Dialog s ateisty

Ilustrace
Téma: Teologie, Společnost
Vydáno: 16.10.2017
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

„Hrozný nesmysl - vést dialog s ateisty!" řekl jeden kněz druhému, který se právě vrátil ze zasedání křesťanů s nevěřícími. Ten druhý tam byl skoro jakoby úřední zástupce biskupské konference. Ale to ho v očích druhého nijak neospravedlňovalo. Pokračoval v důvodech své dialektiky důsledně: „První princip našeho křesťanského života a poznání je Bůh. Když někdo existenci Boží popírá, co ještě můžeme s ním mít společného?" - „Děti," odpověděla jedna žena, která má nevěřícího muže. Kněz na štěstí děti nemá, proč tedy vést dialog s ateisty? Je to vůbec možné? A je-li to možné, je to užitečné? Vede to k něčemu dobrému? Abychom se zastali prvního kněze, který měl poslání skoro úřední, musíme se nejdříve pokusit rozlišit různé druhy dialogů. Pokusíme se je vysvětlit, i když nevím dobře, jaká jim dát jména.

Na prvním místě bych zdůraznil, že dialog nevedou systémy, ale lidé. Nemůže spolu rozmlouvat ateismus a křesťanství, -ismy nemluví a neustupují. Ale co když se setkají lidé, kteří je vyznávají? Každé setkání už je samo v sobě jistý dialog, který ovšem může zůstat minimální. Je ovšem vždycky nutný. Nazval bych tento první stupeň dialogem silniční dopravy. Jedou dvě auta, jedno dovrchu, druhé dolů. Dohoda je alespoň v tom, že se oba šoféři drží pravé strany silnice, aby do sebe nenarazili. Něco podobného se děje i ve státech, které mají občany věřící a nevěřící. Vláda, která má zájem na tom, aby udržela pořádek a zájem státu, ustanoví takové nařízení, aby si věřící věřili a nevěřící nevěřili bez srážek, a tedy i bez obecné škody.

Druhý stupeň dialogu se podobá tomu, co je společná cesta vlakem. Věřící jede do Prahy a nevěřící sedí vedle něho. Proč by jeden nepomohl druhému zvednout těžké zavazadlo? Proč by mladší nepopustil místo staršímu bez ohledu na jeho náboženské vyznání? Je to maličkost, ale provede-li se tento postoj důsledně, znamená už opravdu mnoho. Vždyť lidé, kteří žijí na stejném místě, mají opravdu mnoho společných zájmů. Staví na stejném sídlišti. Musí tedy stavět tak, aby jeden druhému nebořil střechu nad hlavou. Sejdou-li se někdy na stejném zasedání, výměna názorů by neměla mít jiný smysl, než stanovit právě co nejvíc toho, co je společný zájem a kde jsou hranice. Tento společný zájem ovšem vzrůstá při neštěstí, v nebezpečí. Při požáru vynášíme z domu nemocného a nikoho nenapadne se ho ptát na jeho přesvědčení. Není potřeba být škarohlídem k tomu, abychom si nevšimli, v jak nebezpečné době žijeme, ekologicky, politicky, sociálně. Tím silnější by tedy mělo být dnes hledání společných zájmů a vzájemné respektování. 

Ale dialog může pokračovat dále. Při hledání společného se ovšem objeví i rozdíly. Jsou ty rozdíly nepřekonatelné? Začne se diskutovat a jeden se snaží druhého přesvědčit. V účinnost diskuzí věřila např. scholastická výchova a zaváděla mnoho veřejných a soukromých diskuzí k lepšímu poznání pravdy. Důvody se podávaly ve zvláštních formách, aby byly jasné a neodbočovaly od tématu. Nezdá se však, že bychom dnes příliš věřili v účinnost diskuzí. Snadno degenerují, stanou se z nich hádky a vyčítání, překřikování, a jak se všechny tyto nectnosti dialogu jmenují. Když se naopak dělají dobře, mají tu výhodu, že lépe poznáme mínění protivníkovo, že se snažíme vžít do jeho myšlení. Tím padne mnoho předsudků a nedorozumění. Ale pokud jde o zásadní rozdíl mezi věřícími a nevěřícími, o víru v Boha, tam ovšem síla argumentace přestává. Pěkně napsal Werfel ve své Písni o Bernadettě toto motto: „Ti, kdo věří v Boha, žádné důvody nepotřebují, těm pak, kdo v Boha nevěří, žádné důvody nepomohou.“

Nač tedy diskutovat s ateisty? Není to ztráta času? Řekli jsme hned na počátku: Nediskutujeme s ateismem, ale s ateisty, tj. s živými, konkrétními lidmi. Kromě toho cíl diskuze nemůže rozbourat někomu systém pravd, které přijal, a nahradit jej jiným systémem, přijatým od nás. I kdyby to byl systém křesťanský, bylo by to stále jisté zotročení ducha. Pravou diskuzi nejlépe charakterizoval už ve starověku Sokrates. On sám se přirovnával ve filosofii k porodní babičce, která pomáhá na svět dítěti, které už tu je, ale bylo skryté. Tak jsou také v každém člověku skryté pojmy krásy, dobra, pravdy. Člověk je cítí, ale nedovede je vyjádřit. Je vděčen tomu, kdo mu pomůže, aby se vyjádřil.

Platí-li tento princip ve filosofii, tím víc platí v otázce o víře v Boha. Každý člověk totiž v hloubce srdce touží po dobrém, po krásném, po lásce; každý chce žít a zvítězit nad smrtí. Nemůže být doopravdy šťastným, dokud neuvěří, že je tato touha uskutečnitelná, že dobro, pravda, krása, věčnost existují. Mají jedno společné jméno: Bůh. Nevěřící jej popírají. Skutečně nevěří? Pak mají smutný, nejsmutnější pohled na život. Nebo věří v život a v dobro, ale myslí, že se to dá uskutečnit jenom na chvilku, jen v přeletu. To je ovšem ještě smutnější. Věřit v dobro, které netrvá, je jako stavět dům, který nám za chvilku spadne. Jaká je tu chuť do práce? Křesťan tedy musí vést dialog s nevěřícími, ne aby se s nimi přel o neskutečné pojmy, ale aby jim ukázal to, co je samé může zachránit a co jim může dát smysl v životě. Naučit je, aby slyšeli, že i v nich mluví Boží hlas a že i pro ně platí slova žalmu: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce" (Žl 95,7-8).

P. Tomáš Špidlík, SJ, 31.10.2004
Zdroj: Radio Vaticana
Foto: Radio Vaticana

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 1342357389 / 0800

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 537 021 342
  • Poštovní adresa: Smetanova 14, 602 00 Brno
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo