Proměna neproměnitelného

Ilustrace
Téma: Teologie, Společnost, Spiritualita
Vydáno: 30.5.2017
Autor: Pavel Kopeček
Zpět

Zamyšlení nad pontifikátem papeže Bergoglia

V sobotu 5. 3. 2017 na závěr mezinárodní konference v Římě „Musica e Chiesa – Culto e cultura a 50 anni dala Musicam Sacram“ jsem se při setkání s papežem Františkem ve Vatikánu díval do očí muže unaveného, ale odhodlaného a dívajícího se za horizont církve. Vyvstala mi na mysli otázka, kterou jsem si kladl při jeho zvolení a odpověď je v podstatě nezměněna: Co můžeme čekat od tohoto argentinského papeže? Nic mimořádného a převratného! Z historického pohledu je třeba uzavřít určitou fázi života církve, která se formovala v post-napoleonském období 19. století. Po feudálním traumatu osmnáctého století, je v devatenáctém století snaha katolicismus prezentovat jako moderní organizaci, jež je stále zakotvena v anti-moderní ideologii. Vzniká centralizovaná církev, ve které vznikají nové farnosti, řehole i laické sdružení, reorganizují se diecéze a semináře; a kde především papežství hraje ústřední roli, podpořeno dogmatem o neomylnosti. To vše se děje v kontrastu s rozvojem moderní společnosti a s nacionalismem doby. Ale již v této fázi je církev v napětí mezi svým evropským ústředním a multiplicitou kultur, do níž se evangelium inkarnovalo. V tom všem je zřejmá dichotomie mezi Římskou kurií, držící se svého centralismu, a životem církve v nových globálních rozměrech. Od poloviny 20. století jsme svědky transformace papežství: Jan XXIII je symbolickou postavou změny pojetí „sloužící církve“ ve světě, papež Benedikt je schopen odejít do ústraní a František se svým „novým stylem“ je nejvíce viditelným znamením této proměny.

Dalším a více duchovní prvek tohoto přechodu – proměny můžeme vidět na spiritualitě tří řeholních řádů, které jsou vyzdvihovány dvěma žijícími papeži: benediktini, františkáni a jezuité. Tyto spirituální akcenty říkají hodně o nepředvídatelnosti proměn, které probíhají v rovině lidské, duchovní a mystické - existují zde tři různé formy či archetypy života?

Za prvé – papež odchovaný platónskou filozofií si vyberte jméno Benedikt a jezuita si zvolil Františka, jedná se o vznik nové konstelace významu nebo o kontaminaci náboženských ideálů? K jakým formám se vztahuje vychvalovaná františkánská chudoba? Je třeba i říci, že ani život benediktinů na svém začátku, se netěšil velké duchovní nádheře, byl to způsob alternativního života ve stavu nouze, kdy Římská říše byla v procesu rozpadu. Sv. Benedikt měl v úmyslu založit „školu“ pro začátečníky v duchovním životě, myslet na jednoduché řemeslné dílny a polní práce, chtěl dát naději i poukázat na smysluplnou činnost v době nejistoty a globální migrace. Současně i vnímal důležitost komunitního života - Coram Deo (před Bohem). Ve sv. Benediktu máme římský ideál implementovaný do monastického prostředí v okamžiku, kdy východní mnišství proniká na západ. S velkým uměním Benedikt přijímání různé spirituality a náboženské zvyky, které s pokorou kombinuje a vytváří ucelený monastický ideál. Benedikt neprezentuje jen ideál pravého mnicha, ale životní styl zakomponovaný do přirozeného prostředí a kultury své doby s velkou flexibilitou a vitalitou.

Druhým archetypem je František z Assisi, kdy „františkánská spiritualita je následování nahého Krista“ od postýlky zrození až po hrob. Zde je přítomno kvalifikační boží přizpůsobení se stavům přechodu, kdy celý život a veškerá příroda se jeví symboly tohoto přizpůsobení. František akcentuje přítomnost skromného a přizpůsobivého Boha, přičemž nelze vzpomenout na slavnou epizodu ztvárněnou freskami Giotta v horní bazilice Assisi. Papež Innocent má noční můru, ve kterém vidí zchátralý a rozpadající se kostel – církev a prorockou postavu, kdo tuto stavbu zachrání? Samozřejmě, že si nepředstavoval muže, žebráka, božího chudáčka z Assisi, ale byl to právě on! Proč tento nahý a slabý prorok, rekonstruuje zdánlivě silný kostel, který je ve vnitřní krizi?

A pak je tu třetí archetyp probíhající transformace, Ignác z Loyoly a jeho impozantní vynález - Tovaryšstvo Ježíšovo rodící se ve stejně obtížných změnách času mezi renesancí a reformací. Jezuité vznikají z intuice kulhavého rytíře v důchodu, který s několika společníky jde do Paříže studovat teologii. Ignácův experiment připomíná laboratoř na hledání Boží vůli, tím že sleduje pohyby v duši a srovnává je s různými stavy Ježíšova života, jak je zachycují novozákonní texty. Výsledkem je závazná objednávka ale bez krytí: žádné řeholní oblečení, žádná společná modlitba v chóru, individualismus těchto mužů je vede k tomu, že chtějí být poslání do míst, která by nikoho nenapadla. Vše mi připomíná osud jezuity Dona Rodrigue de Manacor z dramatu Paula Claudela „Le Soulier de satin“, který je na vraku lodi přivázaný ke stožáru a modlící se k Bohu. Dnes dalšího jezuitu z Latinské Ameriky „mořský vítr“ přivál k břehům staré Evropy, aby pokračoval v ideálu chudoby a byl bezmocný v ještě mocné církvi, která ale ztratila svou dřívější nádheru. Jako by, v důsledku Františka a Ignáce, jsme se vrátili do Jeruzaléma a klepeme na dveře večeřadla, abychom poznali míru hladovění a naděje. Jsme pozváni žít příběh, kde chudoba není jen duchovní ideální, ale konkrétní výchozí bod a životní realita. "Ach, jak bych chtěl chudou církev pro chudé!" vykřikl František před novináři z celého světa, tři dny po své volbě. A následně se objevuje na "periferii" a mezi potřebnými, na Zelený čtvrtek umyl nohy mladistvým v římském vězení. Papežova slova o milosti, lásce a odpuštění jsou odpovědí na církev, která se stala bezmocná, zranitelná, vyvrácena a hledá nový styl pro zvěstování Krista v postmoderní společnosti a globálním, multikulturním světě.

Odstoupení papeže Benedikta a uvedení do úřadu Františka naznačují nejen novou situaci v církvi, ale především slibný kairos. Pokud papežská gesta se promítnou do dlouhodobé strategie a transformace, nelze v tomto okamžiku ještě říci, ale dveře jsou otevřené. Je zřejmé, že Bergoglio pracuje s gesty a v řeči používá krátký a poutavý žurnalistický styl. Je viditelně v pohodě a působí uvolněně, s veřejností jedná bezprostředně a vzájemná sympatie byla okamžitá. Není to náhodou, jezuité umí žít, znají média a ví, jak to ve světě chodí. Je to paradox, že současnou církev Bůh svěřil do rukou jednoho z nich? Ve skutečnosti žádná ze tří objednávek (archetypů): benediktini, františkáni a jezuité, se netěší „skvělé kondici“ a přesto v okamžiku jejich zapadající hvězdy je možné vymáčknout z nich chutnou šťávu. Co se týče Františka, jeho styl bude podroben zkoušce času. Nesmíme zapomenout ani na past rituálu, když stále říkáte „dobrý večer“, tak se pozdrav mění v nic neznamenající frázi. Ratzinger upadl do podobného rizika, kterým byla umělá a přestylizovaná gesta. Podobně i papež Wojtyla vsadil všechno na charisma herce.

Dalším tématem současného papežem je "péče o stvoření", které se stalo tématem celocírkevním a Magisteriálním. Je to téma františkánské: celý svět mluví o Bohu, zvířátkách a rostlinkách, kde vše je součástí božího zahrady, ve které je radost se narodil a žít. Tuto františkánskou ikonu doplňuje "Lady Chudoba", která není jen konkrétním tématem teologie či spirituality, ale skutečný locus theologicus: způsob myšlení vycházející z eklesiality a nazírající křesťanské tajemství v jeho přítomnosti ve světě. Benediktínská klášterní teologie a moudrost je spojena s klášterní životní formou, ale v dějinnosti církev se objevují další konkrétní formy: vedle Benedikta, Bernarda a Hildegardy máme františkány i jezuity nejen s jejich emblematickými a charismatickými postavami, ale univerzální teologií a spirituální zkušeností.

Domnívám se, že stejným procesem prochází i církev, kdy jsme svědky přechodu papežství z převážně právní formy do charismatické, což má své důsledky, které nemusí být vždy a pro všechny příjemné. Důraz na různé osobnosti začíná příliš ovlivňovat mínění o církvi a je výchozím bodem jejího hodnocení, proto se množí biografie, rozhovory a zprávy jednotlivých papežů nebo biskupů. Je to proces vedoucí ke kultu osobnosti, či akcent na osobnost v čase, kdy osobnosti chybí? Je to správný recept v aktuálním stavu církve, kdy papežové, podléhající mediální masáži, mají potřebu téměř ke všemu se vyjadřovat, psát různé texty a vydávat prohlášení, které člověk nestačí ani sledovat, natož je číst? To vše ukáže čas! Přesto i v tomto hodnocení je třeba nechat se vést skromností a velkorysostí, aby byl vynesen spravedlivý verdikt o veřejné osobě.

Když po zvolení Bergoglia papeže novináři zahájili horečné přehrabování v jeho minulosti, aby nejen znali životopis nového papeže, ale i predikovali jeho pontifikát. Výsledkem je, pokud se tomu dá takto říci, nalezení „stavu milosti a milosrdenství“. Dříve se z tohoto pohledu mluvilo o milosrdném panovníkovi, aby se položil důraz na úřad a charisma. Františkův akcent na milosrdenství odráží a spojuje jeho charisma a životopisná data, což je pro jakéhokoli veřejného činitele nejen důležité, ale i riskantní. Veřejná postava je vystavena dezinterpretací vlastních životních dat i charismat, šťáráním se v jeho minulosti a internetové štvanici, kdy se hledá něco? Člověk ztratí svou imunitu a již není imunní. Ve skutečnosti munus je jádrem jakékoli instituce a současně i jejím problémem. Mezi imunitou veřejných zástupců, v církvi kněží, která je důležitá pro jejich práci a bezpečnost, a transparentností je šedá zóna, která může vést k zneužívání imunity. Obecná kredibilita v systém, instituci či církev byla narušena a naše úsudky se formují skrze konkrétní zkušenosti. Polarita mezi charismatem a munus je rozhodující i pro papežskou instituci. Bergoglio je charismatickou osobností, ale jeho gesta se musí se stát habitus a jednání strategií. Zatím, jeho taktika je v citlivosti vůči situaci, ale měla by ji charakterizovat i předvídavost a prorocký pohled. Ve skutečnosti jeho kroky jsou stejně fascinující jako riskantní: papeže jménem František - františkáni, vždyť již toto jméno je „institucí“, jež má své charisma. Jedná se o záměr nebo zkrat? Tento muž vzatý "téměř z konce světa", abych použil jeho slov, je zvláštní hybrid, který ztělesňuje proměnu, kterou křesťanství zažívá. Dá se to označit za zkušenost ambivalence, kterou zažil v době diktatury v Argentině. Mám dojem, že jeho františkánství a jeho jednoduchý přístup prosťáčka z Assisi, jsou důležité, aby doplnily jeho bytí jezuitou v historickém poslání Ignácových žáků.

Známá fotografie Bergoglia cestujícího metrem naznačuje mnohé: ukazuje s františkánskou jednoduchostí, že jezuita svým vzezřením přináší benedictio dnešnímu světu. Bergoglio se dívá do čočky fotoaparátu s nádechem nedefinovatelného. Ale možná je to jeho záměr, mít výraz vyjadřující očekávání: co ho čeká a co je před ním? Co čeká církev a co je před námi?

Autor: Pavel Kopeček

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 1342357389 / 0800

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 537 021 342
  • Poštovní adresa: Smetanova 14, 602 00 Brno
  • Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kopeček, Th.D.

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo