Proměna skrze milost

Téma: Spiritualita
Vydáno: 16.1.2018
Autor: Mgr. Jindřich Kotvrda, PsL, PD, MTh
Zpět

Je zajímavé sledovat, jak v některý aspektech souhlasí přístupy vědců a teologů. Dá se říci, že je více mystiků mezi vědci, než mezi současnými teology? Carlo Rovelli, teoretický fyzik zkoumající kvantovou hmotnost, který je rozhodně proti náboženství a určitě by se nevnímal jako mystik, ve vši pokoře říká ve své knize Skutečnost není to, co se zdá: "Vědec je ten, kdo... přijímá zásadní nejistotu našeho poznání.... přijímá život vnořený do neznalosti a proto do tajemství..... přijímá život s otázkami na něž neznáme odpovědi. Možná je neznáme teď nebo (kdo ví), ani nepoznáme. Žít s nejistotou může být obtížné... Přijetí nejistoty nás neodvádí od našeho pocitu tajemství. Naopak: jsme ponoření do tajemství a krásy světa." Nemohl by tato slova vyslovit některý ze známých mystiků? Nádherný pocit tajemství, úžasu a obdivu k Božímu stvoření byl prvními křesťany považován za první krok na duchovní cestě.

Současně také důraz na celkové propojení všeho ve vesmíru, na něž poukázal vědecký výzkum jeho i jeho kolegů, nacházíme ve všech tradicích mystické moudrosti. Buddhova nauka nám dává nádherný obraz: "Říká se, že v Indrově nebi je síť perel uspořádaných tak, že když se díváte na jednu, odrážejí se v ní všechny ostatní. Podobně je každý předmět ve světě nejen sám o sobě, ale týká se každého dalšího předmětu a je opravdu vším ostatním. V každé částečce prachu je nespočetněkrát přítomen Buddha." (Sutra Avatamsaka)

Pokud tuto myšlenku vezmeme vážně, musíme také mít na mysli, že každý náš skutek, touha i myšlenka mají vliv na celek. Proto je zásadní meditace/modlitba vedoucí ke skutečnému zážitku Univerzální Lásky, energie držící pohromadě celý vesmír. Slovy Johna Maina: "Objevováním svého vlastního ducha je člověk veden do svého tvořivého středu, zatímco jeho podstata vyvěrá a je obnovována láskyplným přetékáním života Trojice."

Psychologickým důsledkem tohoto nového pohledu na svět jednoty ve vztahu je pocit, že je každý z nás důležitou a cennou součástí celku, a je osobně odpovědný za vše co děláme i odpovědný za důsledek, který budou mít naše skutky na druhé a na prostředí. Možná jsme jen malou součástí, ovšem jak dobře víme, pokud se jen jedna buňka v těle pokřiví a rozvine rakovinu, je dotčeno celé tělo jako takové. Meditace nám pomáhá zakusit, že jsme mnohem více než jen oddělená identita. 'Ego' je pouze jedním pólem naší osobnosti, povrchním vědomím, s další podstatnou součástí našeho bytí napojeného na vše ostatní ve stvoření a formujícího druhý pól, naše duchovní 'já'. Duchovní cesta spočívá ve skládání těchto doplňujících se společných pohledů dohromady, jejich sjednocování a umožnění, aby jeden naplňoval ten druhý. Meditaci mnozí vnímají jako nedílnou stezku ke kontaktu s celým naším bytím a vším Bytím.

Dalším důsledkem je vnímání sebe sama v druhém. Je to základ pochopení, respektu a soucitu s druhými a se stvořením, spíše než soutěž a vykořisťování. Potřebný posun mysli není ovšem často informován ani tak myslí, jako spíše srdcem. Často přichází ve chvílích krize života, jejž vedeme, nebo v našich mezi-osobních vztazích. Svojí myslí jsme se odvrátili od svého pravého já, naše srdce ovšem intuitivně uchovává vzpomínku na 'více'. Pochybnosti, vágní pocit nespokojenosti a nesnadného výsledku v touze, hlubší intuici, že život je čímsi více, než právě zakoušíme. Zdá se, že otázky typu: 'Existuje skutečnost mimo tu, kterou mohu vnímat svými obyčejnými smysly?' Kým opravdu jsem za všemi těmi rolemi a maskami jež mi život nasazuje?' 'Proč tu jsem?' 'Co je mým smyslem a smyslem života?' 'Kdo, co je Božské?' vyvíjejí svůj tlak. Někdy jsme si těchto otázek vědomi a někdy nevědomě motivují naše hledání hlubšího způsobu bytí.

Na jisté rovině si jsme vědomi, že jsme víc než jen producenti a konzumenti. Víme, že ve workoholismu nebo nákupní horečce není trvalé uspokojení nebo vyšší význam. Poskytnuté potěšení často žije krátce: nákupní taška se vyprázdní a na obsah se brzy zapomene. Firma, která byla naší kariérou a životem, ve které jsme se považovali za nezastupitelné, nás 'nechala jít', nebo jsme šli do důchodu a ani tam nechybíme.

A přece se mnozí snaží tyto myšlenky a pocity ignorovat, shledáváme je příliš znepokojivými, příliš obtížnými a utíkáme se do více práce, více nakupování, více majetku, více mejdanů, zábavy, televize a všech možností života online: "Lidstvo nemůže snést moc skutečnosti" řekl T.S. Eliot v básni 'Čtyři kvartety.' Meditace i osobní zážitek z ní plynoucí je pro Johna Maina a pro mnohé z nás cestou skrze tyto znepokojivé emoce do jasu myšlenky a pocitu.

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda

týdenní nauka světového společenství křesťanské meditace wccm.org

Už dávno jsem četla článek od Cynthie Bourgeault, v němž se pokoušela sdělit svoje chápání Ježíše jako dárce života. Psala, že v původní aramejštině (jazyku, kterým Ježíš mluvil) není slovo pro spásu. Skutečný smysl slova, které překládáme jako spása, se vlastně chápal jako „udělení života“ a být spasen znamenalo „být oživen“. Totéž čteme v Janově Prologu: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“ (Jan 1,3-4)

Proměna, na kterou Ježíš svým učením ukazuje, žádá pohyb nad pravidla a regulaci a Zákon – nad všechny restrikce naší řádné roviny vědomí. Pamatujte ale, co Ježíš řekl: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ (Mt 5,17) Přišel, aby nám dal na vědomí hlubší rovinu vědomí, kde si uvědomujeme svůj Božský Počátek a úplnou Jednotu Všeho. Jeho slova nás povedou k bodu, který Mistr Eckhart nazval ‚Zrozením Krista v duši‘: „Tento zrod překračuje zde a nyní. ... Uskutečňuje se ve věčnosti.... musí to učinit Bůh sám... ty to musíš podstoupit.... Zrod se musí přijmout ve smyslu zjevení.“

Sv. Augustin také poukázal na důležitost uvědomění si Božské jiskry v sobě: „K čemu by mi bylo, že se Kristův zrod neustále uskutečňuje, jestliže se neodehraje ve mě? Zásadní je to, že se to uskutečňuje ve mě.“

Mistr Eckhart ovšem zdůrazňuje, že: „Ještě předtím, než se tento zrod může uskutečnit, musíme být v pokoji, nikoli rozptýleni světskými roztržitostmi, ale sjednoceni a ve vnitřní harmonii, jako zvuk durového akordu....mysl se uklidní a smysly nás již neobtěžují.“

Meditace tak může vést k náhledům naplněným milostí a k proměně, když si uvědomíme duchovní rovinu a svoje Božské napojení. Pokud ovšem nejsme opatrní, může nakrmit ego a dovolit mu ukrást tak zvané ‚výdobytky‘ na duchovní cestě a nafouknout její pocit důležitosti. To zastaví jakýkoli duchovní růst, takže se nemůže uskutečnit a povede ke stagnaci.

Když si ego přivlastní energii uvolněnou v meditaci, bude vehnáno do vlastní důležitosti, moci a ovládání, kariéry a vydělávání peněz. Pak zůstaneme spíše na materiální rovině, a jsme vskutku chyceni do pasti této skutečnosti. Duchovní rovina může být navštívena, dovolí náhled do hlubší skutečnosti, ovšem tento náhled je pak využit naším normálním uvědoměním, uvědoměním našeho ego. Proto se nemůže uskutečnit žádná změna nebo proměna či integrace založená na těchto zkušenostech. Pak je motivující silou jednotlivce vlastní zájem spíše než soucit. Když praktikujeme meditaci, budeme pociťovat fyzický přínos, emoční zátěž a naše podmínění výchovou bude ale pokračovat v pokřivování výhledu na skutečnost. ‚Dveře vnímání‘ jsou daleko od ‚očištění‘ a nemůžeme vidět ‚skutečnost tak, jak je, v nekonečnosti!‘, abychom parafrázovali Williama Blake.

Všechny tradice zdůrazňují, že ‚výdobytkům‘ jakéhokoli druhu se nemá věnovat pozornost. Pouštní Otcové a Matky chápali hledání dosažených výsledků jako působení dezorientovaných sil, egocentrických sil, jež nazývali ‚démony‘. Buddha také nepovažoval dosažené výsledky za něco dobrého. Byly to pro něj nástroje ega: ‚Buddha kráčel po břehu řeky a uviděl saddhu jak sedí ve zdánlivě hluboké meditaci. Když z ní vystoupil, Buddha se jej zeptal, co tak usilovně dělal. ‚Chci překročit řeku kráčením po vodě.‘ ‚Aha‘, řekl Buddha a kráčel dál. Po dvaceti letech znovu Buddha několikrát tohoto muže viděl, jak se stále snaží, ale ještě nedosáhl cíle. Až nakonec jednoho dne, když Buddha šel kolem, saddhu mu s velkým úsměvem dosaženého výsledku halasně sděloval, že konečně může chodit po vodě. Buddha mu blahopřál, ale pak se jemně zeptal, jestli by nebylo jednodušší zaplatit převozníkovi.‘

To je také důvodem, proč nemohou naše náhlé náhledy, posuny pozornosti být způsobeny čistě úsilím. Čím více se snažíme jich dosáhnout, tím více se nám vzdalují. ‚Výsledek‘, ‚cíl‘ jsou slova ‚ego‘ a tím pádem na této cestě nejsou důležité. Koncentrace vůle zabraňuje v ‚nechat odejít‘, kterého je třeba. Kýženým postojem je ‚odpoutání‘ ode všeho, co se může nebo nemůže stát. Pak může milost konat svoje dílo.

Kéž vás o letošních vánocích přivede Kníže Pokoje blíže ke Světlu a ‚životu v celé jeho plnosti‘.

Přeji Vám i Vašim drahým požehnané Vánoce!

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda

týdenní nauka společenství křesťanské meditace z 24.12.2017

obrázek: Photo by jfortugaleza on VisualHunt.com /  CC BY-NC-ND