Zemřel Jean Vanier

Ilustrace
Téma: Společnost, Spiritualita
Vydáno: 27.5.2019
Autor: Mgr. Jindřich Kotvrda, PsL, PD, MTh
Zpět

Zemřel Jean Vanier

Jean Vanier se narodil hluboce věřícím vysoce postaveným rodičům George a Pauline, kteří měli ve zvyku každodenně trávit čas tichou společnou modlitbou. Narodil se v Ženevě, kde byl jeho otec diplomatem. Ve 13 letech projevil Jean touhu studovat školu námořnictví v Anglii a stát se námořním důstojníkem. Vzpomíná na to, jak mu jeho otec na tuto touhu řekl: „Jestli tohle je to, co chceš dělat, pak to musíš dělat. Důvěřuji ti.“ Jean vzpomíná, jak mu tato důvěra doslova darovala život a jak byla pro něj důležitá… Ve službě námořníka byl 8 let, mohl budovat vojenskou kariéru, ale cítil, že jej to nenaplňuje, jeho touhou bylo stát se tvůrcem pokoje. Ovlivnily jej události 2. světové války, když viděl lidi z transportu navracejícího se z koncentračních táborů. Při pohledu na lidi „živé kostry“ a také ovlivněn zprávami o výbuchu atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki cítil, že by jeho povolání mělo směřovat k vytváření pokoje. Svoje místo na zemi a povolání hledal dlouho – například rok strávil ve Fatimě, navštívil několik klášterů, studoval ve škole „Živá voda,“ vedl tuto školu, vystudoval filozofii v Paříži, dosáhl doktorátu, přednášel filozofii na univerzitě v Torontu, uvažoval o kněžské službě... Přednášení bylo naplněním jeho daru, který v sobě takto objevil…

Nic z toho se ovšem neukázalo pro jeho život tak určující, jako slovo jeho duchovního průvodce, kaplana instituce pro mentálně postižené v malé francouzské vesnici Trosly-Bréuil, který o něco dříve poznal svět lidí s mentálním handicapem a řekl Jeanovi: „Udělej pro ně něco.“ Jean byl otřesen podmínkami, ve kterých tehdy žili lidé s mentálním postižením v institucích. V roce 1964 koupil zanedbaný domek ve stejné vesnici a začal žít s Rafaelem a Filipem, dvěma muži s mentálním postižením, které vzal z instituce nedaleko Paříže. S nimi začal společný život a učili se spolu trávit obyčejné chvíle každodenního života. Později s odstupem považoval tento svůj krok za bláznovství, v domku byl jen jeden kohoutek s tekoucí studenou vodou, bez WC… A přece byla tehdy doba, která přála tomuto novému způsobu života a tento Jeanův čin oslovoval další, kteří do vesnice přijížděli a chtěli se nějak do podobného projektu zapojit. Jean svým slovem dokázal vysvětlovat spiritualitu slabosti a zlomenosti, jež se stává místem zjevení Boha. Malé společenství lidí s mentálním postižením nazval Archa, a tento způsob se pak začal šířit do světa. Komunity dostaly v některých zemích zásadní podporu od státu, v jiných se musely samy o svoje zajištění starat. Vznikly v nich demokratické struktury s duchovním přesahem, šířily se i mimo půdu katolické církve, do ostatních křesťanských prostředí a pak i mimo křesťanství. Jean postupně odcházel z vedení těchto struktur, a tím dával prostor ostatním, aby toto dílo mohli vést dále. Věnoval se cestování po světě a uvádění lidí do spirituality síly ve slabosti. V současnosti žije ve světě takovýchto komunit 154 ve 38 zemích na 5 kontinentech.

V roce 1971 spoluzaložil další hnutí nazvané Víra a světlo, když se mu svěřili rodiče dvou chlapců s mentálním postižením, že v hotelu poutního místa v Lurdech, kde bydleli, je vedení nechtělo pouštět do společné jídelny, aby nebyli na očích ostatním hostům. Jean a Marie Hélene Matthieu se rozhodli uspořádat pouť pro mentálně postižené, která se stala velkou slavností a manifestací víry i velikonoční radosti. Po pouti trvala touha pokračovat a tak vzniklo toto hnutí sdružující lidi s postižením, jejich rodiče a jejich přátele. Tyto skupiny se setkávají cca jednou měsíčně ke sdílení, hře, modlitbě a slavení. Dnes je jich přes 1450 v 85 zemích světa a jsou od roku 1991 přítomny i v České republice. Jean naši vlast naposled navštívil v roce 2003. Tehdy vedl duchovní obnovu a přednášky v Brně.

Jean byl zvyklý posílat dopisy o svém životě v Arše a to dělal až do posledních dnů svého života. Velmi záhy odešel z organizačních struktur Archy, věnoval se modlitbě, četbě, setkávání s lidmi a podle možností životu v komunitě. S postupujícím věkem musel omezit cestování po světě a vedení duchovních cvičení. Později vedl duchovní obnovy v Trosly-Bréuil, kde bydlel, a lidé z celého světa na ně přijížděli, aby při nich naslouchali slovu Božímu, Jeanovým přednáškám, modlili se a sdíleli v malých skupinách.

Jean za svůj život a dílo obdržel mnoho ocenění (např. mezinárodní cenu Pavla VI udělenou Janem Pavlem II, kanadskou cenu rabína Gunthera Plauta, Templetonovu cenu…) Ocenění, které jej však těšilo nejvíce bylo uděleno prvnímu člověku s mentálním postižením. Jean-Pierre Crépieux, jeden z prvních členů společenství Archa obdržel cenu Řád čestných legií, nejvyšší francouzské ocenění za 50 let díla spoluzakládání Archy.

Jean také za svůj život napsal přes 30 knih přeložených do 29 různých jazyků. V České republice ještě v době komunismu bylo vydáváno některé jeho dílo v samizdatové, cyklostylové podobě… Jeanova poslední kniha, duchovní autobiografie Un cri se fait entendre (Je slyšet výkřik), vyšla v roce 2017.

Loni jsem vypomáhal kněžskou službou na exerciciích v sídle Archy, které Jean už kvůli zdravotnímu stavu nemohl svým slovem vést, ale mohl jsem vyhovět Jeanově žádosti o slavení mše svaté v jeho pokoji, protože byl zvyklý se denně mše svaté účastnit. Slavili jsme ji právě v den Slavnosti Cyrila a Metoděje, a po mši mě Jean pozval na večeři u sebe, jednoduché jídlo, při kterém byl výborným hostitelem přes svůj vysoký věk. Vyjadřoval radost z toho, že v ČR už jsou projekty Archy – dvě komunity ve východních a středních Čechách, které byly přijaty mezinárodní federací komunit Archa. Sám nabídl, že jim nahraje pozdravné video. Vyprávěl také o události před lety, kdy projížděl Českou republikou spolu s lidmi z Archy a potřebovali WC. Zastavili na vesnici, zazvonili na faru a přijali pomoc. Jean však měl dlouho poté výčitky svědomí z toho, že mohli způsobit nepříjemnosti knězi, který jim vyhověl. Bylo to v době totality, kdy zastavení auta s francouzskou značkou u fary mohlo vzbudit pozornost komunistických autorit a vyústit v postih.

Poslední rok svého života trávil Jean často v nemocnici, přidala se rakovina a nakonec v úterý 7. května nemoci podlehl. Kéž dospěje do Boží slávy, po které toužil, když trávil svůj čas v modlitbě a duchovní četbě. Jeanovo slovo svým tónem touhu po setkání s Bohem vždy naznačovalo a ohlašovalo. Tak se propojila Boží touha po člověku a přebývání s lidmi v plnosti pokoje. Námořní důstojník kdysi ve službě války a obrany se přetvářel díky lidem s postižením v tvůrce pokoje, které Ježíš blahoslaví. Dílo pokoje a bourání přehrad mezi lidmi se obdivuhodně ujalo, jeho služebník odešel do Pokoje, Boží dílo pokračuje.

Při Jeanově pohřbu přenášeném televizí KTO i přes kanál Youtube o Jeanovi promluvili mnozí. Současný odpovědný za mezinárodní Archu Stephan Posner ve svém rozloučení vyjádřil důležitost pokračování díla Archy – nesení svědectví po odchodu svědka, poselství po odchodu posla:

 

Jean často říkával: „jsem poslem, nikoli poselstvím“, „jsem svědkem, nikoli svědectvím.“ Jean ztělesňoval převratným způsobem jak poselství tak svědectví, dokonce byl totožný s poselstvím i se svědectvím, říkal, že jednal a mluvil inspirován kýmsi větším než byl on...

Také my inspirovaní Jeanem v Arše jsme vedeni tímto „větším“. Před 54 lety, několik stovek metrů odsud založil Jean Archu. Ostatní, a bylo jich mnoho, se připojili. Dohromady vytvářeli zakladatelskou generaci. Byli prvními příchozími.... My, členové Archy, lidé z Archy, rozptýlení po celém světě, jsme všichni s Jeanovým odchodem tak trochu posledními příchozími. V každém případě jsme následovníky.

Máme tento úkol a toto privilegium sklízet dědictví svěřené nám touto zakladatelskou generací a Jeanem jako prvním. Máme tento úkol a čest sklízet poselství posla a nést je dále. Jsme následovníky, ale je také na nás, abychom se pouštěli do nových cest, do zpěvu nových písní. Jsme dědici, ano, ale je nyní na nás, abychom se každý podle svých možností stávali také zakladateli. Zakladateli věrnými a svobodnými.

Zakladatelská generace a Jean mají v první řadě velikou zásluhu na založení Archy. Výzva pro nás, ty, kteří přišli poté, následovníky, není menší, protože se jedná o zapsání Archy do trvání v čase. Je to výzva sklízet toto svědectví, přinášet je dále a šťastně žít toto poslání.

 

Jindřich Kotvrda, kněz doprovázející společenství projektu L‘Arche Benediktus

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI. 1-4/2018 vychází jak v elektronické podobě na webu mska-akademie.cz,tak i v tištěné formě. Nové číslo našeho časopisu, které dostáváte do rukou, prezentuje výběr nejdůležitějších akcí naší akademie za rok 2018. Úvodním příspěvkem tohoto čísla je rozhovors ostravsko-opavským pomocným biskupem Mons. Martinem Davidem, ve kterém hovoří o povolání k této službě a jejím naplňování. Hlavní témata představují čtyři významné akce MSKA pořádané v roce 2018, které jsme zorganizovali či se na nich podíleli. Byly zaměřeny jak na významná historická výročí, tak ina aktuální témata.
Více se dočtete zde.

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo