Milosrdenství – téma pro XXI. století (rozhovor s Jiřím Hanušem)

Ilustrace
Vydáno: 21.2.2017
Autor: Administrátor
Zpět

Papež vyhlásí koncem roku 2015 jubilejní rok milosrdenství. Je pastorační, spirituální a společenskou výzvou i příslibem. Má slovo milosrdenství i nějaké kontexty historické?

Je tu zajisté starozákonní tradice, milostivé léto Hospodinovo, pravidelně vyhlašované, i když kdovíjak dodržované, a chápání milosrdné služby v náboženských tradicích, například v islámu. Křesťanskou verzí je „institucionální“ proklamace milosrdenství, například milostivé léto z roku 1300, vyhlášené papežem Bonifácem VIII. Tato událost byla symbolem křesťanského milosrdenství, ale současně také oslavou politického a kulturního vítězství papežství a středověké církve.

Takových konkrétních příkladů se dá najít v minulosti celá řada. Je zde zejména tradice charitativní, přítomná v celých dějinách křesťanstva od jeho počátků. Mámeli zůstat ve středověku, proč nepřipomenout hospice, které jsou svázány s templáři, johanity a dalšími řády. Dnes tolik kritizované křížové výpravy mají také svou světlou, pozitivní tvář, která se projevuje péčí o chudé a nemocné. I to jsou historické kořeny dnešních služeb, díky historickému vývoji spjatými více se státem.

Ale aby to nevypadalo tak, že zde byla pouze středověká církev. Kolik vzniklo i v nové době, například v 19. století, misijních a charitativních křesťanských řádů, spolků a institucí, a to napříč různými konfesemi a po celém světě! Církve patří dodnes k institucím s největší charitativní sítí na světě. To je realita, nikoli propaganda.

Téma milosrdenství je určitě jedním z akcentů současného papeže Františka. Čte svět skrze Ježíšovo evangelium i skrze znamení doby. „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí dnešní doby...” (GS1), to byla jedna z nejpřesvědčivějších i nejnadějnějších sebepojetí církve v době II. vatikánského koncilu. Jaké může historik vnímat kontinuum mezi II. vatikánem a současnými akcenty papeže Františka?

Mám za to, že všichni pokoncilní papežové vyhlašují explicitně kontinuitu s druhým vatikánským sněmem. To snad ani jinak být nemůže. Všichni pokoncilní papežové by se přihlásili k heslu o „radosti a naději…“ Pak má ale každý pontifikát jiné zabarvení a jiné důrazy. Myslím ale, že Pavel VI, Jan Pavel II. a Benedikt XVI. se spíše snažili zklidňovat „rozbouřené vody“, které způsobil koncil a neklidná šedesátá léta. Mimochodem, například u předchozího papeže bylo důležité, že prožil na vlastní kůži studentské bouře v roce 1968 – to ho nemohlo neovlivnit. Jak se ale zdá, u papeže Františka došlo k tomu, že se znovu rozhodl k určitým reformním krokům à la progresivní část koncilu. Uvidíme, k čemu všemu se dostane. Bylo by ale naivní se domnívat, že jen dá za pravdu některým reformním návrhům starým padesát let. To by vlastně nebyla ani kontinuita, ale jakási zastaralost. Františkova kreativita ale jde poněkud jiným směrem než u rovněž tvořivého Jana Pavla. Zřejmě půjde více o styl vykonávání úřadu a o zdůraznění sociálních aspektů církve, o podněty jak pro sociální nauku, tak pro sociální praxi.

Milosrdenství bylo vždy riskantním postojem. Jak se mu dařilo v dějinách? Kdy nebo od koho bylo ctěno nebo nectěno?

Nevím, zda je to výhradně otázka riskování. V evangeliu je jeden moc pěkný příběh o milosrdenství otce, který má dva syny. Jeden se zatoulá ve světě a Otec na něho pořád čeká. Vyhlíží ho, je stále připraven tohoto tuláka přijmout zpátky, vrátit mu jeho důstojnost i čest. Riskuje něco? Má konečně i toho druhého syna, který je spořádaný a poctivý. Je to spíše o tom, že nad tím nezdárným synem nezlomí hůl, dá mu šanci a dokonce ho nakonec zahrne dary namísto výčitek. Křesťanské chápání milosrdenství je obsaženo v tomto příběhu. Je o trpělivosti, připravenosti, očekávání možné změny, naději – a pak až takřka plýtvavé radosti.

Jak se takovému chápání a postojům z něho vyplývajících dařilo v dějinách? To je složitá otázka. Dějiny nejsou ideálním uskutečněním nějakých předem daných forem. Spíše jakýmsi konkrétním hledáním cest, kterými je možné se dát, cest, na kterých jsou ukazatele a symbolické nápovědy. I ten příběh z evangelia je spíše podnětem k přemýšlení, podnětem k aplikaci ve vlastním životním příběhu. V křesťanství to asi nefunguje tak jednoduše, že by se řeklo, že to či ono je skutek milosrdenství, a dost. Jistě, v katechismu něco takového najdete, ale tím se křesťanství nevyčerpává.

Na druhé straně možná takové připomenutí nějakého „milosrdného skutku“ podle katechismu není špatné. Napadá mne, že nyní v rámci západní, křesťanské kultury existuje velký problém s pohřby a se vztahem k umírání a smrti. Tradičně bylo „skutkem milosrdenství“ i vypravení poslední cesty nebožtíkovi a důstojný pohřeb. Riskuje někdo něco, když prokáže takovýto skutek svému příbuznému či bližnímu?

V každém případě ale platí, že jsme pouze lidé hledající správné formy milosrdenství, hledající a třeba i ztrácející. S oblibou říkám, že křesťanství je náboženství „dlouhodobé výchovy“, je to běh na dlouhou trať.

V letošním roce vydalo CDK pozoruhodnou knihu teologa, kardinála Waltera Kaspera s názvem Milosrdenství. Co vás na ní zaujalo?
Proběhlo mnoho různých článků i pamfletů v souvislosti s loňskou i letošní synodou o rodině ve smyslu „o co tomu Kasperovi vlastně jde”. Jak na toto bouření odpovídá právě vydaná kniha?

Walter Kasper patří nepochybně k předním evropským a dnes už světovým teologům, byl uznávaným profesorem systematické teologie, poté i aktivním kuriálním hodnostářem. Jeho zásluhy v oblasti ekumenických vztahů a mezináboženského dialogu
jsou nepopiratelné. Nikdy přitom nepatřil k nějakým radikálům, jeho postoje byly i jsou konzistentní a velmi zodpovědné. Mimochodem, jeho knížku Dogma pod Božím slovem měli čeští čtenáři v překladu již v roce 1971.

Co se týče jeho publikace s názvem Milosrdenství, ta má docela výstižný podtitul „základní pojem evangelia“. Pro autora je milosrdenství základním tématem 21. století, přičemž podle něj toto téma již celocírkevně otevřel Jan XXIII. a po něm Jan Pavel II. Kasper je ovšem především teolog, jde mu proto o jakési systematické úvahy o milosrdenství, této základní Boží vlastnosti. V poslední kapitole je ale i aktuální: hovoří o kultuře milosrdenství, tolik potřebné v dnešním světě. A to je myslím pozitivní, když se podíváte, kolik je stále ve světě utrpení, bolesti, problémů.

Mně osobně se líbí pasáže, které zkoumají vztah mezi spravedlností a milosrdenstvím. To je stálá a náročná intelektuální výzva, která má praktické důsledky.

Pokud bych měl odpovědět jednou větou na otázku, „o co tomu Kasperovi vlastně jde“, tak bych řekl, že ve zmíněné knize o jistý teologický a pastýřský odkaz, kterým cílí k jádru evangelia. Je to snad málo?

 


Jiří Hanuš, profesor obecných dějin v Historickém ústavu Filozofi cké fakulty MU a editor historické literatury v brněnském Centru pro studium demokracie a kultury (CDK). Věnuje se církevním a kulturním dějinám 19. a 20. století. Je šéfredaktorem časopisu Církevní dějiny, pravidelně přispívá do konzervativního časopisu Kontexty.

Jiřího Hanuše se ptal Petr Nešpor, redaktor časopisu Dialog Evropa XXI.

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 1342357389 / 0800

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 537 021 342
  • Poštovní adresa: Smetanova 14, 602 00 Brno
  • Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kopeček, Th.D.

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo