Proměna neproměnitelného

Ilustrace
Téma: Teologie, Společnost, Spiritualita
Vydáno: 30.5.2017
Autor:
Zpět

Zamyšlení nad pontifikátem papeže Bergoglia

V sobotu 5. 3. 2017 na závěr mezinárodní konference v Římě „Musica e Chiesa – Culto e cultura a 50 anni dala Musicam Sacram“ jsem se při setkání s papežem Františkem ve Vatikánu díval do očí muže unaveného, ale odhodlaného a dívajícího se za horizont církve. Vyvstala mi na mysli otázka, kterou jsem si kladl při jeho zvolení a odpověď je v podstatě nezměněna: Co můžeme čekat od tohoto argentinského papeže? Nic mimořádného a převratného! Z historického pohledu je třeba uzavřít určitou fázi života církve, která se formovala v post-napoleonském období 19. století. Po feudálním traumatu osmnáctého století, je v devatenáctém století snaha katolicismus prezentovat jako moderní organizaci, jež je stále zakotvena v anti-moderní ideologii. Vzniká centralizovaná církev, ve které vznikají nové farnosti, řehole i laické sdružení, reorganizují se diecéze a semináře; a kde především papežství hraje ústřední roli, podpořeno dogmatem o neomylnosti. To vše se děje v kontrastu s rozvojem moderní společnosti a s nacionalismem doby. Ale již v této fázi je církev v napětí mezi svým evropským ústředním a multiplicitou kultur, do níž se evangelium inkarnovalo. V tom všem je zřejmá dichotomie mezi Římskou kurií, držící se svého centralismu, a životem církve v nových globálních rozměrech. Od poloviny 20. století jsme svědky transformace papežství: Jan XXIII je symbolickou postavou změny pojetí „sloužící církve“ ve světě, papež Benedikt je schopen odejít do ústraní a František se svým „novým stylem“ je nejvíce viditelným znamením této proměny.

Dalším a více duchovní prvek tohoto přechodu – proměny můžeme vidět na spiritualitě tří řeholních řádů, které jsou vyzdvihovány dvěma žijícími papeži: benediktini, františkáni a jezuité. Tyto spirituální akcenty říkají hodně o nepředvídatelnosti proměn, které probíhají v rovině lidské, duchovní a mystické - existují zde tři různé formy či archetypy života?

Za prvé – papež odchovaný platónskou filozofií si vyberte jméno Benedikt a jezuita si zvolil Františka, jedná se o vznik nové konstelace významu nebo o kontaminaci náboženských ideálů? K jakým formám se vztahuje vychvalovaná františkánská chudoba? Je třeba i říci, že ani život benediktinů na svém začátku, se netěšil velké duchovní nádheře, byl to způsob alternativního života ve stavu nouze, kdy Římská říše byla v procesu rozpadu. Sv. Benedikt měl v úmyslu založit „školu“ pro začátečníky v duchovním životě, myslet na jednoduché řemeslné dílny a polní práce, chtěl dát naději i poukázat na smysluplnou činnost v době nejistoty a globální migrace. Současně i vnímal důležitost komunitního života - Coram Deo (před Bohem). Ve sv. Benediktu máme římský ideál implementovaný do monastického prostředí v okamžiku, kdy východní mnišství proniká na západ. S velkým uměním Benedikt přijímání různé spirituality a náboženské zvyky, které s pokorou kombinuje a vytváří ucelený monastický ideál. Benedikt neprezentuje jen ideál pravého mnicha, ale životní styl zakomponovaný do přirozeného prostředí a kultury své doby s velkou flexibilitou a vitalitou.

Druhým archetypem je František z Assisi, kdy „františkánská spiritualita je následování nahého Krista“ od postýlky zrození až po hrob. Zde je přítomno kvalifikační boží přizpůsobení se stavům přechodu, kdy celý život a veškerá příroda se jeví symboly tohoto přizpůsobení. František akcentuje přítomnost skromného a přizpůsobivého Boha, přičemž nelze vzpomenout na slavnou epizodu ztvárněnou freskami Giotta v horní bazilice Assisi. Papež Innocent má noční můru, ve kterém vidí zchátralý a rozpadající se kostel – církev a prorockou postavu, kdo tuto stavbu zachrání? Samozřejmě, že si nepředstavoval muže, žebráka, božího chudáčka z Assisi, ale byl to právě on! Proč tento nahý a slabý prorok, rekonstruuje zdánlivě silný kostel, který je ve vnitřní krizi?

A pak je tu třetí archetyp probíhající transformace, Ignác z Loyoly a jeho impozantní vynález - Tovaryšstvo Ježíšovo rodící se ve stejně obtížných změnách času mezi renesancí a reformací. Jezuité vznikají z intuice kulhavého rytíře v důchodu, který s několika společníky jde do Paříže studovat teologii. Ignácův experiment připomíná laboratoř na hledání Boží vůli, tím že sleduje pohyby v duši a srovnává je s různými stavy Ježíšova života, jak je zachycují novozákonní texty. Výsledkem je závazná objednávka ale bez krytí: žádné řeholní oblečení, žádná společná modlitba v chóru, individualismus těchto mužů je vede k tomu, že chtějí být poslání do míst, která by nikoho nenapadla. Vše mi připomíná osud jezuity Dona Rodrigue de Manacor z dramatu Paula Claudela „Le Soulier de satin“, který je na vraku lodi přivázaný ke stožáru a modlící se k Bohu. Dnes dalšího jezuitu z Latinské Ameriky „mořský vítr“ přivál k břehům staré Evropy, aby pokračoval v ideálu chudoby a byl bezmocný v ještě mocné církvi, která ale ztratila svou dřívější nádheru. Jako by, v důsledku Františka a Ignáce, jsme se vrátili do Jeruzaléma a klepeme na dveře večeřadla, abychom poznali míru hladovění a naděje. Jsme pozváni žít příběh, kde chudoba není jen duchovní ideální, ale konkrétní výchozí bod a životní realita. "Ach, jak bych chtěl chudou církev pro chudé!" vykřikl František před novináři z celého světa, tři dny po své volbě. A následně se objevuje na "periferii" a mezi potřebnými, na Zelený čtvrtek umyl nohy mladistvým v římském vězení. Papežova slova o milosti, lásce a odpuštění jsou odpovědí na církev, která se stala bezmocná, zranitelná, vyvrácena a hledá nový styl pro zvěstování Krista v postmoderní společnosti a globálním, multikulturním světě.

Odstoupení papeže Benedikta a uvedení do úřadu Františka naznačují nejen novou situaci v církvi, ale především slibný kairos. Pokud papežská gesta se promítnou do dlouhodobé strategie a transformace, nelze v tomto okamžiku ještě říci, ale dveře jsou otevřené. Je zřejmé, že Bergoglio pracuje s gesty a v řeči používá krátký a poutavý žurnalistický styl. Je viditelně v pohodě a působí uvolněně, s veřejností jedná bezprostředně a vzájemná sympatie byla okamžitá. Není to náhodou, jezuité umí žít, znají média a ví, jak to ve světě chodí. Je to paradox, že současnou církev Bůh svěřil do rukou jednoho z nich? Ve skutečnosti žádná ze tří objednávek (archetypů): benediktini, františkáni a jezuité, se netěší „skvělé kondici“ a přesto v okamžiku jejich zapadající hvězdy je možné vymáčknout z nich chutnou šťávu. Co se týče Františka, jeho styl bude podroben zkoušce času. Nesmíme zapomenout ani na past rituálu, když stále říkáte „dobrý večer“, tak se pozdrav mění v nic neznamenající frázi. Ratzinger upadl do podobného rizika, kterým byla umělá a přestylizovaná gesta. Podobně i papež Wojtyla vsadil všechno na charisma herce.

Dalším tématem současného papežem je "péče o stvoření", které se stalo tématem celocírkevním a Magisteriálním. Je to téma františkánské: celý svět mluví o Bohu, zvířátkách a rostlinkách, kde vše je součástí božího zahrady, ve které je radost se narodil a žít. Tuto františkánskou ikonu doplňuje "Lady Chudoba", která není jen konkrétním tématem teologie či spirituality, ale skutečný locus theologicus: způsob myšlení vycházející z eklesiality a nazírající křesťanské tajemství v jeho přítomnosti ve světě. Benediktínská klášterní teologie a moudrost je spojena s klášterní životní formou, ale v dějinnosti církev se objevují další konkrétní formy: vedle Benedikta, Bernarda a Hildegardy máme františkány i jezuity nejen s jejich emblematickými a charismatickými postavami, ale univerzální teologií a spirituální zkušeností.

Domnívám se, že stejným procesem prochází i církev, kdy jsme svědky přechodu papežství z převážně právní formy do charismatické, což má své důsledky, které nemusí být vždy a pro všechny příjemné. Důraz na různé osobnosti začíná příliš ovlivňovat mínění o církvi a je výchozím bodem jejího hodnocení, proto se množí biografie, rozhovory a zprávy jednotlivých papežů nebo biskupů. Je to proces vedoucí ke kultu osobnosti, či akcent na osobnost v čase, kdy osobnosti chybí? Je to správný recept v aktuálním stavu církve, kdy papežové, podléhající mediální masáži, mají potřebu téměř ke všemu se vyjadřovat, psát různé texty a vydávat prohlášení, které člověk nestačí ani sledovat, natož je číst? To vše ukáže čas! Přesto i v tomto hodnocení je třeba nechat se vést skromností a velkorysostí, aby byl vynesen spravedlivý verdikt o veřejné osobě.

Když po zvolení Bergoglia papeže novináři zahájili horečné přehrabování v jeho minulosti, aby nejen znali životopis nového papeže, ale i predikovali jeho pontifikát. Výsledkem je, pokud se tomu dá takto říci, nalezení „stavu milosti a milosrdenství“. Dříve se z tohoto pohledu mluvilo o milosrdném panovníkovi, aby se položil důraz na úřad a charisma. Františkův akcent na milosrdenství odráží a spojuje jeho charisma a životopisná data, což je pro jakéhokoli veřejného činitele nejen důležité, ale i riskantní. Veřejná postava je vystavena dezinterpretací vlastních životních dat i charismat, šťáráním se v jeho minulosti a internetové štvanici, kdy se hledá něco? Člověk ztratí svou imunitu a již není imunní. Ve skutečnosti munus je jádrem jakékoli instituce a současně i jejím problémem. Mezi imunitou veřejných zástupců, v církvi kněží, která je důležitá pro jejich práci a bezpečnost, a transparentností je šedá zóna, která může vést k zneužívání imunity. Obecná kredibilita v systém, instituci či církev byla narušena a naše úsudky se formují skrze konkrétní zkušenosti. Polarita mezi charismatem a munus je rozhodující i pro papežskou instituci. Bergoglio je charismatickou osobností, ale jeho gesta se musí se stát habitus a jednání strategií. Zatím, jeho taktika je v citlivosti vůči situaci, ale měla by ji charakterizovat i předvídavost a prorocký pohled. Ve skutečnosti jeho kroky jsou stejně fascinující jako riskantní: papeže jménem František - františkáni, vždyť již toto jméno je „institucí“, jež má své charisma. Jedná se o záměr nebo zkrat? Tento muž vzatý "téměř z konce světa", abych použil jeho slov, je zvláštní hybrid, který ztělesňuje proměnu, kterou křesťanství zažívá. Dá se to označit za zkušenost ambivalence, kterou zažil v době diktatury v Argentině. Mám dojem, že jeho františkánství a jeho jednoduchý přístup prosťáčka z Assisi, jsou důležité, aby doplnily jeho bytí jezuitou v historickém poslání Ignácových žáků.

Známá fotografie Bergoglia cestujícího metrem naznačuje mnohé: ukazuje s františkánskou jednoduchostí, že jezuita svým vzezřením přináší benedictio dnešnímu světu. Bergoglio se dívá do čočky fotoaparátu s nádechem nedefinovatelného. Ale možná je to jeho záměr, mít výraz vyjadřující očekávání: co ho čeká a co je před ním? Co čeká církev a co je před námi?

Autor: Pavel Kopeček

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI. 1-4/2018 vychází jak v elektronické podobě na webu mska-akademie.cz,tak i v tištěné formě. Nové číslo našeho časopisu, které dostáváte do rukou, prezentuje výběr nejdůležitějších akcí naší akademie za rok 2018. Úvodním příspěvkem tohoto čísla je rozhovors ostravsko-opavským pomocným biskupem Mons. Martinem Davidem, ve kterém hovoří o povolání k této službě a jejím naplňování. Hlavní témata představují čtyři významné akce MSKA pořádané v roce 2018, které jsme zorganizovali či se na nich podíleli. Byly zaměřeny jak na významná historická výročí, tak ina aktuální témata.
Více se dočtete zde.

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo