Omezení hybnosti jako ztráta z pohledu psychologie

Ilustrace
Téma: Vzdělání, Společnost, Etika
Vydáno: 29.4.2017
Autor: Administrátor
Zpět

Omezení hybnosti jako ztráta z pohledu psychologie

Naděžda Špatenková

Omezení hybnosti s sebou přináší zhoršení kvality života, která je velmi často spjata se ztrátou soběstačnosti, nezřídka zvyšuje závislost na jiných lidech a mění očekávání směrem k budoucnosti. V případě nemoci či postižení dochází k celé řadě změn, resp. ztrát, s nimiž se musí jedinec vypořádat:

  • Změna osobní identity;
  • Změna prostoru, v němž se pohybuje;
  • Změna sociálních rolí, které zaujímá;
  • Změna v souboru osob, které mohou poskytovat sociální oporu;
  • Změna perspektivy – co může jedinec a jeho rodina od budoucnosti očekávat.

Vyrovnávání se se ztrátou komplikuje především:

  • Nepředvídatelnost změny zdravotní situace;
  • Nejasnost v diagnóze;
  • Postoje lékaře;
  • Nejasnost v pohledu na příčiny vzniku nemoci, na její průběh a další následky;
  • Požadavek rychlého rozhodování v závažných věcech (např. podstoupit nebo nepodstoupit operaci?).

Nemoc či úraz představují obvykle hrozbu, omezení (ne-moc, nemožnost), náročnou životní situaci, krizi, havárii na životní dráze, neplánovaný zásah do životních plánů, nutí k nějaké změně, většinou směrem k nepředpokládané, nouzové variantě se zhoršenými a omezenými podmínkami. Každá z těchto změn a ztrát vyvolává příslušnou reakci – smutek. Smutek ale není jediná emoce, kterou postižení v souvislosti s vážnou nemocí nebo úrazem prožívají. Bezprostředně po nehodě nebo život ohrožující nemoci se obvykle objevují pocity vděčnosti, že je člověk naživu. Postupně, jak vychází najevo, že „život už nikdy nebude stejný jako dřív“, se jak u postiženého, tak i u jeho nejbližších tento pocit vděku mění na hněv, vztek nebo zoufalství. Kromě vzteku a smutku je to také nejistota, ztráta očekávání a ztráta naděje – u postižených, i u jejich blízkých. Víra v zázračné uzdravení a návrat k „normálnímu fungování“ se pomalu, ale jistě vytrácí s tím, jak klienti vyhledávají různé formy pomoci, jak chodí z místa na místo, od jednoho k druhému a hledají pomoc. Postupně přichází rozčarování, únava, vyčerpání a ztráta naděje. Ztráta naděje je vystřídána zklamáním a smutkem…

Ztráty hybnosti mají dopad ve všech oblastech společenského života jedince - v profesní činnosti, v rodinném životě i v oblasti sociálních kontaktů. V každé této oblasti pak můžeme rozlišovat důsledky: na materiální stránku života, na společenské vztahy a na vědomí pacienta. Rozsah důsledků se liší nejen v souvislosti s druhem a rozsahem postižení, ale také v souvislosti se sociálními rolemi, které nemocný vykonává (resp. vykonával).

Příklad:

Nepatrné zhoršení pohyblivosti jediného prstu nemusí pro většinu lidí znamenat výrazné omezení jejich způsobu života, pro hudebníka to může být konec profesní kariéry, protože již nemusí být schopen vykonávat své povolání.

Větší a horší důsledky pro výkon sociálních rolí postiženého plynou z deficitů, které jsou sice vážné (např. organický psychosyndrom), ale nejsou zjevné. Postižený může vypadat „docela normálně“, může chodit a mluvit, ale není schopný normálního rodinného nebo profesního života. Takový jedinec může trpět těžkými poruchami koncentrace, poruchami paměti, ztrátou zábran, takže např. mluví ustavičně a hlasitě, masturbuje bez jakéhokoli smyslu pro takt na veřejnosti, utrácí všechny peníze, které má k dispozici, bez přemýšlení o budoucnosti apod. Pacient po těžkém úrazu mozku může očekávat, že se vrátí v plném rozsahu k výkonu svých sociálních rolí, protože si neuvědomuje rozsah svého poškození. Ale jeho sociální okolí (především členové rodiny) vidí, že toho není schopen a objevují se konflikty pramenící z rozdílné percepce reality postiženým a ostatními. Ovšem viditelné postižení (např. paraplegie), bez poškození mozku, dokáže sociální okolí a rodina s odstupem času akceptovat, nejspíš proto, že postižený je schopen ovládat všechny své kritické i jiné schopnosti. V obou případech však dochází ke ztrátě očekávaní, ke změně nebo ztrátě sociálních rolí ve veřejné i privátní sféře.

Postižení lidé se musejí smířit s tím, že již nikdy nebudou úplně zdrávi a budou žít s ireparabilním (nenapravitelným, trvale nenahraditelnýmměn a ) defektem. Nezbytnou podmínkou adaptace je ovšem akceptace ztráty. Postižený a jeho sociální okolí musí uznat realitu, skutečnost ztráty. Jedině poté může být zahájen proces smutku a vyrovnávání se se ztrátou. Bezprostředně po nemoci nebo úraze se obvykle aktivují u postižného i u jeho blízkých obranné mechanismy popírání. Dlouhodobá léčba a rehabilitace odsunují akceptaci ztráty a posilují (někdy i falešné) naděje na plné uzdravení. Stav po závažných onemocněních nebo úrazech se může zlepšovat jen velmi pomalu a konečný rozsah postižení je značně nejasný a nejistý, někdy je obtížné odhadnout, zda se pacient vůbec někdy vrátí domů, zda se bude schopen postarat o své děti nebo se znovu vrátí do zaměstnání. To vyvolává značný stres nejen u nemocného, ale i u jeho nejbližších a v důsledku této nejistoty je proces přijetí ztráty a prožití truchlení stále odkládán. U některých příbuzných se postupně začíná projevovat zlost a frustrace z nedostatku jistoty směrem k budoucnosti, ze ztráty očekávání, která vkládali do léčby a rehabilitace. Protože ale nechtějí nemocného zbytečně znepokojovat, chtějí mu být oporou, často své negativní emoce potlačují, což má za následek, že se mohou projevithou í ztráty a prožití v jiné formě – např. jako larvované reakce, psychosomatické problémy apod.

Příklad:

Na klinice jisté nemocnice byl realizován výzkum, který měl mimo jiné zmapovat potřebu psychologické péče pro nemocné a opakovaně hospitalizované pacienty. Výsledky byly překvapující. Zatímco pacienti téměř shodně udávali, že jim perfektní sociální i psychologickou podporu poskytuje rodina, rodinní příslušníci by naopak psychologickou pomoc uvítali (pro sebe) mnohem častěji. Často se cítili bezmocní, vyčerpaní, deprimovaní žalem z brzké ztráty nemocného, bez síly dávat tolik opory, kolik bylo potřeba.

Zásadní význam v procesu vyrovnávání se se ztrátou má postoj jedince k postižení a to, jestli se lidé za postižené považují. Velký význam mají také postoje rodiny a společnosti. Někteří postižení se snaží svůj handicap překonat a vést pokud možno běžný život. Jiní považují svůj handicap za důvod pro odchod ze života, jiní se snaží o nedosažitelné, snaží se sobě i druhým dokázat, že žádný handicap nemají. Různí lidé prožívají handicap (znevýhodnění v životě) různým způsobem. Závisí to na mnoha faktorech, např. rozsahu důsledků handicapu na fyzické i psychické rovině a na úrovni sociálního fungování, dále pak na osobnosti daného jedince – jeho náhledu na život, sebevědomí, genetickém potenciálu, prostředí a okolnostech, ve kterých člověk žije, na sociální – především emocionální a praktické podpoře, které se mu dostává, atd. Všeobecně se míní, že na vrozený handicap se jedinec adaptuje mnohem lépe, než na handicap získaný. (Ale má snad jinou možnost? Jedinec, který se narodí jako postižený jinou, „normální“ realitu nikdy nezažil.)

Pomoc postiženým a jejich rodinám by se proto měla zaměřit na:

  • Ověření a uznání skutečnosti ztráty.
      • Někteří rodinní příslušníci postiženého nedokáží přijmout, ať už z jakéhokoli důvodu, že poškození je trvalé, a mohou ustrnout v přechodném stadiu zármutku a vzteku nadlouho, na roky nebo i natrvalo. Stále doufají v plné uzdravení, i když to je v souvislosti s rozsahem handicapu (např. poškození mozku) nemožné.
  • Ventilaci emocí i při zvládání latentních afektů.
      • Protože je uvědomování ztráty a vyrovnávání se s ní spjato s řadou negativních emocí, měl by být krizový intervent na to připraven. Je nezbytné poskytnout postiženým (ať už je jím kdokoliv – postižený nebo jeho blízcí) prostor a čas proto, aby mohli bezpečně ventilovat své negativní emoce.
  • Pomoc při překonávání různých překážek v procesu adaptace na nový způsob života.
  • Identifikaci falešných adaptačních mechanismů a podpora efektivnějších adaptačních reakcí.

 

Kromě smutku nad ztrátou hybnosti se pak připojují symbolické ztráty a důsledky zhoršení nebo ztracení funkce pro sociální komunikaci.

Ztráta hybnosti v důsledku nemoci nebo úrazu vede nejen u postiženého, ale i u jeho blízkých, rodinných příslušníků nebo jiných pečovatelů k pocitům bezmocnosti a zoufalství. V takové obtížné situaci některé vztahy obstojí a přežijí, jiné nikoliv. Svoji úlohu v tom hrají také faktory vztahu – jeho charakteristika, intenzita, jistota apod. Vztah rodič-dítě pravděpodobně přežije i těžké a rozsáhlé ztráty hybnosti (např. v souvislosti s vážným poškozením mozku), na rozdíl od vztahu manželského, partnerského. Rodiče jsou ochotnější akceptovat i změny osobnosti svého dítěte („Je to přece naše dítě!“), dokáží obnovit rodičovskou opatrovnickou roli. Manželství je ovšem postaveno na jiných charakteristikách - na partnerském, rovnocenném vztahu. Vztahy, zvláště pak manželské vztahy se v takové situaci dostávají pod velký tlak a mohou se rozpadnout. Ztráta hybnosti tak může ve svém důsledku znamenat i jiné, související životní ztráty.

Literatura:

Špatenková, N. a kol. Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada Publishing, 2011.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PhDr. Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D. je odbornou asistentkou na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofické fakulty UP v Olomouci.

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 1342357389 / 0800

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 537 021 342
  • Poštovní adresa: Smetanova 14, 602 00 Brno
  • Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kopeček, Th.D.

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo