou bankou, rozvíjející své dobročinné poslání prostřednictvím dalších finančních nástrojů.

Jak je tedy zřejmé, církev ve středověku významným způsobem ovlivňovala názor společnosti na způsob nakládání s penězi, zároveň však sama iniciovala rozvoj obchodu a drobných finančních institucí.

Literatura:

Favier, Jean: Zlato a koření. Zrod obchodníka ve středověku. Praha, Garamond 2006.

Svoboda, František: Jak františkáni přispěli ke vzniku evropského bankovnictví, Universitas 2, 2013, s. 9–21.

Zaoral, Roman: Poutníci a jejich peníze na cestě do Říma. Zamyšlení nad edicí Il Libro del pellegrino (Siena, 1382–1446), Theatrum historiae 6, 2010, s. 191–206.

Obálka

Milí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, nové číslo našeho časopisu Dialog Evropa XXI, 1 - 4/2019, které dostáváte do rukou, shrnuje činnost naší akademie za rok 2019. Úvodním příspěvkem tohoto čísla jsou rozhovory k jubileu sv. Cyrila a k tématu sv. Cyrila a Metoděje s arcibiskupem olomouckým Mons. Janem Graubnerem, s nitranským biskupem prof. Mons. Viliamem Judákem a exarchou doc. Mons. Ladislavem Hučkou, administrátorem řeckokatolické církve v České republice. Hlavní témata představují významné akce MSKA pořádané v roce 2019, které byly zaměřeny jak na významná historická výročí, tak i na aktuální témata. Představují významná jubilea roku 2019, jejichž připomenutí jsme zorganizovali či se na nich podíleli. Více se dočtete zde.

Logo CMKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo