SVODODA KULTU A KULTURY V KONFRONTACI A DIALOGU CÍRKEVNÍHO A SVĚTSKÉHO SPOLEČENSTVÍ

Téma: Umění, Teologie, Společnost, Právo, Filosofie, Etika
Vydáno: 1.6.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Svoboda v učení Církve Co je svoboda?

(z knihy Učení II. vatikánského koncilu , vydal(o): nakladatelství Paulínky)

Úcta ke svobodě člověka a k jeho důstojnosti (str. 37-41) V minulosti se církvi často vyčítalo a někdy to nebylo bezdůvodné, že dostatečně nerespektuje svobodu člověka. S vědomím, že se tento problém stává prvořadým v moderní společnosti i v samotné církvi - v jejím vnitřním i vnějším fungování -, rozhodli se koncilní otcové pojednat o něm zpříma.

To podstatné z úvah koncilních otců na toto téma najdeme v prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae (O důstojnosti člověka). Tento text byl přijat velkou většinou (2308 hlasů pro, 70 proti) v prosinci 1965.

Co je to svoboda?

Svoboda, upřesňují na začátku koncilní otcové, není prostě možnost dělat cokoli, jakkoli a kdekoli. Není to rozmar. Jednat svobodně znamená rozhodovat se co nejlépe, abychom svůj život vedli co možná nejuspokojivěji ve vztahu k hodnotám, které pokládáme za podstatné. Jinak řečeno, skutečná svoboda existuje, mohou-li se lidé účinně rozhodovat ve věcech týkajících se jejich osobního a společenského života podle svého přání, ale až po zralé úvaze, a tedy s osvíceným svědomím. Poté, co si svůj skutek rozvážili, mají uznat plnou odpovědnost a přijmout důsledky. Tato svoboda je podstatná a má být přiznána každému: jde o důstojnost člověka.

Právo na náboženskou svobodu

Odsuzujíce to, co se v minulosti příliš často dělalo, když se církev snažila zvnějšku vnucovat svou pravdu, potvrzují koncilní otcové, že “lidská osoba má právo na náboženskou svobodu” (Dignitatis humanae, 2) a že na nikoho nemůže být vykonáván žádný vnější nátlak, protože “nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí” (Dignitatis humanae, 2).

Bůh Ježíš Kristus se nám nabízí a chce, abychom si ho zvolili vírou a láskou. Nevnucuje se, má příliš v úctě lidskou svobodu. Chápe, že má před sebou dospělé lidi a ne adepty postrádající osobnost, kteří by si ho vyvolili pod nátlakem nebo ze strachu.

Náležet ke společenství učedníků Ježíše Krista znamená osobně a svobodně odpovědět na osobní výzvu a jednat ze svobodného přesvědčení: nikdo nemůže být nucen, aby věřil v Boha, aby vstoupil do církve a setrval v ní. Nikdo nemůže být do církve násilím naverbován. A naopak, nikomu nemůže být nijak bráněno, aby jednal podle svého náboženského přesvědčení a aby své náboženství, jestliže si to přeje, praktikoval (srv. Dignitatis humanae, 4).

Koncilní otcové, aby se vyhnuli jakékoli dvojznačnosti, jasně upřesňují, že potvrzujíce nezadatelné právo na náboženskou svobodu, chtějí zároveň respektovat všechny lidi a být zcela věrni pravdě evangelia: “Zásada náboženské svobody je ve shodě s důstojností člověka a s Božím zjevením” (Dignitatis humanae, 12). To ostatně neznamená, jak by si někteří mohli myslet, že se církev vzdává své vlastní identity. Bez sebemenší dvojznačnosti či omezujících ústupků hodlá předkládat pravdy víry, které jsou pro ni podstatné. Koncil prostě zdůraznil sílu zjevení Ježíše Krista, které má mít tu moc, že – budou-li křesťané přinášet dostatečné svědectví – se prosadí samo, aniž bude znásilňovat svědomí.

Úcta k lidské osobě

Péče o úctu k lidské osobě se zdá být prvořadá. V očích koncilních otců je to něco absolutního, něco, z čeho se neslevuje: “Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné; vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele” (Gaudium et spes, 27).

To se projevuje také v odmítání rasismu: “Nemůžeme se však obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu... Církev tedy zavrhuje jako cizí Kristovu smýšlení jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství” (Nostra aetate, 5).

A konečně, “Aby se učinilo zadost požadavkům práva a spravedlnosti, je třeba všemi silami se přičinit – ovšem při zachování jak práv jednotlivých osob, tak osobitosti toho kterého národa –, aby se co nejrychleji odstranily obrovské hospodářské nerovnosti nyní existující, často ještě rostoucí a spojené s individuální i společenskou diskriminací” (Gaudium et spes, 66).

Přednostní volba pro chudé

Pokud jde o církev, ta neustále opakovaně uplatňuje svou přednostní volbu pro chudé. Neomezuje se jenom na ně, protože Kristus přišel pro všechny lidi bez výjimky, ale v perspektivě, která je přísně věrná samotnému duchu evangelia: “Podobně církev zahrnuje láskou všechny postižené lidskou slabostí, dokonce v chudých a trpících vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu” (Lumen gentium, 8).

Důvod této volby je vždycky týž, úcta k člověku a k jeho důstojnosti: “Ale k popsanému smyslu pro odpovědnost člověk sotva dospěje, jestliže mu životní podmínky nedovolí, aby si uvědomil svou důstojnost a plnil své povolání obětavou službou Bohu a bližnímu. Lidská svoboda často slábne, když se člověk dostává do krajní nouze” (Gaudium et spes, 31).

Opravdová svoboda

“Člověk se však může přiklonit k dobru jen svobodně. Tuto svobodu naši současníci vysoce cení a vášnivě o ni usilují, a to je správné. Často se však o ni zasazují špatným způsobem, jako o možnost dělat cokoli, i zlo, jen když to přináší potěšení. Pravá svoboda však je nevšední znamení Božího obrazu v člověku. Bůh totiž chtěl člověka ponechat v jeho rozhodování, aby svého Stvořitele sám hledal a přimknutím k Němu dospěl k plné a oblažující dokonalosti. Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky. Zaměřenost k Bohu může hříchem narušená lidská svoboda plně uskutečnit jen s pomocí Boží milosti” (Gaudium et spes, 17).

“Znamení doby“

“Aby církev splnila tento úkol,” tvrdí koncilní otcové, ”musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: jaký je smysl přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah” (Gaudium et spes, 4). Pod vlivem tak složité situace je pro mnoho našich současníků těžké rozpoznat hodnoty, které by jim mohly pomoci žít a moudře využívat pozoruhodných objevů vědy a často neslýchaného pokroku techniky.

Porušená harmonie

Podle koncilu je třeba hledat příčiny těchto nesnází v samotném srdci člověka. Ten, poznamenán hříchem, má totiž často sklon k špatnému prožívání svobody, kterou zneužil tím, že “povstal proti Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha... Když často odmítal uznat Boha jako svůj původ, rozrušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě, jiným lidem a všem stvořeným věcem... Navíc člověk vidí, že sám není schopen nápor zla doopravdy přemoci, takže se každý cítí jakoby spoután řetězy. Sám Pán však přišel, aby člověka osvobodil a posílil tím, že ho vnitřně obnovil, a vyhnal ‘knížete tohoto světa’ (srv. Jan 12,31), který ho držel v otroctví hříchu” (Gaudium et spes, 13).

Církev ve službě osvobození člověka

Tento plán osvobození člověka přijala církev za svůj už při svém založení. Koncil byl tedy dokonale věrný) evangeliu, když ve zvlášť tíživé době nabídl všem lidem poselství naděje. Stejně tak byl věrný Ježíšovu učení, když vyzval všechny věřící, aby se více zajímali o tento svět, který jim náleží a do něhož jsou zasazeni. Jen tak mohou být oním “kvasem těsta”, o němž mluví evangelium.

Několik zvlášť důležitých bodů

V této perspektivě zdůrazňuje koncil několik bodů, které mu připadají důležité.

- Potvrzuje, že církev je důvěrně spojena s lidským rodem. Všechny radosti, naděje, smutky a úzkosti lidí mají nacházet ozvěnu v srdci Kristových učedníků.

- Konstatuje, že uprostřed úžasných změn, jež zmítají tímto světem, si mnozí lidé kladou otázky. Ptají se, jaký význam má bolest, zlo, smrt, co je po smrti, jaký smysl má život člověka a jeho usilování. A koncil připomíná, jaké odpovědi na tyto otázky má církev.

- Zdůrazňuje důstojnost lidské osoby, kterou Bůh stvořil ke “svému obrazu”. Člověk je svázán se svými bratry a navíc je povolán ke svazku s Bohem.

- Velmi jasnozřivě přistupuje k problému ateismu a ukazuje, že církev, třebaže ateismus naprosto odmítá, je připravena vést s ateisty “poctivý a rozumný dialog”. Mimochodem připomíná, že věřící mají čestně uznat, že za rozvoj ateismu mohou mít částečnou odpovědnost, pokud nemluví vždycky dobře o Bohu či pokud svým způsobem života dávají špatný příklad.

- Potvrzuje, že máme vždycky uznávat základní rovnost lidí. Je jisté, že všichni nemají stejnou sílu fyzickou, intelektuální či morální. Ale všichni mají tentýž božský úděl, tutéž důstojnost. Je třeba odstranit jakoukoliv diskriminaci (založenou na pohlaví, rase, náboženství apod.) a rovněž je třeba, aby lidé dospěli k spravedlivějším a lidštějším životním podmínkám. Každý má mít možnost rozvíjet své schopnosti, vzít na sebe odpovědnost, účastnit se života společnosti.

- Vysvětluje, čím může církev lidem pomoci. Církev neusiluje o žádnou pozemskou nadvládu. Od svého zakladatele nedostala žádné politické, ekonomické či sociální poslání. Její cíl je náboženský, duchovní. Dává se lidem do služby. Nikoliv tím, že by přinášela přímo technická, politická či ekonomická řešení jejich problémů, což je úkolem různých legitimních ekonomických, sociálních a politických institucí, ale tím, že připomíná základní morální požadavky života ve společnosti, a tím, že pomáhá křesťanům splnit jejich pozemský úkol ve službách lidstvu.

Pět naléhavých problémů

Nakonec projednává pět určitých problémů, které považuje za “nejnaléhavější”.

První téma- Problém rodiny, jejíž pouta je třeba posílit.

Druhé téma - Koncil pak přistoupil k problému kultury. Je důležité, aby každý k ní měl přístup, protože člověku umožňuje růst a rozvíjet se. Ale “má přispívat k všestranné dokonalosti lidské osoby, k dobru jednotlivých společenství a celé lidské společnosti” (Gaudium et spes, 59). Je zřejmé, že věřící mají v této oblasti co říci.

- Třetí téma: hospodářskospolečenský život. Koncil zdůrazňuje především tento bod: “Člověk je původcem, středem i cílem veškerého hospodářsko- společenského života”. Jinak řečeno, nutný hospodářský vývoj má být ve službách člověka.

- Čtvrtý problém: politický život. Koncil vyzdvihuje nutnost spravedlivé politické autority a povinnost občanů ji poslouchat. Znovu zdůrazňuje svobodu a hodnotu vlastenectví a uznává, že křesťané mohou mít různé politické názory.

- V páté části nakonec koncil hovoří o mezinárodním životě. Zdůrazňuje, že je nutné respektovat práva národů. Použití jaderných zbraní odsuzuje jako zločin, závody ve zbrojení odhaluje jako ”nejbolestnější ránu lidstva” a od všech vyžaduje, aby jednali ve prospěch míru tím, že změní smýšlení, budou podporovat mezinárodní instituce a rozvíjet mezinárodní spolupráci.

Poselství konstituce Gaudium et spes je stále aktuální především proto, že vyzdvihuje důležitost takových principů, jako je úcta ke svobodě a důstojnosti člověka či důležitost spravedlivého rozdělení hmotných statků mezi všemi lidmi. Tyto principy jsou dnes příliš často zlehčovány. Toto poselství je aktuální také proto, že k obrazu Božímu a bez jakékoli naivity či slabosti vůči zlu a hříchu je důkazem základní naděje a optimismu, kterých by se Ježíšovi učedníci neměli nikdy zříci.

Hodnoty svobody, spravedlnosti, míru, pravdy a lásky v učení Církve

Encyklika Jana XXIII. o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě z 11. dubna 1963 je rozhodujícím dokumentem pojednávajícím o otázce míru. Počátky a důvod této encykliky bylo, že Jan XXIII. byl postaven před zcela nový problém: zajištění světového míru, který byl v šedesátých letech ohrožen mocenským bojem. Její optimistický tón vzbudil u katolíků i nekatolíků živý ohlas. V situaci dnešního ohrožení míru, teroristických útoku a migrace s tím spojená zní poselství této encykliky s mimořádnou aktuálnosti a naléhavosti a proto je důležité si dnes znovu připomenou toto poselství pokoje.

Encyklika odmítá násilí a diskriminaci, vyzývá k toleranci, porozumění a spolupráci v mezinárodních vztazích a k důslednému dodržování lidských práv. Požaduje dále zákaz atomových zbraní, ukončení závodů ve zbrojení a zahájení odzbrojovacího procesu pod mezinárodní kontrolou. Mír bude podle jejích slov zajištěn jen tehdy, bude-li založen na pravdě, vybudován na zásadách spravedlnosti, oživován láskou a uskutečňován ve svobodě. V lidských právech můžeme vidět parafrázi a aplikaci zlatého evangelijního pravidla: Všechno, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte i vy jim (srov. Mt 7,12). Toto pravidlo bylo známé jak v antickém světě, tak u židů i křesťanů; tvoří tedy etické jádro, které může sloužit jako univerzální základ morálky.

Aktuálnost učení této encykliky zaznívá v těchto důležitých pasáží: 1. Mír na zemi, tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachovávání řádu, který ustanovil Bůh. 5. Stvořitel přece vtiskl do lidské přirozenosti řád: řád, který svědomí člověka odhaluje a přikazuje mu jej bezvýhradně zachovávat: "Tím jen ukazují, že obsah zákona mají vepsán ve svém srdci; jejich svědomí o tom vydává svědectví." Jak by tomu ostatně mohlo být jinak? Každé dílo Boží totiž podává zprávu o nekonečné Boží moudrosti: zprávu tím jasnější, čím větší dokonalostí je obdařeno.

Článek 35 - Soužití v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě - zdůrazňuje podmínky pro zachování míru: 35 Proto je třeba pokládat soužití lidí za spořádané, plodné a v souladu s lidskou důstojností tehdy, spočívá-li na pravdě; svatý Pavel nás takto napomíná: "Proto nechte lhaní a každý mluvte se svým bližním pravdu. Patříme přece všichni k sobě jako údy." To se jistě podaří, bude-li každý náležitě uznávat jak svá práva, tak své povinnosti vůči druhým. Lidské soužití pak bude navíc takové, jaké jsme právě nastínili, když se občané, vedeni spravedlností, vynasnaží ctít práva druhých a plnit své povinnosti; dají-li se vést takovou láskyplnou péčí, že potřeby druhých budou cítit jako svoje a učiní druhé účastnými na svém blahu, a budou usilovat o to, aby se po světě mezi všemi lidmi šířily nejlepší duchovní hodnoty. Ale ani to nestačí; neboť lidské soužití se vytváří svobodně, v souladu s důstojností občanů, kteří byli přírodou obdařeni rozumem, a proto přijímají riziko své činnosti.

V článku 163V kapitole "Zůstává velký úkol" se říká: K nejzávažnějším úkolům lidí dobré vůle je tedy nutno připojit především ten, že vedeni a vzděláváni pravdou, spravedlností a láskou, mají v lidském společenství vytvářet nové vztahy: totiž mezi jednotlivci, mezi občany a jejich státy, mezi státy navzájem a konečně mezi jednotlivci, rodinami, mezičlánkovými organizacemi a státy na jedné straně a společenstvím všech lidí na druhé straně. Tento úkol ať všichni ocení jako nadmíru vznešený; může z něho totiž vzejít pravý mír podle řádu stanoveného Bohem.

Článek 165 poukazuje na důležitost souladu vnitřního řádu s řádem společenským, kde se uvádí: Neboť v lidské společnosti jistě nezavládne mír, nezavládne-li mír v srdci každého člověka, nebude-li každý v sobě zachovávat řád, jehož zachovávání přikázal Bůh. V této věci vyzývá sv. Augustin člověka takto: "Žádá si tvá duše být způsobilá a zvítězit nad tvými vášněmi? Ať se podrobí tomu, co je vyšší, a zvítězí nad tím, co je nižší; a bude v tobě mír: pravý, bezpečný, spořádaný. Jaký že je řád tohoto míru? Bůh poroučí duši, duše tělu; nic není nad to spořádanějšího."

Papež v závěru připomíná, kdo je pravým dárcem pokoje a naděje pro Evropu. V článku 167 - Kristus – Kníže pokoje se uvádí: "Jako – byť slabý a nehodný – náměstek toho, kterého prorok v Božím obdarování věšteckým duchem nazval Knížetem pokoje, pokládáme za svou povinnost zasvětit své úvahy, snahy a síly podpoře obecného blaha všech lidí. Mír je prázdné slovo, neproměňuje-li se v řád, který jsme plné naději naznačili tímto okružním listem; v řád založený na pravdě, vybudovaný podle požadavků spravedlnosti, prohloubený a naplněný opravdovou láskou a konečně uskutečňovaný ve svobodě. Článek 168. Tento úkol nutno pokládat za tak ušlechtilý a vznešený, že ho člověk sám, byt má dobrou a chvályhodnou vůli, nikterak nemůže dosáhnout jen svými silami. Aby totiž lidská společnost byla co možná nejvěrnějším obrazem království Božího, k tomu je naléhavě třeba pomoci shůry.

Článek 171. "Tento mír, který nám přinesl božský Vykupitel, si tedy na něm horoucími modlitbami vyprošujme. Nechť on vymaže ze srdce lidí vše, co může mír ohrozit. Kéž všechny lidi přetvoří ve svědky pravdy, spravedlnosti a bratrské lásky. Kéž kromě toho osvítí ty, kdo vládnou národům, aby spolu s patřičným blahobytem zabezpečili svým občanům i překrásný dar míru. A konečně nechť Kristus podnítí vůli všech lidí, aby strhli hradby, jež rozdělují jedny od druhých, aby posílili svazky vzájemné lásky, aby měli porozumění pro druhé, aby odpustili všem, kdo jim ukřivdili. Tak tedy z jeho popudu a v jeho jménu ať se všechny národy chovají navzájem jako bratři, ať u nich vzkvétá a povždy vládne vytoužený mír."