Charitní působení a obnova charitního díla ve svobodné společnosti - PhDr. Petr Prinz

Vydáno: 4.8.2021
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Úvod

Po násilné přestávce v činnosti Charit, které byly paralyzovány krátce po komunistickém puči v roce 1948, znamenal rok 1989 novou příležitost k obnově. Církev tuto příležitost využila velmi dobře. Činnost církve navíc byla a je v této oblasti vítána i ze strany veřejných činitelů a společnosti.

Charita má těžký úkol: rozkročit se a žít mezi lidmi tohoto světa a jim soužit, ale přitom kořenit v prostředí církve a do něho se vracet. To je oblast, která zajisté není jednoduchá a přináší i některé nezdary. Spolkový duch, který panoval v období první poloviny 20. století, se při obnově nestal samozřejmou součástí nové struktury.

Přesto se domnívám, že Charity můžeme považovat nejen za v borné poskytovatele sociální, zdravotní i humanitární pomoci, ale především za zdroj hodnot pro naši společnost a někdy i pro církev.

V následujících řádcích krátce popíšu situaci související s obnovou, hodnotové ukotvení Charit a smysl jejich postavení v církvi i společnosti.

Vývoj a postavení charitních sociálních služeb v 90. letech[1]

Naprostou většinu charitních aktivit tvoří sociální služby, ty se v naší společnosti po společenských změnách souvisejících s pádem komunismu rozvíjely bez právního rámce. Po zásadních politických změnách v roce 1989 se stále více ukazovala intenzivní potřeba redefinování rámců sociálních služeb a celého systému sociální péče, jehož novým prvkem bylo fungování charit, občanských sdružení a následně i obecně prospěšných společností. Jejich role v té době byla nová a procházely překotným vývojem. Oproti tomu vývoj na poli velkých státních institucí se příliš nekonal. Až na výjimky, kterými byly organizace měnící se podle nejnovějších trendů, fungoval státní systém bez větších změn.

1. Společenská situace

Jsou příležitosti, které se často neopakují. To můžeme říct právě o situaci po pádu totality. Začátek devadesátých let, dalo by se říct „privatizační období“, umožnil raketový start kromě charity i mnoha dalším křesťanským i jiným neziskovým organizacím (Diakonie, Armáda Spásy, Naděje a řada občanských sdružení). S nadsázkou řečeno probíhala privatizace i na poli pomoci druhým, provázena byla množstvím inovací. Otevřenost společnosti a především nedostatek mnoha služeb, na něž socialistické zřízení nemyslelo, nejen že umožnil, ale přímo vyzýval k zaplnění děr sociální sítě. Před rokem 1989 bylo těžiště sociálních služeb ve velkých ústavech sociální péče a domovech důchodců. Charita významně přispěla k rozbourání monopolu a rychle ustavila doslova nový systém sociálních služeb, které rostly jako houby po dešti navzdory legislativní nepřipravenosti nebo nejasnosti grantových systémů. Před společností vyvstaly nové problémy jako bezdomovectví, drogy a nezaměstnanost. Standardní služby vycházející navíc z totalitních zákonů a ministerských vyhlášek (platných mimochodem do roku 2006) neuměly reagovat na někdy dramaticky se rozvíjející potíže. Síť služeb pro bezdomovce nebo drogově závislé vznikla v zásadě pouze jako reakce občanské společnosti a v některých výjimečných případech jako aktivita osvícených obecních samospráv. Postupně se nárůst počtu služeb stabilizoval. Organizace směřovaly k rozvoji kvality. Neubráním se myšlence, že právě tento sektor, zastupující často „občanskou společnost“, byl a je nositelem etiky a hodnot, které z oblasti sociálních služeb zasahují i do dalších oblastí.

2. Majetková situace

Majetková situace v počátcích nebyla dobrá, organizace téměř ničím nedisponovaly. Můžeme vysledovat některé základní zdroje v získání majetku. V některých lokalitách posloužil jako základní zázemí majetek Charit získaný z restitučních nároků (především formou individuálních žalob). Jednalo se o majetek farností nebo i Charit, který byl zabaven po nástupu komunismu. Oproti tomu však bylo nutné řešit situaci státních zařízení, které sídlily v objektech patřících především církevním institucím po první vlně restitucí na začátku 90. let. V podstatě se jednalo o pozitivní stimul, který některé služby přesunul do důstojnějšího, nového prostředí, protože bylo nutné pro ně zázemí vybudovat tzv. na zelené louce[2].

Některé objekty získaly Charity od místních samospráv (obcí a měst). Důležitým způsobem získání zázemí byly (a jsou dodnes) dlouhodobé nájmy prostor.[3] U řady organizací, i když zde nemůžeme mluvit o získání majetku, došlo k přijetí tzv. role provozovatele služeb. Majitelem objektu je zpravidla obec, která ho předá charitě, aby v něm poskytovala své služby (často jsou to domovy pokojného stáří). Některé organizace se pro svou potřebu rozhodly zakoupit objekty. Někdy na ně přispěli sponzoři a dárci, levnější z nich pak bylo třeba rekonstruovat. Časem se začaly objevovat i nemovitosti jako odkazy z dědictví.

Vybavení jednotlivých nových služeb se zpočátku realizovalo především ze zahraničních zdrojů (z Německa, Rakouska, Nizozemí, Francie, USA a řady dalších zemí). Po pádu totality projevily demokratické země západní Evropy a Severní Ameriky zájem o situaci u nás. Obzvláště církevní instituce, které nemohly být v kontaktu s místními církvemi za železnou oponou, se setkávaly s podporou a pomocí, bez níž by start mnoha aktivit nebyl vůbec možný. Časem (na přelomu století) se ekonomická pomoc stále více přesouvala do méně rozvinutých zemí a v současnosti se nás téměř netýká. Naopak jsme se stali zemí, která pomoc chudším zemím poskytuje.

Nemalou měrou se podílely na realizaci mnoha služeb okresní úřady a obce. Často byly právě tyto úřady iniciátory vzniku nových služeb a dále pomáhaly jejich rozvoji. Postupně se do financování sociálních služeb zapojovala ministerstva, především MPSV. Zpočátku nebyly systémy financování hlouběji propracované. Ke konci devadesátých let však byla grantová schémata stále více provázena přísnými podmínkami. Postupně se k nám dostávaly evropské zdroje. Po vstupu ČR do EU jejich význam a objem prudce vzrostl. Požadavky na projekty evropských programů jsou podstatně náročnější než požadavky krajů a obcí. S rostoucím zastoupením veřejných financí v rozpočtech charitních služeb se zmenšuje procentuální podíl financí získaných ze sbírek a darů. V začátcích pomohly sbírky nastartovat a udržet řadu služeb. V dnešní době pomáhají v rozvoji služeb například v případě investic, které jsou obtížně financovatelné, při krizových výpadcích, na úhradu provozních nákladů ovšem zdaleka nepostačují.

Nutno ale říct, že až do přijetí zákona o sociálních službách v roce 2006, se systém financování téměř nezměnil. Přestože se mluvilo o transformaci i v oblasti sociálních služeb, nebyly žádné zásadní kroky na tomto poli realizovány. Nejasnost v nastavení systému je problematickým článkem dodnes. A přestože je již plně v gesci krajů a má mnohem transparentnější pravidla, je i limitem pro vývoj a nastavení služeb.[4]

3. Personální situace

V roce 1990 se objevili první profesionální pracovníci v charitní sféře. Nadšení a entuziasmus počátků začala stále více nahrazovat touha po odbornosti a profesionalitě. Situace vzdělání v oboru sociální práce v celé ČR byla katastrofální. Totalitní režim se na sociální práci hodně podepsal. Za dostatečnou kvalifikaci se považovalo vzdělání se zdravotnickým zaměřením. V průběhu devadesátých let bylo nezbytné posílit odbornost pracovníků, a proto vznikala řada oborů na vysokých školách (Ostrava, Hradec Králové, Praha, Brno, Olomouc). Charita zřídila v roce 1996 pro své pracovníky Vyšší odbornou školu Caritas, která kromě řádných studijních programů denního i dálkového typu realizuje i rozvojové a doplňkové vzdělávání pro pracovníky v sociálních službách.

Současná situace charitních služeb

Charita je bezesporu největší organizací poskytující sociální a zdravotní služby v ČR, tvoří ji v současnosti 301 organizací sdružených pod Charitou Česká republika. Poskytují 816 sociálních služeb, 218 služeb zdravotních (včetně hospicových) a 412 ostatních, podpůrných služeb[5]. Kromě toho se řada z těchto organizací věnuje humanitární pomoci ve 22 zemích světa[6].

Charitu obvykle lidé považují za jednu organizaci, ovšem není tomu tak, je to jakási rodina organizací. Její struktura kopíruje církevní uspořádání. Sdružují se odspodu nahoru. Samozřejmě největší kompetenci v nastavování struktury má vždy diecézní biskup, on sám jednotlivé složky zřizuje a stanovuje jejich úkoly (ať už přímo či delegovaně, např. přes diecézní Charitu).

Při obnově v devadesátých letech vznikaly nové složky velmi rychle a ihned se věnovaly důležitým společenským úkolům. Došlo k preciznímu nastavení struktury ve smyslu institucí. Postupnou profesionalizací se Charity zhostily svých oblastí a našly své místo ve společnosti. Otázkou však je, zda našly své místo v církvi. Jednou z komplikací je přenos odpovědnosti za charitní pomoc na subjekt – charitu - a následně slábnoucí ochota církevních společenství v této věci něco konat. V extrémních případech to může vést až k vymístění dobročinnosti mimo rámec některých společenství.

S tím souvisí i jakési odcizení obou částí, které však mají být organickou součástí církve. Charity se však v důsledku slábnoucího zapojení věřících mohou stát odbornými entitami, které k církvi nemají vztah a ani se k ní nehlásí. Dle mého názoru je tomu tak i proto, že se zapomnělo na význam společenství. V období první republiky bylo charitní dílo v zásadě vždy plodem společenství – spolky sv. Ludmily, činnost řádů, celá řada spolků a fundací zakládaná konkrétními lidmi. V současném modelu právní struktury se ale společenství těžko hledá. Charitu tvoří jmenovaný ředitel, dále pak zaměstnanci, někdy dobrovolníci, charitní rada a to je vše.

Ano myslím, že Charity prošly určitou krizí identity a možná se cítily i církví nepřijímány, v posledních letech se však toto téma stalo prioritou a pracuje se na něm intensivně z obou stran. Nemalý význam má postoj jednotlivých kněží, kteří se mohou stát a stávají moderátory zdravých vazeb mezi konkrétními lidmi i subjekty.

Hodnotové zakotvení a význam Charity v současné společnosti

Od roku 2009 má Charita v ČR svůj kodex[7]. Ten stručně a přehledně popisuje základní zásady[8]:

• důstojnost lidské osoby
• společné dobro
• solidarita
• subsidiarita
• kvalita

Tyto zásady a jejich aplikace jsou pak předpokladem k naplňování hodnot:

• pravda
• svoboda
• spravedlnost
• láska

Kodex se tu a tam v praxi Charit používá, ale bezesporu by si zasloužil revizi, či aspoň zhodnocení, jak jsme pokročili s aplikací našich závazků v praxi. Troufnu si taky říct, že Charity jsou velmi různé a bezesporu pokrývají z této široké palety témat (které kodex dále rozvádí) vždy určitý výsek. Chtít tento celek unifikovat je nesmysl, je dobře, že je tak rozmanitý, i když to někdy v praxi znamená nemalé problémy.

A jak se podívat na význam Charit v naší společnosti? Pán se ztotožňuje s chudými a říká: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst“[9]. Tedy určitě už samotná materiální činnost se stává, je-li ovšem spojena s motivací sloužit Kristu, službou velmi vysokého významu. K tomuto přesahu jsou pak zváni i lidé, kteří víru objevují a hledají. Charita sama není misijní pole, tedy neměla by být. Je to diakonie, služba, hlásání by v ní mělo být jako šafránu. V Charitě by se mělo hlásat evangelium předně činy a zralými vztahy.

Nestačí být velkou a významnou organizací, nestačí dokonce ani získat si respekt a obdiv společnosti či veřejných činitelů. Je třeba růst z kořenů evangelia a být nástrojem církve pro službu potřebným, hledat je, být tvůrčí.

Závěrem chci říct, že se to velmi často daří a pokud ne, kéž dá Pán více síly a světla.

PhDr. Petr Prinz - Absolvoval VOŠs Caritas, a obor Křesťanská sociální práce (Bc.) a Křesťanská výchova (Mgr., PhDr.), věnuje se především problematice bezdomovectví. Od roku 1998 pracuje v sociálních službách, především v Charitě Olomouc (od roku 2002 jako vedoucí Střediska Samaritán; od roku 2019 je ředitelem organizace). Od roku 2016 působil jako řeckokatolický diakon, na konci roku 2020 přijal kněžské svěcení, je administrátorem řeckokatolické farnosti v Olomouci.