Migrace jako etický problém a velké téma

Téma: Teologie, Společnost, Etika
Vydáno: 31.1.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Migrace jako etický problém a velké téma

Josef Dolista

1. Vztah domácího obyvatelstva a imigrantů musí normovat spravedlnost

Migrace se v posledních desetiletích stala všeobecným jevem, jehož důvodem mohou být chudoba, nedostatek pitné vody, politické pronásledování, náboženská víra, války na daném území, obchody se ženami i dětmi, etnické konflikty, nacionalistické spory a přírodní katastrofy. Moderním tématem se stala enviromentální migrace, protože lidé zbaveni domovů prostřednictvím nehostinného podnebí si jsou jistí, že v některých oblastech naší země se již nedá žít.

Lidé hledají ze jmenovaných důvodů nový domov, jejich počty jsou vysoké a čítají mnoho milionů. V měsíci říjnu je připomínám Mezinárodní den uprchlíků, aby si lidé na celé zeměkouli uvědomili, že uprchlíci jsou především lidé v nouzi, kteří se svými rodinami hledají domov, popř. jsou odloučeni od svých rodin a domovů. Mnohá současná města (např. Londýn, Berlín, Paříž, Vídeň), kde před několika lety bylo obtížné potkat cizince jako „domácího“ obyvatele, nalézáme dnes směsici barev pleti a mnohá města i obce se stávají směsicí různých kultur. Přistěhovalci se často neřídí „našimi“ zvyky, mají své, které si přivezli odjinud, na které můžeme nahlížet jako na něco, co nás obohacuje, ale současně také jako na něco, co si nepřejeme a pod vlivem nových příchozích kultur zápasíme pak o vlastní zvyky, obyčeje, vlastní kulturu. Cizinci, kteří neznají dobře domácí jazyk, se cítí ztraceni a vyděděni a jsou často zneužívání. Kritériem humánní společnosti je ale pohostinská vstřícnost vůči těmto lidem, kteří přišli s bolestí na duši a potřebují pomoc státu i soukromou pomoc jednotlivých občanů.

Základním přístupem k migrantům by měla být úcta k lidské důstojnosti, přijetí každého, kdo nepřichází z důvodů pouhého prospěchu a zločinnosti. Migranti by měli být pro nás „pacienti“, kteří požadují léčbu ducha i materiální nouze. Etika tedy hovoří v pojmech solidarity, která se projevuje schopností „dělit se“, neizolovat se od těchto trpících lidí. Projevem solidarity jsou všechny projekty, které se týkají integrace uprchlíků na domácím území. Tyto projekty solidarity jsou tvořené všemi vyspělými společnostmi. Humanitární organizace „Charitas“ je reálným projevem duchovního a etického smýšlení o uprchlících. Je zřejmé, že prokázat solidaritu vůči lidem nevzdělaným, zanedbaným po stránce výchovné, hygienické, zdravotní, vzdělaností i kulturní není žádnou snadnou záležitostí. Proto by mělo být téma migrace zařazeno i do vzdělávacích soustav, aby se tak učinila prevence proti všem projevům rasismu a xenofobie.

Imigranti mají také etické povinnosti. Je to především úcta k zemi a jejím obyvatelům, kde žádají o azyl. Nová země, kam vstoupili, se má stát jejich novým domovem, proto jsou povinni respektovat zákony, kulturu a tradice daného národa, který je přijal. Pokud imigranti jednají neodpovědně a nikoli v duchu úcty, pak se nelze divit, že dochází k narušení sociální harmonie. Imigranti se pak uzavírají do svých skupin, nekomunikují, hostující národ na ně pohlíží spatra a integrace zůstává v nedohlednu. Imigranti by neměli zapomínat, že cesta k jejich přijetí domácím obyvatelstvem je obtížná, protože jejich kultura a jejich tradice nejsou domácímu obyvatelstvu čitelné a snadné k pochopení. Stačí tedy i malý špatný čin jednotlivého imigranta, aby způsobil odmítnutí celé kultury a náklonnosti k pohostinství.

Setkání různých kultur může být něčím velmi obohacujícím. Dialog o kulturách vzbuzuje zájem o jejich pochopení a také touhu naučit se novým jazykům. Imigranti mohou být příčinou zájmu o jejich zemi a podnítit touhu u domácího obyvatelstva navštívit tyto nové země a tak jim i ekonomicky pomáhat. Multikulturalita je novým jevem ve společnosti, která prožívá globalizační procesy, požaduje toleranci, úctu a mravnost. Přehnaný nacionalismus lze již dnes označit jako za překonaný fenomén, který nemůže mít budoucnost. Přehnaný nacionalismus vede moderní společnost zpět, neguje moderní trendy a škodí humánním postojům, které podporují procesy pozitivní multikulturality. Současně ale musí být sděleno, že multikulturalita bývá imigranty nesprávně pochopena. Jedná se o to, že imigranti vznášejí jen požadavky ve jménu tzv. humanity, ale nepracují na sobě, nevzdělávají se, využívají solidarity nového domova v nejrůznějších finančních podporách, ale nepřinášejí žádné hodnoty, ani snahu přispět v nové společnosti na svůj život. Etický pluralismus také není jasnou podmínkou demokracie. Kdyby např. muslimové požadovali uzákonit ve své nové zemi mnohoženství, pak by nemohli zaštítit své požadavky demokracií. Nelze za každou cenu v moderní společnosti jen ustupovat novým kulturním postojům, které by narušily nebo dokonce zničily evropské hodnoty a její kulturu. Multikulturalita má své hranice a svá omezení, které imigranti nesmějí překročit. Etika umí rozkrýt i falešnou toleranci v případě, kdy by se měl měnit demokratický a právní stát měnit podle přání imigrantů. O problémech států, ve kterých žijí neintegrovaní imigranti, veřejnost má značné informace ze sdělovacích prostředků. Lze uvažovat následkem značné imigrace do Evropy o pokusech narušit nedotknutelnost lidského života a způsob sociálního chování. Lze také zdůraznit ve značných problémech s imigrací, že etika požaduje sociální ochranu nezletilých, osvobození dětí a mládeže od moderních forem otroctví jako je užívání drog a nucená prostituce.[1] Pronikání islámu do evropských zemí je již realitou. Na straně jedné je třeba ctít svobodu svědomí a právo na volbu náboženského vyznání, na straně druhé se žádné náboženství nesmí stát prostředkem k politickému vydírání a náboženských střetů. Právem píše papež Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est, že je důležité žít v dimenzi spravedlnosti. Píše: „Spravedlivé uspořádání společnosti a státu je ústřední úlohou politiky. Stát, který by nebyl spravován podle zásad spravedlnosti, by se proměnil v bandu zlodějů, jak to kdysi řekl Augustin: ‘Remota itaque iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia?‘ “[2] Imigranti by měli respektovat, že spravedlnost je vnitřním měřítkem politiky, protože její původ i cíl spočívají v tématu spravedlnosti, která má etickou povahu. Z. Bauman oprávněně napsal, že žijeme v době, kdy humanita je v pohybu.[3] Zde uvádí, jak je spravedlnost nedoceněna, když konstatuje, že „uprchlíci ztělesňují lidský odpad“, jsou „nechtění a je jim to otevřeně dáváno najevo“. Právem upozorňuje na ekonomické faktory, které hrají významnou roli v pohledu na uprchlíky. Silnými slovy Bauman poukazuje na tvrdost života migrantů, když stojí v době soutěžení o zaměstnání, kterého se nedostává ani domácímu obyvatelstvu. Z. Bauman popsal dramatičnost současné doby nejen směrem k imigrantům, ale také vůči nám všem, protože poukázal na procesy, které lze nazvat nehumánními. A není jich v současném světě málo. Např. poukazuje na stav, kdy se nepodařilo zastavit ekonomickou imigraci. Uvědomuje si, že miliony lidí žije v bídě, utrpení a zoufalé situaci.

2. Ohrožení Evropy následkem migrace v pojetí W. Laqueara

V r. 2006 nakladatelství Lidové noviny vydalo knihu W. Laqueura s názvem „Poslední dny Evropy… Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie?“.[4] Autor se narodil v r. 1921, dětství prožil v polské Vratislavi, s rodinou uprchl před Hitlerem a nyní žije v Americe a v Evropě. Působil jako profesor historie na mnoha amerických univerzitách v

USA a Izraeli a publikoval řadu knih a odborných článků o evropských, ruských a německých dějinách, nacismu, sionismu, antisemitismu, holocaustu, terorismu a dalších problémech moderní doby. W. Laqueur byl od r. 1965 do r. 1994 ředitelem Ústavu soudobých dějin a Wiener Library v Londýně a od r. 1969 byl členem a pak i ředitelem až do r. 2000 instituce s názvem International Research Council CSIS ve Washingtonu. Autor se v knize věnuje problémům současné i budoucí Evropy: migraci v zemích západní Evropy, islamofobii a euroislámu, islamistickému násilí, cestě k evropské jednotě, problémům se sociálním státem, Rusku a selhání integrace Evropy. V úvodu publikace autor konstatuje, že Evropa směřuje ke značným změnám, jsou to změny demograficko-kulturní a politicko-společenské, kulturní a sociální. Evropa se nestala mravní velmocí, je v ní patrný úpadek, nedaří se jí soutěžit s Čínou a s Indií a nepředstihla Ameriku. Evropa není vzorem mezinárodních ctností a společenství hodnot a sítí vztahů mezi lidmi. Je to kontinent, který stojí na křižovatce dějin. V první kapitole W. Laqueur s názvem „Zmenšování Evropy“ poukazuje na její stárnoucí obyvatelstvo a pokles počtu obyvatelstva díky poklesu porodnosti ve srovnání s jinými kontinenty. Sleduje příčiny těchto změn a stanoví překvapující údaje. Podle údajů OSN s ohledem na migraci bude zapotřebí v Evropě v období 1995-2050 nejméně 700 milionů přistěhovalců. Tento počet může být zajisté relativizován, podobně jako další jevy v Evropě.

V kapitole s názvem „Migrace“ W. Laqueur popisuje situaci imigrace, příčiny a důsledky (drogy, prostituce, krádeže, islamizace, růst agresivity). Do Evropy přicházejí od II. světové války lidé z Karibiku, Pákistánci, Indové, lidé ze severní Afriky, Turecka, bývalého Sovětského svazu, z Afghánistánu, Čečenska, Albánie a také ze zemí bývalé Jugoslávie. Autor knihy se zamýšlí nad religionistickou problematikou imigrantů ve Francii, v Anglii a v Berlíně. Chudoba a nezaměstnanost nejsou jedinými příčinami růstu násilí radikálních příslušníků islámu, protože usvědčení teroristé měli vzdělání a bídou netrpěli. Je těžko vysvětlitelná skutečnost, proč nigerijští muslimové v r. 2006 po zveřejnění dánských karikatur zabili velké množství nigerijských křesťanů.V hloubce problematiky je i zápas o náboženskou hegemonii v Evropě. Víra v násilí v Evropě existuje. Počty muslimských společenství v Evropě z r. 2006 jsou následující:

Francie - asi 5 milionů; Německo - asi 3,6 milionů; Velká Británie - 1,6 milionů; Nizozemsko - 1 milion; Švédsko - 400 000; Dánsko - 200 000; Itálie - 90 000; Španělsko - 1 milion; Řecko - 500 000; Belgie - 400 000; Rakousko - 400 000; Ruská federace - 15 až 10 milionů.[5] Podle dalších odhadů je v Evropské unii 60 milionů imigrantů, tj. 12 procent populace. 30 procent z nich pochází z Afriky.

Nábožensky jsou muslimové velmi ortodoxní, dodržují náboženskou praxi a do evropské společnosti se neintegrují. Pouliční bouře v Paříži v r. 2005 ukázaly, že islámská mládež, pokud není vedená politickými zájmy, věří v násilí pro násilí samo.

Text „Dlouhá cesta k evropské jednotě“ bezprostředně reaguje na odmítnutí evropské ústavy v r. 2005 a hodnotí předcházející roky sjednocujících snah zemí Evropy. Tato kapitola prezentuje současné dějiny evropského snažení o sjednocení a poukazuje na různorodá i antagonistická smýšlení jednotlivých států o této jednotě.

W. Laqueur v kapitole s názvem „Potíže se sociálním státem“ poukazuje na nízký ekonomický růst zemí Evropy. Silná sociální péče o občany Evropské unie požaduje silnou ekonomiku a nezbytnou reformu. Evropané mají těžkosti s liberalizací obchodu a s výstupy ve vědě. Evropané chtějí zachovat sociální zázemí nezaměstnaným, důchodcům a dalším postiženým lidem bez silného ekonomického růstu. Stávající sociální stát se může stát za několik let antisociálním státem z toho důvodu, že nesplní, co ideově by splnit chtěl. Jak bude vypadat sociální stát za několik let, na který už dnes země Evropské unie nemají? V této kapitole pak nalezneme analýzy, problémy a ohrožení v Německu, Anglii, Francii, Itálii a Španělsku.

W. Laqueur v kapitole s názvem „Rusko – falešné svítání?“ poukazuje na skutečnost, že cesta Ruska ke svobodě a demokracii bude dlouhá a svízelná. Komunisticky myslet je hluboce zakořeněno v myšlení významných politiků i prostých občanů. Mnoho obdivovatelů má Stalin ještě dnes, to je nepochopitelné pro občany demokratických zemí Evropské unie. Deficit demokratického smýšlení v Rusku je značný. Stínová ekonomika země bují a pro mnoho občanů Ruska je život v prosperitě v nedohlednu. Prezident Putin je velmi komplikovanou osobností, která se snaží o hegemonii vlivu v Evropě, zejména na Ukrajině a na Kavkaze. Kapitola „Selhání integrace a budoucnost Evropy“ s vůdčí myšlenkou je neplánovaná a nekontrolovaná imigrace muslimů do Evropy. Evropu provází morální a kulturní relativizmus a Laqueur se dotazuje, co zanedlouho z Evropy zůstane s její vnitřní zadlužeností a úbytkem jejího obyvatelstva.

V předmluvě autor knihy píše: „A závidím těm, kdo v posledních letech psali o evropské zářivé budoucnosti: přál bych si, abych mohl sdílet jejich optimismus. Mám však podezření, že to bude skromná budoucnost,a doufám, že z Evropy zbude víc než jen muzeum.“[6]. Autor se přimlouvá za nutné reformy v četných oblastech Evropské unie, mají-li být za několik let Evropané spokojeni. Bez realizace nutných reforem celé Evropské unie právem autor vidí Evropskou unii bez šancí. Evropa je slabá v bezpečností politice, v energetické a sociální strategii i zahraniční politice. W. Laqueur nevidí žádné vyhlídky na rychlý pokrok v pozitivním směru a současnou evropskou politiku nazývá pštrosí a dětinskou.[7] Jeho studie končí výzvou: „Úpadek je výzvou, na kterou se má nějak reagovat, dokonce i když není jisté, zda se to podaří. (…) Ale i když je dnes úpadek Evropy nezvratný, není žádný důvod, proč by se z něj měl stát krach. Je však nutné splnit nepříjemnou podmínku – konečně se postavit tváří v tvář skutečnosti, udělat to, co se v mnoha částech Evropy dodnes ještě odkládá. Debata by se měla vést o tom, které evropské tradice a hodnoty se stále ještě dají uchovat, a ne o Evropě jako zářném příkladu pro celé lidstvo a mravní velmoc 21. století. Věk iluzí už pominul, a pokud někomu ještě nějaké zbývají, ať se vydá s průvodcem do Neukölnu, La Courneuve nebo do Bradfordu. Nejsou to ani nejhorší místa, je to podoba věcí příštích“.[8]

[1] Srov. J. Chmelík a kol., Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita, Praha, Portál 2003, s. 52-67.

[2] Benedikt XVI, Deus caritas est, encyklika ze dne 25.12.2005, čl. 28.

[3] Srov. Z. Bauman, Tekuté časy. Život ve věku nejistoty, Praha, Academia 2008, s. 33-55.

[4] Srov. Walter Laquer, Poslední dny Evropy…Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie?, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006. S. 182. ISBN 80-7106-829-2.

[5] Srov. tamtéž, s. 31-32.

[6] Srov. tamtéž, s. 5.

[7] Srov. tamtéž, s. 159.

[8] Srov. tamtéž, s. 176.