Učit se z vlastních chyb: Účinně reagovat vůči zneužívatelům dětí

Ilustrace
Téma: Spiritualita
Vydáno: 4.6.2019
Autor: Mgr. Jindřich Kotvrda, PsL, PD, MTh
Zpět

Učit se z vlastních chyb: Účinně reagovat vůči zneužívatelům dětí

 

Rev. Msgr Stephen J. Rossetti PhD Dmin

 

Efektivně odpovídat na nařčení ze sexuálního zneužívání dětí je složité a obtížné. Je zde komplexní síť vzájemně soupeřících požadavků – pastoračních, právních, klinických a veřejných vztahů, která může mást, zaplétat i paralyzovat. Je veřejně dobře známo, že jsme někdy v naší reakci selhali.

 

Stalo se tak částečně proto, že jsme úplně nepochopili tento zločin a jeho patologii. Systémové záležitosti také bránily rychlé a otevřené odpovědi. Jsou zde ale jasné známky pokroku a naděje. Zatímco tyto případy netvoří novinové titulky, v nedávných letech mnozí vůdcové církve odpovídali dobře. Zvyšující se počet biskupů z různých zemí zasáhli rozhodně a účinně, když se obžalování ze sexuálního zneužívání dětí dostala na povrch.

 

V této chvíli stojí katolická církev na důležitém rozcestí. Katoličtí vůdci několika kontinentů procházeli týmž bolestným procesem učení trvajícím po desetiletí. Musí každá země na světě projít tímtéž bolestným procesem? Církev nyní zná podstatné prvky účinného programu na ochranu dětí. Měli bychom jej po celém světě naplnit dnes, – proto je toto sympózium tak důležité.

 

Pokud by katolická církev byla pro-aktivní v naplnění a posílení takovéhoto světového programu dětského bezpečí, pak by se stala tím, čím je povolána být: mezinárodní vůdkyní prosazování bezpečí a blahobytu dětí.

 

Důležitou součástí tohoto programu musí být také rychlé a účinné jednání s těmi, kdo zneužívají. Rád bych nastínil šest omylů, kterých se dopustili někteří vedoucí představitelé církve, když pracují s kněžími – pachateli. Pak navrhnu některá nápravná opatření, které se ukázaly jako účinná.

1. nenaslouchání obětem: nechat se manipulovat pachatelem

Jak jsme slyšeli v prvním setkání, naslouchání obětem musí být naší první prioritou. Protože jsou obžalovaní kněží někdy našimi kněžími, biskupové a jejich zástupci se přirozeně zaměřují na ty, kteří byli obžalováni. Organizační struktura církve je nakloněna tímto směrem a tak je naše zacházení s obžalováními také takto nakloněna. Jak řekl jeden americký biskup: „Naším omylem bylo, že jsme zapomněli, že oběti jsou také součástí našeho stáda.“

 

Bohužel, když se zaměřujeme na pachatele a ne na oběti, má to zničující důsledky. Pachatelé téměř vždy minimalizují, racionalizují, promítají vinu a popírají pravdu o svých zločinech. Je pro ně obtížné čelit pravdě o svém jednání, o jednání které papež Benedikt při několika příležitostech správně nazval „hnus“.

 

Oni především lžou o svém jednání, když jsou konfrontováni. V minulosti biskupové nebo jejich zástupci obvykle volali obžalované kněze do své kanceláře. Biskup se pak kněze ptá, jestli je obžalování pravdivé. A nezřídka pachatel lže. Bohužel byl biskup oklamán lží tohoto člověka. Vy z vás, kdo jste zažili konfrontaci alkoholika nebo narkomana, vzorce popření pachatelem sexuálního zneužívání dětí budou buď podobné nebo ještě intenzívnější.

 

Falešná nařčení jistě existují. Musíme udělat všechno pro to, abychom očistili dobré jméno kněze poté, co se zjistilo, že jsou nařčení falešná. Desetiletí zkušeností nás ovšem vedou k tomu, že velká většina nařčení, přes devadesát pět procent, jsou podložená. Vystoupit a prohlásit, že člověk byl/a sexuálně obtěžován/a knězem představuje malý zisk a velkou ztrátu. Vyžaduje to odvahu a ochotu utrpět vinu a výsměch.

 

Je zde mnoho druhů minimalizujícího a racionalizujícího chování, které pachatelé typicky využívají. Psychologové je nazývají obrannými mechanismy. Pachatelé se snaží přesvědčit vedoucí představitele církve i sebe samy, že to byla „ojedinělá“ událost; že se to stalo jen protože „moc pili; nebo že „už se to nestane.“ Pachatel by mohl říci, že je to minulost, že byl u zpovědi a už je to za ním. Nebo bude obviňovat oběť a říkat, že dítě „k němu přišlo“ a snažilo se jej svést.

 

Jsou to pokusy pachatele aby to představení církve nechali odejít a řekli si, že je to za nimi… není to ovšem za nimi. A pokud se objeví jedna oběť, je pravděpodobné, že jich bude více.1

 

Většina představených církve není vycvičena ve zkoumání a reagování na sexuální zneužití dětí. V minulosti se snažili zacházet s těmito složitými případy osobně a „diskrétně.“ Někdy s ubohými výsledky. Je zde třeba pomoci zkušených právních a klinických odborníků.

 

Ovšem i odborníci na mentální zdraví mohou být obelstěni racionalizacemi a popíráním pachatelů. Mnohokrát biskupové spoléhali na profesionály obecně mající dobrý kredit, ale o práci se sexuálními zneuživateli dětí věděli málo. Proto jsme v zařízení, kde jsem sloužil a kde jsme vyhodnocovali stovky pachatelů, využívali týmy profesionálů s mnohaletou zkušeností na tomto poli. Pachatel může být schopen manipulovat jednoho člověka, ale zřídka může zmanipulovat celý zkušený tým.

 

Naslouchání pachatelům a být oklamáni jejich manipulacemi a racionalizacemi způsobilo u některých vůdců církve omyl v jejich reakci. Když církev naslouchá nejprve obětem, jak dělal opakovaně papež Benedikt, naučíme se pravdu. Od obětí se dozvíme o skutečně způsobeném utrpení. Od nich se učíme o svádění pachatelů a jejich manipulacích. Od obětí se učíme, že události nejsou za námi a že je nyní třeba silné a rozhodné jednání.

 

Doporučení 1a: Postup, v němž je oběť na prvním místě. Každé šetření by mělo začít nasloucháním oběti. Oběť, nikoli pachatel, by měla být prvním ohniskem pozornosti Církve.

 

Doporučení 1b: Představení církve by neměli nakládat s těmito případy sami. Měli by mít panel odborníků na sexuální zneužívání dětí v kriminálním šetření, vynucování zákona, kanonickém právu a duševním zdraví, kteří by vyšetřovali a radili biskupovi.

2. Podcenění rozsahu sexuálního zneužívání dětí ve vlastní diecézi

Když se objevily první případy sexuálního zneužívání, většina předpokládala, že jsou to izolované události. „Ano“, připouštěli někteří biskupové, „Bohužel máme tento jeden případ sexuálního zneužívání, je to ale vzácná událost.“

 

Představitelé církve ve světě začínali tím, že řekli: „Je to jen americký problém.“ Pak, když se objevilo více případů v jiných zemích, říkali: „je to problém anglicky mluvících zemí.“ a pak, když se kruh případů zneužití rozšiřoval, rozšířili to na: „Je to problém Západu.“ Hranice se posunovaly dál a dále. Pokaždé ale představitelé říkali církve: „Tady se to nestává.“

 

Meta – analýza, která byla publikována před deseti měsíci ukazuje, že se sexuální zneužívání se děje v podobných proporcích v Africe, Asii, Austrálii, Evropě, Jižní Americe a v Severní Americe. 2 Světová zdravotnická organizace ve své zprávě o sexuálním zneužívání dětí z roku 2002 napsala: „Zneužívání a zanedbávání dětí je globální starostí veřejného zdraví. Je to problém převažující ve všech generacích, socioekonomických vrstvách a společnostech.“

 

Sexuální zneužívání dětí bylo vždy morem naší společnosti i naší církve. Jednoduše si přečtěte kánon 71 z koncilu v Elvíře (306 n.l). Píše se tam: „Ti, kdo sexuálně zneužívají chlapce, nemohou přistupovat ke svatému přijímání ani tehdy, když se přiblíží jejich smrt.“ Očividně bylo ve Španělsku před 1700 lety dost sexuálního zneužívání chlapců, když o tom existuje kánon. Sexuální zneužívání dětí není novým jevem.

 

Ve své důležité knize Světlo světa náš svatý otec Benedikt XVI zřetelně mluvil o sexuálním zneužívání nezletilých v církvi. Myslím si, že jeho mnohá léta práce v Kongregaci pro nauku víry, kde se případy pročítají a zpracovávají, mu pomohla pochopit pravdu této tragédie. Je to člověk, jemuž to, jak se říká, „došlo.“ Chápe to. I on, když se jej ptali, proč jako Mnichovský arcibiskup nebyl v zacházení s problémem důraznější, odpověděl: „Pro mne bylo překvapením, že se zneužívání dělo v takové míře i v Německu.“ Sexuální zneužívání je hororem, který zůstává skrytý a jako všemu zlu, se mu daří v temnotě. Uzdravení začíná tehdy, když je to vystaveno světlu.

 

Pokud jsou dnes v církvi lidé, kteří si myslí, že to v jejich zemi není problém, vyzývám je, aby mluvili s lidmi pracujícími s dětmi. Kontaktujte ty, kdo dobrovolně pořádají programy pro zneužívané děti nebo zaměstnance horkých linek sexuálního zneužívání dětí. Zjistěte, co se říká za zavřenými dveřmi.

 

V každé zemi jsou děti sexuálně zneužívány a někdy v tom mají prsty někteří naši kněží. Vy i já bychom byli rádi, kdyby byli kněží svobodní od lidského špatného fungování. Bohužel ale nejsou. Kněží vykazují typicky tytéž psychologické patologie, jako jejich laické protějšky. Je pravda, že mají posvátné povolání, ale jsou také lidmi.

 

Naštěstí, velká většina kněží děti nezneužívá. Jsou čistými lidmi v celibátu a horlivými strážci evangelia. To je další důvod, proč bychom měli agresívně pronásledovat ty, kdo obtěžují děti. V první řadě to dlužíme dětem a jejich rodinám. Navíc, naši kněží si nezaslouží, aby jejich korporativní reputace byla potřísněna tak nehorázným způsobem, anebo byli obtíženi podezřením z toho, že jsou zneužívatelé dětí.

 

Každé popírání častého sexuálního obtěžování dětí po celé zeměkouli je ozvěnou právě toho popírání, užívaného pachateli, aby jejich zlo zůstalo skryto. Když selžeme ve vyjevení tohoto zla na denní světlo, pokračuje skrytě ve znečišťování církve zevnitř.

 

Doporučení 2: Iniciativně poznávejte pravdu o sexuálním zneužívání dětí v každé zemi. Rozvíjejte celkové preventivní programy a hned je uvádějte do praxe.

3. Předpoklad, že se pachatelé mohou uzdravit a nepředstavují nebezpečí

Kdysi existoval přehnaný optimismus mezi některými odborníky na mentální zdraví, že psychologická patologie působící vznik sexuálního zneužívání dětí se může „uzdravit.“ Pachatelé se posílali na léčení a někteří dostali „čistý zdravotní rejstřík“. Tito biskupové dostali špatnou radu plynoucí z klinikova špatného pochopení patologie sexuálního zneužívání v té době a bohužel, mnozí z těchto mužů byli vráceni do neomezené kněžské služby. Většina těchto mužů nerecidivovala, někteří však ano. To nejen zavdalo příčinu traumatu obětem a rodinám, představitelé církve byli obžalováni z přehazování kněží z jednoho ustanovení do druhého, aniž by se řešil problém.

Nikdy neexistoval, ani nebude existovat žádný režim psychologické léčby pro pachatele sexuálního zneužíti nebo jiné patologie, která by byla stoprocentně účinná. Není to povaha psychologie, ani světa v němž žijeme. Vždycky je zde možnost recidivy.

V klinickém programu, v němž jsem pracoval, ze 339 kněží léčených kvůli sexuálnímu obtěžování nezletilých, (počítám jen ty, kteří byli propuštěni na alespoň pět let), 21 recidivovalo, a to je 6,2 procenta. Tyto výsledky byly tak silné proto, že program měl intenzívní dlouhodobý program, relativně vysoce funkční klienty, výtečné obsazení a rozšířený několikaletý následný program zahrnující supervizi. Ovšem ani tento program nebyl stoprocentně účinný.

Tváří v tvář široce publikovaným recidivám pachatelů v poslední době povstala stejně extrémní domněnka, že že všichni pachatelé sexuálního zneužívání dětí jsou neléčitelní. Někteří si myslí, že jsou všichni odsouzeni k recidivě. Byli jsme kdysi v době nemírného optimismu a nyní jsme v nebezpečí upadnutí do beznadějného pesimismu. Bezpečí dětí neprospívá žádný z těchto extrémů.

Naše pochopení a léčení pachatelů sexuálního zneužívání dětí vyrostlo v posledních třiceti letech. Mnohé z dřívějších názorů na tomto poli musely být revidovány, pokud ne přímo odmítnuty. V současné době jedny z nejlepších léčebných přístupů k pachatelům zahrnují strategii prevence recidivy, často používající kognitivně behaviorální přístup. Pravděpodobně zahrnují různé léčebné cíle, jako regulace vlastních emocí, rozvoj čistých vztahů s vrstevníky, převzetí odpovědnosti za zneužívání, rozvoj empatie vůči obětem a zvládání jejich zneužívacích sexuálních fantazií.

Nejnovější léčby také mohou zahrnovat nějaký druh toho, co se nazývá modely „Dobrého života“. Tento model uvádí, že nejúčinnější léčebné způsoby pomáhají pachatelům dosáhnout prvotní lidská dobra jako je zdravý život, uspokojivý pracovní život, niterný pokoj, přátelství a tvořivost. Kombinací strategie předcházení recidivy a uskutečňování dobrého života jsou silnou kombinací při odvádění pachatele pryč od zneužívání nezletilých ke zdravějšímu produktivnímu životu. Model dobrého života je cosi, co my křesťané intuitivně chápeme. Chápeme, že žití dobrého života nás postupně odděluje od hříchu a naklání nás ke všemu, co je dobré.

Pachatelé sexuální zneužívání děti se dopouštěli otřesných zločinů. Současný trend vůči ostrakizaci a démonizaci pachatelů je však nejen nekřesťanský, ale vlastně zvyšuje pravděpodobnost návratu k páchání trestného činu. Očišťující by mohlo být zaměření celé vlastní nenávisti a znechucení na zneužívatele mladistvých, a přinutit je žít v trvalé hanbě a vyloučení. Tento požitek ze sebe naší společnosti ovšem pravděpodobně posílí dynamiku jež stojí v základu – dynamiku studu a viktimizace, které mnohé zneužívající především dohání ke zneužívání.

Je to jedna oblast, kde nám v současném klimatu zvláště mohou pomáhat křesťanské hodnoty. Nenávidíme hřích, ovšem milujeme hříšníka. Odmítáme to, co zneužívající dělali, snažíme se ale rehabilitovat pachatele, a vytvářet z nich produktivní členy naší společnosti, nakolik je to jen možné. Odvažujeme se nazývat je našimi bratry, hříšníky, jako jsme my sami. Takto jednat je křesťanské. Takto jednat je nejen v jejich nejlepším zájmu, ale je to i v nejlepším zájmu našich dětí. Když se pomáhá pachatelům žít dobrý život, pak jsou děti ve větším bezpečí.

Doporučení 3a: Kvůli podpoře bezpečí dětí a pro dobro pachatele by ti, kdo sexuálně obtěžují děti, měli projít léčebným programem založeným na moderních léčebných režimech a specificky určeným pro jejich patologie. Tyto programy by měly nejen zasahovat do jejich cyklu zločinu, ale také podporovat jejich zdravý a ctnostný život.

Doporučení 3b: Pro bezpečí dětí a dobro pachatele by měla být široce známá ohavná povaha sexuálního zneužívání dětí, pachatel by však neměl být démonizován.

4. Nepochopení odpuštění pachatelům

Byly doby, kdy představitelé církve často ve spolupráci s občanskými autoritami chránili kněze před světskými zákony. Myslelo se, že pohoršení z vnímání kněze zavřeného ve vězení nebylo pro společnost a církev dobré. Navíc měla církev svůj vlastní zákon a očekávalo se, že bude disciplinární záležitosti řešit doma. V případě sexuálního zneužívání dětí byl takovýto přístup katastrofální.

Jan Pavel II a jeho nástupce správně uznávali, že sexuální zneužívání dětí je ve většině zemí občanským zločinem. Katoličtí kněží by neměli být chráněni před zodpovídáním se za svoje zločiny, ať je to krádež peněz v jejich církvích nebo sexuální zneužívání nezletilých, nebo jakékoli porušování občanského zákona. Když byl kněz obviněn z občanského zločinu, je úkolem občanských úřadů, aby zločin prozkoumaly a uložily spravedlivý trest.

Vzpomínám si, jak jsem mluvil s knězem, který právě dokončil několikaletý výkon trestu za sexuální zneužívání mladistvých. Zeptal jsem se jej na jeho zkušenost ve vězení. Říkal, že to bylo obtížné, ale že to byl „dluh“, a cítil, že jej musel zaplatit. Ano, kněží, kteří se dopouštějí zločinů, se musejí zodpovídat před světskými úřady, nejen pro dobro společnosti, ale také pro svoje vlastní dobro.

Po civilním odsouzení a trestu a následném psychologickém léčení nastává těžká otázka: „Kam mají jít?“ Někdy pachatelé i jiní řeknou: „Pokud mi skutečně odpouštíte, pak mě znovu ustanovíte jako kněze.“ Odpuštění a nové ustanovení jsou dvě různé věci. Můžeme knězi odpustit a neustanovit jej znova. Například, když odpustíme člověku, který má za sebou historii vylupování bank, bylo by nemoudré udělat jej bankovním úředníkem. Ne. Člověku odpustíme, ale budeme jej držet daleko od nakládání s penězi druhých lidí.

Měli by se kněží, kteří zneužívali děti, vůbec kdy vrátit k nějakému druhu kněžské služby, byť omezené? Je to složitá otázka. Svatý otec nám dává moudré směrnice v Světlo světa. Řekl: „Je tedy nezbytné, aby církev bděla, aby trestala ty, kdo zhřešili, a především aby je vyloučila z dalšího přístupu k dětem.“ Napřed říká, že by se kněží – pachatelé měli zodpovídat za svoje zločiny. Pak říká, že nemají mít další přístup k dětem po zbytek svého života.

Je to však obtížné naplnit, protože děti jsou všude. Předpokládám, že svatý otec říká, že tito muži by neměli míst žádnou přímou odpovědnost za děti, ani žádný soukromý kontakt s nimi. V našem klinickém programu jsme to vyjádřili tak, že jsme k našim doporučením připojili následující upozornění: „Žádný kontakt s nezletilými bez dohledu.“

Ovšem, může se to stát náročným problémem. Pokud je kněz – pachatel vyloučen z kněžského stavu, je naprosto mimo kontrolu církve a můžeme přinejlepším doufat, že světská společnost na něj dohlédne. Mnozí pachatelé však nejsou úspěšně pronásledováni civilními soudy z mnohých důvodů. A bez usvědčení ze zločinu nemohou světské úřady dohlížet na pachatele.

Pokud nejsou tito muži vyloučeni z kněžského stavu, někteří představitelé církve v různých zemí přijali opatření ať už formální nebo de facto, že kněz už nemůže nikdy veřejně působit jako kněz. Knězi není dovoleno, aby se na veřejnosti představoval jako kněz a nemá žádné kněžské oprávnění. Tato opatření jsou často nazývána „nulová tolerance“. Za svoje porušení zákona vůči mladistvým ztrácí kněz navždy svoje právo sloužit jako kněz.

Ve Spojených státech jsme se po desetiletí snažili aby tito kněží po léčení v kněžské službě zůstávali, a aby mohli vykonávat omezenou službu s minimálním nebo žádným kontaktem s nezletilými. Velká většina těchto mužů již nezletilé nezneužívala. Několik z nich ovšem ano. Navíc po tragédii jež uškodila dalším dětem, se toto řešení stalo veřejně neudržitelným. Velké procento lidí pochopitelně nechtělo, aby se tito lidé vraceli do služby, byť omezené. To, co se po světě šíří, je nevyhnutelná skutečnost, že jakmile kněz jednou zneužíval nezletilého, provždy ztrácí svoji výsadu sloužit jako kněz. Je to tak v praxi v mnoha zemích. Myslím, že se to nakonec stane skutečností v celém světě.

Výzvou ovšem zůstává: Pokud takový muž nemůže sloužit jako kněz, jak takovému člověku můžeme pomoci žít „Dobrý život“? Někteří mohou být přeškoleni na civilní zaměstnání. Jiní žijí ve zvláštních domech pro kněze – pachatele. Jiní se potulují ve společnosti, nemají co dělat a nemají usměrnění. Ještě jsme nevyřešili výzvu, jak tyto lidi úplně odstranit z kněžské služby a od dětí, a přece jim být nápomocni, aby mohli žít produktivní život pod dohledem.

Ohledně těch, kdo nejsou propuštěni z kněžského stavu, ale ze služby se ukazuje, že nejbezpečnější je dohled nad těmito lidmi a vyloučení jejich kontaktu s nezletilými. Za tímto účelem představitelé církve některých zemí začínají diskuzi s odborníky o rozvinutí „Bezpečných plánů.“ Tyto plány jsou sepsanými soubory směrnic pro kněze – pachatele, jakýsi druh kontraktu o chování. Moderní klinická praxe je poměrně schopná identifikovat pachatele s vysokým, středním a nízkým nebezpečím recidivy. Na základě této úrovně nebezpečí je plán buď přísnější nebo volnější v kontrole knězova pohybu.

Musím vás upozornit, že existuje malá skupina vysoce rizikových pachatelů, kam patří lidé zvláště nebezpeční. Zneužívali mnoho, možná stovky dětí.3 Tento typ pachatele obvykle nereaguje na léčbu a pravděpodobně bude opět překračovat zákon, pokud bude mít možnost. Přestože tihle vysoce rizikoví pachatelé tvoří menšinu, musejí být označeni a drženi pod dohledem nejvyššího stupně.

Ovšem, a to platí pro všechny pachatele, neměli by se dostat do styku s mladistvými bez dohledu, a to trvale. Jejich Bezpečné plány musejí být zřetelné a musejí být uplatňovány nejpřísnější sankce v případě jejich překračování.4 Cílem je uchovávat je v bezpečí a tím udržovat v bezpečí děti.

Doporučení 4a: Od Benedikta XVI: „Církev tedy nezbytně musí být bdělá, aby trestala hřešící a především je musí vyloučit z dalšího styku s dětmi.“

Doporučení 4b: V zemích s funkčními a spravedlivými systémy kriminální spravedlnosti by měli představitelé církve všechna nařčení předávat světským úřadům.

Doporučení 4c: Rozvíjejte Plány bezpečí pro pachatele sexuálního zneužívání děti, založené na jejich stupni rizika. Dohlížejte na tyto lidi, držte je daleko od dětí; dohlížejte na dodržování těchto plánů.

5. Nedostatečná lidská formace kněží, včetně lidské sexuality

V USA byl ke konci 70 let a v 80 letech nárůst v počtu případů sexuálního zneužívání dětí. Proč? Pravděpodobně díky součinnosti více faktorů.

V první řadě, možná nejdůležitější faktor, jak ukazuje můj původní výzkum naznačující, že v této době byla ke kněžství připuštěna skupina mužů se zvýšenou úrovní sexuální dysfunkce.5

Za druhé se zdá, že přispěly i obecné společenské podmínky. Podmínky obklopující potenciální pachatele ovlivňují pravděpodobnost, že budou jednat navenek. V té době byla reakce společnosti a církve na sexuální zneužívání omezená. Bylo to několik let předtím, než se úsilí společnosti a církve předcházet sexuálnímu zneužívání pevně uchytilo. Navíc, klima sexuálního vyjádření takzvané „sexuální revoluce“ šedesátých let má pravděpodobně také svůj podíl.6

Jednoduše řečeno, přijali jsme skupinu mužů s problémy sexuálních úchylek a postavili jsme je do prostředí, které nejen dostatečně neodsuzovalo a netrestalo sexuální zneužívání nezletilých, ale vlastně volně podporovalo sexuální vyjádření. Kombinace deviantní sexuality s permisivním kulturním prostředím je smrtelnou kombinací.

V současné době má americká společnost silná pravidla ochrany dětí s poměrně přísným vynucením. Také katolická církev v USA má mezi ostatními institucemi jedny z nejsilnějších a nejrozsáhlejších programů ochrany dětí. Není překvapením, že počty sexuálního zneužívání dětí v katolické církvi v USA se prudce snížily. Bohu díky! Zvýrazňuje to důležitost programů na ochranu dítěte v katolické církvi a společnosti jako celku. Programy na ochranu dítěte pracují na změně celé kultury, v níž potenciální pachatelé operují. Tyto programy jsou skutečně zásadní.7

Podtrhuje to také potřebu lepšího prověřování a formace kandidátů kněžství. Uznáváme, že je nemožné identifikovat a vyloučit v kandidátech kněžství všechny psycho-sexuální úchylky. Psychologická věda nikdy nebude stoprocentní. Komplikuje to také skutečnost, že existuje mnoho různých typů pachatelů. Některé lidové zprávy dělají dojem, že všichni pachatelé sexuálního zneužívání dětí vykazují stejnou sadu charakteristik. Nevykazují.

Je ovšem pravda, že mezi pachateli existují některé společné rysy. Například většina pachatelů má omezenou schopnost vztahovat se ke svým vrstevníkům. Mnozí trpí špatnou regulací emocí. Významné procento pachatelů byli sexuálně zneužiti jako mladiství, i když většina ne.

Přesto existuje mnoho různých druhů pachatelů. Někteří jsou velmi narcisističtí a používají ostatní k uspokojování svých vlastních potřeb. Jiní jsou hyper-sexuální a jsou sexuálně zapojeni s mnoha různými druhy lidí. Někteří jsou klasičtí pedofilové dávající přednost pre-pubescentním dětem. Jiní znásilňují děti v domnění, že to vyléčí jejich HIV/AIDS. Jiní jsou dospělí, kteří shledávají post-pubescentní dítě jako emočně soudržné s jejich vlastním zbrzděným citovým vývojem. A existuje také mnoho dalších typů.

Velkou současnou horkou otázkou je vztah sexuálního zneužívání dětí a homosexuality. Existují dvě pozice na každém konci spektra: jedna tvrdí, že sexuální zneužívání dětí je v první řadě problém homosexuality; na druhém konci se říká, že tyto dvě záležitosti nemají mezi sebou žádnou souvislost. Výzkum se teprve začal touto otázkou zabývat. Jsou zde ovšem některé známě skutečnosti. Zaprvé, většina pachatelů zneužívání dětí ve světě nejsou homosexuálové a většina homosexuálů nezneužívá nezletilé. Existuje ovšem podskupina lidí definujících se jako homosexuálové, kteří vykazují vysoký stupeň rizika. Ve dvou sadách dat o kněžích–pachatelích v Severní Americe byla největší skupinou skupina post-pubertálních chlapců. Když měli pachatelé označit svoji sexuální orientaci, byli neúměrně více zastoupeni homosexuálové nebo bisexuálové ve srovnání s heterosexuály.8 Dr. Martin Kafka uzavírá, že i když homosexualita není příčinou, je to „faktor vysokého rizika“ pro zneužívání mladých chlapců.9 Vztah mezi homosexualitou a sexuálním zneužíváním dětí je komplikovaný a není plně pochopen.

Neexistují žádné testy, které by vyloučily všechny možné pachatele z kněžství, ale některé mohou být prokázány. Se svými kolegy jsem zjistil, že nejužitečnější a příhodná je důkladná psychosexuální historie. Tato historie se zjišťuje v rozhovoru v situaci soukromí s licencovaným klinickým expertem. Klinik sleduje, zda kandidát dosáhl normální psychosexuální měřítka, stejně jako přítomnost jakýchkoli známek psychosociálních nebo psychosexuálních úchylek. Tito kliničtí odborníci již církev zachránili před mnoha potenciálními katastrofálními situacemi. Někteří kandidáti s úchylnými sexuálními zájmy mohou být identifikováni a propuštěni, ne však všichni.

A podobně, když byli kandidáti připuštěni do formace, je nezbytné aby následoval účinný program lidské formace. Ve svém průlomovém díle o kněžské formaci Pastores Dabo Vobis, mluvil Jan Pavel II o lidské formaci jako „nezbytné základně“ celé kněžské formace. To zahrnuje řízení vlastních emocí a rozvoj zdravých a čistých vztahů s vrstevníky. Pokud má člověk dobrá pevná přátelství s lidmi svého věku, nebude pravděpodobně úchylně vyhledávat nezletilé.

Doporučení 5a: Rozvíjejte silné programy pro bezpečí dětí které vytvoří klima umožňující odstrašovat potenciální zneuživatele.

Doporučení 5b: Zajišťujte psychosexuální screening kandidátů kněžství zahrnující důkladnou psychosexuální historii v důvěrném klinickém rozhovoru vedeném zkušeným klinickým odborníkem.

Doporučení 5c: Zajistěte pro kandidáty kněžství a pro kněze rozsáhlou formaci a trvalou formaci ve zdravém, čistém psychosociálním a psychosexuálním životě. Tyto programy by měly zahrnovat účinné řízení emocí, čisté řízení vlastní sexuality a formaci životodárných čistých přátelství s vrstevníky.

6. Nezaznamenání červených kontrolek

Posledním omylem, který bych rád zmínil, představuje pomíjení „červených kontrolek“, jasných znamení přítomného zneužívání dětí. Nejen, že jsme s nařčeními zacházeli neúčinně, často jsme přehlíželi znamení nebezpečného jednání, až bylo příliš pozdě.

Předtím, než se odehraje fyzický skutek sexuálního zneužití, obvykle se pachatel angažuje v „době snoubení.“ Může dítě zahrnovat dárky, fotografovat sugestivní obrázky, trávit stále delší čas sám s dítětem a dotýkat se dítěte stále více obtěžujícími způsoby. Může dítěti říkat, že je speciální a že to je jejich tajemství. Pokud jiní dospělí vidí, něco z toho, co se děje, mohou tento vztah vnímat jako nepohodlný a/nebo se stávat podezíravými. V minulosti jsme někdy tyto nevhodné vztahy ignorovali, až bylo příliš pozdě. Jsou zde jistá znamení nebezpečí a sama v sobě jsou zneužíváním.

Například bylo nedávno zjištěno, že kněz, který vyfotografoval stovky snímků dětí, u nich trávil nadměrné množství času, nechával děti sedět na svém klíně a sahat do kapsy a dokonce měl ve svém bytě prádlo malé holčičky. Když diecéze dostala formální stížnost, odpověděla pomalu a neúčinně. Nakonec byl kněz zatčen za vlastnění dětské pornografie. Byly zde všechny znaky toho, že tento člověk měl úchylné sexuální zájmy a že nezletilí byli v nebezpečí nebo byli zneužíváni. Lidé si formálně stěžovali a přece byli představitelé církve v reakci pomalí.

Jsme za ochranu dětí odpovědní. To zahrnuje nejen rychlé a účinné zacházení s nařčením ze sexuálního zneužívání dětí, ale také rozpoznávání varovných znamení a zasahování.

Dobrou zprávou je, že zvyšující se počet představitelů církve je vůči těmto „červeným kontrolkám“ citlivější. Vím o několika nedávných případech, kdy představitelé církve v takovýchto situacích zasáhli dřív, než ke zneužití došlo. Mnoho dětí bylo tak ušetřeno. Klima prevence a kultura ochrany dětí nyní zakořeňují ve stále více oblastech církve.

Doporučení 6: představitelé církve by měli být poučováni o „červených kontrolkách“ indikujících, že by se někdo mohl stát anebo už je pachatelem sexuálního zneužívání dětí. Když se objeví významné „červené kontrolky,“ nebo narušování hranic, intervence by měly obnovit správné hranice, prověřit je a příslušným způsobem zasáhnout.

Nabídl jsem těchto šest obecných oblastí chyb, které jsme udělali a připojil jsem dvanáct doporučení, aby snad ostatní neudělali tytéž omyly. Byl jsem svědkem agónie a hanby obětí, pachatelů a celého Božího lidu, kteří byli ustrašeni touto hroznou tragédií. Pevně doufám, že ostatní se nyní budou moci učit rychleji a odpovídat rychleji.

Je čas aktivně a agresívně vykořeňovat toto zlo z naší společnosti. Vy i já musíme začít tento úkol jeho exorcismem z našeho vlastního středu. Bylo to s námi po staletí a pokračuje to do dnešních dnů. Zneužívatelé dětí musejí poznat, že v naší církvi nemají bezpečnou svatyni.

Kongregace pro nauku víry začala tento proces v celém světě tím, že požádala každou biskupskou konferenci, aby do roka předložila směrnice o sexuálním zneužívání dětí. Všichni víme, že směrnice jsou k ničemu, pokud za nimi není vůle a odhodlání.

Sexuální zneužívání dětí může být zastaveno. Klesající množství sexuálního zneužívání dětí v katolické církvi v USA i jinde, po desetiletích narůstajícího agresívního úsilí jsou jasným důkazem, že programy na ochranu dětí fungují.

Tento proces začíná vzděláním. Ze srdce děkuji lidem na Gregoriánské univerzitě za jejich odvahu a intelektuální celistvost, se kterou pořádají tento workshop. Nese to sebou silné potvrzení z nejvyšší úrovně církve.

V posledních letech jsem byl svědkem obrovského pokroku, který církev v boji s tímto zlem udělala, se silnou podporou Svatého otce. Vím, že toto rostoucí vědomí se bude šířit a musí rozšířit po celém světě.

Naším povoláním je stát se hlasem miliónů zneužívaných dětí. Musíme stát v koutku těch, kdo jsou zraněni a trpí. Jednou se na nás oběti sexuálního zneužívání budou dívat nikoli jako na své nepřátele, ale jako na své zastánce a přátele. Tento den ještě plně nepřišel, a tak ještě nejsme tou církví, kterou jsme povoláni být.

Katolická církev je velikým mezinárodním tělem s dvoutisíciletou historií. Je pomalá ve změně. Když ale nakonec posbírá svoji intelektuální sílu a morální přesvědčení, a zaměří se na to, co je správné, síla jejího hlasu je nezastavitelná. Petr k nám o tomto hrozném zlu již mluvil, a brány pekla ji nepřemohou.

1V roce 2011 nepublikovaná studie institutu sv. Lukáše na vzorku 91 kněží kteří sexuálně zneužívali nezletilé, z nich 14% neboli 13% pachatelů hlásilo, že mělo pouze jednu oběť. 47% z nich hlásilo, že má 5 a více obětí. Modálním počtem obětí tohoto vzorku bylo 4.

2Stoltenborgh, Marije et al., „Globální perspektiva na sexuální zneužívání dětí: Meta-analýza počtu případů na světě,“ Child Maltreatment 16(2), 2011 str. 87

3V již zmíněné studii 91 pachatelů v Institutu sv. Lukáše 10% (9 z 91) hlásilo, že má 30 nebo více obětí. Jeden hlásil 500 oběti; dva 100, jeden 50, jeden hlásil 40, jeden 35 a tři hlásili 35 obětí.

4Negativním důsledkem porušování Plánu bezpečí by mohlo být úplné propuštění z kněžského stavu.

5Stephen J. Rossetti, Proč jsou kněží šťastní: Studie psychologického a duchovního zdraví kněží (Notre Dame, Indiana: Ave Maria Press, 2011), str 48-52

6John Jay College of Criminal Justice, Příčiny a prostředí sexuálního zneužívání nezletilých katolickými kněžími v USA, 1950-2010 (Washington, DC: USCCB, 2011), str 36

7Finkelhor, David et al., „Obnovené trendy v zneužívání dítěte, 2008“ výzkumné centrum zločinů proti dětem. , Durham, New Hampshire, University of New Hampshire. Viz http: //www.unh.edu/ccrc/Trends/index.html

8McGlone G., Viglione D.J., Geary B,“Data z jednoho léčebného centra v USA (n=150 katolických kněží), kteří sexuálně spáchali trestný čin. Představeno na výroční konferenci o výzkumu a léčbě asociace pro léčení sexuálních zneužívatelů (Montreal, Ontario: CN, říjen 2002). Se vzorkem 158 kněží léčených v institutu sv. Lukáše z tích, kdo obtěžovali pre-pubescentní děti, 54% z nich se identifikovalo jako heterosexuálové; 32% se identifikovalo jako homosexuálové; 35% řeklo, že jsou heterosexuálové a 19% se identifikovalo jako bisexuálové. Viz také Ukeritis, Miriam D. A Dodgson, Christine, „Kněží jež porušují hranice,“ seminary Journal, zima 2007, 13(3), str 7-19.

9Kafka, Martin P. „Sexuální obtěžovatelé dospívajících, efebofilie a katolické kněžstvo: Přehléd a syntéza,“ v Sexuální zneužívání v katolické církvi: vědecké a právní perspektivy ed. R. Karl Hanson et al. (Vatikán: Libreria Editrice Vatican, 2004), str 54

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI. 1-4/2018 vychází jak v elektronické podobě na webu mska-akademie.cz,tak i v tištěné formě. Nové číslo našeho časopisu, které dostáváte do rukou, prezentuje výběr nejdůležitějších akcí naší akademie za rok 2018. Úvodním příspěvkem tohoto čísla je rozhovors ostravsko-opavským pomocným biskupem Mons. Martinem Davidem, ve kterém hovoří o povolání k této službě a jejím naplňování. Hlavní témata představují čtyři významné akce MSKA pořádané v roce 2018, které jsme zorganizovali či se na nich podíleli. Byly zaměřeny jak na významná historická výročí, tak ina aktuální témata.
Více se dočtete zde.

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo