Obraz Madony z Veveří - Příběh jedné restituční kauzy

Téma: Umění
Vydáno: 25.4.2017
Autor:
Zpět

Obraz Madony z Veveří. Příběh jedné restituční kauzy

Marek Hlávka

V rámci zákona 428/2012 o majetkovém vyrovnání s církvemi doručila Římskokatolická farnost ve Veverské Bítýšce 20. prosince 2013 výzvu adresovanou Národní galerii v Praze k vydání movité věci, konkrétně šlo o vydání obrazu Madony z Veveří.

Gotický deskový obraz Madony z Veveří je namalován na borovicové desce o rozměrech 79,5 x 62,5 cm. Vznik díla je datován mezi lety 1340 až 1350, pravděpodobným autorem je Mistr Vyšebrodského oltáře a donátorem, tedy osobou, která obraz zaplatila, je markrabě Jan Jindřich.

Tak zvaná "restituční výzva" byla podána na samém konci lhůty stanovené zákonem. Výzvy bylo totiž možné podávat pouze do 31. 12. 2013. Proč byla výzva podána až na samotné hranici časové lhůty? Důvodem byla složitost celé kauzy. Ne že bychom nebyli přesvědčeni o oprávněnosti našeho nároku, ale šlo o to, že od počátku bylo jasné, že farnost ponese důkazní břemeno a že o oprávněnosti našeho nároku bude s největší pravděpodobností rozhodovat soud. Bylo tedy nutné důkladně se připravit a mít po ruce silné argumenty.

Abychom pochopili složitost celé kauzy, musíme se vrátit do osmdesátých let 19. století. V této době vznikají nové pozemkové knihy, do kterých byl zapsán celý majetek Veverského panství. Do tohoto soupisu byla zcela protiprávně zahrnuta také stavba kaple Matky Boží na Veveří. Nevíme, zda omylem či úmyslně. Když se tak stalo, majitelé panství odmítali tuto chybu opravit a kaple se vzdát. Místní farář se marně snažil situaci zvrátit, v té době nikdo nechtěl podávat kauzu k soudu. Nicméně majitelé panství nikdy nezpochybňovali fakt, že vnitřní vybavení kaple, tzv. Inventář, patří farnosti.

Druhým momentem, který měl zásadní vliv na argumentaci Národní Galerie, že obraz patří státu, byl převod Veverského panství z majetku hraběte de Foresta na Československou republiku ze dne 11. července 1925. Hrabě de Forest byl Angličan a zásadně odmítal pozemkovou reformu. Na základě jednání, ale hlavně zásluhou pozdějšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, byl jeho majetek vykoupen čs. státem. Jedná se o tzv. odstupní smlouvu, ve které je taxativně vyjmenováno vše, co se převádí z jednoho majitele na druhého. Obraz Madony z Veveří zde jmenován není. Nicméně právní zástupci NG tvrdí, že v tuho chvíli se obraz stal majetkem státu. Kaple Matky Boží jako nemovitost se touto smlouvou dostává do vlastnictví Československé republiky.

Nicméně inventář kaple zůstává v majetku farnosti. Velmi silným argumentem ve prospěch farnosti je inventární soupis z 1. srpna roku 1933, tedy po převodu panství: v majetku farnosti je uveden obraz Madony z Veveří a tento inventář spolupodepsal ředitel Státního statku Rosice, který v té době spravoval majetek bývalého panství.

V novinových článcích z roku 1933 se však objevilo tvrzení, že obraz se nachází v majetku Stáního statku v Rosicích. Toto uváděly například Lidové listy č. 40 z roku 1933. Proti tomu se ohradila Biskupská konzistoř v Brně a požádala o zásah tzv. Finanční prokuraturu (dnes tomuto úřadu odpovídá Katastr nemovitostí). Na výzvu tohoto úřadu Správa státních lesů a statků v Rosicích dopisem ze dne 2. března 1933 potvrzuje, že nikdy obraz Madony z Veveří nevedla ve svých inventárních seznamech. Tento dokument rovněž sehrál při rozhodování soudu ve prospěch farnosti velmi důležitou úlohu.

Římskokatolickou farnost Veverská Bítýška od počátku v celé věci zastupoval advokát JUDr. František Severin, archiválie a další potřebné historické podklady vyhledával a shromažďoval Mgr. Hodeček.

Uvedený zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi zakazuje přemísťovat všechny movité věci, na které byla podána výzva k jejich vydání, až do doby, než bude o nich rozhodnuto. Vedení Národní galerie toto nařízení naprosto ignorovalo a obraz Madony z Veveří byl jako součást výstavy „Madona na lvu“ zapůjčen do Olomouce, ale také do Leogangu v Rakousku. Proto farnost prostřednictvím svého právního zástupce podala 28. 4. 2014 k soudu žádost o vydání předběžného opatření zakazujícího Národní galerii s obrazem manipulovat. Než však soud rozhodl, byl obraz odvezen do Rakouska.

Po těchto zkušenostech zaslala farnost 7. 7. 2014 Národní galerii předžalobní výzvu, NG ji však odmítla a její právní zástupci se odvolávali na dokumenty, které farnost neměla k dispozici. Když jsme požádali o jejich kopie, vedení NG nejprve zvolilo zdržovací taktiku, po další urgenci nám bylo sděleno, že dokumenty jsou v Národním archivu a můžeme si je jít vyhledat V roce 2014, konkrétně 23. října, se v Praze uskutečnila jedna jediná schůzka, na které se sešel JUDr. F. Severin a generální vikář Mons J. Mikulášek s ředitelem NG Doc. J. Fajtem. Já jsem se schůzky neúčastnil, protože shodou okolností jsem v té době měl ohlášenou a plánovanou přednášku v Diecézním muzeu v Brně na téma „Symbolika obrazu Madony z Veveří“.

Cílem schůzky bylo předejít podání žaloby. Vzhledem k tomu, že NG zvolila zdržovací strategii, hrozilo, že uplyne zákonná lhůta pro podání žaloby. Dne 2. února 2015 JUDr. František Severin zastupující naši farnost podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu na Národní galerii. Podotýkám, že podání žaloby předcházel jeden rok bezvýsledného jednání s NG a hrozilo, že ztratíme možnost žádat navrácení obrazu.

Okamžitě se o celou záležitost začala zajímat média. Zde bych chtěl zmínit a poděkovat za odbornou pomoc Ing. Martině Jandlové, mluvčí Brněnského biskupství. Její rady se ukázaly jako velmi užitečné a přínosné.

Soud nařídil jednání na 1. červenec 2015, předsedkyní senátu byla ustanovena Mgr. Andrea Veselá. Právní zástupce Národní galerie tvrdil, že obraz jako součást hlavního oltáře je nedílnou součástí kaple jako nemovitosti, a tudíž od roku 1925 patří státu. Tuto skutečnost že také potvrzuje dopis ministerstva zemědělství a lesního hospodářství, kterým dne 7. 7. 1958 daruje Národní galerii předmětný obraz. Jednání bylo odročeno na 7. srpna s tím, že tento den bude vynesen rozsudek. Tak se také stalo, soud neuznal argumenty Národní galerie, naopak se přiklonil na stranu našeho právního zástupce a uznal, že předložené listiny dokazují, že obraz patřil farnosti. Dále je v rozsudku uvedeno, že pokud by soud uznal argumentaci NG, stejně by musel vlastnictví obrazu přisoudit farnosti, protože celá stavba kaple Matky Boží se všemi náležitostmi byla 2. 7. 1951 převedena odstupní smlouvou mezi Československou republikou a farností Vev. Bítýška do majetku farnosti. Soud rozhodl ve prospěch farnosti Veverská Bítýška a v rozsudku nařídil, aby NG farnosti obraz Madony z Veveří vydala. Pro bítýšskou farnost se tak 7. srpen 2015 stal velmi důležitým dnem.

Národní galerie se na začátku září proti rozsudku o vydání obrazu Madony odvolala a bylo jasné, že celá záležitost zdaleka nekončí.

Na pátek 20. listopadu bylo naplánováno odvolací líčení u Městského soudu v Praze. Ve čtvrtek 19. 11. odpoledne dostal náš právní zástupce zprávu, že soud jednání odročil s tím, že soudci potřebují více času na prostudování celé záležitosti. Jako nové datum projednávání soud určil 8. prosinec, tedy velký mariánský svátek.

V úterý 8. 12. odpoledne jsem čekal u svého mobilního telefonu na zprávu od našeho advokáta, jak dopadlo jednání soudu. Paradoxně jsem se výsledek jednání soudu dozvěděl ze zpráv v rozhlase. Soud odvolání NG zamítl a potvrdil rozsudek první instance. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nespokojil s opakováním argumentů soudu první instance, ale připojil i vlastní závěry. Ty se týkaly zmínky faráře Karla Eichlera v knize “Paměti panství veverského“, který zde zmiňuje událost z roku 1779, kdy obraz dostal nový rám a ten byl zaplacen z prostředků farního kostela ve Veverské Bítýšce.

Rozsudek byl vynesen, ale zatím jsme nemohli nic dělat a museli jsme vyčkat na písemné doručení rozsudku. V tomto totiž bylo uvedeno, že NG musí ve lhůtě do 30 dnů od doručení rozsudku vydat obraz farnosti.

V tuto chvíli jsme mohli oznámit, že jako nejvhodnější místo pro obraz Madony z Veveří se jeví Diecézní muzeum v Brně na Petrově. Umístění v muzejní expozici splní požadavek, aby Národní kulturní památka (NKP) byla trvale přístupná návštěvníkům. Do muzejní expozice mohou přicházet obraz obdivovat milovníci umění, ale mohou sem přicházet také věřící, aby se před obrazem pomodlili.

Od 1. ledna 2016 se obraz Madony z Veveří stal NKP. Mnoho lidí nemá jasno v tom, co to znamená, když je nějaká stavba nebo věc kulturní památkou nebo národní kulturní památkou. Toto označení nevypovídá nic o tom, kdo předmětnou věc či stavbu vlastní, ale vypovídá o stupni její ochrany.

V tuto chvíli se tým osob zabývajících se kauzou obrazu Madony z Veveří rozrostl o ředitele Diecézního muzea v Brně Mgr. Martina Motyčku, dále pak o vedoucí diecézního konzervátorského centra PhDr. Ludmilu Dufkovou. O celou záležitost se osobně zajímal brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle a generální vikář Mons. Jiří Mikulášek, i když Biskupství brněnské nebylo účastníkem soudního řízení.

Pro umístění a vystavení obrazu jsme obdrželi z NPÚ (Národní památkový ústav) následující podmínky: teplota vzduchu musí být řízena tak, aby bylo dodrženo 18 stupňů Celsia, relativní vlhkost vzduchu 55% a intenzita světla nesní překročit 150 luxů. Podmínky tedy velmi přísné, vzhledem k tomu bylo rozhodnuto, že obraz bude umístěn v klimatizované vitríně, v které bude požadovaná teplota a vlhkost. Zpočátku jsme totiž uvažovali pouze o ochranném skle před obrazem. Diecézní muzeum zadalo neprodleně výrobu této vitríny. Mimo to byla také podstatně posílena bezpečnostní opatření v muzeu.

Dobu čekání na rozsudek v písemné podobě jsme využili na sbírání rad a poznatků od zkušenějších, jak připravit a uskutečnit převoz obrazu, který je NKP, nikdo z nás nic takového ještě nedělal.

Obrazy a sochy se transportují ve speciálních bednách, které jednak zabraňují mechanickému poškození památky, ale také zajišťují stabilitu klimatu po dobu přepravy. To stejné platí o automobilu, který věc přepravuje, musí být odpružen vzduchem a klimatizován. Po vyhodnocení všech požadavků jsme považovali za vhodné najmout pro samotný převoz obrazu firmu Kunsttrans Praha. Tato firma má s převozem památek bohaté zkušenosti a je v oboru renomovaná. Skutečně svůj úkol zvládli na výbornou.

Obraz bylo potřeba při transportu pojistit a byla nám doporučena asistence Policie ČR, proto jsem vstoupil do jednání s Krajským ředitelstvím Policie ČR v Brně, ochranou byli pověřeni příslušníci Speciální pořádkové jednotky v Brně. Po dojednání všech záležitostí jsme čekali na doručení rozsudku v písemné podobě. Ten obdržel náš právní zástupce dne 14. ledna 2016 a neprodleně dopisem ze dne 18.1 vyzval vedení Národní galerie, konkrétně ředitele Doc. Jiřího Fajta k předání obrazu ve lhůtě stanovené soudem, nabídli jsme dva termíny 8. 2. nebo 9. 2. 2016. Předpokládali jsme, že státní instituce bude respektovat rozhodnutí nezávislého soudu.

Na konci měsíce ledna jsme obdrželi dopis z advokátní kanceláře Mgr. Štěpánky Vincencové v Praze s požadavkem na předložení různých dokumentů jako polohopisný plán, kde bude obraz umístěn, edukační záměr, jak bude obrazem pracováno, ale hlavně souhlas Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče. U většiny požadavků bylo argumentováno tím, že toto je vyžadováno podle zákona o NKP. Zde se ukázalo, proč byl obraz Madony z Veveří během tří měsíců prohlášen národní kulturní památkou. Ne, že by si to obraz nezasloužil, ale zřejmě šlo o to případnému restituentovi znepříjemnit život. Advokátka Mgr. Vincencová ve svém přípise napsala, že pro obraz nebezpečné jeho přemísťování, při přepravě prý hrozí jeho poškození. Nějak rychle zapomněla na převozy obrazu do Olomouce a Leogangu.

Požadavek dokumentů ze strany NG náš advokát JUDr. Severin rychle smetl ze stolu. Soud žádné podmínky pro vydání obrazu nestanovil a Národní galerie není nadřízenou institucí farnosti Veverská Bítýška nebo Diecézního muzea v Brně, aby je mohla kontrolovat.

Abychom představitelům NG sebrali argumenty, vystavil ředitel Diecézního muzea Mgr. Martin Motyčka dne 18. 2016. potvrzení o připravenosti muzea zařadit obraz Madony z Veveří do stálé expozice muzea. Mimo to požádala farnost Veverská Bítýška ve stejný den Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor regionálního rozvoje, který je místně příslušný správní orgán podle zákona, o souhlas s přesunem obrazu. Ne Magistrát hlavního města Prahy, odbor památkové péče, jak tvrdili právníci NG. Krajský úřad Jihomoravského kraje dne 25. ledna 2016 vydal usnesení, ve kterém se konstatuje, že vzhledem k tomu, že obraz bude i nadále ve veřejně přístupném prostoru, nepřísluší se mu k tomu vyjadřovat. Jakékoli další vyjádření by totiž kolidovalo s právy vlastníka obrazu na jeho umístění. Toto usnesení „neusnesení“ se stalo velmi silným argumentem proti požadavkům vedení NG na předkládání různých dokumentů. Dále jsme požádali dne 1. února 2016 „Vyjádření k trvalému přesunu obrazu“ Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně. Jeho ředitel PhDr. Zdeněk Vácha s tím vyslovil souhlas (dopisem ze dne 2. 2. 2016).

Druhá polovina ledna a začátek února 2016 byly velmi hektické a ve znamení psaní dopisů a žádostí, ale také ve znamení osobních jednání. Měl jsem možnost setkat se s celou řadou představitelů různých institucí. Z těchto setkání jednání bude jedno vybočovat zcela zásadním způsobem. Ve středu 3. února 2016 přijel na faru do Veverské Bítýšky generální ředitel Národní galerie Doc. Jiří Fajt. Předtím se pokoušel o přijetí u brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho, ten jej však odkázal na již zmíněnou skutečnost, že Biskupství brněnské není účastníkem restitučního sporu o obraz Madony z Veveří. Ředitel Fajt dorazil do Bítýšky 3. 2. v 10 hodin doprovázen jedním ze svých poradců, já jsem jej očekával a spolu se mnou náš právní zástupce JUDr. Frant. Severin. Doc. Fajt se nás snažil přesvědčit, abychom obraz ponechali v expozici NG, na naši argumentaci, že v Brně v Diecézním muzeu je již vše připraveno a že to stálo nemalé peníze, nám nabídl, že obraz bude jeden rok v Brně a potom 25 let bezplatně v Praze. Shodu jsme nenašli a rozešli jsme se s konstatováním, že jsme profesionálové a že budeme pokračovat v soudní při. NG podá dovolání k nejvyššímu soudu a farnost bude usilovat o převoz obrazu do Brna. Pan ředitel několikrát zdůrazňoval, že z celého sporu je potřeba vynechat média a chtěl slyšet, že mu to slíbíme. Já jsem tento slib nedal.

V tuto chvíli jsem ocenil přístup médií. Jak tisk, tak rozhlas a televize stály na straně farnosti a podivovaly se nad tím, že představitelé státní instituce nerespektují pravomocný rozsudek soudu.

Právní zástupce Národní galerie Mgr. Kolísko podal 3. února 2016 dovolání k Nejvyššímu soudu a zároveň požádal soud, aby do doby, než bude celá záležitost rozhodnuta, soud zakázal převoz obrazu. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozsudku. Druhá žádost, o zablokování převozu nás utvrdila v přesvědčení, že pokud chceme obraz přepravit do Brna, musíme pracovat rychle a nepolevit v tlaku na NG a její vedení.

Termíny předání obrazu 8. 2. a 9. 2. padly, NG totiž neurčila kontaktní osobu pro předání, firma Kunsttrans nemohla umístit do expozice transportní bednu pro tzv. aklimatizaci. Z toho vyplynulo, že jezdit do Prahy by bylo zbytečné.

Druhá polovina měsíce února svými zvraty a napínavostí připomíná dobrodružné filmy. Nejkurióznější byl pátek 19. 2. Vzhledem k tomu, že uplynula soudem stanovená lhůta pro vydání obrazu, náš právní zástupce začal stupňovat nátlak na vedení NG: jednak pohrozil exekucí na tuto instituci a také trestním oznámením na její vedení. Jednalo se tak trochu o pokerovou partii, exekuce nebyla vzhledem ke specifičnosti žaloby možná, trestní oznámení na generálního ředitele ano.

V již zmíněný pátek jsme s redaktorkou Českého rozhlasu Marií Veselou natočili jsme rozhovor na téma: „Jak bude farnost reagovat na nevstřícnost NG?“ Mimo to mi několikrát volala redaktorka z Brněnského deníku Rovnost Markéta Chumchalová, která psala do sobotního vydání velký článek na podobné téma. A do toho se ozýval redaktor České televize Michal Cagala, který se snažil spojit s Dr. Severinem, který mu slíbil rozhovor a nyní je nedostupný. Téma stejné. Rozhovor jsem nakonec poskytnul já, toto vše se odehrálo asi do 15 hod. Potom se mi podařilo spojit s Dr. Severinem, který mi řekl, že v 17 hod vystoupí ředitel Doc. Fajt a oznámí, že galerie obraz farnosti vydá!

V 17.15 mi volala redaktorka Chumchalová, že její celodenní práce skončila v koši, Michal Cagala z České televize svoji reportáž prostříhal a část mohl použít. Nejlépe dopadla redaktorka Veselá z Českého rozhlasu, která stihla svoji natočenou reportáž odvysílat v poledne. A vzápětí znovu volala ČT redakce zpravodajství a požádali mě o přímý vstup do večerního vysílání na programu ČT 24. Pořad se týkal církevních restitucí a mimo osob ve studiu se ho prostřednictvím telemostu účastnil i ředitel NG Doc. Fajt, oznámil, že farnost dodala požadované dokumenty, a že tedy galerie může obraz farnosti předat. Tak skončil hektický pátek 19. února 2016.

Další jednání se uskutečnilo v Praze v Salmovském paláci na Staroměstském náměstí. Jedná se o ten palác, z jehož balkonu v únoru 1948 řečnil Klement Gottwald. My jsme seděli v místnosti vedle a v kalendáři bylo datum 24. února 2016. Na jednání byl přítomen vedoucí právního oddělení NG, právník zastupující NG u soudu Mgr. Ondřej Kolísko, vedoucí restaurátorského oddělení Doc. Petr Kuthan a kurátorka sbírek starého umění Mgr. Štěpánka Chlumská, za farnost jsem byl přítomen já a náš právní zástupce Dr. Frant. Severin. Tito představitelé NG vyjádřili vstřícnost a potvrdili, že galerie je připravena předat obraz farnosti. Dále se ptali na některé podrobnosti transportu. Když jsme oznámili, že tuto záležitost bude zajišťovat firma Kunsttrans, prohlásil vedoucí restaurátorských dílen, že je naprosto spokojen. Potom jsme řešili, jaké dokumenty bude chtít galerie od farnosti (k předávce jsem měl předložit výpis z ministerstva kultury o existenci farnosti, můj jmenovací dekret farářem ve Vev. Bítýšce a občanský průkaz) a naopak jaké dokumenty předá NG farnosti zároveň s obrazem, šlo především o restaurátorské zprávy. Zbývalo určit datum předání, paní kurátorka Chlumská vyjádřila přání, zda by to mohlo být některé pondělí, my jsme deklarovali, že nemáme nic proti. A v tuto chvíli se zdálo, že jednání skončí se závěrem, že některé pondělí bude farnosti přidán obraz Madony z Veveří. V tuto chvíli jsem cítil, že je potřeba rázně jednat a dospět ke konkrétnímu datu, jinak se možnost předání obrazu rozplyne někde v budoucnosti. Požádal jsem o krátkou přestávku, poodešel stranou, zapnul telefon a začal obvolávat zaiteresované účastníky, přepravní firmu, policejní eskortu, diecézní muzeum. První pondělí, které připadalo v úvahu, bylo 7. března 2016. Po pěti minutách jsem se vrátil ke stolu, a co nejklidněji jsem řekl: „Tak my bychom přijeli v pondělí 7. 3. v 10 hodin, je to možné?“ Přítomní souhlasili. Ještě jsme řešili, kdy mohou pracovníci Kunsttransu přivést transportní bednu a kdo bude již zmíněnou kontaktní osobou. Poslední věc, kterou si vedení NG přálo, bylo, že termín předání oznámí jako první oni.

V průběhu jednání mě a Dr. Severina pracovníci NG vybízeli, abychom se šli na obraz podívat. Dr. Severin odjížděl okamžitě po jednání mimo Prahu, a proto odmítl, já jsem dvakrát řekl, že se do Anežského kláštera, kde obraz visel, podívat půjdu. Čekal jsem, že mi bude nabídnut doprovod nebo něco takového. Nic. Při vstupu do expozice jsem zaplatil vstupné jako každý jiný návštěvník a postál a pomodlil se před obrazem, který se měl za pár dnů vrátit do farnosti, které patřil několik staletí. Vedle obrazu sice seděl hlídač, ale spal, a to velmi tvrdě. Přemýšlel jsem, co by ho mohlo vzbudit, byly to klíče, které jsem vytáhl z kapsy a začal si s nimi hrát.

To, že jsem musel zaplatit vstupné, mě nijak nehněvalo, spíše rozesmálo, ale také uklidnilo. Na vstupence již nebyl obrázek Madony z Veveří, který tam byl několik let, Národní galerie přijala, že jí obraz nepatří a, že jej musí vydat.

Cestou do Brna jsem měl ve vlaku několik telefonátů z různých médií. Novináři věděli, že se chystá schůzka a chtěli vědět výsledky. Podle domluvy jsem, ale termín předání neoznamoval, tento úkol připadl mluvčí Národní galerie slečně Tereze Ježkové.

Hlavní dějství se odehrálo v pondělí 7. března, z Brna jsme vyrazili v 7 hodin ráno, mimo řidiče, posádku vozu Ford tranzit tvořil generální vikář Mons Jiří Mikulášek, PhDr. Ludmila Dufková, restaurátoři Ak. mal. Mário Král a Ak. mal. Renata Bartoňová, fotograf Vít Kobza a já, v Praze se k nám přidal advokát Mgr. Stanislav Hykyš, který stál u vypracování restituční výzvy. Náš právní zástupce Dr. Severin zůstal v Brně a prohlásil, že celou akci bude jistit z domova. U vjezdu do Anežského kláštera jsme se setkali rovněž s policejní eskortou. Problémem se ukázalo, že auto Kunsttransu neprojede bránou do zahrady, bylo tedy rozhodnuto, že se všechny vozy přemístí před hlavní vchod a obraz Madony, že opustí prostory galerie hlavním vchodem. Žádný zadní vchod, či boční branka, jak symbolické. Jen novináři to nějak nepochopili a mimo fotografa ČTK, který se přesunul k hlavnímu vchodu, zůstali všichni u toho zadního, včetně reportéra Blesku.

Pozdravili jsme se s právníkem Mgr. Kolískem, kurátorkou sbírky Mgr. Chlumskou a tiskovou mluvčí galerie T. Ježkovou, musím zdůraznit, že všichni se k nám chovali velmi pěkně, bez jakéhokoli nepřátelství nebo averze. Společně jsme přišli do expozice, k panelu na kterém visel obraz Madony z Veveří. Samotné předávání obrazu začalo na pokyn kurátorky Mgr. Chlumské.

Potom k obrazu přistoupili restaurátoři, jednak z Národní galerie a také zastupující farnost, M. Král a R. Bartoňová. Společně prohlédli obraz jak z přední, tak ze zadní strany, odsouhlasili a podepsali dokument, který se jmenuje: „Protokol o stavu díla“. Mimochodem v tuto chvíli jsem i já uviděl poprvé zadní stranu obrazu. Na rámu obrazu je nalepeno několik štítků, ty připomínají kdy, kam a na jakou výstavu byl obraz zapůjčen.

Počkali jsme, až byl obraz zabalen. Nejprve do látky, potom byl obložen polyuretanovými bloky a vložen do dvojité bedny, vnitřní bedna byla vyrobena na míru, podle rozměrů obrazu. Nakonec byly obě bedny uzavřeny víky a zašroubovány.

Nyní došlo na podepisování předávacích protokolů, celkem byly čtyři, dva pro galerii a dva pro farnost. Pro tuto příležitost jsem od farníků dostal jako vánoční dárek pero, nyní jsem je s radostí použil.

PhDr. L. Dufková z diecézního konzervátorského centra mezitím pohlédla restaurátorské zprávy z roku 1948, 1962, 1999 a nakonec laboratorní zprávu z roku 2000. A pak jsme se vydali k východu z galerie, hned u dveří bylo zaparkované auto Kunsttransu, kolem něho vytvořili policisté v helmách, neprůstřelných vestách a s automatickými zbraněmi prostor, kam nepustili nikoho cizího. Řekli mi, že odborně se to jmenuje demonstrace síly.

Bedna s obrazem byla naložena, s policistou, který velel ostraze konvoje, jsme zkontrolovali, zda máme v pořádku a kompletní čísla telefonů. Rozloučili jsme se se zástupci Národní galerie a poděkovali za hladký průběh předávky.

Policisté seřadili kolonu, zapnuli majáky, sirény a vyrazili jsme velmi ostře směr Brno. Bylo krátce před polednem 7. března 2016. Já jsem si na zpáteční cestě sedl do auta firmy Kunsttrans, chtěl jsem být obrazu co nejblíže. Celou cestu z Prahy do Brna jsme jeli v levém jízdním pruhu, dopravní uzavírky a omezení z důvodu opravy dálnice pro nás nebyly problémem. Vždy jedno auto z policejního doprovodu vyrazilo dopředu, zastavilo dopravu a my jsme bez problémů projeli.

Před Diecézním muzeem v Brně nás očekávali novináři a to i přes nepřízeň počasí, ochladilo se a začalo pršet. Pracovníci firmy Kunsttrans převezli bednu s obrazem do expozice muzea, zde zůstal obraz v bedně do druhého dne, kvůli aklimatizaci. Já jsem poděkoval policistům, ti odjeli a zůstali novináři, kteří chtěli znát naše dojmy a pocity. Samozřejmě to byla radost a úleva, že vše dobře dopadlo.

V úterý 8. března přišel dlouho očekávaný okamžik. Pracovníci firmy Kunsttrans obraz vybalili, následovala opět prohlídka restaurátorů, zda při transportu nedošlo k poškození obrazu, obraz dorazil do Brna bez jakékoli újmy. Přepravní firma si toto nechala potvrdit, tím její účinkování skončilo a odjela.

Ředitel diecézního muzea Mgr. Martin Motyčka již měl připravenou smlouvu o zápůjčce obrazu a tuto jsme podepsali. Ještě tentýž den odpoledne se shromáždila asi dvacítka farníků kolem obrazu a společně jsme se u něho pomodlili. V tuto chvíli nebylo možné z kapacitních a bezpečnostních důvodů pozvat větší počet lidí.

V následujících dnech měli k obrazu přístup novináři, odborná a kulturní veřejnost. Pozváni byli také představitelé města Brna a Jihomoravského kraje. A konečně v úterý 15. 2. v 16 hod se uskutečnila vernisáž a slavnostní otevření expozice. Od této chvíle si obraz Madony z Veveří může prohlédnout široká veřejnost.

I když Biskupství brněnské nebylo účastníkem soudního sporu, bez jeho podpory, morální, ale i hmotné by farnost obraz zpět nikdy nezískala. Děkuji Bohu i lidem, kteří nám pomáhali.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P. ThLic. Marek Hlávka (*1964 v Brně), vystudoval CMTF v Litoměřicích a roku 1990 byl vysvěcen na kněze. V letech 1997–1999 studoval v Římě pastorální teologie. V současné době působí ve farnosti Veverská Bítýška, vyučuje pastorální teologii na pedagogické fakultě Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se pastoraci dětí a mládeže. Zajímá se o historii a církevní umění.