Milosrdný Bůh, milosrdná církev - rozhovor s kardinálem Walterem Kasperem

Ilustrace
Téma: Teologie
Vydáno: 21.2.2017
Autor: Administrátor
Zpět

Ve dnech 4.–25. října 2015 se ve Vatikánu uskutečnilo XIV. řádné valné shromáždění synody biskupů na téma „Povolání a poslání rodiny v církvi a v současném světě“. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor s kardinálem Walterem Kasperem pro americký časopis Commonweal. Kasper z podnětu papeže Františka přednesl úvodní řeč na mimořádné konzistoři kardinálů 20. února minulého roku. (V češtině vydalo Karmelitánské nakladatelství Evangelium o rodině.) Jeho návrhy vyvolaly bouřlivou diskusi uvnitř církve. V rozhovoru kardinál Kasper vysvětluje teologická východiska svých úvah, upřesňuje nepřesnosti a odpovídá na některé nejzásadnější výtky vůči svým návrhům.

Během své první modlitby Anděl Páně doporučil papež František knihu, která mu „dala mnoho dobrého,” protože, „říká, že milost mění všechno; změní svět tím, že ho udělá spravedlivějším a méně chladným.” Tou knihou je dílo kardinála Waltera Kaspera Milosrdenství: podstata evangelia a klíč ke křesťanskému životu, které nedávno vydal v angličtině Paulist Press (v ČR vydalo nakladatelství CDK). Předtím, než byl prezidentem Papežské rady pro jednotu křesťanů (2001–2010), byl Kasper biskupem v Rottenburgu-Stuttgartu (1989–1999). Vyučoval teologii na univerzitě v Tübingenu, vestfálské univerzitě v Münsteru a na Katolické univerzitě ve Washingtonu. Ve své knize Milosrdenství tvrdíte, že milost je základní Boží přirozeností. Jakým způsobem může být milost klíčem k pochopení Boha? K nauce o Bohu se dospělo pomocí ontologického chápání – Bůh je absolutní bytí, což není nijak nesprávné. Ale biblické pochopení je mnohem hlubší a osobnější. Boží vztah k Mojžíšovi v hořícím keři není „Já jsem,” ale „Já jsem s vámi. Já jsem pro tebe. Jdu s tebou.” V tomto kontextu je milosrdenství velmi zásadní již ve Starém zákoně. Když si přečtete žalmy, Bůh Starého zákona není hněvivý, ale Bůh milosrdný. Ontologické chápání Boha bylo tak silné, že spravedlnost, ne milosrdenství, se stala hlavním atributem Boha. Ale Tomáš Akvinský jasně řekl, že milost je mnohem podstatnější věc, protože Bůh neodpovídá požadavkům našich pravidel. Bůh existuje jako láska a Bůh je této své existenci věrný – a to je milost. Protože Bůh je láska. A milosrdenství je láska, zjevená nám v konkrétních činech a slovech. Takže milosrdenství se stává nejen centrálním atributem Boha, ale také klíčem ke křesťanskému životu. Buď milosrdný tak, jako je Bůh milosrdný. Musíme napodobovat Boží milosrdenství.

Proč je tak důležité toto začít chápat právě dnes? Dvacáté století bylo velmi temné století, s dvěma světovými válkami, totalitními systémy, gulagy, koncentračními tábory, šoa a tak dále. A na začátku jednadvacátého století to není o moc lepší. Lidé potřebují milosrdenství. Potřebují odpuštění. To je důvod, proč papež Jan XXIII. napsal ve své duchovní biografi i, že milosrdenství je nejkrásnější atribut Boha. Ve svém slavném projevu na zahájení Druhého vatikánského koncilu řekl, že církev se vždy stavěla proti takovým omylům (V papežově projevu předchází tomuto výroku věty: „Vidíme přece, jak v proměnách časů po sobě následují vzájemně protichůdná mínění lidí a jak se omyly sotva vzniklé už rozplývají jako ranní mlha pod náporem slunce.“ – pozn. překl.) a často je zavrhla s největší přísností a krutostí, ale teď musíme použít lék milosrdenství. To byl hlavní posun. Jan Pavel II. zažil druhou půlku druhé světové války a pak komunismus v Polsku, a viděl všechno to utrpení svého lidu i své vlastní utrpení. Pro něj byla milost velmi důležitá. První encyklika Benedikta XVI. se jmenovala Bůh je láska. A teď papež František, který má zkušenosti z jižní polokoule, kde žijí dvě třetiny katolíků, a mnoho z nich je chudých, učinil milosrdenství jedním z ústředních bodů svého pontifi kátu. Myslím, že je to odpověď na znamení doby.

František se prý zeptal jednoho mladého jezuity, na čem pracuje, a když mu mladý muž řekl, že studuje fundamentální teologii, papež zavtipkoval: „Nedokážu si představit nic nudnějšího!” Zdá se, že František chce zdůraznit roli pastorální teologie. Co to znamená pro praxi teologie? Nevidím rozpor mezi dogmatickou teologií – což je to, co jsem studoval – a pastorační teologií. Teologie bez pastoračního rozměru se stává abstraktní ideologií. Po celou dobu, co jsem působil na akademické půdě, bylo pro mne důležité navštěvovat farnosti, nemocnice a tak dále. Když jsem byl zodpovědný za katolické vztahy s třetím světem, navštívil jsem mnoho slumů v Africe, Latinské Americe a Asii. Pro mě byly tyto zkušenosti důležité, protože slovo Boží není doktrína, mluví k lidem. Pastorační práce bez jistého dogmatického základu není možná, protože se stává pouze nahodilým nebo jen přátelským chováním. Proto jsou dogmatická teologie a pastorační teologie propojeny; potřebují jedna druhou. Zjevně existuje spojitost mezi milosrdenstvím a odpuštěním. Myslíte si, že v křesťanském chápání může být odpuštění bez usmíření? Je odpuštění něco, co nutně zahrnuje dvě strany – jedna nabízí dar a druhá ho přijímá? Nebo jde prostě o to, být připraven odpustit, a nezávisí to na ochotě toho druhého přijmout odpuštění či ochotě uznat, že je odpuštění vůbec potřeba?

Můžete začít s latinským termínem misericordia, kterým se míní právě milost. Misericordia znamená mít srdce pro chudé – chudé v širokém slova smyslu, nejde jen o materiální chudobu, ale také chudobu ve vztazích, duchovní chudobu, kulturní chudobu a tak dále. Tam nejde jen o srdce, o emoce, ale také o aktivní přístup – musím změnit situaci toho druhého, co nejvíce mohu. Ale milosrdenství také neodporuje spravedlnosti. Spravedlnost je minimum, které jsme povinni udělat pro druhého, aby mohl být respektován jako lidská bytost – dát mu to, na co má nárok. Ale milosrdenství je maximum – to přesahuje spravedlnost. Spravedlnost sama může být velmi chladná. Milosrdenství vidí konkrétního člověka. V podobenství o milosrdném Samaritánovi byl bližním ten člověk, co ho Samaritán potkal na ulici. Nemá povinnost pomáhat. Není to otázka spravedlnosti. Ale on jde dále, než je povinen. Něco se pohnulo v jeho srdci. Sklonil se do špíny a pomohl tomu muži. To je milost. Milost je naplněním spravedlnosti, protože to, co lidé potřebují, je nejen formální uznání, ale láska. Ptáte se na odpuštění: milosrdenství je také odpuštění, ale nemělo by být redukováno na pouhé odpuštění. Ono přesahuje odpuštění. Často je má ochota odpouštět podmínkou pro to, aby se druhý otevřel, ale to není v mých rukou. Mohu nabídnout odpuštění nebo mohu poprosit: „Prosím, odpusť mi,” ale nemohu udělat víc. Je-li jeho srdce uzavřeno, nemůžu to změnit. Mohu se za něj modlit, můžu poprosit, mohu ukázat svou dobrou vůli. Více nemohu udělat. Samozřejmě, bez odpuštění není žádné smíření. Odpuštění je podmínkou pro smíření. Ale ten druhý ji musí přijmout. Je to otázka svobody. Odpustit je moje svoboda, a ten druhý se může svobodně rozhodnout, zda odpuštění přijme či ne.

Ve své knize odkazujete na druhou encykliku Jana Pavla II., ve které se píše, že samotná spravedlnost není dost, a že někdy nejvyšší spravedlnost může skončit jako nejvyšší nespravedlnost. Bylo tomu tak v církvi samotné, a to zejména s ohledem na způsob, jakým Kongregace pro nauku víry zacházela s určitými teology? Milost se netýká jen jednotlivců, ale je také imperativem pro církev samotnou. Církev se na druhém vatikánském koncilu definovala jako svátost Boží milosti. Jak může církev být svátostnou, jak může být znamením a nástrojem milosrdenství, když ona sama nebude milosrdenství žít? Je tolik lidí, kteří církev určitě nevnímají jako milosrdnou. Je to těžké. Jan XXIII. řekl, že musíme použít lék milosrdenství uvnitř církve. Milosrdenství je také kritický bod pro církev. Musí ho hlásat. Máme svátost milosrdenství – svátost smíření, ale musíme ji, myslím, přehodnotit. A to se musí udělat v sociálním chování a sociální práci. František řekl, že se musíme stát chudou církví pro chudé – to je jeho program. V tomto ohledu začíná papež novou fázi toho, jak se přijímají závěry koncilu. Také jste řekl, že milosrdenství a spravedlnost nemohou mít pozemské kořeny, a že ten, kdo se kdy snažil vytvořit nebe na zemi místo toho vytvořil peklo na zemi. Říkáte, že toto platí i o církevních perfekcionistech – těch, kteří si představují církev jako klub pro čisté. Jak moc dominantní je tento názor mezi představiteli vedení církve dnes? Existují lidé, kteří věří, že církev je pro neposkvrněné a bezhříšné. Zapomínají, že církev je také církví hříšníků. Všichni jsme hříšníci. A jsem rád, že je to pravda, protože pokud by tomu tak nebylo, pak bych nepatřil do církve. Je to otázka pokory.

Jan Pavel II. nabídl své mea culpa za Magisterium, a také za chování dalších lidí v církvi. Mám dojem, že je to pro Františka velmi důležité. Nemá rád lidi v církvi, kteří pouze odsuzují ostatní. Pokud Kongregace pro nauku víry kritizovala některé teology, nebyl to vždy spravedlivý proces. To je evidentní a zde je třeba něco změnit. To je také problém, když dojde na otázku přijímání rozvedených a znovu sezdaných, což je téma, které je nyní projednáváno v rámci přípravy na biskupskou synodu letos na podzim. Na druhou stranu máme pozitivní signály milosrdenství uvnitř církve. Máme svaté, Matku Terezu – existuje mnoho Matek Terez. To je také realita církve. Ve svém projevu k otevření konzistoře v březnu 2014 (v angličtině vyšlo pod názvem Th e Gospel of the Family, v češtině pod názvem Evangelium o rodině vydalo Karmelitánské nakladatelství) jste zmínil, že jsou mnozí rodiče, které opustil partner(ka), odkázaní v zájmu svých dětí na nové partnerství, na civilní sňatek, který ale nemohou ukončit bez nového pocitu provinění. O něco dále pak hovoříte o možnosti, že by rozvedený a znovu sezdaný katolík mohl, po skončení období pokání, přijímat znovu eucharistii. Říkáte, že by šlo o poměrně malý počet lidí, kteří skutečně chtějí svátost přijímat a kteří chápou realitu své situace a jsou citliví a přístupní vůči obavám svých duchovních. Takže si představujete situaci, kdy by rozvedený a znovu sezdaný katolík – katolík v novém vztahu, který uzavřel civilní sňatek – nemohl žít se svým novým partnerem „jako bratr a sestra” bez skutečnosti devastace tohoto vztahu, protože druhý partner by nemusel souhlasit, aby vztah pokračoval za těchto podmínek – je to ten druh scénáře, který jste měl na mysli? Selhání prvního manželství nesouvisí pouze s hříšným sexuálním chováním. To může přijít, když si neuvědomujeme, co bylo slíbeno před Bohem, před naším partnerem a církví. To je ten důvod, proč to ztroskotalo; tam byly nedostatky. Toto je nutné přiznat. Ale já si neumím představit situaci, ve které se člověk dostal do pasti, a neexistuje žádný způsob, jak z toho ven. Často se nemohou vrátit do prvního manželství. Pokud to je možné, mělo by dojít k usmíření, ale často to možné není.

V Krédu říkáme, že věříme v odpuštění hříchů. Pokud tu byl tento nedostatek a bylo ho litováno – není rozhřešení možné? Moje otázka se týká svátosti smíření, díky níž máme přístup ke svatému přijímání. Ale smíření, pokání je tou nejdůležitější věcí – lítost nad tím, co se pokazilo, a nový směr. Nová kvazi-rodina nebo nové partnerství musí být pevné, žité křesťanským způsobem. Čas nového zacílení, orientace – metanoia – to by bylo nezbytné. Ne potrestání lidí, ale nový směr, protože rozvod je vždycky tragédie. Chce to nějaký čas, aby se to takto dobře vyvíjelo a našla se nová perspektiva. Moje otázka – ne řešení, ale otázka – zní: Je rozhřešení v tomto případě nemožné? A pokud rozhřešení možné je, je pak možné také svaté přijímání? Existuje mnoho témat, mnoho argumentů v naší katolické tradici, které by mohly umožnit jít touto cestou vpřed. Žít spolu jako bratr a sestra? Samozřejmě mám velkou úctu k těm, kteří takto žijí. Ale je to hrdinský čin, a hrdinství není pro průměrného křesťana. To by mohlo také vytvořit nová napětí. Cizoložství je nejen hříšné sexuální chování. Znamená to opustit své familiaris consortio, společenství, a vytvořit nové. Ale obvykle to znamená také mít sexuální vztahy v takovém společenství, takže nemohu říci, zda dochází k cizoložství. Proto bych řekl, ano, je možné rozhřešení. Milost znamená, že Bůh dává novou šanci každému, kdo se změní a činí pokání. Nějaký obránce současného učení církve a pastorační praxe by řekl, že rozhřešení vyžaduje pokání, a to s sebou nese pevné rozhodnutí se napravit – to jest, že nemáte v úmyslu se vrátit do hříšné situaci, jako by se nic nezměnilo. Máte v úmyslu nejenže nehřešit, ale snažit se nemít „příležitost zhřešit.” Kritici vašeho návrhu by řekli, ano, všichni jsme pro odpuštění pro tyhle lidi, ale potom se od nich může vyžadovat to, co popisujete jako hrdinské chování, a také aby přizpůsobili a změnili svůj život tak, aby byli řádně disponováni pro přijímání eucharistie. Mám velkou úctu pro tyto lidi. Ale zda mohu toto uložit, je jiná otázka. Ale řekl bych, že lidé musí dělat to, co je možné v jejich situaci. Nemůžeme jako lidské bytosti vždy dělat to, co je ideální, nejlepší. Musíme udělat to nejlepší možné v dané situaci.

Je to poloha mezi rigorismem a laxností – laxnost není možná, samozřejmě, protože by to bylo v rozporu s povoláním ke svatosti Ježíšově. Ale ani rigorismus nepatří k tradici církve. Alfons z Liguori byl nejprve rigorista. Působil jako zpovědník prostých lidí v Neapoli a okolí, kde zjistil, že rigorismus není správná cesta. Vypracoval svůj systém tzv. equiprobabalismu, kde jsou vedle sebe argumenty pro a proti, kde v takových případech si můžete sami zvolit. Mám pro tohle velké pochopení. A samozřejmě Alfons z Liguori je patronem morální teologie. Nejsme ve špatné společnosti, pokud budeme spoléhat na něj. A Tomáš Akvinský psal o ctnosti soudnosti, která nepopírá obecné pravidlo, ale musíte ji použít na konkrétní a často velmi složitou situaci. Takže si myslím, že máme k dispozici argumenty z tradice. Abychom si to ujasnili: Když mluvíte o rozvedených a znovu sezdaných katolících neschopných splnit požadavky rigoristů, aniž by se znovu prohřešili, čím by vlastně byli vinni? Rozpadem druhé rodiny. Pokud jsou tu děti, nemůžete to udělat. Pokud jste zavázáni novému partnerovi, dali jste mu své slovo, a proto to není možné. Když jste ve svém projevu oslovil kardinálskou konzistoř, ptáte se, jestli můžeme, „v současné situaci považovat za samozřejmý předpoklad, že snoubenci sdílí onu víru v tajemství svátosti, a že opravdu chápou a potvrzují kanonické podmínky platnosti manželství.” Ptáte se, zda tento předpoklad platnosti, z něhož kanonické právo vychází, není často „právní fi kce.” Ale může si církev dovolit tento předpoklad nemít? Jak by mohla církev nadále oddávat páry v dobré víře, pokud by předpokládala, že mnozí z nich vlastně nebyli způsobilí uzavřít svátostné manželství, protože byli, jak jste řekl jinde ve svém projevu, „pokřtění pohané”? To je skutečný problém. Mluvil jsem o tom se samotným papežem, a on řekl, že věří, že 50 procent manželství není platných. Manželství je svátost. Svátost předpokládá víru. A když chce nějaký pár obřad v kostele z nějakých maloměšťáckých důvodů, protože je to krásnější a romantičtější než civilní obřad, musíte se zeptat, jestli tam byla víra, a zda skutečně přijali všechny podmínky pro platné svátostné manželství – tedy jednotu, výlučnost a také nerozlučitelnost. Páry, když se berou, tohle chtějí, protože je to stabilní a trvalé. Ale mnozí si myslí: „No, pokud se nám to nepodaří, máme na to právo.” A tím už se popírá samotný princip. Mnoho kanonických právníků mi říká, že dnes v naší pluralistické situaci nemůžeme předpokládat, že páry opravdu souhlasí s tím, co církev vyžaduje. Často je tu ;také neznalost. Proto je nutné zdůraznit a posílit předmanželskou katechezi. To se často dělá velmi byrokratickým způsobem. Jenže my musíme udělat skutečnou katechezi. Znám některé farnosti v Římě, kde se páry musí zúčastnit katecheze, kterou dělá jejich farář. Musíme udělat mnohem víc v předmanželské katechezi a využívat pastorační práci a podobně, protože nemůžeme předpokládat, že každý, kdo je formální křesťan, má také víru. To by nebylo realistické. Ale můžete si představit ty protesty, které by nastaly, kdyby kněží pravidelně říkali párům: „Nemůžu vás oddat, protože si myslím, že doopravdy nevěříte v to, v co lidé musí věřit, aby se mohli vzít.”

To je důvod, proč musí existovat dialog mezi párem a knězem, který by je měl poučit, co to znamená vzít se v kostele. Nelze předpokládat, že oba partneři vědí, co dělají. Hovoříte také o rozdílu mezi principem oikonomia z východní církve a západním principem epikeia. Mohl byste vysvětlit rozdíl mezi těmito věcmi, a jak je toto důležité v otázkách přístupu církve k rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům? Pravoslaví má princip oikonomia, což jim umožňuje v konkrétních případech nebrat v úvahu (dispensovat – jak by to vyjádřili katolíci) první sňatek a povolit druhý v kostele. Ale nepovažují druhé manželství za svátost. To je důležité. Rozlišují to (zda to rozlišují i lidé samotní, je jiná otázka). Nejsem si jistý, zda jsme schopni přizpůsobit tuto tradici tradici naší, ale máme podobné prvky. Epikeia říká, že obecné pravidlo musí být aplikováno na konkrétní situaci – velmi často složitou – s přihlédnutím ke všem okolnostem. Hovoříme o jurisprudenci, ne jurisscienci (slovní hříčka – prudence = rozumnost, science = věda; mluvíme tedy o právní uvážlivosti, ne právní vědě – pozn. překl.). Právník musí uplatnit obecné pravidlo s přihlédnutím ke všem okolnostem. U velkých odborníků v kanonickém právu ve středověku byla epikeia spravedlností zmírněnou milosrdenstvím. Tam můžeme začít. Máme vlastní zdroje pro nalezení řešení.

Až donedávna jste byl předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů. Jak by mohla tato otázka zapadat do současných ekumenických vztahů s východní ortodoxní církví? Pokud došlo ke změně ve způsobu, jakým římskokatolická církev jedná se znovu sezdanými katolíky, zjednodušilo by to věci hodně nebo i jen trochu, co se týče sblížení Východu a Západu? Nebo by je to nezjednodušilo vůbec? Bylo by to snadnější. Mají tuto starou tradici, a jejich tradice nebyla nikdy odsouzena žádným ekumenickým koncilem. Tridentský koncil odsoudil v této věci přístup Lutherův, ale neprojednával přístup ortodoxních církví. Koncil formuloval problém nezrušitelnosti velmi opatrným způsobem, protože k Benátkám patřily některé ostrovy, které byly ortodoxní, ale spadaly pod latinskou hierarchii. Nechtěli tyto ostrovy ztratit. Takže jsme o tomto problému nemluvili. Měli jsme s pravoslavnými zásadnější problémy. Ale pokud bychom mohli najít nové řešení na základě naší vlastní západní tradice, tak si opravdu myslím, že by pak bylo snadnější najít nějaké konkrétní řešení našeho problému s pravoslavnými. Pokud jde o otázku přijímání rozvedených a znovu sezdaných katolíků, máte své kritiky, z nichž někteří dostali možnost se vyjádřit v italském tisku. Kardinál Carlo Caffarra, arcibiskup z Boloně, dostal v Il Foglio hodně prostoru pro kritiku vašeho návrhu. Má na vás jednu otázku: „Co se stane s prvním manželstvím?” První manželství je nezrušitelné, protože manželství není jen slib mezi oběma partnery; je to také Boží zaslíbení a co Bůh dělá, je navěky. Proto pouto manželství zůstává. Samozřejmě, že křesťané, kteří opustí své první manželství, selhali. To je jasné.

Problém je, když neexistuje žádný způsob, jak z této situace ven. Podíváme-li se na Boží činnost v dějinách spásy, vidíme, že Bůh dává svému lidu novou šanci. To je milost. Boží láska nekončí, protože se člověku něco nezdařilo. Pokud se člověk lituje. Bůh poskytuje novou šanci – ne zrušením požadavku spravedlnosti: Bůh neospravedlňuje hřích. Ale ospravedlňuje hříšníka. Mnoho mých kritiků nechápe ten rozdíl. Myslí si, aha, chceme ospravedlnit jejich hřích. Ne, to nikdo nechce. Ale Bůh ospravedlňuje hříšníka, který se obrátí. Tento rozdíl se objevil již u Augustina. Nepopírám, že pouto manželství zůstává. Ale církevní otcové měli nádherný obraz: Pokud je z vaší lodi vrak, nedostanete novou loď, aby vás zachránila, ale dostanete prkno, abyste přežili. To je Boží milosrdenství k nám – dát nám prkno, abychom mohli přežít. To je můj přístup k problému. Respektuji ty, kteří zastávají jiný názor, ale na druhé straně je nutné, aby viděli, jaká je konkrétní situace dnes. Jak můžeme pomoci lidem, kteří zápasí v těchto situacích? Znám takové lidi – často ženy. Jsou živě zapojeni do života farnosti; dělají vše, co mohou, pro své děti. Znám ženu, která připravovala svou dceru k prvnímu svatému přijímání. Farář řekl, že dívka může jít k svatému přijímání, ale maminka ne. Pověděl jsem o tom papeži, a on řekl: „Ne, toto není možné.” Druhé manželství, samozřejmě, není manželství v našem křesťanském smyslu. A já bych byl proti tomu slavit ho v kostele. Ale jsou tu prvky manželství. Přirovnal bych to ke způsobu, jakým katolická církev pohlíží na ostatní církve. Katolická církev je pravá církev Kristova, ale existují i jiné církve, které mají prvky pravé církve, a jsme si vědomi těchto prvků. Podobným způsobem můžeme říci, že pravé manželství je svátostné manželství. A druhé manželství není manželství ve stejném smyslu, ale jsou tam prvky manželství – partneři se o sebe postarají, jsou si navzájem výhradně zavázáni, existuje záměr trvalosti, péče o děti, vedou život modlitby a tak dále. Není to nejlepší situace. Je to ta nejlepší možná situace. Podíváme-li se na to realisticky, měli bychom respektovat takové situace, stejně jako to děláme s protestanty. Uznáváme je jako křesťany. Modlíme se s nimi. A víme, že oni nepovažují svá manželství za katolickou svátost... Existují i další problémy. Uznáváme civilní sňatek protestantů za platné, nerozlučitelné manželství. Oni ale nevěří v svátostnost. Pak jsou tu také vnitřní problémy v současném kanonickém právu. Jak vysvětlit protestantovi – „je to platné manželství pro vás, ale pro katolíky ne”? Proto bychom měli do jisté míry přehodnotit kanonické předpisy.

Dá se říci, že vaši kritici si myslí, že tu jde o nesouhlas ohledně nezrušitelnosti manželství, ale vy říkáte, že neshoda je ohledně účelu svátostí smíření a eucharistie? V žádném případě nepopírám nerozlučitelnost svátostného manželství. To by bylo hloupé. Za svátostné nerozlučitelné manželství se musíme zasazovat a pomoci lidem ho pochopit a žít. To je úkol pro církev. Musíme však uznat, že křesťané mohou selhat, a pak jim musíme pomoci. Pro ty, kteří tvrdí: „Oni jsou v hříšném situaci,” bych řekl: Papež Benedikt XVI. se již vyjádřil v tom smyslu, že takoví katolíci mohou přijímat duchovní přijímání/společenství (dvojí smysl slova communio – pozn. překl.). Duchovní communio znamená být jedno s Kristem. Ale když jsem jedno s Kristem, nemůžu být v situaci těžkého hříchu. Takže pokud mohou získat duchovní communio, proč ne také svaté Communio, tedy přijímání (svátost oltářní)? Myslím si, že existují také problémy v tradiční pozici, a papež Benedikt si to hodně uvědomoval a řekl, že těmto lidem musí být poskytnuty prostředky spasení a duchovního společenství. Ale duchovní communio jde velmi daleko: znamená to být jedno s Kristem. Proč by tito lidé měli být vyloučeni z toho druhého Communia – přijímání? Být v duchovním společenství s Kristem znamená, že Bůh tomuto člověku odpustil. Takže církev, skrze svátost odpuštění, by měla být také schopna odpustit, když to dělá Bůh. Protože jinak je zde opozice mezi Bohem a církví – a to by byl velký problém. Papež řekl, že církev potřebuje lepší teologii žen. Řekl jste, že musíme najít způsob, jak dát ženám vedoucí roli v úřadech Vatikánu. Myslíte, že se to stane v dohledné době, a jak by to mohlo fungovat?

Nejsem pro svěcení žen. Ale jsou úřady ve Vatikánu, které nevyžadují svěcení. V ekonomických záležitostech, například, jsou zde ženy profesionálky, které by mohly provádět tyto úkoly. Svěcení není vyžadováno pro vedení Papežské rady pro laiky. Polovina laiků jsou ženy. K dispozici je úřad pro laiky, který ale nemá žádné ženy ve vedení. To je problém. A co Rada pro rodinu? Není přece rodina bez žen. Mám zkušenosti jako biskup. Jmenoval jsem jednu ženu do sboru poradců biskupa. Od toho dne se změnila celá atmosféra našeho dialogu. Byla to velmi odvážná žena. Ženy přináší bohatství vize a zkušenosti, které mužům chybí. Ve Vatikánu by to mohlo být užitečné. Například v Kongregaci pro nauku víry je svěcení nutné, pokud chce někdo zastávat vedoucí pozici. Ale KNV má skupinu poradenských teologů. Ti nerozhodují, pouze konzultují. V současné době máme mnoho žen, které jsou profesorkami teologie.

Proč nezahrnout jejich hlasy? S tím se musí něco udělat. Změnilo by to určitou klerikální atmosféru. Jak byste popsal atmosféru ve Vatikánu právě teď? Je tu hodně nervozity, očekávání, že změny jsou v plném proudu či brzy budou, nebo mají lidé spíše pocit, že humbuk, který kolem nového papeže dělají mezinárodní média, je tak nějak nedůležitý a není úzce spjat s životem církve? Vatikán je velké množství různých lidí. Mnoho z nás je velmi nakloněných tomu, co František dělá, protože jsme viděli na konci posledního pontifi kátu akce jako Vatileaks, takže někde došlo k určitým pochybením. Nefungovalo to. Mnoho lidí je pro úpravy, změny – a papež to tak chce. Ale samozřejmě není snadné se změnit. Kurie je nejstarší nepřetržitě existující instituce v Evropě. Taková stará instituce má své způsoby, jak dělat věci, takže není snadné se změnit ze dne na den. Je tu určitý odpor. A když se něco mění, je ve Vatikánu vždy debata, pro a proti. Ale mám dojem, že František je odhodlán udělat nějaké změny. Už udělal ty velmi důležité. Myslím, že už nelze jít zpět. Udělal změny například ve fi nančních a ekonomických oblastech. Chce, aby církev měla více synodální strukturu. Chce, aby místní církve byly brány vážněji – ne způsobem, který popírá primát univerzální církve. Primát a synodální struktura nejdou proti sobě. Vzájemně se doplňují a František to tak chce. Nemáme jen jednu synodu pro manželství a rodinu, ale my procházíme synodálním procesem. Mezi dvěma zasedáními synody, letos a příští rok, se papež vrací do místní církve, aby se to mohlo projednat na úrovni farností. Chce přizvat hlasy věřících. To jsou změny, které se samozřejmě setkaly s odporem, ale je zde i mnoho lidí, kteří jsou pro tyto změny. Takže papež pokračuje a je velmi odhodlaný. Jestli na to dostane pár let času, tak něco dokáže. Papeži je sedmdesát sedm let. Uvážíme-li, že za provádění jeho reforem budou odpovědní jiní – a připočtěme k tomu ještě určitou institucionální setrvačnost, kterou jste právě popsal, jaké jsou vyhlídky na úspěch?

Papež Jan XXIII. měl jen pět let, a změnil hodně. I Pavel VI. se dostal do bodu, kdy už nešlo jít zpět. František nemůže dělat všechno sám; on přemýšlí v kategoriích procesu. Chce iniciovat proces, který ho přesáhne. Myslím, že bude mít možnost jmenovat 40 procent kardinálů a oni jsou ti, kteří budou volit nového papeže. Tímto způsobem je schopen upravit nové konkláve. Samozřejmě, že také je zde přítomný Duch Svatý. Já bych se na to nedíval jen na institucionální úrovni. Volba Františka byla překvapením i pro nás kardinály v konkláve. Tento nový papež překvapuje každý den. Během konkláve jsem cítil, jak Duch Svatý pracuje. Takže mám větší důvěru v tuto skutečnost, v lidi. Ale Františkova popularita není jen mediální humbuk. Mnoho kněží v Římě mi řeklo, že loni a letos přišlo o Velikonocích ke zpovědi o mnoho více lidí – lidí, kteří u zpovědi nebyli léta. Pokud každý, kdo léta nebyl u zpovědi, začal znovu ke zpovědi chodit, pak je to víc než humbuk. To je velmi hluboké osobní rozhodnutí. A tito lidé říkají, že se vrátili kvůli tomu, jak papež hovoří o milosrdenství. Myslím, že tu jde o hlubší skutečnost. A tato hlubší skutečnost je pro mne velmi důležitá.

S kardinálem Walteem Kasperem hovořili Matthew Boudway a Grant Gallicho – 3. října 2015.

Z anglického originálu přeložil František Barták.

Uveřejněno ve spolupráci s www.christnet.cz (http://www.christnet.cz/clanky/5599/milosrdny_buh_milosrdna_cirkev.

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 1342357389 / 0800

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 537 021 342
  • Poštovní adresa: Smetanova 14, 602 00 Brno
  • Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kopeček, Th.D.

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo