Duchovní střed Evropy: Dějiny Mariánského sloupu na staroměstském náměstí v Praze - Petr Blažek – Vojtěch Pokorný

Téma: Společnost, Spiritualita, Právo, Historie, Etika
Vydáno: 4.8.2021
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Hlavním tématem naší knihy, jejíž název odkazuje na zmíněnou mědirytinu, jsou historické události spojené se vznikem, existencí, stržením a obnovením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který ovšem nevnímáme pouze jako vynikající umělecké a urbanistické dílo, ale také jako významný kulturní symbol. Jeho prostřednictvím je možné dotknout se řady dalších témat, například dobových sporů o smysl a výklad českých dějin, role barokního umění, vztahu státu a církve či politické a náboženské orientaci národní. Za významnou považujeme také otázku ikonografie Mariánského sloupu, neboť její vnímání výrazně ovlivňuje uměleckou a historickou interpretaci tohoto barokního skvostu, který byl současně o poledni pozoruhodným pražským gnómonem.

Mariánský sloup na Staroměstském Velkém rynku nechal v roce 1650 postavit císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za obranu Prahy před Švédy a ukončení třicetileté války, která byla prvním celoevropským válečným konfliktem. Jednalo se o významný umělecký, architektonický i vědecký počin. Mariánský sloup byl prvním barokním sochařským dílem v českých zemích. Plnil významnou urbanistickou roli jako dominanta nejdůležitějšího pražského náměstí. Byl také gnómonem, tedy ukazatelem pražského poledne. Měl rovněž důležitý geodetický a kartografický význam. Stal se vzorem pro mnoho dalších podobných monumentů, které dodnes zdobí mnoho náměstí a dalších prostranství. Jsou také dokladem návratem ke katolictví v českých zemí v 17. století, která přinesla barokní proměnu krajiny.

Staroměstský sloup vytesal z žehrovického pískovce společně se svými pomocníky vynikající sochař a řezbář Jan Jiří Bendl, který pocházel z horního Švábska. Jeho kompozice byla převzata z mariánských sloupů v Mnichově a ve Vídni, které vznikly rovněž v souvislosti s obléháním těchto měst švédskými vojsky. Základní kámen byl slavnostně položen 23. května 1650. Již o čtyři měsíce později, 30. září 1650, byl dřík osazen sochou Panny Marie Neposkvrněného početí (Immaculata). Pro dolní podstavec vznikla čtyři sousoší andělů bojujících proti čtyřem mocnostem zla. Inspirována byla pasážemi z 91. Žalmu a z 12. kapitoly Knihy Zjevení sv. Jana, kde je popsán apokalyptický zápas archanděla Michaela a jeho andělů s drakem a záchrana rodičky před mocnostmi temnot. Andělé zřejmě představovali čtyři kardinální ctnosti: Moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.

Místo pro stavbu bylo vybráno z několika důvodů. Hlavním byla snaha odčinit potupu, které bylo při obsazení Prahy saskými vojsky v roce 1632 vystaveno posvátné Palladium země české. Zvláštním rysem českého baroka bylo zdůrazňování starobylosti uctívaných obrazů a soch středověkého původu, která potvrzovala nepřetržitou kontinuitu

katolického náboženství v zemi. Přítomna byla také v kompozici mariánské skulptury na Staroměstském náměstí prostřednictvím středověkého deskového obrazu Panny Marie Rynecké, který byl umístěn v bázi sloupu za kovovou mříží. Sanktuárium bylo pražským specifikem, které nenajdeme u vídeňského a mnichovského sloupu. Odkazovalo na úspěšnou ochranu levobřežní Prahy při švédském obležení v roce 1648. Podle tradice měl při obléhání Prahy v roce 1648 zmíněný mariánský obraz na krku zavěšen staroměstský purkmistr Mikuláš František Turek z Rosenthalu. Postavení mariánské statue bylo také symbolem obnovy katolického náboženství a projevem kultu Neposkvrněného početí Panny Marie, který prosazoval císař Ferdinand III. v rámci celé monarchie.

Mariánský sloup byl 13. července 1652 posvěcen kardinálem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu v den čtyřiačtyřicátých narozenin císaře Ferdinanda III., který se této slavnosti společně s následovníkem Ferdinandem IV. zúčastnil. Císař 15. srpna 1651 založil fundaci na udržování pravidelných bohoslužeb přímo u mariánské statue. O všech sobotách, mariánských svátcích a jejích vigiliích se měla konat procesí z kostela Panny Marie před Týnem za vyzvánění velkého zvonu ve tři hodiny odpoledne k Mariánskému sloupu, kde se měla zpívat loretánská litanie, po ní antifona „Pod ochranu tvou“ a příslušné modlitby. Průvod měl vést některý prelát nebo kanovník metropolitní kapituly, která byla přímo pověřena, aby se starala o hudebníky, asistenci při bohoslužbě, světlo apod. Celkem se mělo za rok konat 63 pobožností, z toho 51 o sobotách, šest o svátcích mariánských a šest o jejích vigiliích. Pobožnosti se na Staroměstském náměstí konaly až do konce 18. století, kdy byly na základě nařízení císaře Josefa II. přeneseny do Týnského chrámu. Později byl jejich počet vzhledem k upadajícímu zájmu věřících postupně redukován. Podle nařízení arcibiskupského ordinariátu z 28. ledna 1869 se měly konat pouze poslední sobotu v měsíci a pak o čtyřech svátcích mariánských. Před svátkem Nanebevzetí P. Marie se měl v pět hodin odpoledne konat průvod k Mariánskému sloupu na náměstí. Na základě dalšího nařízení z 3. dubna 1872 byla pobožnost přes nesouhlas týnského faráře přenesena ke sv. Vítu. Průvod k staroměstskému sloupu se měl nadále udržovat o svátku Nanebevzetí Panny Marie. Na konci 19. století byla tato tradice zásluhou mariánských družin oživena. Dodnes nebylo nařízení o konání pobožností zrušeno, byť byl jejich počet po stržení Mariánského sloupu v roce 1921 opět redukován.

U Mariánského sloupu se po staletí tedy uskutečnilo nespočet procesí a pobožností. Modlilo se na tomto místě mnoho věřících, kteří vnímali Pannu Marii jako prostřednici všech milostí a ochranitelku Prahy. Ohlas tohoto vnímání najdeme také v mnoha literárních dílech, mezi něž patří modlitby Františka Xavera Dvořáka, Františka Hrubína a Václava Renče, ale do značné míry také životní účtování Jaroslava Seiferta. Obrazy Mariánského sloupu se objevují také v mnoha dalších literárních dílech, například v textech Franze Kafky, Karla Hanse Strobla či Friedricha Wolfa, jejichž prostřednictvím je možné vysledovat různé židovské a německé perspektivy. Stály do značné míry mimo rozpolcenou debatu odehrávající se uvnitř české společnosti, kde také nechyběly různé volnomyšlenkářské satirické a antiklerikální zmínky o mariánské statue například v díle Josefa Svatopluka Machara.

Výrazná proměna vnímání role Mariánského sloupu od jeho vzniku nastala teprve od osmdesátých let devatenáctého století v důsledku tehdejší orientace části české společnosti. V souvislosti s neúspěšnými státoprávními snahami se výrazně vymezovala její reprezentace vůči historické šlechtě a katolické církvi, která byla jednou z tehdejších opor habsburské monarchie. Antiklerikální zaměření a využívání husitského a bělohorského mýtu bylo typické nejen pro mladočeské prostředí, ale později také pro socialistické strany a část národně orientované liberální pravice. Postupně se v této souvislosti v české společnosti prohluboval konfliktní výklad historických událostí spojených se vznikem Mariánského sloupu. Viditelně se projevoval také ve vleklém sporu o umístění Husova pomníku na Staroměstském náměstí, který byl odhalen v červenci 1915.

Sousedství obou památek, které symbolizují různé pohledy na české dějiny, bylo 3. listopadu 1918 ukončeno stržením Mariánského sloupu. Jednalo se o promyšlený vandalský čin, který na pokyn několika socialistických politiků zorganizoval jako údajný spontánní projev národní revoluce žižkovský bohém František „Franta“ Sauer. V tomto obrazoboreckém aktu rezonovaly bělohorské a husitské stereotypy, které také ožívaly v různých variacích i v následujícím století při konfliktech odpůrců a zastánců obnovy mariánské statue. I z tohoto důvodu nebyli ničitelé významné barokní památky potrestáni, stejně jako naprostá většina aktérů obrazoborecké vlny po zániku monarchie, v jejíž rámci byly zničeny či poškozeny tisíce sakrálních děl. Obrazoborectví po roce 1918 je srovnatelné snad jen s husitským řáděním v Českých zemích v 15. století.

O znovupostavení Mariánského sloupu se pokoušelo několik generací katolíků, kteří nejčaěstji argumentovali nutností odčinit potupu spáchanou vůči Panně Marii a napravit osudovou chybu učiněnou na počátku republiky. Tyto snahy podporovali všichni čeští primasové a mnoho dalších církevních hodnostářů, lidoveckých politiků a představitelů katolických spolků. Uspořádáno bylo několik sbírek, které byly po neúspěchu zapříčiněným odporem levicových pražských politiků využity pro stavbu nových pražských svatostánků včetně kostela Panny Marie Královny míru ve Lhotce. Na výzvu spisovatele Jaroslava Durycha podpořil myšlenku obnovy mariánské statue státní prezident Emil Hácha. Proti tomuto plánu se tehdy patrně postavil nacista Josef Pfitzner, který tehdy zastával funkci náměstka pražského primátora.

Pokusy o obnovu Mariánského sloupu se objevily také v poválečném období. Nejdříve v Československu zejména v orelském prostředí a po komunistickém převratu také v exilu. V květnu 1955 byla na zahradě benediktinského opatství v Lisle odhalena socha Panny Marie z exilu, která byla po pádu komunismu převezena do Prahy, kde byla v roce 1993 umístěna v zahradě Strahovského kláštera.

Úspěch nakonec slavila po více než století teprve Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, která dokázala ve spolupráci s mnoha dalšími příznivci přesvědčit v lednu 2020 pražské zastupitele o prospěšnosti znovuvztyčení mariánské statue. Klíčovou roli sehrálo kamenické umění, pokorný přístup a otevřené srdce sochaře Petra Váni, který společně s přáteli z Mariánské kamenosochařské huti na památkové rekonstrukci pracoval s přestávkami dvaadvacet let. Dne 4. června 2020 byla opět na Staroměstském náměstí postavena socha Panny Marie. Sochař Petr Váňa plánuje také vytesat dolní sousoší andělů, bez nichž není ikonografie Mariánského sloupu úplná.

Ilustrační fotografie poskytli autoři příspěvku z vlastních zdrojů.

268468. Petr Blažek, Ph.D. (1973). Vystudoval historIi na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2004–2010 pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V roce 2008 se podílel na založení Ústavu pro studium totalitních režimů, kde doposud pracuje. Zabývá se především dějinami 20. století, publikoval řadu knižních studií a edic dokumentů. O dějinách Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí napsal v roce 1998 diplomovou práci.

Mgr. Vojtěch Pokorný (1971). Vystudoval SPŠ Stavební v Praze. Od roku 1989 úzce spolupracoval na tvorbě výkresů s autorem projektové dokumentace Mariánského sloupu, pro jeho obnovu, architektem Pavlem Naumanem. V letech 1999–2003 vystudoval filosofii na Teologické fakultě Trnavské univerzity v Bratislavě. Poté pracoval ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Publikuje svoje texty knižně. Od roku 2014 je předsedou Svatojánského