Téma: Vzdělání, Teologie, Spiritualita, Historie
Vydáno: 4.2.2020
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

LITIRGICKO AKADEMICKÉ KOLOKVIUM MSKA K JUBILEU 1150. VÝROČÍ UMRTÍ SV. CYRILA - OLOMOUC SV. CYRIL -14. 2. 2019

Milí bratři a sestry,

je dobře si připomínat, že základním postojem člověka před Bohem je vděčnost, protože všechno, co máme, počínaje dary přirozenými až po ty nadpřirozené, máme od Něho. A je krásné, když se nezapomíná ani na ty, skrze které nám Bůh své dary dává, tedy naše dobrodince pozemské. Mezi ně patří i naši věrozvěstové - dnes zvláště myslíme na sv. Cyrila při příležitosti 150. výročí jeho úmrtí 14. února r. 869 v Římě, kde je i pochován v bazilice sv. Klimenta.

Jistě stojí za to připomenout si hlavní rysy podivuhodného života tohoto světce, který byl jedním z klíčových „nástrojů“ pro předání víry slovanským národům. Sv. Pavel, který obdržel evangelium, jak sám říká, přímo ze zjevení Ježíše Krista, přinesl křesťanskou víru v šedesátých letech prvního století do Soluně, pra, pra předkům sv. Cyrila a Metoděje, a oni ji přinesli našim předkům na Moravu. Nebyli prvními evangelizátory, v našich krajích už byli misionáři z Itálie, z Řecka i Německa, kteří ale vzhledem k používání latinského jazyka neměli velký úspěch.

Metoděj se narodil v roce 815 a původně se jmenoval Michael. Zpočátku dosáhl významných vojenských hodností a pak se stal místodržitelem strymontské provincie, osídlené Slovany. Brzy se však tohoto místa vzdal a uchýlil se do kláštera na úpatí hory Olympu. Konstantin se narodil kolem roku 827, byl tedy o 12 let mladší. Po studiích na konstantinopolské univerzitě mu bylo nabídnuto významné místo v byzantské státní správě. Konstantin však světskou kariéru odmítl a rozhodl se pro stav duchovní. Po krátkém pobytu v klášteře však byl vypátrán a přesvědčen k návratu do Konstantinopole. Stal se ve 24 letech profesorem filosofie na univerzitě, kde nedávno sám studoval. Kolem roku 850 byl pověřen první diplomatickou misí ke dvoru arabského chána, kde měl ve veřejných disputacích obhájit křesťanské učení o Nejsvětější Trojici. Po návratu z úspěšné mise se připojil ke svému bratru, který stále ještě byl v klášteře pod Olympem. Roku 860 chazarský chán oslovil byzantského císaře Michaela, aby k Chazarům na sever od Černého moře poslal vzdělaného misionáře. Tehdy se dva soluňští bratři vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu až do sídla chazarského chána u Kaspického moře. Při cestě přes Krym nalezli ostatky svatého papeže Klimenta, třetího nástupce apoštola Petra, a tyto ostatky donesli do Konstantinopole a část z nich později do Říma. Po návratu se Metoděj stal opatem kláštera a Konstantin se stáhl do ústraní, aby se věnoval modlitbě a studiu. V této situaci zastihlo oba bratry pozvání k nové misijní cestě, tentokrát na Velkou Moravu. Misie Konstantina a Metoděje u slovanských národů se právem řadí k nejvýznamnějším událostem 9. století.

Velkomoravský kníže Rostislav se obrátil na byzantského císaře, aby mu poslal duchovní, kteří by byli schopní hlásat křesťanství v mateřské řeči Slovanů. Oba bratři se na své poslání pečlivě připravili, Cyril vytvořil speciální slovanské písmo, přeložil do staroslověnštiny evangeliář a liturgické knihy, sv. Metoděj dokonce sepsal i zákoník, základ právního řádu. Roku 863 se vydali na Moravu. Vývoj misie na Moravě vypadal velmi slibně, jakkoli byla situace komplikovaná. Země spadala pod pravomoc arcibiskupství salcburského a biskupství bavorská. Ze strany německých biskupů se odpor vůči bratřím a jejich žákům stupňoval i proto, že záměrem soluňských misionářů bylo, co nejdříve nahradit německé kněžstvo místním duchovenstvem. Po třech letech působení se vydali se skupinou svých žáků do Benátek, aby je nechali vysvětit na kněze a vytvořili tak první jádro národního velkomoravského kněžstva. Když ale dorazili do Benátek, byli napadeni některými církevními představiteli, že staroslověnština není uznaný bohoslužebný jazyk. Kvůli tomu byli papežem Mikulášem I. předvoláni do Říma. Krátce na to však tento papež zemřel. Když soluňští bratři do Říma doputovali, nalezli tam už nového papeže Hadriána II. Ten jim vyšel vstříc až před brány města a přijal je s veškerými poctami. Roku 868 o vánocích Hadrián II. slavnostně schválil a požehnal slovanské bohoslužebné knihy. Stalo se to nad oltářem betlémských jeslí v bazilice Panny Marie. Slavnostní akt tam dodnes připomíná pamětní deska. O pár týdnů později 14. února 869 zemřel v Římě Konstantin, vysílen námahami cest a nemocí. Bylo mu pouhých dvaačtyřicet let. Byl pohřben v bazilice sv. Klimenta. Hadrián II. pak vysvětil Metoděje na biskupa a poslal jej zpět na sever jako papežského legáta a metropolitu všech Slovanů, Moravy a Panonie. Reakce bavorských biskupů na sebe nedala dlouho čekat - bez papežova vědomí byl Metoděj zajat, přivlečen před soud, uvězněn a mučen. Dva a půl roku byl Metoděj vězněn, než byl papežským legátem osvobozen a jeho věznitelé potrestáni. Metoděj se vrátil na Moravu, kde se zatím ujal vlády Rostislavův synovec Svatopluk, a opět se ujal svého díla evangelizace a formace prostého lidu i kněží. Po jeho návratu z vězení nastalo období rozkvětu místní církve, bylo postaveno mnoho klášterů a kostelů. Útoky německých biskupů však pokračovaly. Do Říma přicházely pomluvy, že Metoděj hlásá bludy a nadále slouží slovanskou bohoslužbu, i když papež Jan VIII. povolení svého předchůdce Hadriána zrušil. Metoděj skutečně využil práv papežského legáta zvážit vhodnost některých nařízení Říma a nadále sloužil slovanskou liturgii, která zatím na Moravě zdomácněla. Nakonec byl papežem znovu předvolán do Říma, kde se při slyšení u papeže snadno obhájil, a to i ohledně používání slovanské liturgie, kterou papež znovu slavnostně potvrdil. Sv. Metoděj pracoval po návratu na Moravu neúnavně ještě 4 roky, a odešel k Pánu 6. dubna roku 885 uprostřed svatého týdne. Byl pohřben ve své metropolitní bazilice. Před tím, co oba bratři vykonali, procestovali, protrpěli, nezbývá než se opravdu ve veliké úctě sklánět a děkovat – Bohu i jim. V moderní době potvrdili mnozí papežové dílo svatých bratří ze Soluně a roku 1980 prohlásil, dnes už svatý, Jan Pavel II. sv. bratry Cyrila a Metoděje spolu se sv. Benediktem z Nursie za spolupatrony Evropy. I životy světců jsou úžasným Božím slovem. Takovým velikánům vděčíme za dar toho nejvzácnějšího, co ve svém životě máme, za dar víry.

Co vzácnějšího nám může kdo nabídnout, než trvalé přátelství s jediným pravým živým Bohem, od něhož všichni máme život; co vzácnějšího lze v celém světě najít, než přítomnost Ježíše, Božího Syna v jeho slově a ve svátosti Eucharistie, a tím i v našich srdcích. Co vzácnějšího může být než církev, rodina, kterou Ježíš založil na apoštolech a do níž smíme patřit, pod jejímiž křídly nacházejí domov všechny národy světa. Co může být krásnějšího než směřovat k Bohu, jemuž smíme spolu s Ježíšem říkat Abba, Otče, tatínku, a vědět, že nikdo a nic nás nemůže odloučit od Boží lásky, ba ani sama smrt. Naopak, právě v bráně smrti, budeme moci zahlédnout Boha tak, jak je a navždy spočinout spolu s Kristem v jeho náruči. Udělejme tedy, drazí přátelé všechno pro to, abychom Bohu, Boží lásce zůstali věrní, a na kolik můžeme, abychom k ní věrně, až do konce života ukazovali cestu i jiným, zvláště našim nejbližším a našim dětem. Toto vzácné dědictví otců, dědictví sv. Cyrila a Metoděje, zachovej, Pane, nám i našim dětem. Amen.