Rozhovor s Mons. Františkem Václavem Lobkowiczem, OPraem., sídelním biskupem ostravsko-opavským

Téma: Společnost
Vydáno: 20.2.2017
Autor: Administrátor
Zpět

Otče biskupe, Moravsko-slezská křesťanská akademie má za sebou 25 let činnosti. Porevoluční atmosféra svobody vytvořila tehdy zajímavé fórum, kde se začaly diskutovat otázky náboženského, vědeckého či politického života. Jakým způsobem je podle vás možné pokračovat v tomto poslání v kontextu nové evangelizace?

Ještě než odpovím na otázku, možná předešlu, že křesťanská akademie na území republiky vznikla jako nástupnická organizace římské Křesťanské akademie, která sídlila v Nepomucenu v Římě, kde se vydávaly mnohé knihy, které se k nám poctivě „pašovaly“. Nešlo o nějaké líbivé románky, byly to koncilní dokumenty, byly to knížky otce Špidlíka, otce Svatoše a celá řada další kvalitní literatury. Tím vlastně Křesťanská akademie deklarovala své poslání vzdělávat lidi. Takže bylo po revoluci na co navázat a v čem pokračovat. A nechybělo ani počáteční nadšení. Setkávali se lidé různých profesí, vytvářeli různé kluby – klub inženýrů, klub učitelů, klub lékařů, a jistě to bylo moc krásné a dobré. Jenže v průběhu času se na všechny tyto lidi z akademického prostředí navalilo tolik práce, že na tyto věci přestávali mít čas. Oni žijí z víry, oni o sobě vědí, lékaři vědí o dalších svých věřících kolezích, ale na to, aby se setkávali, už čas nemají. Podle mě by bylo zapotřebí zaměřit se na vysokoškolskou mládež, která je budoucí akademickou obcí, a tu musíme připravit, aby vedle jejich vzdělání profesního uměli taky katechismus, dovedli argumentovat pomocí Písma svatého, aby také těmto pravdám rozuměli a měli je v sobě. To vidím jako stěžejní místo i pro činnost křesťanské akademie. Zkrátka, soustředil bych se na vysokoškolskou mládež, a tam nabídl svou pomoc jejich jednotlivým „šéfům“. V každém univerzitním městě je totiž nějaký kněz pověřen pastorací vysokoškolské mládeže.

Zdá se, že výuka náboženství a vůbec problematika vzdělávání je v našich farnostech stále zaměřena především na děti a mládež. Přitom celá generace dnes už dospělých katolíků nikdy neprošla systematickou náboženskou výukou, čehož důsledkem je značná nevzdělanost v pravdách víry a neschopnost hájit Boží pravdy a zájmy církve v prostředí sekularizované společnosti. Vidíte nějaký prostor pro spolupráci akademie s našimi katechetickými a pedagogickými centry, resp. farnostmi?

To, že výuka náboženství se zaměřuje především na děti a mládež, je skutečně jenom zdání. Protože na jedné straně je tady činnost Moravsko-slezské nebo České křesťanské akademie a její přednášková činnost. Ale je snaha podpořit vzdělávání i jinými formami. Před pár dny jsem předával vysvědčení, respektive certifi kát, asi stovce seniorů, kteří v rámci Centra pro rodinu při biskupství absolvovali univerzitu třetího věku. Přednášející jsou diecézní kněží, vzdělaní v patřičném oboru, kteří mají posluchačům co říci. Dále jsou k dispozici prostory kostelů – vlastně tím, že kněz promlouvá a medituje nad daným textem, učí celé shromáždění věřících. Je faktem, že málo kdy vybídne: Doma si přečtěte ještě jednou ten text a trošku o tom popřemýšlejte sami – aby se lidé opravdu vrátili i v neděli odpoledne k tomu liturgickému čtení, aby se Písmo probíralo i v komunitě rodiny, to možná trošku schází. Pak máme další prostor pro vzdělávání, jsou tady naši sousedi, tedy televize Noe; máme rádio Proglas, máme Katolický týdeník, diecézní časopisy, farní časopisy, vydává se spousta knížek. Takže snaha o vzdělávání tady je. Teď jde o ten prostor spolupráce. Na mnohých úrovních již existuje. Pokud jde o katechetická a pedagogická centra, myslím si, že žádný biskup by nezavřel dveře před pracovníkem akademie, který si chce popovídat s pedagogy, katechety, a chtěl by přemýšlet o nějaké konkrétní spolupráci. Jsme všichni křesťané a pracujeme na šíření Božího království v tomto světě, a jsme vlastně hlas volajícího na poušti, jak to o sobě prohlašoval Jan Křtitel, který je vlastně předobrazem církve: on je ten hlas volajícího na poušti a na poušti jsme i my a máme hlas, původ je Boží. Vzájemná spolupráce taky trošičku vychází z místních podmínek, místních možností, co a jak dělat. Domnívám se, že by nebylo od věci oslovovat církevní školy, gymnázia. Samozřejmě, přednášející si musí uvědomit, že má před sebou středoškoláky, a že to nebude na vysoké akademické úrovni. Ale v našich školách jsou studenti, kteří nepochází z křesťanských rodin, a tak jim taková přednáška může hodně prospět. Například přednášky pana Grygara, vynikajícího astronoma, který dovede oslovit nejširší publikum. A jistě díky tomu třeba spousta lidí najde cestu k víře, protože on tím, jak vypráví o Božím řádu v celém vesmíru, vlastně evangelizuje. Takže prostor pro spolupráci tady opravdu je, a nakonec i v některých farnostech občas registruji konání nejrůznějších přednášek a tomu velmi fandím.

Moravsko-slezská křesťanská akademie pořádá letos na podzim Kurz sociálního učení církve. Také papež František mj. velmi často apeluje na principy solidarity, lidské důstojnosti a nově i ochrany životního prostředí. V čem může spočívat praktický přínos našich diecézí a farností při řešení mnoha sociálních problémů, s nimiž se denně potýkají naše rodiny a jednotlivci?

Myslím si, že dnes mnoho lidí čte myšlenky papeže Františka. Také encyklika Laudato si´ přináší spoustu impulsů – nejenom o přírodě, ale tady v ekologii jde také o mezilidské vztahy. Papež v encyklice říká, že jsme si planetu zaneřádili. Zrovna tak jsme si zaneřádili mezilidské vztahy, a ty je třeba taky čistit. To je naše poslání i v sociální oblasti. Dnes je to například téma solidarity v souvislosti s uprchlíky z různých částí světa. Naše civilizovaná populace, která žije v poměrně ekonomickém, nechci zrovna říci blahobytu, ale v určité ekonomické jistotě, a která se teď neumí s tím vyrovnat, by snad měla těmto často zoufalým lidem pomoct. Já také nevím jak, nemám na to recept. Od toho jsou politici, aby hledali řešení. Je to obrovský sociální problém, obrovský. Naše planeta je natolik úrodná a plodná, že je jistě schopná uživit všechno obyvatelstvo, i to, které dneska trpí hladem. Praktickým přínosem diecéze, farností je misijní dílo, mám na mysli Papežské misijní dílo, které dělá nesmírně mnoho dobrých věcí. A těší mne, že sbírka, která bývá vyhlášena na misijní dílo, je vedle ostatních vždy největší. Za to je třeba lidem poděkovat. Jde o odpovědný postoj křesťana, který není lhostejný vůči tomu, kdo je v nouzi, kdo potřebuje pomoc. Myslím, že papež František nás k tomu docela hezky vede. Sociální nauka církve je ve vzdělávání věřících stále ještě popelkou. Pokládám proto podnět MSKA za velmi vhodný.

Na závěr dovolte popřát Moravsko-slezské křesťanské akademii k jejímu čtvrtstoletí mnoho úspěchů. Ať je to radost z dobrého díla, která vyváží veškeré úsilí a námahu. Všem, kdo se na její činnosti podílejí, vyprošuji mnoho síly a Boží požehnání.

Mons. František Václav Lobkowicz, OPraem – je prvním sídelním diecézním biskupem ostravsko-opavské diecéze. Po ročním studiu na Filozofi cké fakultě UK přestoupil v roce 1967 do Litoměřic na Teologickou fakultu. V letech 1968–1969 studoval na Teologické fakultě v Innsbrucku. V současné době je členem Stálé rady České biskupské konference, předsedou ekonomicko-právní komise, členem komise pro katolickou výchovu, v níž je mu svěřena oblast církevního školství.

Františka Václava Lobkowicze se ptal Jan Vidmoch, asistent MSKA pro ostravsko-opavskou diecézi.