Proč studovat bioetiku? A co to bioetika vlastně je? Na následujících řádcích se pokusíme si v krátkosti představit obor, který v současné době nabývá z mnoha důvodů na stále větší důležitosti. O co se vlastně jedná? V názvu „bioetika“ slyšíme dvě řecká slova: bíos = „život“ a ethos = „zvyk, obyčej“. Půjde tedy o oblast lidské činnosti, která má co do činění s tím, co je či není správné na poli života – především toho lidského. Jeden z prvních editorů encyklopedií bioetiky Warren T. Reich bioetiku definuje jako: „Systematické studium lidského jednání na poli věd týkajících se života a péče o zdraví, kdy toto jednání je posuzováno ve světle hodnot a morálních principů.“[1] Primárně se tedy jedná o praktické vědění na poli lidského života a zdraví. Zásadní otázka, kterou si bioetika klade, zní: Co dělat a nedělat, abychom nešli proti vlastnímu životu a nepodkopávali si své zdraví. To samozřejmě velmi úzce souvisí s medicínou a lékařskou etikou. Bioetika se však netýká jen člověka. Víme, že svou hodnotu mají i živočichové, rostliny a životní prostředí a to nejen ve vztahu k člověku, ale sami o sobě. Další dvě velké oblasti, jimž se bioetika věnuje, se tedy týkají živočišného a rostlinného života a problémů s nimi spojených. Čím se ale bioetika zabývá konkrétně?

Řekli jsme, že v případě člověka jde o etické otázky spojené s jeho životem a zdravím. To se týká především těch životních stádií, kdy je člověk nejohroženější: tzn. především na začátku a na konci života. Mezi palčivé problémy spojené se začátkem lidského života patří např.: umělý potrat, rizika hormonální antikoncepce či etické otázky spojené s asistovanou reprodukcí. S koncem lidského života je pak spojena např. otázka eutanázie, asistované sebevraždy, otázka definice smrti a následné transplantace orgánů apod. Avšak i dospělý člověk v plné síle může být konfrontován s řadou etických otázek. Darovat či nedarovat nějaký orgán? Jak je to s mrzačením těla? Jaký postoj zaujmout k problematice rostoucího počtu sebevražd či různých sociálních patologií (tabakismu, gamblerství, nejrůznějších závislostí apod.). I tyto oblasti se dnes řadí do bioetiky. V Itálii se studují jako Sociální bioetika. Bioetika, týkající se světa zvířat, zkoumá jejich morální status, zabývá se jejich zdravím (wellfare), ochranou apod. Velkou otázkou je v současnosti také nejrůznější experimentování se zvířaty a genové inženýrství. V oblasti rostlinného života jde pak zejména o ekologii, ochranu životního prostředí, udržení biodiverzity, zachování zdrojů pitné vody, orné půdy či o trvale udržitelný rozvoj. Bioetiku lze tedy charakterizovat jako etiku aplikovanou na oblast života obecně.

Pojem „bioetika“ se poprvé objevil r. 1927 v článku protestantského teologa Fritze Jahra: Bio-ethik. Eine Umschau über die ethischen Beziehungen des Menschen zu Tier und Pflanze, který vyšel v časopisu Kosmos.[2] Jahr v něm vyslovil myšlenku, že je nutné vytvořit novou disciplínu, která by respektovala a chránila všechny druhy života na Zemi. Měla by vycházet jak z přírodních tak humanitních věd, zahrnovat odborníky různých profesí, sledovat veřejné mínění a formovat eticky správné postoje ke všem formám života ve smyslu etiky Immanuela Kanta.[3] Článek však ve své době neupoutal velkou pozornost. Dalo by se říci, že k němu ještě nedozrála doba. K tomu došlo až zhruba po čtyřiceti letech. Proč tomu tak bylo a co se v této době událo?

Svět si prošel Velkou hospodářskou krizí a zejména Druhou světovou válkou, v níž byl svědkem systematického vyhlazování celých národů. Bohužel se v této činnosti kompromitovala i řada lékařů (vzpomeňme např. na nacistický program eutanázie založený na přesvědčení, že existuje život nehodný žití, na pseudo-lékařské pokusy Josefa Mengeleho apod.). S lidmi se však experimentovalo nejen v Evropě. K několika hrůzným porušením lékařské etiky došlo také za oceánem. Jako emblematický příklad lze uvést Studii syfilidy v Tuskegee probíhající v letech 1932 až 1972. Při ní bylo 399 Afroameričanů záměrně nakaženo syfilidou, aniž by o tom věděli nebo je poté někdo ošetřoval. Cílem bylo zjistit, jak se bude nemoc rozvíjet. Studie však byla naprosto zbytečná, protože s příchodem penicilinu ve 40. letech 20. stol. se zcela změnila jak prognóza, tak diagnóza této nemoci.[4] Podobných experimentů však proběhlo v USA více. Experimentovalo se s těmi, kdo se nemohli bránit – tj. především se starými a mentálně postiženými lidmi. Po Druhé světové válce je rovněž jasně patrná snaha ukotvit v mezinárodních dokumentech základní lidská práva a předejít zločinům, ke kterým došlo zejména na židovském obyvatelstvu. V tomto kontextu tak vzniká Všeobecná deklarace lidských práv (1948), o rok později je vytvořen Mezinárodní kodex lékařské etiky (1949) a poté je podepsána Evropská úmluva o lidských právech (1950). K projednávání porušení těchto práv je o několik let později zřízen Evropský soud pro lidská práva (1959) se sídlem ve Štrasburku. Na rovině lékařské péče se upouští od klasického paternalistického modelu (lékař jako ten, kdo rozhoduje o všem) a začíná se klást větší důraz na autonomii pacienta (spolurozhoduje o navržené terapii, je nutné ho předem o ní informovat, vyžádat si jeho souhlas apod.).

Ke zrození bioetiky však přispěla i řada převratných medicínských objevů. Jmenujme alespoň ty nejdůležitější z nich. V roce 1953 James Watson a Francis Crick objevili strukturu (dvoušroubovici) DNA. O rok později došlo k první úspěšné transplantaci ledviny. V 50. letech se podařilo provést externí defibrilaci lidského srdce. Roku 1960 se v USA dostává na trh první antikoncepční pilulka (o rok později v Evropě) umožňující tzv. sexuální revoluci s její uvolněnou morálkou a rebelií mladých (hippies). V roce 1967 úspěšně proběhla transplantace srdce.

Z převratných událostí oné doby mimo medicínu musíme samozřejmě zmínit první let člověka do kosmu a na Měsíc. Šedesátá léta jsou však také dobou studené války. Vzpomeňme např. na karibskou krizi v roce 1962, trvalou hrozbu atomové války a bezohledné zacházení s životním prostředím zvláště ve východním bloku.[5]

Atmosféra této doby má velký vliv na myšlení lidí, kteří jsou v mnoha oblastech znejistěni. Ptají se, jestli je např. v lékařství dobré, abychom prováděli vše, co umíme. Nezasahujeme do lidského těla až příliš? Nebude nám to spíše ke škodě? Máme dostatek zkušeností s novými metodami (např. potlačení imunitního systému při složitých transplantacích)? Podobné obavy se objevují i ve vztahu k životnímu prostředí. Jan XXIII. ve své encyklice Pacem in terris (1963) varuje před užitím atomových zbraní. Taková válka by měla nedozírné následky nejen pro životní prostředí, ale pro život na Zemi vůbec.[6]

V této době publikuje americký onkolog holandského původu Van Rensselaer Potter (1911–2001) revoluční knihu: Bioetika. Most k budoucnosti (1971). Mluví v ní o nové disciplíně, bioetice, kterou chápe jako „most“ propojující svět přírodních věd s etickými hodnotami. Očekává, že díky ní se bude lidstvo chovat k různým druhům života odpovědněji a že samo sebe překotným rozvojem nezničí.[7] Tato práce, zveřejněná v jiném dobovém kontextu, byla veřejností přijata s velkým pochopením. Lze říci, že dala vznik bioetice, jako odborné disciplíně, která se začala velmi rychle šířit. Dostala se jako předmět a později jako samostatně studovaný obor

na univerzity. Zrodila se první bioetická centra, byly založeny bioetické komise na národních i mezinárodních úrovních, objevily se první encyklopedie bioetiky apod.

Ze současných bioetických center v zámoří uveďme alespoň některé. Nejstarší, a stále vůdčí instituce, vznikla r. 1969 v New Yorku. Její původní název zněl Institut vědy, etiky a věd zabývajících se životem. Dnes je známá jako Hastings Centre. Založil ji Daniel Callahan (1930–2019) a Willard Gaylin (1925). Toto centrum vydává vlastní prestižní periodikum zvané Hastings Centre Report. O dva roky později André Hellegers (1926–1979) a Paul Ramsey (1913–1988) založili při Georgetownské univerzitě ve Washingtonu (DC) konkurenční Kennedy Institute. Oficiální název byl o něco delší: Institut Josepha a Rose Kennedyových pro studium lidské reprodukce a Bioetiky. I toto zařízení má svůj vlastní odborný časopis: Kennedy Institute of Ethics – Journal.[8]

Z evropských bioetických center můžeme jmenovat El Institut Borja de Bioètica v Barceloně. Původně byl součástí tamější teologické fakulty, po roce 1984 se stal autonomním. Ve frankofonní oblasti je významný Centre d’etudes bioethiques. Nachází se v Bruselu, jeho zakladatelem je Jean-François Malherbe (1950), profesor filozofie na Katolické univerzitě v Lovani. Z italských center lze uvést Centro di Bioetica při Katolické univerzitě Sacro Cuore v Římě. R. 1985 ho založil Mons. Elio Sgreccia (1928–2019). Tato instituce je spojena s periodikem Medicina e Morale, sleduje personalistický filozofický proud a řídí se dokumenty magisteria katolické církve.[9]

V České republice musíme zmínit ústavy lékařské etiky při lékařských fakultách našich tří nejvýznamnějších univerzit: Karlovy univerzity v Praze (při všech třech fakultách), Masarykovy univerzity v Brně a Palackého univerzity v Olomouci. Bioetikou se kromě toho také zabývá několik vědců z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Na Slovensku pak funguje Ústav medicínskej etiky a bioetiky. Z odborných českých časopisů, věnujících se bioetice, můžeme uvést např. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. Lékařskou etikou se také zabývají tematicky zaměřené články v Praktickém lékaři nebo v Časopisu lékařů českých. Na Slovensku vychází ve slovenské a anglické verzi Medicínská etika & Bioetika – Medical Ethics & Bioethics.

Pro studium bioetiky je nezbytné být alespoň v hrubých rysech obeznámen s hlavními filozofickými proudy. Jak už bylo řečeno, jedná se vlastně o aplikovanou etiku. Je tedy důležité pochopit, o co na poli přírodních věd jde a umět si své pozice správně vyargumentovat. Pro nás, křesťansky smýšlející lidi, je navíc důležité znát principy katolické morálky a bioeticky zaměřené dokumenty Učitelského úřadu církve. Práce katolického bioetika pak spočívá v tom, že se ve světle těchto dokumentů kriticky zamýšlí nad aktuálními událostmi a zaujímá k nim hodnotící stanovisko.

ThLic. Jan Polák, Ph.D., kněz olomoucké arcidiecéze, odborný asistent katedry systematické teologie CMTF Olomouc, odborné zaměření morální teologie speciální, bioetika.2014–2018 doktorandské studium morální teologie se zaměřením na bioetiku na Accademia Alfonsiana (Řím). 2012–2014 studium licenciátu morální teologie na Accademia Alfonsiana (Řím).