Sušilovo dílo vědecké a překladatelské - ThDr. Hynek Šmerda Th.D.

Ilustrace
Téma: Teologie, Historie
Vydáno: 12.10.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

V letošním roce a právě v těchto dnech (2018) uplyne 150 let od úmrtí kněze a teologa Františka Sušila, který byl jednou z nejvýznamnějších osobností náboženského a vlasteneckého života na Moravě ve druhé třetině 19. století. Vliv Františka Sušila se ve své době uplatňoval v širokém spektru nejrůznějších oblastí, zejména v pedagogické činnosti: ovlivnil žáky v brněnském alumnátu, které vyučoval, ale i řadu bývalých žáků a svých přátel v činnosti spolkové a organizační. Nesporný vliv Františka Sušila přesahuje i do tehdejší teologie, jeho přínos výrazně přesáhl hranice brněnské diecéze. Zároveň je však nesporné, že toto jeho celoživotní dílo zůstává dnes poněkud stranou pozornosti ve srovnání se Sušilovou národopisnou činností, projevující se zejména sbíráním a zaznamenáváním národních písní po moravském venkově. Zjistil jsem, že sice krátce po Sušilově smrti byl nejprve kladen důraz na Sušilův přínos jakožto teologa a národního buditele, ale již záhy došlo k upřednostňování Sušilova národopisného díla.

Je nezpochybnitelné, že Sušil a jeho družina po roce 1848 přispěli významným podílem k rozvoji filozofického a teologického bádání, a to nejen v rámci hranic Moravy. Pro upřesnění tohoto tvrzení je však třeba zdůraznit, že se většinou nejednalo o tituly vědecké, ale spíše populárně naučné. Jedná-li se skutečně o pramenné práce a vědecké studie vydané nákladem Dědictví, pak je v tomto podniku publikoval pouze Sušil.

Sušilovo dílo vědecké a překladatelské nespočívá v převratných objevech, ale především ve zpřístupňování pokladu církevní tradice do té doby veřejnosti českojazyčně nevydaného. Jeho největším vzdělávacím dílem, můžeme říci také celoživotním dílem (pracoval na něm téměř 30 let), ve kterém se soustředila vlastní Sušilova teologická práce, je překlad a teologický i historicko-filologický komentář celého Nového zákona, které se tehdy pohybovalo na samé hranici tehdy dosažitelného vědeckého poznání. Vycházel v letech 1863 až 1872 v Dědictví sv. Prokopa v osmi svazcích. Dohromady toto úctyhodné dílo tvoří 2.750 stran, tištěných ve dvou sloupcích! Jenom na základě počtu stran si můžeme udělat představu, kolik práce, úsilí a obtíží stála Sušila taková práce. Přesto zůstával nanejvýš skromný, pokud byla řeč o jeho zásluhách. Přitom někteří označují Sušilův překlad a výklad Písma sv. za dílo epochální…

Brilantním způsobem nám do Sušilova biblického díla dal nahlédnout p. prof. Tichý a p. Mgr. Janalík nám přiblížil Sušilovu kristologii. Já se nyní pokusím doplnit Sušilovo teologické dílo a jeho přínos o jeho překlad Apoštolských Otců, které vyšlo několikrát ve vydavatelském spolku Dědictví sv. Prokopa v Praze. Dále se zmíním o Sušilově aktivitě v oblasti hymnologie a krátce také o Sušilově básnické tvorbě, které svým zacílením, šířeji vzato, patří také do Sušilova bohovědného přínosu. V závěru tohoto referátu přiblížím také některé odborné články, které Sušil publikoval v Časopisu katolického duchovenstva a v Blahověstu.

 

1/ Překlad apoštolských Otců patří společně s překladem a výkladem Nového zákona k Sušilovým nejvýznamnějším naukovým dílům, která se týkají písemné i ústní tradice křesťanské nauky. Už jako mladý kněz si předsevzal, že naší veřejnosti zpřístupní základní patrologickou literaturu – spisy prvních církevních otců, k nimž patří sv. Klement Římský, sv. Ignác Antiochijský, sv. Polykarp, sv. Barnabáš, Pastýř Hermův a další. Na tomto překladu pracoval ještě jako kaplan v Olbramovicích. Jakmile nastoupil v roce 1837 profesorskou dráhu, hned vydal Spisy svatých otců apoštolských.

Tímto svým počinem František Sušil vyplnil na dlouhá desetiletí mezeru v česko-jazyčné teologické knihovně. Stejně jako u jeho překladů hymnů se zde spojuje vědecko-literární motiv, který se prolíná s motivem veskrze praktickým: duchovně-spirituálním, jenž zde obzvláště směřuje ke kněžím, jakožto hlavním adresátům tohoto překladu.

Musíme přiznat, že se Sušilovi po jazykové stránce podařil věrný, přesný a přiléhavý překlad, čímž mu vděčíme za práci, která nebyla prakticky až do poloviny 20. století ničím lepším překonána. Na druhou stranu musíme konstatovat, že hlavní vadou jeho díla je užívání významových i skladebních novotvarů, které se v našem prostředí ani tehdy neujaly a které zároveň tvoří pro dnešního čtenáře poněkud zbytečnou a především téměř nepřekonatelnou bariéru.

Užitečnost této Sušilovy práce dokumentuje skutečnost, že byla vydána ještě kromě 1. vydání z roku 1837 ještě dvakrát – v letech 1849 a 1874. Druhé, „opravené a rozhojněné“ vydání vyšlo roku 1849;[1] Sušil je přepracoval podle Tischendorfova nově nalezeného rukopisu. V předmluvě, kterou datuje „posledním májem 1848“,[2] uvádí učence, kteří v tomto oboru vynikli: „... jmenováni buďte Hefele, Jacobson, Otto, Cureton, Möhler a jj. My ovšem za povinnost jsme sobě kladli, výsledků mužův těch při vydání tomto použiti.“[3] Sušil se zde inspiroval „životodárnou prací“ představitelů tübingenské školy, jejímž nejznámějším představitelem je J. A. Möhler, na jehož dílo Sušil ve svých dopisech často vzpomíná.

Ve Vychodilově životopise Sušila se dovídáme o dalších dílech, ze kterých čerpal. To, že se Sušil během své práce na těchto překladech zaobíral stále novými kritickými studiemi, je dobře vidět hned v úvodu a v poznámkách k jednotlivým textům. Je evidentní, že kriticky využívá všeho, co mu mohla poskytnout tehdejší odborná literatura. Sušil sledoval aktuální vývoj kritických textových stanovisek, a to jak ze strany katolických, tak i protestantských teologů. V jeho díle jsme proto svědky tohoto vývoje. Jako příklad můžeme uvést akta o mučednictví sv. Ignáce, sepsaná průvodci během jeho cesty do Říma, kde byl umučen. Sušil je nejprve pokládá za pravá a připojuje, „že za věku našeho nižádné pochybnosti stranu /sic/ jich více nestává“.[4] V posledním, třetím vydání je jeho tvrzení již výrazně zdrženlivější, byť na pravosti i nadále trvá. Podobně je tomu i s domněnkou, že Ignác byl tím dítětem, které Ježíš dal za vzor pokory svým učedníkům.[5] Sušil to označuje za pouhou pověst, která vznikla nesprávným výkladem Ignácova přívlastku theoforos, bohonosný, ve smyslu trpném (což doslovně znamená „od Boha nesen“). Sušil se proti pantheistickému výkladu tohoto slova ve smyslu činném i trpném výslovně ohrazuje.

Bližší výklady k životu apoštolského Otce a odborné literárněkritické poznámky Sušil uvádí vždy na začátku každé knihy. Vychází z tehdejšího stavu odborných patristických bádání a svůj text bohatě doprovází poznámkami pod čarou. Tak docházíme i ke stinné stránce jeho poznámkového aparátu: Sušil v něm neodkazuje jmenovitě na autory, ze kterých čerpá nebo k jejichž názoru se osobně přiklání, což nám ovšem nyní znesnadňuje snahu zrekonstruovat jeho myšlenkové pochody a často i blíže určit literaturu, k níž přihlížel.

Co se týče současné vědecké ceny tohoto Sušilova díla, je zřejmé, že jeho význam vzhledem k dnešnímu stavu patristických studií je už jen historický. Objektivně si však musíme uvědomit, že první jeho vydání vyšlo v době, kdy u nás nebylo po nějakém soustavném patristickém studiu ani stopy.

V úsilí na poli patrologie se v pozdějších letech na Sušila výslovně odvolává celá řada autorů. Z velkého množství pro přiblížení vybírám jen namátkou několik publikací. Ke stému výročí vzniku brněnského alumnátu vydává Josef Samsour Základy patrologie se zvláštním zřetelem k dějinám dogmatu, kde se v závěrečné části dvou kapitol výslovně odkazuje na Sušila. Dále pak v předmluvě knihy Řehoře Velikého Kniha o správě pastýřské z roku 1909 Klement Kuffner jmenuje Sušila hned na prvním místě: „Tímto způsobem seznámilo se již u nás kněžstvo poněkud více s Otci apoštolskými..., které nám částečně do jazyka našeho převedli a úvody opatřili výteční mužové: Sušil, Bauer, Desolda, Vojáček, Stárek, Sýkora, Jokl, Čelakovský, Herčík a ještě někteří jiní, kteří buď samostatně, neb v různých časopisech uveřejnili delší úryvky ze sv. Otců.“[6] Další zmínku nacházíme v úvodu učebnice slovenského patrologa Jozefa Špirka, jehož učebnice je obdobou českého Samsourova manuálu. Špirko Sušilův překlad uvádí hned vedle cizojazyčných autorů západoevropské provenience. Poslední knihu, kterou uvedu v souvislosti s odkazem na patristické dílo Františka Sušila, je „pracovní vydání“ Spisy apoštolských otců, které vyšlo v roce 1986 pro potřeby Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze.

Závěrem můžeme souhlasit s konstatováním prof. Jiřího Hanuše, že Sušilovo patrologické dílo a dílo některých dalších „filopatrologů“ „zůstalo spíše monumentálním torzem, na nějž nedokázaly přinejmenším dvě až tři generace katolických badatelů navázat – význam patristických studií si začali znova uvědomovat až stoupenci ´katolické renesance´ ve dvacátých až třicátých letech 20. století, a i jejich aktivity v tomto směru zůstaly spíše náznakem hlubšího studia než systematickým dílem“.[7] Tak se konečně dostáváme k vyslovení domněnky, že v zásadě nešlo ani tak o jistou „intelektuální neschopnost“ bránící hlubším patristickým bádáním v posušilovské generaci,[8] ale spíše o nedostatek času a tolik potřebného soustředění pro systematickou práci, bez níž je práce v tomto důležitém oboru zcela nepředstavitelná.

 

2/ V oblasti hymnologie spočívá hlavní Sušilův přínos v básnických překladech z latiny. Zhnusen textovou úrovní Fryčajova kancionálu, vydává „jako ušlechtilý kabinetní vědec“ roku 1846 Hymny církevní, jež jsou z hlediska historicko-estetického významnější než jeho druhý překladatelský počin Anthologie z Ovidia, Catulla, Propertia a Musea, o kterém bude řeč později.[9] Sušilovy překlady Hymnů hodnotí prof. M. C. Putna jako „velmi hutné, vystihují s až fascinující přesností ducha originálu, všechnu jeho údernou latinskou lapidárnost i teologickou hloubku. Děje se tak ovšem za cenu množství neologismů a nikoli snadné srozumitelnosti“; a tento soud uzavírá: „A tak je toto dílo sice hodno pozornosti a úcty všech milovníků subtilní krásy středověké duchovní lyriky, bohužel však pramálo vhodno k účelu autorem touženému – totiž k lidovému chrámovému zpěvu.“ [10]

V Sušilově prvním vydání bylo obsaženo 125 hymnů, které sestavil podle breviáře a církevních svátků. Nacházejí se zde hymny „dnové“, vánoční, velikonoční, svatodušní, k Panně Marii, svátkům andělů, „svatých a světic Božích“, k výročí posvěcení chrámu a uzavírá je píseň Dies irae. V poznámkovém aparátu pak Sušil nabízí stručný výklad nejasných obratů. Bohužel však nutno podotknout, že tyto poznámky se často vyznačují až přílišnou úsečností, a naopak pro některé jím vytvořené výrazy nenacházíme žádné bližší vysvětlení. Druhé vydání Hymnů obohatil i o méně známé texty a tím je rozšířil na 202 hymnů, z nichž jedenáct je řeckých.

Když čteme Sušilovy hymny „zarazí“ nás celá řada neobvyklých, nebo dokonce i naprosto nesrozumitelných výrazů, které hraničí s jakousi „vyumělkovaností“ či strojeností, což na čtenáře působí namísto dojmu z vybraného a vzletného slohu dojmem naprosto opačným. Sušilovy latinské hymny jsou po obsahové i formální stránce překladem, který obsahuje celou řadu jemných symbolických a historických narážek. To u čtenáře předpokládá důkladnou znalost a především zběhlost v celé řadě teologických disciplín, což se nedá očekávat u běžných lidí. Přímým důsledkem pak bylo, že Sušilův překlad hymnů vyšel pouze knižně a mezi duchovními písněmi se prakticky vůbec neujal.

Tak se konečně dostáváme k další Sušilově činnosti, totiž ke snaze o vydání nového kancionálu. To jej vedlo k tomu, aby se připojil k snahám, které v Praze v tomto úsilí vyvíjeli Krbec a Bradáč. V roce 1964 k této problematice anonymní autor v Českém zápase vyslovuje domněnku, že tuto jejich snahu Sušil uvítal s upřímnou radostí a jistě se těšil, že právě tento zpěvník může přispět k větší jednotě v řadách katolických věřících v Čechách a na Moravě a zároveň tím účinně náš národ stmelit v jeden celek. Se svými dosavadními vědomostmi a zkušenostmi v tomto oboru se ochotně přihlásil ke spolupráci na tomto díle. Přesto však, k jeho velkému zklamání, nedošlo k naplnění jeho představ. Mezi hlavní důvody patřilo Sušilovo slabé zdraví, vzdálenost od Prahy a nadměrné pracovní vytížení.

Jestliže Sušil dával najevo svoji nespokojenost s novým Kancionálem vydaným nákladem Dědictví svatojánského, pak to neznamená, že by se propříště přestal v této oblasti angažovat. Sušilovu teoretickou připravenost a skutečnou vědeckou erudici pro práci na vydání nového kancionálu můžeme posoudit například z článku Zlomky o zpěwníku a jeho obnowení, jejž otiskl již v roce 1851 v časopise Blahověst. V první části tohoto příspěvku podává stručné dějiny české duchovní písně a v druhé pak vytyčuje zásady, kterých by se mělo dbát při sestavování nového kancionálu. Z tohoto článku vysvítá Sušilova obdivuhodná znalost historie této problematiky a zároveň článku nelze upřít ani vědeckou objektivitu. Ta se projevuje také v tom, že se nezdráhá vyvrátit legendu o sv. Vojtěchu jako skladateli písně Hospodine, pomiluj ny, i tím, že dokáže bez předsudků pochválit husitskou píseň Otče náš, milý Pane, kterou měl ostatně ve zvláštní oblibě, čímž zároveň přiznává hodnotu i nekatolickému duchovnímu zpěvu. Zároveň dokáže kriticky prohlásit, že v plodné době barokní bylo i mnoho „špatných písní vyvedeno“. Závěrem lze shrnout, že tyto Sušilovy směrnice uveřejněné právě v tomto článku nás mohou překvapit především svojí trvalou životností.

 

3/ Sušilova básnická tvorba a překladatelská tvorba je pro nás jedinečným vodítkem k poznání a porozumění jeho nejniternějších názorů a jeho nejvnitřnějšího rozpoložení, ale zároveň i toho, co odporovalo jeho představám o harmonické katolické společnosti.

Potřebu vyjádřit se nalézáme u Sušila již ve studentských a alumnátních časech, kdy jeho básně začaly vycházet v Denici (1825), v Poutníku Slovanském (1826), Časopisu Čes. Musea (v letech 1827–1833) a v Kroku (1831–1836). Trpělivými opravovateli jeho prvotin a rádci se mu stali Dominik Kynský a V. Ziak. Ve čtyřech svazcích pak později vyšly Básně (1847), Růže a trní (1851), Sebrané básně (1862) a posmrtně Zpěvy a hněvy (1869) a Smíšené básně (1870), ve kterých se setkáváme s poezií „právě předmětnou a objektivní“.

Zároveň je signifikantní, že žádná oblast Sušilovy práce a tvorby nemá tolik vyhraněně rozdílných příznivců a zároveň i odpůrců a kritiků, jako je tomu u jeho básnické činnosti. Mezi Sušilovy básnické „oslavovatele“ patří především okruh jemu blízkých kněží a jeho i jejich žáků. Z kritického ducha je možné zachytit příznačný rys Sušilových básní, jenž prof. Hanuš charakterizoval jako „jistý romantizující životní pocit uplatněný navzdory všem programům a předsevzetím“. Poukazuje tak na skutečnost, že napětí mezi rozumem a citem se objevuje jako jedno z velkých sušilovských témat. Poezie se tak pro Sušila stává vyjádřením pravdy, kterou pojímá rozumem, anebo ještě lépe: víra je u Sušila především aktem rozumu, a ne citu, jak vyplývá z jeho básně Cit a rozum: „Podle citu neřiď, synu / Bárku svého života / Vrazíš snadno na skalinu / A loď tvá se stroskotá... / Ty se spravuj po rozumu / Při životném oplavu / Nezděje ti bouře rumu / A loď dojde přístavu.“[11]

To, že Sušilova poezie je „suchá“, je dáno především prvotností filologa vůči básníkovi, a tedy metriky vůči všem ostatním složkám. Proto nás nemůže překvapit, že se otázkou české metriky zabýval celoživotně. Roku 1856 napsal Krátkou prosodii českou a otiskl ji v lidovém kalendáři Moravan, což vtipně ohodnotil Fáborský slovy: „... no, to si ten náš moravský sedlák asi pošmákne na té prosodii!“[12] Mnohem živěji působí Sušilovy básně psané časomírou a antickými metry. Prof. Putna tvrdí, že Sušilovu tvorbu lze jistě kritizovat, nelze jí však upřít vnitřní jednotu, tedy že racionální, chladné a objektivní metrice náležitě odpovídá i její obsah: „Ať už Sušil píše básně ,pedagogické‘, poučující mládež o křesťanských ctnostech ve stylu Jablonského Moudrosti otcovské, nebo básně náboženské, líčící především životy svatých, je vždy stejně nevzrušený, zkázněný, klasicistně odosobněný... Podobně i ten stohlavý tlum světců je u Sušila charakterizován zvnějšku, pouhým zaznamenáváním jejich skutků, bez potřeby nahlížet do jejich nitra.“[13]

Ze strážné věže antického mudrce však Sušil někdy sestupuje, aby se citově angažoval. Je tomu tak především v nadšených básních týkajících se sv. Cyrila, Metoděje a vůbec Velehradu, v básních s polemickým obsahem, který „svolává“ k obraně proti nastupujícímu liberalismu, a pak také v několika pozdních básních, kde se věnuje tiché kontemplaci o přírodě a Stvořiteli v ní přítomném.[14] Tak v této jeho meditativní poezii neomylně poznáváme zbožnost klasicistní, která ústí do jediné tonality: idyly a elegie, jež tato estetika povoluje a která je pro něj bytostná, protože je naplněna citem, a ne vášněmi.

Zrod Sušila jakožto restaurátora lze datovat do období 1848 až 1851. Tehdy byl pobouřen vlnou liberalismu a začal psát také bojovné a polemické básně. Toto jeho básnické údobí lze vysledovat asi z dvou stovek rozhořčených sonetů, které vyplňují druhou půli druhé Sušilovy sbírky, pojmenované právě z tohoto důvodu Růže a trní. I posmrtně vydané Zpěvy a hněvy vykazují víceméně týž styl a model. Sušilovo „trní“ tak bodá proti všemu, co odporuje jeho představám o spořádané společnosti. Zvláště je to patrné u jeho reakcí na liberalismus a bezbožectví: „Lupičové, dravci, svatokrádci / jenž lid okrádáte o víru / horší pekelných jste upírů / horší vlků nebohému stádci“,[15] ale obrací se také proti vědě, která se pokouší „vědecky“ vyvracet náboženství, nebo proti požadavkům na občanský sňatek.[16]

Kromě básní Sušil také uveřejňoval své překlady klasické poezie. Nejprve vycházely jeho ukázky z překladů Ovidia v Kroku, jako např. Hero Leandrovi,[17] Dido Aenéovi a Hypermnestra Lynceovi.[18] Roku 1833 uveřejnil v ČČM překlad z Ovidiových Metamorfos, úryvek Deadalus a Ikarus a roku 1836 opět v Kroku z Metamorfos Pyramus a Thisbe, Pygmatios a z knihy Amorum ještě Na smrt papouška. Sušilův životopisec Vychodil o těchto překladech soudí, že se nejedná o zrovna snadné a příliš známé pasáže. Zároveň jako přídavek vložil některé své překlady z Catulla Carmen nuptiale, sicilskou píseň Dimmi, dimmi a španělskou L. Góngory z Herderových „Stimmen der Völker in Liedern“ do svého vydání Moravských národních písní, která vyšla v Brně roku 1835.[19] Všechny tyto publikované překlady řeckých i latinských klasiků poukazují na to, že se touto problematikou Sušil celoživotně zabýval. Jeho hlavní překladatelské dílo v tomto směru však vyšlo až roku 1861 pod názvem Anthologie z Ovidia, Katulla, Propertia a Muséa.[20]

Na schůzi Dědictví sv. Cyrila a Metoděje bylo 14. března 1854 (podle jednacího protokolu) z důvodu nedostupnosti novějšího vydání rozhodnuto o vydání starého českého překladu spisu Josefa Flavia o židovské válce. Vždyť poslední vydání vyšlo v polovině 16. století, a tím druhým důvodem byla Sušilova konkrétní potřeba mít tento text při hodinách výkladů Nového zákona na alumnátním učilišti. O tom, že se Sušil při svém překladu nemohl příliš opírat o starý překlad vydání Pavla Aquilina Vorličného, svědčí dopis, který zaslal svému žáku F. Hoškovi dne 24. dubna 1854: „Já nyní opravuji staročeský překlad o válce židovské Flavia Josefa; jest to dosti špatný překlad, tak že docela z nova na mnohých místech překládati musím, ano že by snad lehčeji bylo, překlad z brusu nový učiniti.“[21] Sušil později litoval, že se snažil držet staršího překladu, což se dozvídáme i z předmluvy této knihy.

V předmluvě mj. uvádí svůj vlastní úsudek o Josefovi Flaviovi jako spisovateli. I zde se opět zrcadlí Sušilovův kritický duch, s nímž posuzuje jednotlivé přednosti, z nichž zvláště vyzvedá spisovatelovu přesnou a čistou řečtinu. Sušil si je dobře vědom Flaviových nedostatků, nejmarkantněji jeho přehnaně aristokratického způsobu smýšlení, marné samolibosti a nadsázky, což však označuje za vrozenou vlastnost východních národů. Zdůrazňuje Flaviovu nedostatečnou schopnost pro objektivní zachycení historické skutečnosti, což prakticky znamená, že často ustupuje od pravdy a dopouští se nevěrností, včetně opěvování stoického fanatismu a nedůstojného pochlebování císaři Vespasiánovi, kterému tak jednak dával najevo svoji vděčnost za vysvobození ze žaláře, a pak také si sliboval nabytí majetku. Za vrchol tohoto „lichometnictví“ označuje Sušil vztahování mesiáškého proroctví Starého zákona na Vespasianovu osobu. Flaviovo svědectví tvoří jakýsi most mezi Starým a Novým zákonem, což Sušil v předmluvě neopomíjí zdůraznit.[22]

 

Vedle básnické a překladatelské činnosti je nutné poukázat i na Sušilův studijní zájem (nejen) o pravoslavné křesťanství. V roce 1860 vychází jeho článek v Časopisu katolického duchovenstva pod titulem Ruský katechismus,[23] kde dopodrobna rozebírá dílo metropolity Charkovského, biskupa Filareta Prostrannyj christianskij katichizis pravoslavnyja, katholičeskija, vostočnyja cerkvi a zároveň zde poukazuje na různosti a shody, které panují v nauce katolické, srbské i protestantské.

Největší rozdíl mezi pravoslavným a naším katechismem Sušil vnímá v chápání jednoty církve. Autor katechismu úplně vynechává jednu ze základních charakteristik církve - její neviditelnost. Sušil se proto neubrání poznamenat, že „...důvody jeho, jak každému na bíledni jest, jsou velice mělky a pochodí od nečinění rozdílu mezi hlavou viditelnou a neviditelnou a matení základu s hlavou... Jednoty se postihuje té, která možná jest v církvi bez hlavy viditelné, jenž k jediné jenom hlavě neviditelné se táhne beze všeho vidomé hlavy prostředkování, v té církvi veškera jednota povahu neviditelnosti na se béře a tudy se na mnoze ku protestantskému principu přibližuje.“[24] Toto své tvrzení dokládá barvitým příkladem. Představuje katolickou církev, která má velkolepě majestátný, široký a prostorný chrám, ve kterém je (při veškeré rozmanitosti) každému jasně patrná jednota všech jednotlivých částí, které spolu vytvářejí jeden celek. Podle ruského katechismu však Sušil vnímá církev jen jako jakousi budovu, kde je mnoho kaplí, kapliček a chrámků, z nichž každý sám o sobě je budován v jiném zvláštním slohu, bez ohledu na jednotnou strukturu stavby. Jen střecha je tím jediným, co tyto kapličky a chrámky spojuje v jedno.[25]

Sušil na základě svého studia katechismu vyvozuje, že se pravoslavní učenci ruské církve ocitají na poli protestantismu a není „...jiná v ní jednota možna leč politická a tudy od ducha Christova odchodná. Synoda tak řečená svatá patrně stojí pod mocí světské vlády a ta jí co náměstkyně a prostřednice užívá. Ale kdež a kdy Christus takovou synodu ustanovil, aneb kdež a kdy v ruce panovníka nějakého moc nad církví položil?“[26] Těmito slovy Sušil uzavírá spor o vnímání a především prolínání moci v církvi, které bylo po staletí předmětem sporu o moc světskou a duchovní, kterou chápaly obě církve v zcela rozdílném světle, což názorně dokumentují dějiny církve. Sušil v závěru této kapitoly opětovně přirovnává pravoslavnou církev k protestantské, protože „synoda jest pouhá náměstnice a zástupnice jeho. Mají tedy Rusové krajinskou aneb také říci národní církev, na kteréžto národnosti sobě nemálo zakládají, zapomínajíce, že se tím tu ku protestantským církvem přidružují.“[27] A uzavírá tvrzením, že národní náboženství nemá v žádném případě křesťanský původ, ale patří k pohanství.

Kromě dalších znaků církve: všeobecnosti, neomylnosti, „apoštolskosti“, ruský katechismus církev nazývá také „pravoslavnou či pravověrnou“, což Sušil podrobně v poznámce vysvětluje těmito slovy: „Pravoslavný jest doslovný překlad řeckého slova orthodoxus, kdež značí sláva. Znamená tedy pravoslavný tolik co pravověrný; avšak lépe jest mezi oběma slovama těma ten rozdíl činiti, abychom pravoslavnou církví rozuměli orthodoxnou církev východní od nás oddělenou, pravověrnou církví ale abychom slyšeli církev římskou katolickou, která jediná plnou měrou toho názvu zasluhuje. A skutečně katechismus t. ř. rusinský o církvi římskokatolické vezdy jenom slova pravověrný užívá.“[28]

Na dalších stránkách tohoto článku pak porovnává pravoslavné chápání jednotlivých svátostí, všímá si i dalšího rozdílu v členění jednotlivých příkazů desatera a klade si např. také otázku, proč se doxologie ve východní církvi přidává hned k Otčenáši. Sušil v závěru ruský katechismus hodnotí jako „...dílo vzorné a mistrovské ve způsobě svém až na některou neúsečnost a neurčitost“, především však vyslovuje lítost nad tím, že přestože v tolika zásadních otázkách panuje shoda s katolickým katechismem, přece pro některé body, v nichž se lišíme, nemůže dojít k úplné jednotě pro „zarytou pýchu, která tomu překáží“. Zároveň se Sušil „ekumenicky“ odvolává na naši vzájemnou jazykovou blízkost a spojení, které vychází z „jedněch apoštolských blahověstův“.

Článek Ruský katechismus není zdaleka jediným, který Sušil uveřejnil v časopise ČKD. Již v roce 1839 napsal příspěvek Životové Svatých a Světic Božích, od jehož uveřejnění si sliboval pozvednutí úrovně a především motivaci k psaní kvalitních životopisů svatých.[29] Během posledních dvou desetiletí života také uveřejňoval články v Blahowěstu zasahující do nejrůznějších teologických oborů, což dokládá jeho neúnavnou intelektuální aktivitu a sečtělost. Uveďme jen několik příkladů: O bratřích Páně (1850), O nerozlučnosti stavu manželského, O svaté zemi (1850), Fénelonovy listy o Církvi (1852), O neposkvrněném početí Panny Marie (1854), O dlouhověkosti otcův před potopou (1856), O Bulle ineffabilis (1865), O evangeliích podle Tischendorfa (1865), O ruských jinověrcích podle Gagarina (1866), O nábožném zpěvu českém; dále zde publikoval i četné úryvky z patristiky a mnohé jiné. Do slovenského česky psaného časopisu Cyrill a Method napsal kromě básní a církevních hymnů také přednášku o ordáliích (1855). Prostor limitovaný rozsahem této přednášky mi neumožňuje všechny tyto články dopodrobna rozebrat, přesto však se lze důvodně domnívat, že je můžeme spíše vřadit do obvyklého rámce tehdejší kněžské spisovatelské činnosti.

 

Závěrem

Sušil měl ve velké úctě katolickou církev, což však neznamená, že měl pouze oddanou víru. Byl navíc příliš dobrým vlastencem, aby si dopředu nepoložil otázku, zda jakákoliv činnost církve v tomto směru prospívá také našemu národu. Můžeme říci, že Sušilův historický význam spočívá v tom, že spojil národní myšlenku s církevní a v tomto svém postoji vychoval celou řadu oddaných žáků a přátel. Nejen jako katolický kněz, ale jako člověk milující svůj národ bojoval proti nejrůznějším svobodomyslným směrům a zároveň pokládal za pro národ škodlivé oslavovat českou reformaci.

Duchovní situace Moravy se vzhledem k její mnohasetleté zdrženlivosti a konzervativnosti (viz např. masovější neúčast Moravy na husitském hnutí i na stavovském povstání!) lišila od předbřeznových Čech. V Čechách byli po roce 1848 vytlačeni z centra společenského života kněží – na Moravě naopak liberálové. Moravské zemské a národní vědomí bylo vybudováno na katolickém základě. Podstatným vlivem rousínovského rodáka došlo k něčemu neobvyklému, na Moravě v druhé půli 19. století v podstatě žádné „katolické literatury“ v užším slova smyslu není. Na Moravě, podstatným vlivem Františka Sušila, vytvořili katoličtí laici a kněží literaturu národní. [30]

 

 

[1] Toto druhé vydání z r. 1849 je v menším formátu a má 408 stran, oproti 168 str. vydání prvního. V ČKD vyšlo téhož roku zhodnocení tohoto přepracovaného vydání. Na otázku, v čem se oproti prvnímu vydání liší, odpovídá anonymní recenzent těmito slovy: „Opravil je předně v rozličných významech, kteréž původní text řecký jasněji vyjadřují; opravil je pak také v slohu samém, an každá práce dobrá, když se béře v přepracování od muže pilného a v umění prospívajícího, vždycky nabývá dokonalosti.“ ČKD, roč. 1849, č. 4, s. 148. A pokračuje zmínkou o rozšíření tohoto 2. vydání: „V prvním vydání byl podán list II. sv. Klementa Římského, list Barnabův a kniha nazvaná Hermas, jen u výtahu: v druhém vydání jsou ale podány ve své celosti... obracel k tomu zřetel svůj, aby i tato památka apoštolského věku v jazyku našem cele byla zachována. Nejvíce pak rozhojnil p. překladatel druhé vydání v tom, že ke konci postavil obšírného ukazovatele, k snadnému přehlédnutí, o jakých článcích víry a mravů se v těchto spisech jedná, ježto při prvním vydání kratinký toliko byl postaven dogmatický a morální obsah.“ Tamtéž, s. 148-149. Podstatné však je, že toto své druhé vydání poopravil podle nové německé patristické literatury.

[2] Sušil neužíval českých, ale latinských názvů měsíců. Jeho důvody se mi nepodařilo u žádného z jeho životopisců ani z jeho korespondence zjistit.

[3] SUŠIL, F. Spisy svatých otců apoštolských, s. 5. Badatelé, které Sušil uvádí, vydali tato díla: Hefele, Opera Patrum apost., 1839; Jacobson, Opera s. Clementis, Ignatii et Polycarpi, 1838; Otto, De Justino M. apol., 1841, Corpus apologetarum christ., 1842 aj.; Cureton objevil a zároveň i vydal 1845 syrské texty některých Ignácových spisů, které mylně pokládal za původní; Möhlerova německá Patrologie čili dějiny křesťanské literatury, které byly vydány r. 1840.

[4] SUŠIL, F. Spisy sv. Otcův apoštolských. Praha: Nákladem Dědictví sv. Prokopa, 1849, s. 36.

[5] Srov. Matouš 18. kap.

[6] KUFFNER, K. Kniha o správě pastýřské jakož i Pavla Diakona, mnicha Cassinského, život sv. Řehoře Vel. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1909, s. 3.

[7] HANUŠ, J. Katolický kněz - Příklad Františka Sušila in: FASORA, L., HANUŠ, J.; MALÍŘ, J. Člověk na Moravě 19. století; Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 404.

[8] Posušilovskou generací mám v tomto kontextu na mysli generaci kněží, kteří žili v poslední třetině 19. století a v první třetině století dvacátého.

[9] Sušil se tak nedal odradit malým pochopením a ohlasem svých snah a ve své systematické práci nejdříve přebásňoval nejstarší křesťanskou poezii, latinské a řecké církevní hymny, které vydal tiskem v Brně r. 1846. Srov. SUŠIL, F. Hymny církevní. Brno: František Wimmer, 1846. Později pak opravené a rozšířené vydání vyšlo r. 1859. Srov. SUŠIL, F. Hymny církevní. Brno: Nitsch a Gross, 1859.

[10] PUTNA, C. M. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918, Praha: Torst, 1998, s. 210.

[11] SUŠIL, F. Smíšené básně. Brno: Ant. Nitsche, 1870, s. 47.

[12] HÝSEK, M. Literární Morava v letech 1849-1885, Praha: Družstvo Moravsko-slezské revue, 1911, s. 69.

[13] PUTNA, C. M. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918, s. 211-212.

[14] Srov. SUŠIL, F. Růže a trní. Brno: U Nitsche a Grosse, 1862 s. 113.

[15] SUŠIL, F. Růže a trní, s. 136.

[16] Můžeme vzpomenout na úplný závěr Sušilova života tak, jak jej popsal Matěj Procházka krátce po jeho skonu. Z následujících slov si tak nejlépe můžeme vytvořit úsudek o Sušilově lítosti nad nově schválenými zákony: „Nedlouho před tím, než první křeče se dostavily, dal sobě ještě přečísti noviny ,Moravskou Orlici‘. Když mu z nich přečetli nové tři zákony – manželský, školní a mezináboženský, zasténal v pravdě ,pláčem holubiným‘, i žádal, aby mu noviny ty k nahlédnutí podali, chtěje viděti, je-li při zákonech těch podpis mocnářův. Spatřiv jej prolil hned slze trpké žalosti a obávaje se, že zákony ty zcela přísně se prováděti budou, zavzdechnul sobě řka: ,I toho jsem se ještě dočkati musel? Bože, kam to povede!‘“ PROCHÁZKA, M. František Sušil zemřel. ČKD, roč. 1868, č. 4, s. 301-302.

[17] Srov. SUŠIL, F. Hero Leandrovi. Krok, roč. 1831, s. 187.

[18] Tamtéž, s. 332, 481.

[19] Srov. SUŠIL, F. Moravské Národní Písně. Brno: Josef Jiří Traszler, 1835.

[20] SUŠIL, F. Anthologie z Ovidia, Katulla, Propertia a Muséa. Brno: Ant. Nitsche, 1861.

[21] Tento dopis se nachází v MZA. Srov. MZA, fond Benediktini Rajhrad, E6, k. 234, sg. Dn21/4a-30, s. 126-127. Rukopis, originál.

[22] Srov. SUŠIL, F. O válce židovské a vlastní životopis. Brno: Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, 1856, s. XIII.

[23] Sušilův Ruský katechismus vyšel na pokračování v r. 1860 v ČKD. Srov. SUŠIL, F. Ruský katechismus. ČKD, roč. 1860, č. 3, s. 193-199; č. 4, s. 287-292; č. 6, s. 420-427; č. 7, s. 521-527; č. 8, s. 614-620.

[24] SUŠIL, F. Ruský katechismus. ČKD, roč. 1860, č. 6, s. 422.

[25] Srov. tamtéž.

[26] Tamtéž, s. 423.

[27] Tamtéž, s. 427.

[28] Tamtéž, s. 425.

[29] SUŠIL, F. Žiwotowé Swatých a Swětic Božjch. ČKD, roč. 1839, č. 3, s. 559-560.

[30] Srov. PUTNA, C. M. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918, s. 208.

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI v roce 2017 prochází výraznou proměnou ve formě vydávání. Bylo zahájeno vydávání časopisu v elektronické formě, které je nyní výchozí formou prezentace MSKA a nahrazuje dosavadní tištěnou formu. Plánované je rozdělení struktury a obsahu článků časo-pisu Dialog. Elektronická verze propojená s webem MSKA bude obsahovat formy mediální komunikace, tištěná forma bude v upravené formě obsahovat výběr článků – studii a samostatně budou vycházet publikované výstupy z pořádaných akcí. V tomto přechodném období za rok 2017 vychází tištěná forma časopisu Dialog Evropa XXI uspořádána ještě podle dosavadní formy strukturálního uspořádání a z výběru článků prezentovaných v elektronické podobě. Více se dočtete zde

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo