Nejen o synodě - rozhovor s kardinálem Walterem Kasperem

Vydáno: 30.5.2017
Autor: Administrátor
Zpět

Jaká je podle Vás současná církev?

„Jsou tu tací, kteří věří, že církev je pro čisté. Zapomíná se, že církev je také církví hříšníků. My všichni jsme hříšníci. A jsem šťasten, že tomu tak je, neboť kdyby tomu tak nebylo, nepatřil bych k ní. Je to otázka pokory... Jan Pavel II. nabídl své mea culpa za učitelský úřad církve i za jiné chování. Mám dojem, že pro papeže Františka je toto velmi důležité. Nelíbí se mu lidé, kteří jsou v církvi jen proto, aby odsuzovali druhé."

Papež František Vás pověřil přednáškou o problémech rodiny na letošní únorové a ta vzbudila mnoho emocí. Proč?

„Emoce hlavně zbudila zmínka ohledně umožnění přístupu ke svátostem civilně znovu sezdaným rozvedeným. Nedokážu si představit situaci, v níž by lidská bytost spadla do jámy a nebylo by žádného východiska. Často není možné vrátit se k prvnímu manželství. Pokud je to možné, mělo by dojít k usmíření s manželkou nebo s manželem, ale často to možné není. V Krédu prohlašujeme, že věříme v odpuštění hříchů. Pokud by bylo toto provinění a došlo by k pokání, rozhřešení není možné? Moje otázka se dotýká svátosti smíření, díky níž máme přístup ke svatému přijímání. Ale nejdůležitější věcí je pokání: lítost nad tím, co se špatného stalo a nové životní nasměrování. Nová quasi-rodina nebo nové partnerství musejí být pevné a prožívané křesťansky. Období nového nasměrování - metanoia – je nezbytné. Nikoli pro potrestání, ale kvůli novému životnímu směru, protože rozvod je vždy tragédií".

Je nějaké řešení pro tyto případy?

"Moje otázka – to není řešení, ale dotaz – je tato: rozhřešení v tomto případě není možné? A pokud je tu rozhřešení, může tu pak být i svaté přijímání? Je tu mnoho argumentů v naší katolické tradici, které umožňují takovou cestu vpřed."

Církev však může, ta určitých podmínek, dát rozvedeným a znovu sezdaným rozhřešení a připustit je ke přijímání, pokud budou žít jako „bratr a sestra“?

"Žít spolu jako bratr a sestra? Samozřejmě mám velký respekt pro ty, kteří se tak chovají, ale je to akt heroizmu a heroizmus není pro průměrného křesťana. Z toho by také mohlo vzniknout nové napětí. Chci říci, že lidé musejí dělat to, co je v jejich situaci možné. Nejsme vždy schopni, jako lidské bytosti, dosáhnout na ideál, na tu nejlepší věc. Musíme udělat to nejlepší možné v jedné určité situaci. Tato pozice se nachází mezi rigorizmem a laxizmem. Laxizmus není samozřejmě možný, protože by byl v rozporu s Ježíšovým povoláním ke svatosti. Ale ani rigorizmus nenáleží k tradici církve."

Jak vnímáte formálně uzavřené církevní sňatky, kde chybí opravdová a zralá víra?

"To je skutečně problém. Mluvil jsem o tom s papežem a řekl mi, že mnohá z nich jsou neplatná. Manželství je svátost a svátost předpokládá víru. A pokud si pár přeje jen pěknou ceremonii v kostele, protože je to hezké, romantičtější oproti civilní svatbě, pak je třeba se ptát, zda tam byla víra a zda byly opravdu splněny všechny podmínky pro svátostnou platnost manželství - jednota snoubenců, exkluzivita jejich vztahu a jeho nerozlučnost. Mnozí církevní právníci říkají, že dnes, v naší pluralitní společnosti nemůžeme předpokládat, že páry dávají skutečně svůj souhlas tomu, co požaduje církev. Často jde také o neznalost. Je nezbytné posílit předmanželskou katechezi a zdůraznit její význam. Přistupuje se k ní často velmi formálně. Musíme dělat mnohem více v předmanželské katechezi, protože nemůžeme předpokládat, že ti, co jsou formálně křesťany, také mají víru. Nebylo by to realistické“.

Co se svátostným manželstvím, když se rozpadne?

"Svátostné manželství je nerozlučitelné, protože manželství není pouze slib mezi dvěma stranami; je to také Boží slib a to, co koná Bůh, koná po všechen čas. Proto manželský svazek zůstává. Přirozeně, křesťané, kteří opouštějí první manželství, selhali. To je jasné. Problémem je, když není žádná cesta z této situace. Pokud hledíme na Boží skutky v dějinách spásy, vidíme, že Bůh dává svému lidu novou možnost. To je milosrdenství. Boží láska se nevyčerpá, protože lidská bytost selhala, když činí pokání. Bůh nabízí novou možnost, aniž by smazal požadavky spravedlnosti: Bůh neospravedlňuje hřích. Avšak ospravedlňuje hříšníka. Mnoho mých kritiků nechápe tento rozdíl. Myslí si: takto chceme ospravedlnit hřích. Ne, toto nikdo nechce. Ale Bůh ospravedlňuje hříšníka, který se obrátí. Toto rozlišení se objevuje už u sv. Augustina."

Povolí církev rozvody nebo uzavření druhého svátostného manželství?

„Učení o nerozlučitelnosti svátostného manželství se zakládá na Ježíšově zvěsti, takže Církev nemá moc ho změnit. Toto je jasné. Druhé svátostné manželství tedy není, pokud je druhý partner naživu, možné. Ale je třeba odlišit učení od kázně, tedy od pastorační aplikace ve složitých podmínkách. Navíc církevní učení není žádným uzavřeným systémem: 2. Vatikánský koncil nás učí, že jde o vývoj, ve smyslu možného prohloubení znalostí. A tak si kladu otázku, jestli by v tomto případě nebylo možné obdobné prohloubení jako v případě eklesiologie: i když katolická církev je pravou církví Kristovou, prvky církve můžeme nalézt i mimo institucionální rámec katolické církve. Nemohly by se tedy v určitých případech nalézt prvky svátostného manželství i v manželství civilním? Například: definitivní závazek, láska a vzájemná péče, křesťanský život, veřejný závazek, který chybí např. u párů žijících na hromádce?“

Neměli by se manželé více snažit o zachování manželství a vzájemného pouta lásky, úcty a věrnosti?

„Nepopírám, že manželské pouto zůstává. Avšak církevní otcové měli krásný obraz: pokud ztroskotáš, nedostaneš pro záchranu novou loď, ale dostaneš prám, který ti dovolí přežít. Toto je Boží milosrdenství, dá prám, který nám dovolí přežít. Toto je můj postoj k problému. Já respektuji jiný názor, ale na druhou stranu je třeba vidět, jaká je dnes konkrétní situace. Jak můžeme pomoci lidem, kteří dnes bojují v těchto situacích? Vím, že tito lidé, často ženy, jsou velmi aktivní v životě farnosti. Dělají všechno možné pro své děti. Znám jednu ženu, která připravovala dceru na první svaté přijímání. Farář řekl, že dívka může přistoupit ke svatému přijímání, ale nikoli její matka. Mluvil jsem o tom s papežem a on řekl: "Ne, toto není možné."

Jak tedy chápat druhý sňatek uzavřený pouze civilně?

"Druhé manželství, přirozeně, není manželství v našem křesťanském smyslu. A byl bych proti tomu slavit jej v kostele. Ale jsou tu některé prvky manželství. Chtěl bych tuto situaci přirovnat ke způsobu, jakým katolická církev vidí ostatní církve. Podobně můžeme říci: pravé manželství je svátostné manželství; druhé manželství není manželstvím ve stejném smyslu, ale jsou v něm jeho prvky: partneři se starají jeden o druhého, jsou zavázáni výlučně jeden druhému, mají v úmyslu zůstat v tomto svazku, starají se o děti, vedou život modlitby, atd.. Není to nejlepší situace. Je to nejlepší možná situace".

Žijí rozvedení a znovu sezdaní ve stavu hříchu a proto nemohou přijímat?

"V žádném případě nemohu popřít nerozlučnost svátostného manželství. Bylo by to hloupé. Musíme ji respektovat a pomáhat lidem nerozlučnost chápat a žít ji. To je úkol pro církev. Ale musíme uznat, že křesťané mohou selhat, a tudíž jim musíme pomoci. Těm, kdo říkají: "Jsou ve stavu hříchu", bych odpověděl: papež Benedikt XVI. již řekl, že tito katolíci mohou přijímat duchovní přijímání. Duchovní přijímání znamená být sjednocen s Kristem. Ale pokud jsem sjednocen s Kristem, nemohu být ve stavu těžkého hříchu. Tedy, pokud mohou přijímat duchovní přijímání, proč nemohou přijímat také svátostné přijímání? Myslím tedy, že tu jsou problémy také v tradičním postoji a papež Benedikt o tom přemýšlel: řekl mi, že tito lidé musí mít prostředky spásy a duchovní přijímání. Ale duchovní přijímání zachází velmi daleko: je to sjednocení s Kristem. Proč by tyto osoby měly být vyloučeny od toho druhého přijímání? Být duchovně sjednocen s Kristem znamená, že Bůh tomu člověku odpustil. Tak také církev- uzavírá kardinál – skrze svátost smíření, by měla být schopna odpustit, pokud tak činí Bůh. Jinak je tu opozice mezi Bohem a církví a to by byl velký problém."

Pane kardinále máte za sebou dramatické dny. Byl jste vyzdvihován jako zástupce pravdy. Jaký byl pro Vás nejkrásnější zážitek na synodě?

„Svoboda projevu. Neboť v Římě je to relativně nové a já si vzpomněl na koncil. Každý směl tenkrát otevřeně říct, co si myslí. Byli jsme živí. Tak také teď. Kromě toho jsem se těšil z nového realismu. Biskupové z celého světa líčili, jaká je skutečná situace církve, jedno zda dobrá nebo špatná.“

Na závěr se synoda neshodla u dvou témat: Jak vítat homosexuály v kostele? A smí rozvedení, kteří jsou znovu sezdaní, ke stolu Páně? Jste zklamaný?

„Přál bych si také více hlasů. Ale dvoutřetinovou většinu jsme nedostali pouze ve třech z 62 bodů. Také pro ty sporné body byla relativní většina. Takže to nebyla žádná katastrofa. Jsem si jistý, že příští rok dojdeme dále.“

Jak z Vašeho pohledu probíhala synoda?

„Nové je, že není pouze jedna synoda, ale synodální proces. Rozdělili jsme problémy, v Římě o nich diskutovali, potom se přejde opět na úroveň místních církví a biskupských konferencí, diecézí, farností. Papež tentokrát jenom poslouchal, ale na konci měl osvobozující proslov.“

Katoličtí rigoristé rádi zavrhují moderní svět a tvrdí, že moderní problémy má jenom západní Evropa a protestantské Německo?

„Toto tvrzení bylo na synodu vyvráceno. Vidíme, že kdekoli na světě probíhají sekularizační a modernizační procesy, zejména pak v Africe a Asii. Kultury jsou skutečně různé. A problém chudoby je mnohem závažnější mimo Evropu, protože je tu nová forma kolonialismu, která masivně zatěžuje rodiny. A v zemích s muslimskou většinou je značné napětí ve smíšených manželství mezi křesťany a muslimy. Ale i přes všechny rozdíly, je tam přítomen veliký soulad, na který se nahlíží jako na podstatu manželství, které je ohroženo.“

Na celém světě se katolíci rozvádějí. Všude spolu žijí katolíci bez manželství. Co by církev měla dělat?

„Hříchy jsou tu stále. V morálních otázkách se lidstvo nikdy nechovalo docela v souladu s učením. Dnes mají pastýři více než jindy onu úlohu, aby měli otevřené uši pro lid. Neměli by vycházet čistě z jednoho abstraktního učení, ale z konkrétních zkušeností a ve světle evangelia je interpretovat. Pro manželství a rodinu jsou prvními profesionály vlastně samotné rodiny. Doufám, že jim bude na příští synodě více nasloucháno.“

Před synodou jste řekl, že evangelium není žádný trestní zákoník. Co jste tím myslel?

„Evangelium je ANO k člověku. Bůh nám přitakává. Bůh chce pro nás to nejlepší. A tady synoda provádí opravu: chceme více začít u člověka a začít tím, co je na něm kladného. Člověk není jenom špatný, nýbrž má růst v dobru.“

Proč tedy byly zamítnuty odstavce k homosexualitě?

„V konečném znění byly velmi zúženy. Ale shodneme se na tomto: ne diskriminaci na základě pohlaví, homosexuálové mají být respektováni. Musíme se postarat o to, aby v církvi měli své místo. Že k ní patří, o tom vůbec není pochyb. Jsou to děti Boží a patří do Boží rodiny.“

V synodních kroužcích bylo kritizováno slovo, které říkalo, že homosexuálové jsou vítáni. Jsou vítáni nebo ne?

„V každém případě jsou v církvi vítáni, samozřejmě. Homosexuální svazek není pro nás srovnatelný s manželstvím mezi mužem a ženou. To je třeba rozlišovat, ale ne osobně odsuzovat. Homosexuální orientace jako taková není hřích. Morální odsouzení se nedá vztahovat jenom na praxi. Nechtěl bych soudit svědomí jednotlivce. Místo toho bychom měli začít soudit sami sebe“.

Co říkáte na ty znovu sezdané, kteří doufali v povolení svátostí a teď jsou zklamáni?

„Rozhodnutí nepadlo v první fázi synody. To, že nyní došlo do závěrečné fáze synody, není poslední slovo. Budeme se tím zabývat. Bereme jejich obavy vážně a v příštím roce snad nakonec nalezneme velkou většinou."

A co k tomu říká papež?

„Za prvé: papež chtěl otevřenou diskuzi. Na to nejsou mnozí zvyklí. Za druhé: diskuzi pozorně sledoval a nezasahoval. Za třetí: synodním otcům jasně hlásal: Braňte se pokrytectví! Buďte milosrdní! Neodsuzujte! Už Jan XXIII. napsal při posledním koncilu do alba: Dnes nejde o to používat zbraně přísnosti, nýbrž lék milosrdenství. František říká: Neproměňujte chléb v kameny!“

Redakce

Walter kardinál Kasper je německý římskokatolický biskup, teolog a kardinál, odborník na vztahy křesťanů a židů, bývalý předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů a člen Mezinárodní teologické komise. Na jaře roku 2014 jej papež František pozval, aby promluvil o rodině na kardinálském konsistoriu a jeho projev vyvolal širokou vlnu diskuzí. Tento projev vyšel knižně pod názvem: Das Evangelium von der Familie, Die Rede vor dem Konsistorium, Herder, Freiburg 2014, ISBN 9783451312458, 94 s.