Milosrdenství – slabost nebo vnitřní síla?

Ilustrace
Téma: Společnost, Spiritualita
Vydáno: 21.2.2017
Autor: Pavel Kopeček
Zpět

Kdo je Bůh?

Chceme-li hovořit o milosrdenství, musíme hovořit nejprve a především o tom, kdo je Bůh, jaký jsme si o něm učinili obraz, neboť milosrdenství je pak jen jeho důsledkem.

Jako malé děti jsme se pravděpodobně naučili, že Bůh je všemohoucí a vševědoucí. Tato defi nice se stala terčem různých posměšků na adresu křesťanů: „Je-li Bůh všemohoucí, může stvořit kámen, který sám neuzvedne? A je-li vševědoucí, proč volá na Adama ,Kde jsi?‘ (Gn 3,9)?“ Jistě, posměšky jsou to nesmyslné, ale hlavně, tato definice není definicí biblickou. Jejím autorem by mohl být Aristoteles: „Je-li Bůh, pak musí být jen jeden, a musí být všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný.“ S Aristotelem můžeme souhlasit, ale co o Bohu říká Bible? Je Bůh mužem, ba fousatým dědečkem, jak ho známe z kostelních obrazů? A je Bůh bytost, tedy někdo, nebo jen něco? A je muž nebo žena nebo něco mezi tím?

Je-li Bůh, a je-li Bohem, pak je nám, na smyslové vnímání omezeným lidem z masa a kostí, nepoznatelným, neuchopitelným, nedosažitelným, je prostě Jiným, a vlastně sami od sebe o něm nemůžeme říci nic kromě toho, co o něm řekl Aristoteles. Vždyť i my, když myslíme na někoho, koho máme rádi, si jej musíme tělesně vybavit alespoň v myšlence, nedokážeme na někoho myslet „abstraktně“. A tak Bůh je pro nás velkým Tajemstvím, tedy tím, kdo nás absolutně přesahuje, jako bychom byli utopeni v moři.
Jedinou šancí, jak Boha poznat, je to, že on sám do našeho smyslového světa vstoupí, že se nám „zjeví“. Svědectvím o tomto zjevení se Boha lidem je Bible. Co tedy říká o Bohu Bible? A proč je důležité se toho držet?

V Ex 20 Bůh, jemuž říkáme Hospodin, dává skrze Mojžíše lidem Desatero. My křesťané jsme je dost primitivně omezili na deset krátkých přikázání, jakýchsi rozkazů, kterým už sami pořádně nerozumíme, a navíc, zcela jsme pominuli kontext, ve kterém
je Mojžíš přijal. „Bůh vyhlásil všechna tato slova: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,1-2), říká se nejprve doslova v hebrejském textu, a poté Bůh pokračuje: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne…“ (20,3). Ona Hospodinova slova na Sinaji jsou tedy cestou ke svobodě, způsobem života svobodného člověka. Porušení hned prvních tří „přikázání“ člověk okamžitě zaplatí otroctvím, a ani si to nemusí uvědomovat. Jediným „zdravým“ Bohem je Hospodin. Jakmile si člověk vytvoří jiného boha tím, že si Boha Hospodina zpodobní (2. přikázání), nebo že jeho jméno vysloví (3. přikázání), upadne znovu do otroctví mnohem horšího, než bylo to v Egyptě. My křesťané jsme ve svém Desateru 2. přikázání vypustili a 3. přikázání jsme nahradili slovy „nevezmeš jména Božího nadarmo“. Stačí tedy říct „ježíšmarjá“, a hned mám hřích. Ano, a právě o to zde vůbec nejde, a právě to je
například známkou toho, že jsem se znovu stal otrokem.

Oč tedy jde? Je-li Bůh nekonečně tajemný a nekonečně člověka přesahující, nikdy jej nebudu moci pojmout ani do nějakého obrazu, ani do nějakého pojmu či jména. Jak obraz, tak pojem či jméno budou vždy znovu jen mou představou, kterou budu považovat za Boha. Jenže takový bůh je bohem, vytvořeným lidskýma rukama nebo lidskou hlavou, a ve skutečnosti je modlou. A jak známo, modla, kterou si člověk vytvořil, jej pak chodí strašit. Jestliže si vytvořím představu, že „Bůh je spravedlivý Pán“, pak budu čekat, že se Bůh bude vždy chovat podle mé představy o spravedlnosti, a tuto představu budu nutit ostatním. A jak potom odpovím třeba na námitku „Kdyby Bůh byl, nedopustil by Osvětim?“ A jak se vyrovnám se svým strachem, že mne nakonec tento spravedlivý Pán potrestá? Co člověk, to jiná představa, to jiná modla. Jestliže si například Boha představujeme jako spravedlivého Pána, budeme před ním pravděpodobně žít celý život ve strachu a tento strach budeme předávat i svým dětem, a budeme vyrůstat jako nezdraví a pokřivení křesťané, protože před Bohem nikdo není spravedlivý. Budeme přísně soudit ty, kteří podle našich měřítek spravedliví nejsou. Budeme zatrpklými nikým nemilovanými křesťany.

Kdo je tedy Bůh podle Bible? „JSEM, KTERÝ JSEM,“ říká Bůh Mojžíšovi na otázku po svém jménu z hořícího keře (Ex 3,14). To se však příliš neliší od toho, co říká Aristoteles. Bůh ale pokračuje: „Jsem Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův, to je navěky mé jméno.“ Bůh není jen bytím pro sebe sama, ale podstatou Boží je bytí pro mne. „Jsem, který jsem pro tebe, jsem bytím pro tebe, mou podstatou je to, že jsem pro tebe.“ Jako bychom již předem byli v Božím bytí, ještě než jsme se individuálně zrodili. Je-li Bůh Bohem, jehož podstatou je „být pro“, nikoli jen „být“, pak je tím, který se stále dává, který je Zdrojem. Já si tedy představuji Boha (vida, další představa) jako Velkorysost, jako Dávání a Nečekání zpět. Synonymem velkorysosti, tedy dávání, které nechce nic vracet, je např. milosrdenství, odpuštění, nebo prostě milost. Bůh je toto vše, ale nikoli jako pojem, nýbrž jako bytost. Bible sama o Bohu říká, že „Bůh je láska“ (1J 4,8), i to je synonymem velkorysosti. Velkorysost dává život: jestliže se proti někomu proviním, a on mi řekne „vždyť se přece nic nestalo“, právě to mi dává život. Proto snad nejkrásnějším synonymem velkorysosti je Život. Život, který se nedává, zahnívá a zaniká. Bůh je Život, Život pro mne.

Hospodin totiž Mojžíšovi na Sinaji dále řekne o sobě toto: „Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Jsou to slova, která se ve Starém zákoně budou opakovat častokrát. I zde se jedná o různá synonyma velkorysosti (jedním
z nich je hebrejský výraz pro Boží slitovnou lásku „rachum“, jehož kořen RCHM je stejný jako kořen slova „rechem“, děloha), z nichž poslední dvě (chesed we emet, milosrdný a věrný) se pak v řeckém překladu (charis kai aletheia, milost a pravda) dostanou do Janova hymnu: „Skrze Ježíše se stala milost a pravda (tělem!)“ (srov. J 1,17).

My říkáme Bohu „Hospodin“, což je opisem hebrejského „Adonaj“ (náš Pán), které židé vždy vyslovují místo posvátného jména JHWH (Jahve). O kořen Božího jména se lingvisté přou, není zcela jasný, ale jistě má něco společného s kořenem HJH (být). „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živou duší“ (Gn 2,7). Každý člověk má v sobě Boží dech, dech toho, jehož podstatou je býti pro nás, a proto sv. Augustin napsal: „Stvořil jsi nás pro sebe, a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě.“ Srdce každého člověka touží po Bohu, a je tedy iluzorní rozdělovat lidi na věřící a nevěřící. Lidé „nevěřící“ jen odmítají představu, kterou si o Bohu (možná na základě představy lidí „věřících“) udělali. Lidé věřící, mohou mít problém s tím, zda Bůh je skutečně takový, jak v něj věří, a proto o víru znovu zápasí. Lidé nevěřící cítí, že „něco je“, ale raději o tom nepřemýšlejí, nebo naopak přemýšlejí hodně, ale nechávají si to pro sebe, protože o tom neumějí, nebo se stydí mluvit.

Čím jsme Bohu blíž, tím míň umíme říci, kdo je. Je-li nám však Bůh absolutně přijímající láskou (J 3,16-17), pak budeme zdravými milujícími křesťany, protože takový Bůh je Bohem Bible.

Co je milosrdenství?

Je-li Bůh takový, jak jsme si jej popsali, pak milosrdenství je principem, na kterém stojí celý Bohem stvořený vesmír, na kterém stojí i život zde na zemi, byť tomu celá skutečnost mnohdy odporuje. Je-li svět stvořen, pak je darem, stejně jako život na zemi je darem slunce. Svítí-li, žijeme, máme co jíst, je nám teplo, je světlo. Je-li Bůh, pak je jako slunce, které je jeho metaforou. Je-li, pak jeho podstata je milosrdenství.

Je-li pak člověk jeho obrazem, vzešlým z jeho ruky, pak je i člověk obrazem jeho milosrdenství. U2 v jedné ze svých písní, „Grace“, zpívají, že princip milosti je zcela něco jiného, než princip karmy. Je třeba tento princip překonat. Člověk je plně člověkem až tehdy, kdy je Božímu milosrdenství vystaven plně a může se tedy rozvíjet do své maximální míry. Takový člověk se rovněž stává milosrdným. Milosrdenství není slabost, nýbrž konstitutivní prvek lidského ducha. Ježíš je vtělením Milosrdenství, je Tím, který se dává do krajnosti, aniž by za to čekal něco zpět. Milosrdenství je však i něco praktického, nejedná se jen o nějaký cit. V podobenství o Milosrdném Samaritánovi (Lk 10) jde o to, co máme dělat, chceme-li získat věčný život. Ježíš nakonec zákoníkovi, který se jej na to ptá, řekne: „Buď každému člověku bližním, tedy jako Samaritán choď s otevřenýma očima, nechej se realitou viděného pohnout soucitem a konkrétně jednej!“ A to znamená prokazovat milosrdenství.

Převzato z Dialogu Evropa XXI 3-4/2015.


Dr. Ing. Ladislav Heryán, Th .D., SDB je římskokatolický kněz, salesián, biblista, nyní působící v Praze. Vystudoval stavební fakultu VUT v Brně. Od 17 let se účastnil tajného teologického studia, V srpnu roku 1987 emigroval do Říma s cílem dokončit studium teologie a vstoupit do misií v Africe. Po revoluci je však řádovými představenými požádán, aby se po dostudování postgraduálního studia na Papežském biblickém institutu (Biblicum) vrátil do vlasti. Přednášel studium Nového zákona a biblickou řečtinu na Teologické fakultě Jihočeské university. V září 2009 obhájil disertační práci a stal se doktorem teologie. Dnes přednáší na Vyšší odborné škole Jabok, Institutu ekumenických studií a Evangelické teologické fakultě UK. Bývá označován za pastora undergroundu, kázal při pohřbu Ivana Martina Jirouse v Kostelním Vydří 19. listopadu 2011, též vedl rozloučení s Filipem Topolem 26. 6. 2013.

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 1342357389 / 0800

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 537 021 342
  • Poštovní adresa: Smetanova 14, 602 00 Brno
  • Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kopeček, Th.D.

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo