Pastýřské vzpomínání: 30 let ve službě církve a společnosti - Mons. Jan Graubner

Ilustrace
Téma: Teologie, Společnost, Historie
Vydáno: 4.8.2021
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Osobní vzpomínání arcibiskupa olomouckého připomíná účast a roli v 30. leté historii svobodného působení církve v české společnosti.

 

Nejsem historik a nikdy jsem si nepsal souvislý deník, podle kterého bych mohl psát vzpomínky a opírat se o fakta. Budu-li přeci vzpomínat, pak půjde o osobní pohled vycházející ze zkušenosti, ne z vědeckého zkoumání. Myslím při tom na slova svatého Pavla z Listu Efesanům 4,29.

Biskupské začátky

Největší změnu v mém životě přinesl rok 1990. Venkovský farář se stal biskupem, aniž by se na to kdy připravoval. Začátkem března si mě pozval arcibiskup František Vaňák, který ještě nebyl uveden do úřadu. Stručně mi oznámil: Svatý otec vás chce jmenovat pomocným biskupem a čeká na váš souhlas. Bezprostřední reakce zněla: na to já nemám. Arcibiskup pokračoval: Na to jsem se Vás neptal. Já se ptám, jestli poslechnete Svatého otce. Poslušnost jsem sliboval, já na to. No tak, můžeme do Říma napsat, že přijímáte. Kratší a stručnější to už asi být nemohlo. Ještě jsem se dověděl, že o tom musím mlčet až do chvíle, kdy 17. března na závěr mše svaté při slavnostním uvedení Mons. Vaňáka do úřadu arcibiskupa olomouckého to bude veřejně oznámeno. Byli jsme jmenováni společně s Mons. Josefem Hrdličkou. Ve stejný den byli pro Prahu jmenováni Mons. František Radkovský a Mons. František Lobkowicz.

7. dubna nás oba v olomoucké katedrále vysvětil Mons. Váňák. Spolusvětiteli byli biskupové Karel Otčenášek a Vojtěch Cikrle, který byl vysvěcen jen o týden dříve. V těch dnech proběhly Velikonoce, byla ustanovena biskupská konference a koncem dubna navštívil Prahu, Velehrad a Bratislavu papež Jan Pavel II. Nový arcibiskup nemusel jet pro pallium do Říma, ale výjimečně mu je předal Svatý otec na Velehradě. Teprve potom nastoupil do Prahy první poválečný apoštolský nuncius Mons. Giovanni Coppa. Události se řítily jako smršť. Měl jsem dojem, že papež měl v paměti Pražské jaro, které rychle skončilo a ještě nebylo jasné, jak poběží politické události dál. Arcibiskup Vaňák si při svém nástupu dal tři úkoly: obnovit v Olomouci kněžský seminář a v Kroměříži Arcibiskupské gymnázium a dosáhnout svatořečení bl. Jana Sarkandra. První dva úkoly splnil. Uskutečnění Syn fabrikanta s dělnickým původem - Katolický týdeník třetího se nedočkal, ale při setkání s papežem na Velehradě požádal nejen o Sarkandrovo svatořečení, ale i o to, aby se uskutečnilo v Olomouci.

Byl jsem jmenován generálním vikářem vedle Mons. Ericha Pepříka, který měl na starosti věci ekonomické, já personální. Mons. Hrdlička se stal biskupským vikářem pro pastoraci. Velkou pomocí byl prof. Vojtěch Tkadlčík, který byl kancléřem. Ovšem brzy dostal další úkol, vybudovat teologickou fakultu, jejímž prvním děkanem se stal. Spolu jsme připravovali velké stěhování kněží, z nichž mnohé jsem osobně ještě neznal. Protože šlo o první svobodné překládání kněží, bylo třeba přeložit ty, kteří byli na důležitá místa vnuceni komunistickým režimem. Politická změna umožnila obnovu řeholních společenství. Ukázalo se, že mnoho mladších diecézních kněží je vlastně tajnými řeholníky. Dohoda s řeholními představenými umožnila přechodné řešení. Kdyby odešli všichni řeholníci, zhroutila by se farní pastorace. Řehole také ještě neměly zpět domy, proto se umožnila společná duchovní správa. Řeholníci dostali města a větší fary, aby mohli tvořit společenství a přitom se starat o menší farnosti v okolí.

Abychom mohli začít s kněžským seminářem, bylo třeba získat budovu. Nový rektor Palackého univerzity prof. Josef Jařab měl zájem o obnovení Cyrilometodějské teologické fakulty a její znovuzačlenění do univerzity, jejíž první fakultou kdysi teologie byla. Zasadil se o takové přemístění stávajících fakult, aby teologie a kněžský seminář mohly pokračovat ve svých původních budovách. K získání budovy semináře bylo však třeba dostat tuto budovu do výčtového zákona, kterým se vydávaly některé klášterní budovy. Na poslední chvíli mě arcibiskup Vaňák poslal jednat k předsedovi vlády dr. Čalfovi. Dodnes vzpomínám na milé přijetí, při němž mi ukazoval fotografie s papežem Janem Pavlem II. Nechal si zavolat ředitele právního odboru a oznámil mu, že do připravovaného výčtového zákona bude přidána i budova kněžského semináře a kurie v Olomouci. Pan ředitel protestoval, že to nepůjde, protože z názvu zákona je jasné, že jde jen o řeholní majetky a ne diecézní. Pan premiér reagoval velmi stručně: Já jsem se vás pane doktore neptal, jestli to půjde. Já jsem vám řekl, že to bude. A stalo se, jen do názvu zákona se vedle řeholí dostalo i Arcibiskupství olomoucké. Někteří pak měli mylný dojem, že jsme snad dostali všechno.

Prvním rektorem Arcibiskupského kněžského semináře se stal P. Milán Kouba, který musel nejprve bojovat s některými členy Pedagogické fakulty, kteří se nechtěli vystěhovat. Odešli teprve, když do budovy nastoupili řemeslníci a začali s bouráním. Někde to totiž bez sbíječek nešlo, například záchody vůbec neodtékaly a byly celé zaplavené výkaly. Ti, kteří se museli odstěhovat, si s sebou naopak vzali i žárovky a elektrické zásuvky, které vytrhali ze zdí. Začátek akademického roku byl ještě v partyzánských podmínkách, ale do Olomouce přešli všichni moravští bohoslovci z Litoměřic a také studenti některých řeholních společností, pro které se vybudovala samostatná oddělení v semináři.

Prvním ředitelem Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži se stal MUDr. Mgr. František Stehlík, absolvent teologie v Olomouci z Pražského jara a doby normalizace. Arcibiskup Vaňák jej vysvětil na jáhna a pověřil vybudováním gymnázia. Především šlo o získání budovy, které bylo sice později zpochybněno a muselo se jednat znovu o převod ne na Arcibiskupství, ale na školu jako takovou. Starší kněží hodně diskutovali o obnově tak zvaného malého semináře. Chtěli gymnázium s internátem jen pro chlapce, jak tomu bývalo do zrušení komunisty. Dnes je vidět, že otevření školy pro všechny bylo dobrým krokem. I když není mnoho absolventů, kteří by se pak hlásili do semináře, škola má dobré jméno a významně se podílí na křesťanské formaci příštích generací.

Zdravotní stav otce arcibiskupa, který už nastupoval do úřadu s diagnózou rakoviny, se začal silně horšit. Hrdinsky se snažil, aby na něm nebylo nic znát, aby sloužil do posledních sil. Tak ještě zvládl cyrilometodějskou pouť 1991 na Velehradě, ale pak už musel do nemocnice. Šel do Města Albrechtic, kde působil MUDr. Poles, který se o něj delší čas staral. Na svátek Svatého kříže 14. září zemřel. Dle svého přání byl pochován na Svatém Hostýně. Jeho pohřbu se účastnilo mnoho biskupů nejen z Československa. Hojná účast věřících jak v Olomoucké katedrále, do níž se nevešli, tak na Svatém Hostýně, byla krásným svědectvím oživené víry ve svobodné zemi.

Po smrti otce arcibiskupa Františka mě sbor konzultorů zvolil za administrátora diecéze, tedy prozatímního správce, který vede diecézi, ale s některými omezeními ve srovnání s řádným biskupem, kterého jmenuje Svatý otec. V září si mě pozval do Prahy apoštolský nuncius Coppa. Jeho jednání bylo podobně krátké, jako kdysi u arcibiskupa Vaňáka, když jsem byl jmenován pomocným biskupem. Když mi pan nuncius oznámil, že mě chce Svatý otec jmenovat arcibiskupem olomouckým, dodal, že mám tři Před třiceti lety přijali Jan Graubner a Josef Hrdlička biskupské svěcení -  Arcibiskupství olomoucké dny na rozmyšlenou. Zeptal jsem se, jestli mohu říct ne. To se Svatému otci nedělá, řekl nuncius. V tom případě jsou dny na rozmyšlenou zbytečné. Jmenování bylo zveřejněno při dómské pouti na svatého Václava. Atmosféru tehdy mladého společenství, v němž bylo na 150 bohoslovců, dokresluje skutečnost, že v sakristii jsem dostal „hobla“. Slavnostní uvedení do úřadu bylo 7. listopadu za účasti mnoha biskupů tehdy ještě Československé biskupské konference. Hned večer jsme odjížděli společně na pouť biskupů do Svaté země.

Plány a inspirace

Při zpětném pohledu některé věci splývají, někdy se přehodí, co bylo dřív či potom a někdy se může stát, že se myšlenky promítají na začátek dodatečně. To si uvědomuji, když vzpomínám na počáteční plány. I když naše diecéze měla i v době komunismu zachované některé dobré praxe, jako byly každoroční děkanské vizitace, či centrálně připravovaná témata pro setkávání kněží v děkanátech, pomůcky pro kazatele ve formě Homiletických směrnic nebo každoroční setkávání biskupa s kněžími, kteří připravují biřmovance, v mnoha věcech bylo třeba začínat téměř od nuly. Většina pracovníků biskupství se vyměnila bez předání zkušeností. Protože jsem se nikdy na roli biskupa nepřipravoval, musel jsem se učit za pochodu, sbírat zkušenosti z ciziny i od starších kněží. Získávat spolupracovníky, kterým bylo ovšem často nutné prakticky ukázat, co od nich očekávám. Často se ukázalo, že jsou nutné další změny, které by více odpovídaly současným potřebám. Tak docházelo k zavádění různých věcí na zkušební dobu, nebo i metodou pokus omyl. Jsem vděčný mnoha lidem za jejich trpělivost a ochotu hledat společně. Na některé věci ještě ani po letech nedošel čas.

Nedokázal jsem například zvizitovat celou diecézi klasickým způsobem. Protože jsem jmenoval většinu nových děkanů, několikrát jsem je vizitoval osobně, abych jim ukázal, jak si představuji jejich vizitace farností. Každý rok mi děkan přijde představit výsledky vizitací, které spolu probereme, a já udělám zápis, v němž shrnu, na co je třeba se zaměřit. Přitom je možnost hovořit i o věcech, které nejsou v dokladech. Tato zkušenost mi aktuálně ukazuje, čemu je třeba se věnovat a tak se postupně mění i náplň vizitačních dotazníků. Vizitace ovšem není jen o dokladech, ale především o osobním setkání. Když děkan už farnost zná, nepotřebuje věnovat každý rok stejnou pozornost všem věcem. Tak někdy upřednostní setkání s farní radou, nebo slavení mše svaté. V Roce kněží se konala tak zvaná vizitace naruby, kdy ke mně přijeli kněží jednoho děkanátu, abychom se spolu pomodlili, povečeřeli, prostě bratrsky setkali. Vícekrát jsem navštívil setkání kněží a farních rad každého děkanátu. Ale o tom až jindy.

Revoluční změny, i když jde třeba jen o sametovou revoluci, jsou příležitostí k osvobození od minulosti a k novým začátkům. Přesto je třeba navazovat na dobré tradice, hledat zdravé kořeny. Z pohledu do dějin moravské církve mi utkvělo několik osobností, na něž by bylo třeba navázat. Především svatí bratři Cyril a Metoděj, kteří stavěli na Písmu a znalosti Krista. Tam jsou základy naší kultury. Biskup Bruno dal diecézi systém a hospodářskou základnu. Biskup Jan Železný se nebál boje a většinu Moravy uchránil před husity. Biskup Dietrichstein se i za dramatických okolností nevzdal diplomatického vyjednávání a spolupráce ve prospěch společného dobra. Obnovu diecéze postavil na církevních školách. (Z doby studia v Římě znal osobně sv. Josefa Kalasanského, zakladatele piaristů, které pozval na Moravu k vybudování sítě škol.) Arcibiskup Stojan měl široký záběr, začal od prostého lidu, už jako kněz se soustředil na obnovu Hostýna a Velehradu, na mariánskou a cyrilometodějskou úctu, lidové poutě, ale i duchovní cvičení, které začal od učitelů majících zásadní vliv na formaci dalších generací. Aktivizoval kněze a Unionistické hnutí s mezinárodním přesahem. Aktivní politik ve prospěch potřebných, zakladatel Charity. Arcibiskup Matocha, nekrvavý mučedník komunismu, umlčený a přesto svědčící.

Místní dějiny mají mnoho dalších silných odkazů. Připomínám jen některé, které mi ukazovaly cestu. Přeháněl bych, kdybych řekl, že mi to bylo od počátku jasné, že jsem měl hotový plán a představy, které se postupně uskutečňovaly. Opravdu jsem si na začátku nepředstavoval, že budeme mít tolik škol, že Charita bude tak velkým zaměstnavatelem. Snažil jsem se být pozorný a naslouchat lidem, nebrzdit jejich aktivity, ale spolu s nimi hledat, co právě v této chvíli a v této věci od nás Bůh očekává. Spoléhal jsem vždy na to, že Bůh nejlépe ví, jak má vypadat velká mozaika, kterou tvoří On. Mým úkolem je jen vybrat správný kamínek a správně ho položit. Vždyť na jeho díle nás spolupracuje mnoho.

Mons. Jan Graubner je arcibiskup olomoucký, metropolita moravský. Od roku 1999 je předsedou Správní rady Univerzity Palackého v Olomouci, na jejíž Cyrilometodějské teologické fakultě působí z titulu svého arcibiskupského úřadu jako její Velký kancléř. V letech 20002010 a od roku 2020 předseda České biskupské konference. Zasloužil se o obnovu církevního života v naší zemi. Ve své činnosti se aktivně angažuje ve veřejném životě, důraz klade především na dialog o současných problémech společnosti. Stál u zrodu a je podporovatelem mnoha vzdělávacích a charitativních organizací a institucí. Vyvíjí přednáškovou činnost k pastoračním tématům a vydal řadu publikací, mimo jiné Kněžské osobnosti – Medailony kněží Arcidiecéze olomoucké ve 20. století či  Zbožnost je užitečná ke všemu.

Obálka

Milí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé cyrilometodějské křesťanské akademie, přes obtíže spojené s pandemií koronaviru vychází nové číslo našeho časopisu Dialog Evropa XXI, 1-4/2020, které shrnuje plánovaná témata, činnost naší akademie a významná jubilea roku 2020. Témata tohoto čísla jsou: 30 let MSKA, 30 let svobodného působení církve v české společnosti, Kurz teologie v praktickém životě, Jubilea církevních osobností, Fenomén mariánských sloupů.V rubrice Anotace publikací jsou představeny nové knihy: od Mons. Jana Graubnera Zbožnost je užitečná ke všemu o prožívání zbožnosti v aktuální situaci, publikace k historické církevní osobnosti Svatý Jan Sarkander, vydaná autorskou a editorskou péčí PhDr. Karla Kavičky, a dvě brožury od P. Jana Larische: Budovatelé Katolické akce a Mons. ThDr. Franz Linke.

Více se dočtete zde

Logo CMKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo