Komunikace mezi lékařem a pacientem

Ilustrace
Téma: Etika, Vzdělání
Vydáno: 22.2.2017
Autor: Administrátor
Zpět

Způsob komunikace mezi nemocným a lékařem je podmíněn jejich vzájemným vztahem. Ten stojí na třech hlediscích. Je to hledisko terapeutické-léčebné, hledisko odpovědnosti za úroveň poskytované péče a třetím hlediskem je vlastní komunikace mezi nemocným a lékařem. V průběhu staletí se vztahy měnily a vyvíjely v závislosti na úrovních medicínského poznání, právního vědomí a logice etického rozhodování.

Ve starověku byla medicína spíše uměním než exaktní vědou a nehovořilo se o pravidlech, jak lékařské výkony provádět, nicméně vždy byly lékařům vštěpovány etické zásady, chránící nemocné před zneužitím tak důstojného a ve všech obdobích váženého povolání, jakým je lékařství. Doctorandi clarissimi skládali po úspěšném ukončení studia slib, jehož původní verse je přisuzována Hippokratovi (400-300 př. Kr.) a jeho žákům, ačkoliv některé pasáže jsou zřejmě dílem školy Pythagorejců (530 př. Kr.). Hippokratova
přísaha měla zásadní význam při tvorbě etických a morálních norem v oblasti poskytování zdravotní péče. Ačkoliv i dnes z ní některé právní normy vycházejí, přísaha nemá a nikdy v žádné zemi neměla charakter právní normy, a to i přesto, že nemocní, ale i jejich právní zástupci se na ni někdy odvolávají při řešení sporů. Hippokratova přísaha byla a je tedy uznávanou ale jen specifi ckou etickou normou, upravující chování lékaře, a tedy normou profesní etiky relativně úzké skupiny lidí. Její znění není v jednotlivých zemích stejné a měnilo se v průběhu času, takže doktorandi skládali a skládají slib na přísahu často odlišnou.

Hippokratova přísaha

Přísahám při Apollonovi, bohu lékařství, při Aeskulapovi, Hygien a Panacei i při všech bozích a bohyních a dovolávám se jejich svědectví, že podle svých sil a svědomí budu tuto přísahu a tyto závazky řádně zachovávat.

Svého učitele v tomto umění budu ctít stejně jako své rodiče a vděčně mu poskytnu všechno nutné, ukáže-li se toho potřeba, také jeho potomky budu pokládat za bratry a budou-li se chtít naučit tomuto umění, vzdělám je v něm bez nároku na odměnu a jakékoliv zásluhy.

Rovněž umožním jak svým synům a dětem svého učitele, tak žákům, kteří se slavnostně zavázali lékařskou přísahou, aby se podíleli na výuce a přednáškách i celé vědě, jinému však nikoliv.

Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného a podle svých schopností a úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.

Způsob svého života zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím. Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět. Stejně tak neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu, zachovám vždy svůj život i své umění čisté a prosté každé viny. Nepovedu řez u žádného nemocného, který trpí kameny, ale odevzdám ho mužům, v tomto oboru zkušeným.

Ať přijdu do kteréhokoliv domu, vejdu tam jen ve snaze pomoci nemocným, vyhýbaje se všem podezřením z bezpráví nebo jakéhokoliv ublížení. Stejně tak budu vzdálen touhy po smyslových požitcích se ženami a muži, jak se svobodnými, tak i otroky.

Uvidím-li nebo uslyším-li při své lékařské praxi nebo v soukromém životě lidí něco, co by mělo být utajeno, pomlčím o tom a zachovám to jako tajemství.

Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě a umění skromně dopředu postoupím. Tak získám vážnost všech lidí a bude mi dopřáno žit navždy šťastně, požívat úcty u všech lidí a těšit se z plodů svého umění. Jestliže ale přísahu poruším, nechť se mi stane pravý opak.

Světovou zdravotnickou organizací (WHO) byl v roce 1948 sestaven slib, považovaný za moderní formu Hippokratovy přísahy.

Ženevský lékařský slib

V okamžiku, kdy nastupuji profesní lékařskou dráhu, zavazuji se slavnostně, že svůj život zasvětím službě lidstvu.

Svého učitele budu zachovávat v patřičné úctě a vděčnosti. Své povolání budu vykonávat svědomitě a důstojně. Zdraví mých pacientů bude mým nejpřednějším zájmem. Budu zachovávat v tajnosti vše, co mi důvěrně svěří. Všemi prostředky, které mi budou dostupné,
budu dodržovat čest a důstojné provozování lékařského povolání.Své kolegy budu považovat za své bratry.

Nedopustím, aby se náboženské, nacionalistické, rasistické, stranické nebo třídní předsudky vetřely mezi mé povinnosti a pacienty.

Budu s největší pozorností ochraňovat lidský život, a to od okamžiku jeho vzniku. Ani nátlak a vyhrožování mne nedonutí k tomu, abych své lékařské znalosti obrátil proti některému člověku.

Toto slibuji slavnostně na svou čest.

V lékařských slibech, které při promocích skládali absolventi lékařských fakult v ČSSR do roku 1989, bylo v úvodu zdůrazněno poslání vědy pro rozvoj socialistické společnosti a ve prospěch všeho lidu. Po vzniku ČR si LF vytvořily vlastní sliby.

Slib LF UP Olomouc

Slibuji, že všechnu svou činnost zaměřím ku prospěchu všech spoluobčanů bez rozdílu
rasy, politického a náboženského předsvědčení, své povinnosti budu konat řádně s plným
vědomím své odpovědnosti, obzvláště budu pečovat o zdravé i nemocné podle současného
stavu lékařské vědy, budu své vzdělání a získané vědomosti neustále prohlubovat
a obnovovat, budu zachovávat svůj život a své lékařské umění čisté a nezneužiji je proti
zákonům lidskosti.
Budu zachovávat lékařské tajemství, budu neustále usilovat o mírové soužití mezi národy.
Ve všech svých činech se budu řídit zásadami lékařské etiky, ústavou a dalšími platnými
zákony své vlasti, zachovám ve vděčné paměti Universitu Palackého a budu se nejen
svou prací, ale celým životem snažit, abych této starodávné universitě dělal(a)vždy
jen čest.
naše téma: Bioetická konference Olomouc
8 d i a l o g e v r o p a X X I • 1 - 4 • 2 0 1 6
Principy právní odpovědnosti v lékařství
Ze všech lékařských slibů a přísah vyznívá, že veškerá lékařská činnost by měla směřovat
k prospěchu a blahu bližního, spoluobčanů, ať už metody, které k tomu vedou,
jsou různé. V dnešní době jsou to hlavně sociálně tržní mechanismy, které jsou vůdčí
silou v realizaci humánních cílů a zdá se, že i v naší společnosti získávají převahu.
Zdravotníci budou mít snahu poskytovat svým nemocným co nejširší rozsah služeb,
možná dokonce za hranicí odborné zdatnosti a morálka a svědomí se mohou zdát neuchopitelnými.
S rozvojem poznání v oblasti přírodních věd došlo v posledních desetiletích k explozivnímu
nárůstu nových diagnostických a léčebných metod, které trh nejrůznějšími
mechanismy, zatím převážně přes lékaře, nabízí nemocným. Ti se pak stávají, aniž
by si to uvědomovali, významnou součástí tržného systému, a již to nejsou nemocní
nebo trpělivé osoby-pacienti s nerovným, často podřízeným vztahem k poskytovatelům
zdravotnických služeb, ale klienti, čili rovnocenní partneři. Vznikla, dá se říci úplně
nová dimenze vztahu lékař/nemocný.
Zdraví je nejcennějším pokladem, který na tomto světě máme. V žádném blahopřání
nechybí na prvním místě, nicméně vděčnost za jeho navrácení nebyla a není tak samozřejmá.
Již v Lukášově evangeliu můžeme číst „ když přicházel k jedné vesnici, šlo
mu vstříc deset malomocných, zůstali stát opodál a hlasitě volali Ježíši, Mistře, smiluj se
nad námi. Když je uviděl, řekl jim. Jděte a ukažte se kněžím. A když tam šli, byli očištěni.
Jen jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velkým hlasem
velebil Boha“. Ale nejen nevděčnost ale přímo zloba je někdy „odměnou“ za lékařkou
službu. Traduje se, že když se papež Klement VI. (1342-1352, velmi vzdělaný, patřící
mezi „světsky“ založené papeže) tázal českého krále Jana Lucemburského, který byl již
téměř slepý na jeho zdraví, a on mu odpověděl, že bezúspěšně byl léčen mnoha lékaři,
se ho papež otázal „proč si je neutopil“. „Nevěřím medicíně, ale věřím Corvisartovi“ je
známý citát Napoleonův, kterým se tak s despektem vyjádřil k lékařství (Jean-Nicolas
Corvisart [1755-1821] byl osobním lékařem Napoleona a profesorem lékařství na klinice
Charité v Paříži). Jistě lze jmenovat řadu dalších příkladů ukazujících, že vztahy
lékař/pacient nebyly zdaleka ideální, jak by to mělo odpovídat ceně lidského zdraví.
Nicméně, v dnešní době jsou tyto vztahy ovlivňovány novým fenoménem, právní odpovědností.
Ještě na začátku minulého století bylo prakticky nemyslitelné, aby si pacient
na lékaře stěžoval, a o vyprávění příhod ze zdravotnického prostředí s humorným
podtextem se mluvilo jako o veselém vyprávění na vážné téma. Vypráví se, že když jeden
nemocný po operaci zjistil, že má amputovanou zdravou nohu a chce se na to otázat
prof. Kukuly (přednosta pražské chirurgické kliniky na začátku minulého století),
mu to asistent rozmlouvá „pan profesor by se zlobil, já vám zítra amputuji tu nohu
nemocnou“. Dnes vidíme opačný trend. Obrazně řečeno, ještě se ani nezavřely dveře
od ordinace, a již podává nemocný na lékaře stížnost za non lege artis postup při jeho
léčení. Někdy jde jen o peníze, tedy zrušení nebo zmírnění některých plateb, nicméně
je to vážný zásah do vztahu lékař/nemocný. Na druhé straně mají takové trendy pozitivní
prvky, například v renesanci odpovědnosti za poznání.
Právní odpovědnost vzniká v důsledku porušení právní povinnosti. Může se tak stát
jednáním facere nebo opomenutím jednání omittere. Pokud nedošlo při výkonu zdranaše
téma
d i a l o g e v r o p a X X I • 1 - 4 • 2 0 1 6 9
votnické činnosti k porušení právní povinnosti, označujeme takový postup za lege artis.
Pokud došlo k porušení právní povinnosti, označujeme takový postup za vitium artis
nebo častěji postup non lege artis.
Povinnost vzniká na základě zákona, co lze odvodit z Ústavy a z Listiny základních
práv a svobod. V § 4 odst.5 zákona č.372/2011 Sb. zákona o zdravotních službách je
uvedeno „ Náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle
pravidel vědy a uznaných medicínských postupů, s ohledem na konkrétní podmínky
a objektivní možnosti“. Zůstává ale otázkou jak tyto postupy včlenit do tzv. medicínských
standardů. Další problémem je, zda standardní postupy znamenají sice respektování
zákona, tedy pozitivního práva, ale zda nejsou v rozporu s postuláty tzv. přirozeného
práva, kterého se dovolává Listina základních lidských práv a svobod. Medicínské
standardy neboli standardní medicínské postupy nebo chceme-li tzv. guidelines jsou
důležité pro diagnostický proces, léčebnou strategii a taktiku a kvůli prognózování
průběhu choroby. Dříve to byly různé lékařské školy, takže trochu jinak se léčily choroby
ve Francii, v Německu, Rusku či Rakousku nebo jiných zemích. Koncem 19. století
vznikly snahy o postgraduální vzdělávání praktických lékařů a později i specialistů.
Bylo ale třeba shromáždit a strukturalizovat validní poznatky, a hlavně je distribuovat.
To se podařilo až v posledních desetiletích. Vzniklo tak na důkazech postavené lékařství
neboli Evidence based medicine (EBM). První instituce, které začaly shromažďovat,
strukturalizovat a distribuovat medicínské poznatky postavené na důkazech byly Th e
Cochrane Collaboration a Th e Britain´s Centre for Review and Dissemination.
Jaké jsou výhody EBM? Široké populaci může být poskytnuta vysoce odborná péče
na úrovni poznatků lékařské vědy. Vytrácí se rozdíly v úrovní zdravotní péče, stále ještě
závislé na personálním a technickém vybavení zdravotnických zařízení.
Jaké jsou nevýhody EBM? Dochází ke změně vztahu zdravotník/nemocný, klient.
Ztrácí se individuální zaujetí poskytovatelů péče, nemocný se může stát „věcí“, „problémem“,
který se řeší podle příslušného doporučení. Vzniká také nebezpečí, že studie
pro vytváření EBM budou „ovlivňovány“ zájmy jinými než pouze blahem nemocného.
Jestliže se lékař nebo zdravotník dopustí chyby, často si to sám uvědomí a pro sebe
samého z toho vyvodí závěr. Pokud ale je na něj podaná stížnost a ukáže se, že došlo
k porušení právní povinnosti, čili že postup při péči o zdraví nemocného byl non
lege artis a došlo k poškození nebo dokonce úmrtí pacienta, vzniká trestní odpovědnost.
Ta ale vyžaduje zavinění, a to se nepředpokládá, ale musí se prokázat. Zavinění
může být úmyslné – dolosní trestný čin, nebo nedbalostní – culposní trestný čin. Nejčastěji
bývá nevědomá nedbalost. Zdravotník nevěděl, že může zákrokem nebo jeho
neprovedením ublížit, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět
měl a mohl.
Co vede nejčastěji k chybám a je příčinou zavinění?
Neznalost. Zejména mladší a nezkušení lékaři a zdravotníci, někdy i v dobré víře
se „pouští“ nebo nechají vmanipulovat do řešení situací, pro které nemají kvalifi kaci.
Chybné postupy. Na prvním místě je nerespektování doporučených postupů. Je třeba
připomenout, že standardní medicínské postupy, guidelines, nejsou „zákonem“,
jsou doporučením, které vzniklo na základě EMB (vědeckých důkazů). Pokud by se lénaše
téma: Bioetická konference Olomouc
10 d i a l o g e v r o p a X X I • 1 - 4 • 2 0 1 6
kař rozhodl se jimi neřídit, musí mít proto své důkazy, ale také musí za takové důkazy
nést svoji odpovědnost. V praxi se nestává, že-by lékař vědomě odmítl standardní postupy,
ale nejčastěji je to nedostatek času, který zaviní nerespektování důležitých součástí
standardních postupů a tak příčinu zavinění.
Chyby při tvorbě úsudku. Jde například o předem vytvořené mínění. Pacient je alkoholik
nebo již u nás jednou ležel a nic mu nebylo. Ještě horší – není to dobrý člověk.
Nepříznivým faktorem při tvorbě úsudku bývá ješitnost, mezi lékaři vlastnost téměř
pověstná. I ten nejuznávanější odborník musí být pokorný a schopný přiznat, že
jeho „pravda“ nemusí být ta správná. Jindy to je nedostatek konstruktivního myšlení,
který je příčinou špatného medicínského úsudku. Kolik teoreticky velmi vzdělaných
lékařů postrádá tuto vlastnost. Již v pregraduálním studiu medicíny studentům vštěpujeme
schopnost strukturalizovat diagnostický či léčebný postup, například od nejpravděpodobnějších
k nejméně pravděpodobným příčinám obtíží pacienta. Uvádíme
přitom tzv. „Suttnův zákon. Sutton byl anglický lupič, a když se ho soudce po opakovaných
loupežích ptal, proč loupí jen v bankách, odpověděl mu, poněvadž jsou tam peníze“.
Povahové vlastnosti zdravotníka. Kromě již zmíněné ješitnosti to může být nemístný
optimismus nebo zase pesimismus. Mnohomluvnost. Svěřování se s osobními problémy.
Nekultivované vyjadřování. Tendence ke kolektivnímu myšlení, tedy nedostatek
vlastní jistoty. Přemíra empatie a řada dalších vlastností.
Zodpovědnost za poznání v medicíně je složitý proces. Standardy nám v něm ulehčují
diagnostické a léčebné postupy. Můžeme se jimi řídit, ale co když lékař/zdravotník
s nimi z morálně etických důvodů nesouhlasí a má podle svého svědomí zcela jiný názor,
než standardy doporučují. Nicméně takové otázky přesahují náplň tohoto článku.
Terapeutické hledisko při komunikaci mezi lékařem a nemocným
Tím hlavním, co nemocný od lékaře a zdravotníků očekává, je pomoc od nemoci.
Pacient/klient chce slyšet co mu jeho, co je příčinou jeho obtíží, tedy chce znát diagnózu.
Na druhém místě chce vědět, jak se bude nemoc léčit a po řádném vysvětlení
s návrhem léčby souhlasí nebo nesouhlasí. Spolurozhodování pacienta však nesmí
být jen prázdnou frází. Informovaný souhlas (jak se dokument který pacient podepisuje
nazývá) obsahuje odborná data, ale hlavně lékař/setra/jiný zdravotník musí vše nemocnému
vysvětli odpovídajícím způsobem. Pacienta nemohou zdravotníci považovat
za „osobu nevzdělanou“, která stejně problému nerozumí a je mu možné říci „cokoliv“.
Není to pravda a navíc dnes každý nemocný a jeho příbuzní si mohou validní
informace kdekoliv vyhledat. Již při podpisu informovaného souhlasu se vytváří vztah
mezi lékařem a nemocným, jestli to bude vztah paternalistický a nebo partnerský v nejlepším
slova smyslu. Nemocný intuitivně vytuší lékařův upřímný zájem, účast a opravdovou
snahu mu pomoci a od toho se pozitivně odvíjejí další léčebné kroky. Každý nemocný
by měl mít na všech úrovních zdravotní péče svého ošetřujícího lékaře, se kterým
uzavře jakousi nepsanou úmluvu, i když o tom kdo lékařem bude, například v nemocnici,
sám rozhodnout nemůže. Proto nestačí jen důvěra v toho nebo onoho lékaře,
ale v celou instituci.
Terapeutický vztah lékař/setra/zdravotník/nemocný však může být nepříznivě
ovlivněn i ze strany pacienta. Například nedodržováním léčebného režimu. Může to
naše téma
d i a l o g e v r o p a X X I • 1 - 4 • 2 0 1 6 11
být proto, že nemocný režimová opatření dodržovat nemůže (ze sociálních důvodům,
nebo se doma stará o jinou osobu a vlastní léčebný režim dodržovat nemůže) nebo
problému nerozumí nebo někdy ani nechce rozumět. Příkladem může být cukrovka.
Zdravotníci velmi dobře vědí jak obtížná je edukace diabetika ohledně diety a již ani
nejsou překvapeni vědomými ale i nevědomými „prohřešky“ diabetika v této oblasti.
Ale i léky někteří nemocní neužívají podle doporučení ošetřujícího lékaře. Někdy prostě
proto, že jim nechutnají nebo mají po nich potíže. Jindy nedodržují dávkovací režim
kvůli pohodlí, jindy zase získají negativní informace o léku a prostě jej bez vědomí
ošetřujícího lékaře přestanou užívat.
Někdy mohou nastat situace jen zdánlivě připomínající dobrý vztah lékař/pacient.
Jde o submisivní vztah nemocný/lékař. Někteří nemocní po takovém vztahu dokonce
„touží“, aby svoje povinnosti v souvislosti s léčbou přenesli na lékaře. Často od takových
pacientů slyšíme „tomu já nerozumím, to já sám nemohu, vy jste lékař, vy rozhodněte“
nebo „já věřím jen vám, bez vás nic neudělám“ a podobně. Někteří lékaři jsou tím
potěšeni a u nemocných dokonce taková stanoviska podporují. Ale i v medicíně platí
princip subsidiarity, tj. vybízet, aby i nemocný udělal pro své zdraví maximu, čeho je
sám schopen. Pacienti to mohou vnímat jako „tvrdost“, ale někdy je taková tvrdost pro
pacienta užitečnější než shovívavost.
Vlastní komunikace mezi lékařem a nemocným
Jde o složitý proces a je otázkou na které úrovní by se lékaři, sestry a další zdravotničtí
pracovníci měli tomuto spíše „umění“ učit. Jestliže schopnost komunikovat
s jinou osobou nebo osobami je klíčovým fenoménem společenského soužití, pak
ve zdravotnictví to platí mnohonásobně. Nemocný člověk v důsledku obtíží psychických
a fyzických ztrácí vlastnosti, které jsme třeba u něj obdivovaly a my jej nemůžeme
nutit, aby byl jako dříve. O to více musí zdravotník oplývat komunikačními schopnostmi.
Kde se jim ale naučit? Základem je výchova v rodině. Na středních, vyšších či vysokých
školách zdravotnických se komunikační schopnosti „zprofesionalizují“ ale nenaše
téma: Bioetická konference Olomouc
12 d i a l o g e v r o p a X X I • 1 - 4 • 2 0 1 6
naučí. Zdravotník je někdy téměř dokonale zvládne, ale pokud je nemá ve svém srdci,
tak komunikace a vše co s ní souvisí, bude chladné. To lze vidět v běžné zdravotnické
praxi. Jak často od pacienta slyšíme „dnes má službu sestřička, na kterou se již těším, jí
se svěřím s obtížemi, ona mi rozumím, ona mi pomůže“ a nebo naopak „té nic neřeknu,
je hubatá, nějak svoje problémy přetrpím“.
Přehled standardních komunikačních schopností nabízí Maastrichtský anamnestický
a poradenský postup. Skládá se ze šesti oddílů, jejíchž obsahem je, jak nejlépe
komunikovat s nemocným a získat jeho důvěru. První oddíl se týká objasnění důvodu
návštěvy lékaře. Předmětem druhého oddílu je shromáždění anamnestických dat.
Třetí oddíl se týká navrhovaného řešení. Čtvrtý pojednává o strukturování rozhovoru.
Pátý se týká dovedností při tvorbě mezilidských vztahů a šestý se týká metod zvládnutí
komunikace. Zatím co první čtyři oddíly mají profesní charakter, zbývající dva jsou
o tom, coby měli studenti vědět a umět ještě před příchodem na lékařské fakulty. Že
tomu tak není je obecným svědectvím o morálním stavu společnosti. Aby však nedošlo
k mylné interpretaci výše řečeného, bioetika je o něčem jiném a její výuka je nutnou
součásti vzdělávacího programu zdravotních škol všech stupňů.
Lékařské tajemství. Aby nemocný sdělil své důvěrné informace, důležité pro posuzování
jeho zdravotního stavu, musí mít jistotu, že těchto informací nebude zneužito.
Nakonec tento princip je již v Hippokratově přísaze a ani v jiných její modifi kacích nebyl
opomenut. Na prvním místě musí vždy stát dobro nemocného, stejně důležité je
ale i dobro pro celou společnost. Společenský zájem je v popředí u infekčních chorob,
ale i u nich je třeba dbát, aby nedošlo k diskriminaci nemocného (napři AIDS). Práva
pacientů na utajení osobních dat a formy a způsoby jak to provádět, jsou „horkým“ tématem
dnešní doby, která je na druhé straně charakterizovaná tím, že všichni o všech
chtějí všechno vědět.
Směrnice. Bioetické normy nemohou být volně a různě vykládány. Právní řád v ČR
zajišťuje všem občanů pomocí platných právních předpisů, norem, pravidel chování
a regulací vztahy klient/nemocný/zdravotník. Jednotlivá zdravotnická zařízení mají
vypracované Směrnice, do kterých jsou právní normy inkorporovány. Dodržování
Směrnic je závazné pro všechny pracovníky příslušného zařízení. Směrnice jsou vypracovány
velmi detailně a týkají se zejména práv pacientů, pravidel pro poskytování
informací o zdravotním stavu třetím osobám, soukromí pacientů, komunikace s hendikepovaným
nemocných, imobilizace a isolace pacientů, vedení zdravotnické dokumentace
a další nařízení k respektování právního řádu ČR.
Dimenze lidské osobnosti. Při každé komunikaci s nemocným je třeba respektovat
čtyři dimenze lidské osobnosti. Dimenzi biologickou, psychickou, sociální a spirituální.
Lékař musí respektovat jejich integritu, i když jednotliví pacienti tuto potřebu necítí
stejně. Když je prognóza nemoci dobrá a od nemocného vyžadujeme hlavně trpělivost,
není to obvykle komunikačním problémem. Jak ale mluvit s nemocným, jehož
choroba má nepříznivou prognózu pro uzdravení nebo dokonce pro přežití. Často
slýcháváme termín „milosrdná lež“. Patřívalo to k dobrému jménu lékaře, když téměř
bezostyšně lhal nemocnému o jeho zdravotním stavu a prognóze nemoci a býval
za to chválen příbuznými, že z nich sňal břemeno říci nemocnému pravdu. Může být
postavena otázka, jak vnímat důstojnost lidské osobnosti, když o jejím nejintimnějším
stavu, tedy zdravotním stavu, vědělo mnohdy celé jeho okolí více než on sám.Na
naše téma
d i a l o g e v r o p a X X I • 1 - 4 • 2 0 1 6 13
druhou stranu, když nemocný bezmezně věří lékaři, necitlivě podaná pravdivá informace
by mohla zhroutit celý léčebný proces a to i přesto, že nakonec nebude úspěšný.
Kolektivní komunikace
Na XVII. bioetické konferenci MSKA v Olomouci jejímž tématem byly etické problémy
vzájemné komunikace lékař/sestra/pacient zazněly ve stejné bloku další dvě
přednášky, Mgr. Lenky Štefl ové a Mgr. Martina Šamaje.
Tématem té první byla „komunikace mezi sestrou a pacientem“. Autorka prezentovala
tento problém na dvou kasuistikách. Týkaly se osudu ženy a muže, kteří stáli před
otázkou amputace končetiny z důvodu jiného závažného onemocnění, než primárního
onemocnění té končetiny. Co měli oba společného a rozdílného? Muž 22 let, život
před sebou, nevěří, že se už nic jiného nedá dělat, chce za každou cenu vyzkoušet všechny
možnosti, neví jak se případnou amputací vyrovnat, ztratí vše, co měl v životě tak
rád, včetně partnerky. Žena 85 let, život za sebou, nevěří, že je to tak vážné, chce umřít
s oběma dolními končetinami, její nevyléčitelně nemocný manžel leží v jiném zdravotnickém
zařízení, nemá tedy proč žít, kdo by se o ni pak staral. A jaký byl jejich osud
po mnoha měsících? Muž nakonec souhlasí s amputací, nic jiného se nedalo dělat, vyzkoušely
se všechny možnosti, podpora otce i partnerky, postupně sice s překážkami ale
přesto návrat do života i přes další nutný „boj“ s pojišťovnami a úřady. Žena rovněž nakonec
souhlasí s amputací, setkává se s manželem, ale pak už se nemá kdo o ni starat. Je
ale také třeba říci, že v obou případech, kdy nakonec byla amputace končetiny provedena,
a to po více měsících od jejího prvního doporučení, se léčba nesmírně prodražila.
Smíření nemocného s nemocí a jejími důsledky je jedním z nejobtížnějších cílů komunikačního
úsilí. Nejsou to ale jen zdravotní sestry, se kterými pacient nejvíce komunikuje.
Ovlivňují jej mnozí další, na prvním místě nejbližší příbuzní, pak další členové
zdravotnického personálu, obslužné provozy, kamarádi, dobrovolníci, management,
sociální sítě, informace z internetu, „přítel“ mobil, zdravotní pojišťovny. Známe
i faktory, které mohou komplikovat nebo zhoršovat komunikační úsilí zejména sester,
které tak nemají na komunikaci čas a soustředění. Mezi hlavní patří telefonní mobily,
rodinné návštěvy kdykoliv, posílená práva pacientů ale také jejich pocit nesmrtelnosti,
doprovody pacientů k vyšetření, narůstající počty běžných výkonů, narůstající
množství dokumentační práce, výuka studentů, malý počet lékařů a stresové situace
a mnohé další.
Nemocniční kaplani coby členové ošetřovatelského týmu. Jaký je pohled ošetřovatelského
personálu na pomoc kaplanů/kaplanek. Mají na pacienta čas, vědí, jak poslouchat
smutné prožitky, vědí co nato říci, umí reagovat, vědí jak se s informacemi vypořádat,
umí číst mezi řádky ve sdělení pacienta / příbuzného či blízkého. Přebírají psychicky
a časově nejnáročnější úlohu komunikace naslouchání. Jaký je pohled pacienta
nebo nejbližších na pomoc kaplana. Má na nemocného čas. Nemocný mu může říci
cokoliv, aniž by se „ztrapnil“. Může říci i to, co nevysloví před blízkými a naopak blízcí
řeknou coby jinak před nemocným neřekli. Jestliže téma XVII. bioetické konference je
„lékař-sestra-pacient, etické problémy vzájemné komunikace“ pak, jak již roky ukazují
zahraniční zkušenosti a v posledních letech i zkušenosti naše, že i nemocniční kaplani/
kaplanky patří k standardnímu personálnímu obsazení zdravotnických zařízení.
naše téma: Bioetická konference Olomouc
14 d i a l o g e v r o p a X X I • 1 - 4 • 2 0 1 6
Znalecké posudky
Patří k těm nejsmutnějším okamžikům zdravotnické péče, když „případ“ končí
u soudu. Není vůbec předmětem tuto nesmírně závažnou a často smutnou kapitolu
medicíny – soudní lékařství otvírat. Není na to prostor. Nicméně na XVII. bioetické
konferenci zazněla kasuistika, týkající se k doživotí odsouzené sestry aby se po mnoha
měsících ukázalo, že nezákonně. Kasuistika mimo ostatní ukázala, jak je důležité
zdánlivě ztracený osud zvrátit, když nebudou znalci problému – zdravotníci neteční
k dění kolem sebe.
Použitá literatura
1. Bureš J., Horáček J., Malý J. et al, Vnitřní lékařství. Druhé, přepracované a rozšířené vydání.
Galen Praha; 2014; ISBN 989-80-7492-145-2.
2. Češka R. a kol., Interna. Triton Praha; 2010; ISBN 13-978-80-7387-423-0.
3. Ehrmann J., Etika ve světle znaleckých posudků. Dialog Evropa XXI; 2011; 14-18.
4. Ehrmann J., Zodpovědnost za poznání v medicíně. In: Specifi ka nebo komplementarita metodologických
přístupů zkoumání lidského vědomí. E-learningová podpora integrace výuky
tématu Vědomí na UP Olomouc; CZ.1.07/2.2.00/15.0313; 2011.
5. Jakešová P. a kol., Právní Gramotnost v medicíně. UP Olomouc; 2014; ISBN 978-80-244-
4375-1.
6. Klener P. al, Vnitřní lékařství. Grada Praha; 2011; ISBN978-80-217-2110-1.
7. Kořenek J., Lékařská etika. Triton Praha 2. vydání; 2004.
8. Slabý A., Pastorální medicína. Karolinu UK Praha; 1991; ISBN 382-147-91.
9. Souček M. a kol., Vnitřní lékařství. Grada Praha; 2011; ISBN 978-80-217-2110-1.
10. Táborský M. a kol., Interní propedeutika; Mlada fronta Praha; 2014; ISBN 978-80-204-
3207-0.
Prof. MUDr. Jiří Ehrmann, CSc., II. interní klinika-gastro-enterologická
a hepatologická LFUP a FN Olomouc
Mgr. Lenka Šefl ová, II. interní klinika-gastro-enterologická a hepatologická
FN Olomouc
Mgr. Martin Šamaj, MBA., Svet zdravia Development a s., skupina
Penta Investments; FZV UP Olomouc

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 1342357389 / 0800

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 537 021 342
  • Poštovní adresa: Smetanova 14, 602 00 Brno
  • Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kopeček, Th.D.

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo