Působení církve v ozbrojených složkách - pkl. gšt. ICLic. Mgr. et Mgr. Jaroslav Knichal

Ilustrace
Téma: Společnost, Právo, Historie
Vydáno: 4.8.2021
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Referát ke konferenci k tématu 30 let svobodného působení církev v české společnosti poskytuje historický přehled působení církve v ozbrojených složkách a náhled na roli církve a působení v armádě a organizování služby vojenských kaplanů.

 

Když mluvíme na téma „30 let svobodného působení církve v české společnosti“, nesmíme zapomenout na ozbrojené složky. Společenskopolitické změny na konci roku 1989 se zákonitým způsobem projevily i v této oblasti. V roce 1990 vydáním branného zákona byla vojákům zaručena svoboda projevu náboženského vyznání, umožněna účast na náboženských obřadech a duchovním z řad státem uznávaných církví byl umožněn vstup do vojenských objektů. Následující text se zaměří na bohatou historii vojenských duchovních (kaplanů) a ukáže nám i obnovenou duchovní službu po roce 1990.

1. Sonda do historie

1.1. Apoštolský polní vikariát

Duchovní doprovázejí vojáky od nepaměti. Nedílnou součástí struktury armády na našem území začali být polní kuráti od 18. století. Před první světovou válkou jich sloužilo v rakousko-uherské armádě téměř dvě stě. V ozbrojených silách mocnářství vedle sebe působili duchovní vyznání římskokatolického, řeckokatolického, pravoslavného, evangelického, židovského a muslimského. Všem těmto mužům „velel“ apoštolský polní vikář se sídlem ve Vídni (Apoštolský polní vikariát vznikl v roce 1773 za účelem vedení vojenské duchovní správy). Posledním polním vikářem byl vojenský biskup slovenské národnosti monsignore Emmerich Bielik. Jím vedení vojenští duchovní obětavě a s nasazením vlastních životů putovali se „svými“ vojáky peklem válečných bojišť. Neúnavně jim sloužili v zákopech i v zázemí nejen bohoslužbami a svátostmi, ale posilovali a povzbuzovali je promluvami a rozhovory. Rovněž navštěvovali nemocné v lazaretech, kde jim často posloužili výslovně prakticky, když za vojáky napsali dopis blízkým nebo třeba pomohli sepsat poslední vůli. Velmi často pomáhali zdravotnímu personálu při péči o raněné a nemocné. Důležitou částí jejich práce bylo vedení vojenských matrik a starost o vojenské hroby.

1.2. Vojenští duchovní po vzniku republiky

Dne 28. října 1918 vznikla Československá republika a s ní i její armáda. Formování československé branné moci po rozpadu rakousko-uherské monarchie bylo velmi obtížné. Duchovní služba se v této přechodné době vykonávala u jednotlivých armádních útvarů individuálně. Nicméně díky neúnavnému nasazení vojenských duchovních, tedy bývalých c. a k. polních kurátů, vznikla na dočasném Ministerstvu národní obrany duchovní správa, která se v průběhu necelého roku stabilizovala.

Vojenští duchovní konali pro vojáky bohoslužby, pečovali o jejich náboženskou a mravní výchovu a o přípravu důstojníků duchovní služby. Duchovní nadále vedli vojenské matriky a pečovali o válečné vojenské hroby a kostely. Na Ministerstvu národní obrany (MNO) byl ustanoven řídící orgán duchovní služby, nejznámější pod názvem 6. oddělení (duchovní) I. všeobecně vojenského odboru MNO (6/I. oddělení). V jeho podřízenosti byly ustanoveny tři skupiny podle vyznání – římskokatolická, evangelická a v roce 1922 skupina církve československé. Jednotliví vojenští duchovní byli přiděleni na zemská vojenská velitelství, divizní velitelství a velitelství horských brigád, dále pak k velitelstvím pěších pluků a k vojenským nemocnicím.

Vrcholným představitelem duchovní služby v přechodném období po říjnu 1918 byl Msgre Antonín Voneš. Po něm v roce 1923 nastoupil Msgre ThDr. Josef Bombera. Ten duchovní službu vedl až do roku 1925, kdy ji po něm převzal Msgre Ignác Hynek Medek. V lednu roku 1935 byl penzionován a na jeho místo nastoupil Msgre Methoděj Kubáň. Medek a Kubáň dosáhli generálské hodnosti. V druhé polovině 30. let byla katolická duchovní služba právně upravena. Apoštolský stolec nejprve pověřil svými správními akty z let 1933 a 1934 arcibiskupa pražského a primase českého ThDr. Karla Kašpara úřadem armádního ordináře nad katolíky v československé branné moci. Ten ke dni 1. února 1935 jmenoval svým generálním vikářem Msgre Methoděje Kubáně. V roce 1938 byl vydán armádní služební předpis A-XI-1 “Duchovní služba v míru a za branné pohotovosti státu”.[1] Kubáňovi připadl smutný úkol ukončit činnost duchovní služby po okupaci Československa. Duchovní služba byla kompletně likvidována ke dni 31. července 1939.

Msgre Methoděj Kubáň byl po okupaci Československa 15. března 1938 nucen provést ukončení duchovní služby. Sám byl převelen na Ministerstvo vnitra a zapojil se do protinacistického odboje v řadách organizace Obrana národa.[2] V roce 1940 byl zatčen gestapem, odsouzen na 13 měsíců k trestu odnětí svobody za údajnou urážku německé branné moci. Po odpykání trestu nebyl propuštěn, ale přes pankráckou věznici a terezínskou Malou pevnost byl odeslán do koncentračního tábora Dachau. Tady umírá na následky týrání 5. března 1942.[3]

Ve druhé světové válce se mnoho vojenských kaplanů s nasazením života zapojilo do odboje i do pomoci rodinám vojáků. Někteří doprovázeli vojáky po bojištích Evropy a Blízkého východu. Po osvobození se vrátili s vojáky zpět do vlasti.

1.3. Znovuobnovení duchovní služby po II. světové válce

Na podzim roku 1945 prezident republiky dr. Edvard Beneš rozhodl o zachování kontinuity nově vzniklé armády s duchem a tradicí armády předválečné. Tím byl v březnu 1946 dán základ pro obnovení činnosti vojenských duchovních v původním rozsahu i obsahu jejich služby. Řídícím orgánem bylo 6. oddělení (duchovní) I. všeobecně vojenského odboru Ministerstva národní obrany, které vedl pplk. duch. Jaroslav Janák. V rámci duchovního oddělení vznikla skupina katolická, evangelická, skupina církve československé a od roku 1947 i skupina církve pravoslavné. Nicméně vzhledem k politickému vývoji počet vojenských duchovních postupně klesal ze 42 v roce 1946 až na 11 v roce 1949. Hlavní zaměření činnosti vojenských duchovních v poválečných letech spočívalo ve starosti o válečné hroby na území republiky. Zajišťovali plnění náboženských povinností vojáků v souladu s výkonem vojenské služby a sloužili jim církevními úkony, jako byly křest, svatba, zaopatřování či pohřeb. Rovněž obstarávali nábožensko-mravní výchovu a vedli vojenské matriky. Důležitá byla i správa vojenských kostelů a kaplí a nezapomínalo se ani na výchovu nových vojenských duchovních. Důstojníci duchovní služby navštěvovali nemocné ve vojenských nemocnicích a poskytovali jim jak duchovní útěchu, tak i radu či pomoc.

Únorové události roku 1948 snahy o navázání na předválečnou práci se zastavily a pro vojenské kaplany už v armádě nebylo místo.

2. Novodobá duchovní služba

2.1. Hledání cesty k obnově

V roce 1990 existovala na ministerstvu obrany skupina odborníků, která měla zpracovat koncepci přeměny komunistické armády na armádu demokratického státu. Byl do ní zařazen též PhDr. František Pavel Novotný, který měl na starosti oblast duchovní služby. Chápal zavedení duchovní služby v armádě jako součást transformačních přeměn.

„Jedním ze základních důvodů potřebnosti duchovní služby je, že příslušníci ozbrojených sil mají v rukou zbraně a jsou organizováni, a tím více vystaveni selhání a zneužití svého postavení. Při nasazení do bojových operací jsou navíc v situacích, které mohou být v rozporu s jejich svědomím a přesvědčením. V prosinci 1989 požádala skupina věřících ministra obrany obnovit v armádě náboženské svobody, aby duchovní mohli vstupovat do vojenských objektů a poskytovat vojákům duchovní služby. K uzákonění této možnosti došlo v polovině března 1990. Vojenské knihovny byly obohaceny o náboženskou literaturu. Duchovní péče se stala součástí systému sociálních a humanitních služeb a zaměřila se na všechny problémy vojáků v základní službě i vojenských profesionálů a jejich rodin.”[4] Roli kaplanů F. P. Novotný často charakterizoval tak, že vojenský kaplan se stává důvěrným přítelem a poradcem v mnoha složitých životních situacích, které prožívají lidé v uniformě. Úlohou kaplanů v armádách demokratických států není šířit víru, ale citlivě pomáhat všem – bez ohledu na jejich víru a světový názor – překonávat životní obtíže a napomáhat jejich kulturnímu a duchovnímu rozvoji.

Od roku 1992 působil v Praze kaplan letectva USA českého původu pplk. Josef Šupa, jehož úkolem bylo pomoci při humanizaci vojenské služby. Formou seminářů na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se pplk. Šupa snažil budoucím duchovním přiblížit službu vojenských kaplanů.

V roce 1994 oslovil ministr obrany Vilém Holáň Ekumenickou radu církví, aby jmenovala své zástupce do pracovní skupiny pro koncepci „humanitární služby“ v armádě. Těmi se stali Milan Matyáš, Jaromír Dus a Jan Kašper. Později vznikla komise Ekumenické rady církví pro spolupráci církví s Armádou České republiky. Jejím členem byl i brněnský biskup Vojtěch Cikrle pověřený Českou biskupskou konferencí.

Od 1. ledna 1996 byla zřízena humanitní služba, její součástí měla být i duchovní služba. Vznikla dvě místa pro duchovní. Prioritou bylo vyslání kaplana s vojáky do zahraniční mise v Bosně.

Nabídku zhostit se tohoto úkolu přijal římskokatolický kněz Tomáš Holub. Po zdravotních testech a společném cvičení odjel v létě 1996 s vojáky do Bosny a Hercegoviny. Po návratu v roce 1997 se stal spolu s Jaromírem Dusem zaměstnancem ministerstva obrany. Jejich úkolem bylo připravit podklady pro vznik duchovní služby v armádě.

Pozitivní zkušenosti vojáků z mise s kaplanem Holubem byly impulzem pro účast dalších duchovních v navazujících rotacích. Zahraničních misí se v letech 1997 až 1998 postupně zúčastnili Bohuslav Švehla, Jan Asszonyi a Jiří Rous. Ti se po misi vrátili k činnosti ve svých církvích a v armádě již nepůsobili.

Můžeme říci, že od počátku devadesátých let si církve uvědomovaly, že by bylo dobré obnovit činnost duchovních v armádě. Tradice vojenských kaplanů byla přerušena již příliš dlouho na to, aby bylo možné na ni jednoduše navázat. Zástupci církví hledali možnost jak být vojákům nablízku. Inspirovali se zkušenostmi vojenských kaplanů v zahraničních armádách. V únoru 1997 se zúčastnili konference hlavních kaplanů NATO, která se konala v Praze. V té době již probíhala intenzivní jednání o konkrétní podobě této služby v našich podmínkách. Církve se shodly na dvou základních principech: duchovní služba bude ekumenická (společná pro všechny zapojené křesťanské církve) a nebude mít misijní charakter (nebude se snažit získávat nové věřící).

2.2. Myšlenka obnovy se zrealizovala

V roce 1997 Jaromír Dus, farář Českobratrské církve evangelické a Tomáš Holub, římskokatolický kněz byli pověřeni k tomu, aby formulovali odpověď českých křesťanů na výzvy rezortu Ministerstva obrany žádající o spolupráci ve věcech duchovní péče o své příslušníky, a aby navrhli a dojednali její podobu. Jejich nezměrné úsilí, popsané v knize vzpomínek „Hledání cesty“, vedlo nakonec ke zřízení Duchovní služby v rezortu obrany a k jejímu ustavení těmito dokumenty z 3. června 1998:

- Smlouva mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví o podmínkách vzniku a působení duchovní služby v rezortu ministerstva obrany;

- Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví o duchovní službě v rezortu ministerstva obrany;

- Rozkaz ministra obrany České republiky č. 19/1998 – Zřízení duchovní služby v rezortu Ministerstva obrany.

2.3. Začleňování kaplanů do struktury armády

Od roku 1998 do roku 2004 se počítalo především se službou kaplanů vojákům základní́ služby a doprovázením vojáků z povolání na zahraničních misích.

Kaplan vstupoval do armády zpravidla na dobu čtyř až šesti let, aby neztratil schopnost „myslet nevojensky“, zůstal citlivým barometrem pro rozpoznání problematických momentů v armádě a mohl být přínosem pro své velitele. Časem se ukázalo, že bude vhodné prodloužit dobu služby kaplana, aby se zúročily jeho zkušenosti a porozumění specifickému prostředí armády. I proto se délka jejich služby postupně prodloužila přibližně na dvojnásobek. Kaplani byli nejprve na úrovni brigády a měli být k dispozici pro všechny podřízené složky. Nejdříve byla obsazena 4. brigáda rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě kaplanem Tomášem Holubem. Následovalo zajištění služby u 2. mechanizované brigády s velením v Písku kaplanem Miloslavem Kloubkem z Církve bratrské. Pod tuto brigádu patřilo tehdy na 4 500 vojáků. Třetím kaplanem byl v roce 1999 římskokatolický kněz Ivan Havlíček přidělený k výcvikové základně ve Velké Hleďsebi.

Ve stejném roce se začala formovat hierarchická struktura Duchovní služby AČR. Tomáš Holub se stal hlavním kaplanem přímo podřízeným náčelníkovi Generálního štábu AČR. Do konce roku 1999 se počet kaplanů v armádě zvýšil na sedm a dále postupně narůstal. Tak bylo možné umístit je na vybraných praporech a u specializovaných jednotek, a tím učinit jejich službu dostupnější pro vojáky.

Po profesionalizaci armády v roce 2005 se zájem vojáků o službu vojenských kaplanů nikterak nesnížil. Dnes jsou samozřejmou součástí ozbrojených sil. Slouží na úrovni praporů 4. brigády rychlého nasazení i 7. mechanizované brigády, jsou na leteckých základnách, u Vojenské policie, Hradní stráže, ale i na Univerzitě obrany Brno či v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

2.4. Služba vojenského kaplana

Všichni lidé, které za účelem společného úsilí o bezpečí České republiky sdružuje ministerstvo obrany, jsou lidské bytosti v plné míře obdařené vůlí a schopností samostatně hledat, nacházet a pořádat svůj individuální postoj k veškerým skutečnostem, danostem a situacím a schopností i potřebou je individuálně i společně prožívat. Toto prožívání, které probíhá především v emocionálních, duchovních, etických/morálních a sociálních obzorech lidské osobnosti, je nevynucené, nevynutitelné a ve své podstatě nepotlačitelné. Zvlášť vojenská služba přivádí člověka do duchovně či eticky komplikovaných či mezních situací. Existence rezortní duchovní služby je zárukou svépomocné schopnosti rezortu ministerstva obrany adekvátním způsobem, s podrobným zřetelem ke specifickým okolnostem vojenské služby a ke zvláštním nárokům kladeným na vojáka, vytvářet prostor, jak pro jedince, tak pro kolektiv, k svobodnému hledání, nacházení a rozvíjení vlastní identity, k sebereflexi, k vyjádření nebo sdílení osobní situace a jejímu prožívání.

Na jedné straně je služba vojenského kaplana založena na poskytování nekategorizované asistence člověka člověku, na prokazování nezištné vnímavosti pro radosti nebo těžkosti pramenící z osobního nebo služebního života, a to za obecně přijatého předpokladu, že komunikace s vojenským kaplanem se děje v důvěrné rovině a není principiálně určena k dalším (např. analytickým) účelům.

Na druhé straně služba vojenského kaplana spočívá v odborné podpoře rozvoje duchovního a etického potenciálu přirozeně existujícího uvnitř kolektivů a vojenských jednotek, a to jeho trvalou přítomností uvnitř těchto kolektivů.

Ke všem příslušníkům rezortu a jejich rodinám směřuje prostřednictvím vojenských kaplanů univerzálně pojatá nabídka duchovní služby, jejíž kontext, forma a obsah nejsou nutně náboženské; služby, která respektuje individuální duchovní zakotvení, osobní názory nebo ovzduší v kolektivu či jednotce.

 

2.5. Specifické formy služby vojenského kaplana

Formou dlouhodobé, stálé a osobní přítomnosti vojenského kaplana uprostřed vojenského kolektivu ztělesňovat trvale přítomnou nabídku široce míněné duchovní služby směřovanou ke všem příslušníkům rezortu ministerstva obrany a jejich rodinám (služba přítomnosti), k níž má každý právo ji pro sebe vyžádat, přijmout nebo odmítnout.

- Podporovat velitele v jejich odpovědnosti za lidský rozměr života a služby vojáků a za všestranný rozvoj vztahu k lidským (individuálním i společným) hodnotám.

- Být poradcem velitele v oblasti vojenské etiky a mezilidských vztahů.

- Účinně a adekvátně asistovat při mimořádných situacích.

- Navštěvovat rodiny pozůstalé po vojácích, kteří přišli o život při výkonu služby.

- Dlouhodobě asistovat vážně zraněným vojákům a jejich rodinám.

- Nabízet, navrhovat a koordinovat formy vypořádání se kolektivu se slavnostními a smutečními okamžiky a událostmi a zabezpečovat jejich uskutečnění.

- Provádět průpravu v oblasti vojenské etiky.

- Pořádat semináře a diskuse k hodnotám společným pro vojáky AČR, hodnotám vyznávaným a chráněným Českou republikou společenstvími, ke kterým se Česká republika, jako celek, trvale hlásí.

- Pořádat semináře semináře s adekvátními historickokulturními tématy, především před výjezdem jednotky do zahraniční operace.

- Organizovat setkání rodin příslušníků rezortu, a to především před odjezdem a po návratu z nasazení v zahraniční operaci.

- Provozovat Pastorační centrum Duchovní služby AČR, jako místo pro služební i volnočasové setkávání vojenských kaplanů s vojáky a jejich rodinami.

- Nabízet odborný náhled na záležitosti přímo související s mezilidskými vztahy.

- Zabezpečovat pozornost rezortu ministerstva obrany k aktuálním záležitostem vznikajícím v rámci kolektivu rezortu, v současné společnosti nebo ve světovém dění, které mají svou etickou rovinu nebo důsledky, jež mohou mít přímou souvislost se službou příslušníků rezortu.

- Zabezpečovat, rozvíjet a koordinovat komunikaci rezortu s náboženskými subjekty.

Služba „skryté“ modlitby, která stojí navenek jako nedůležitá součást, nicméně zcela zásadně vytváří duchovní zázemí pro aktivní službu mezi vojáky. To vyplývá i ze slov sv. Pavla Galaťanům: Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon (Gal 6, 2). Toto je základní podstata služby vojenských kaplanů: služba každému člověku s jeho radostmi i starostmi (srov. Gaudium et spes 1).

2.6. Etické semináře

Velmi důležitou náplní služby vojenského kaplana je příprava a organizace tzv. etických seminářů. Etické otázky související s vojenskou službou jsou dány zcela specifickým prostředím armády, které člověka výrazně ovlivňuje a formuje/deformuje jeho osobnost. Profesionální voják je člověkem, který se svobodně zříká některých občanských práv a svobod. Je ve služebním poměru vůči České republice. Je si vědom faktu, že může být nasazen podle potřeb společnosti. Přesto, či právě proto, je nutná péče o lidskou důstojnost vojáků, o jejich rozvoj a kvalitu jejich mezilidských vztahů. Nejde jen o to, aby voják efektivně „fungoval“, ale o jeho lidství.

Tyto semináře jsou vedeny Duchovní službou AČR v jejím Pastoračním centru v Lulči u Vyškova. V současné době již etické semináře probíhají i u jiných jednotek, které mají svého kaplana. Své místo mají semináře také u jednotek, které vyjíždějí do zahraničních operací.

Duchovní služba používá formy a metody „zážitkové pedagogiky“. Ta umožňuje vtažení účastníků do problému, který je dále diskutován a následně uzavřen zobecněním. Důraz je položen na otevřenost diskuse bez oficiálních proklamací a na propojení s praxí života na útvarech a v zahraničních misích. Velká pozornost je věnována jak začlenění etiky do funkčního systému, který vyžaduje specifické nastavení hodnotového rámce, tak i do ryze osobního postoje, který se může s těmi systémovými dostávat do konfliktu. Efektivita takto získaných poznatků a závěrů bývá mnohem vyšší než u forem standardní přednášky nebo prezentace, na které jsou vojáci zvyklí.

2.7. Vojenský kostel a kaple

V minulosti byly součástí kasáren vojenské kaple a velké vojenské posádky měly dokonce vlastní kostely. Vojáci se zde účastnili bohoslužeb, uzavírali manželství a nechávali křtít své děti. A také odtud vyprovázeli své kolegy na poslední cestu. V současné době vojákům slouží jeden vojenský kostel a několik vojenských kaplí.

Kostel sv. Jana Nepomuckého v Praze na Hradčanech je barokní skvost stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera vyzdobený freskami Václava Vavřince Reinera. Byl součástí kláštera voršilek, po jeho zrušení se stal v roce 1864 evangelickým kostelem pražské posádky a v roce 1902 katolickým kostelem kadetní školy. Na svou vojenskou historii přerušenou po únoru 1948 opět navázal v roce 2001. Tehdy se z rozhodnutí pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka stal opět vojenským kostelem. Dnes je místem pravidelných modliteb za mír, za padlé a zemřelé vojáky. Připomínají se zde váleční veteráni a probíhají zde setkání k významným událostem z naší historie. Vojenský kostel je také místem pro běžné církevní obřady, pravidelné bohoslužby, ale i svatby či křty. Konají se zde koncerty a další kulturní události.

S výjimkou vojenské kaple sv. Barbory v Hranicích, která byla postavena spolu s kasárnami v 19. století, byly vojenské kaple budovány až v posledních letech. Díky tomu mohou vystihovat atmosféru konkrétní jednotky. V Bechyni je interiér vyzdoben symboly, které mají vztah k práci ženistů (loď, hořící keř). Žatecká kaple je důstojným místem připomínajícím jména padlých příslušníků 4. brigády rychlého nasazení. Fotografie ve vyškovské kapli zobrazují utrpení v místech, kde naši vojáci působili. Táborská kaple sv. Václava odkazuje na čestný název 42. mechanizovaného praporu „Svatováclavský“. V Ústřední vojenské nemocnici v Praze najdeme kapli, jejíž výzdoba je inspirována biblickým příběhem o Samaritánu pečujícím o zraněného bližního. Šikovnost a zručnost našich vojáků bylo možné obdivovat v kapli na základně Šajkovac v Kosovu, kterou si ve svém volném čase sami zhotovili a vyzdobili řezbami.

 

Závěr

Duchovní služba v resortu obrany má bohaté kořeny. Tuto službu konají křesťanské církve v mimořádné ekumenické spolupráci. Vojenští duchovní přináší do vojenského prostředí hodnotový základ pro službu, která nasazení a oběť pro vlast a pro druhé nezbytně potřebuje. Služba vojenského kaplana vyžaduje odvahu a sílu, která opouští liturgický prostor a vstupuje do světa. Závěr zakončí text Martina Flosmana, který se věnoval historii vojenské duchovní služby a vojenským kaplanům a na konci svých publikací shrnul jejich charakteristiku těmito slovy: „V naprosté většině případů vojenští duchovní své poslání naplnili a naplňují beze zbytku. Pevný rámec jejich práce, který byl a je určován platnými vojenskými předpisy, svým životem a službou mnohdy přesahují. Velitelé vysoce hodnotí jejich vzdělání, smysl pro povinnost, pastorační aktivity, vlastenectví a vysoce morální a povahové vlastnosti.“[5]

Ilustrační fotografie použity z https://www.mocr.army.cz/scripts/

 

plk. gšt. ICLic. Mgr. et Mgr. Jaroslav Knichal (* 1976) Absolvoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kterou ukončil v roce 2000. V roce 2001 byl vysvěcen na kněze v olomoucké katedrále. Do služby vojenského kaplana nastoupil v roce 2003. Nejprve k 7. mechanizované brigádě do Kroměříže a následně do Hranic. Dalším místem bylo Velitelství společných sil v Olomouci (2007-2012) a v roce 2012 nastoupil na Společné operační centrum do Prahy. V letech 2012–2016 absolvoval distanční postgraduální studium církevního práva na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu. V letech 2017-2018 na Univerzitě obrany v Brně absolvoval kurz Generálního štábu. Dne 1. června 2015 byl ministrem obrany jmenován hlavním kaplanem a dne 29. září 2015 ve vojenském kostele sv. Jana Nepomuckého v Praze-Hradčanech slavnostně uveden do této funkce.

 

 

 

[1] STEHLÍK, Eduard. Páter Method. Životní příběh generála duchovní služby Msgre Methoděje Kubáně. Praha: Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a služeb, 2006, s. 96-97.

[2] Ibid. s. 122.

[3] TRETERA, Jiří Rajmund a HORÁK, Záboj. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, s. 201-202.

[4] 15 let duchovní služby v AČR, Vojenské rozhledy 2/2011, s. 186-189.

[5] FLOSMAN, Martin. S orlem i lvem, 2. díl. Příběhy českých vojenských duchovních v dramatickém 20. století. Praha: Epocha, 2019, s. 474.

Obálka

Milí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé cyrilometodějské křesťanské akademie, přes obtíže spojené s pandemií koronaviru vychází nové číslo našeho časopisu Dialog Evropa XXI, 1-4/2020, které shrnuje plánovaná témata, činnost naší akademie a významná jubilea roku 2020. Témata tohoto čísla jsou: 30 let MSKA, 30 let svobodného působení církve v české společnosti, Kurz teologie v praktickém životě, Jubilea církevních osobností, Fenomén mariánských sloupů.V rubrice Anotace publikací jsou představeny nové knihy: od Mons. Jana Graubnera Zbožnost je užitečná ke všemu o prožívání zbožnosti v aktuální situaci, publikace k historické církevní osobnosti Svatý Jan Sarkander, vydaná autorskou a editorskou péčí PhDr. Karla Kavičky, a dvě brožury od P. Jana Larische: Budovatelé Katolické akce a Mons. ThDr. Franz Linke.

Více se dočtete zde

Logo CMKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo