František Sušil jako vyučující brněnského alumnátu

Ilustrace
Téma: Vzdělání, Umění, Teologie, Společnost, Historie
Vydáno: 21.5.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

Bezpochyby největší vliv na kulturní moravský život nacházíme u Františka Sušila v jeho učitelském působení, vždyť „byl jeden z nejzářivějších zjevů brněnského teologického učiliště, který vzácně vynikal nejen v rozličných aktivitách mimo svůj obor, ale také jako biblista.“[1] Na učitelskou stolici nastoupil po Antonínu Horském,[2] který zde krátce suploval tento předmět po Jiřím Vrbovi,[3] jenž se roku 1835 stal farářem a později děkanem v Kloboukách u Brna. Od jeho jmenování profesorem biblického bohosloví Nového zákona ze dne 20. února 1837 setrval ve svém úřadě až do své smrti, tedy celých 31 let. Po něm roku 1868 nastoupil rajhradský benediktin Arnošt Karel Gřivnacký,[4] jenž brněnské bohoslovce uváděl do hlubin novozákonní vědy až do konce školního roku 1907/1908.

Vztahy mezi bohoslovci a profesory byly vzhledem k dané době omezené – většinou pouze na přednášky, přičemž jejich povaha byla vytyčena předem stanovenou učební látkou, kterou musel vyučující dodržovat s byrokratickou přesností, chtěl-li nadále setrvat ve svém úřadě. Přesto u každého vyučujícího bylo možné vnímat jiné pedagogické a zvláště řečnické nadání. Právě toto specifikum přednesu poskytovalo i Sušilovi jistou svobodu a možnost působit na bohoslovce živějším způsobem než jen pouhým suchým a často těžkopádným „přednášením látky“.

Z různých výpovědí a vzpomínek jeho žáků dobře víme, že Sušil neoplýval zvláštními řečnickými vlohami. Myšlenka u něho obyčejně předstihovala a přemáhala slovo, takže mluvil rychle a posluchač běžně míval velké potíže se sledováním výkladu. Často také přeskakoval a odbočoval mezi jednotlivými myšlenkami a tématy k dlouhým exkursům, které ne vždy souvisely s probíranou látkou. O Sušilových přednáškách napsal jako první Beneš Method Kulda (1820 – 1903): „Někdy mluvil Sušil rychle jako bleskem; chtěl-li posluchač všechno sledovati a rozumem chápati, musil míti pozornost velmi napnutou; šlo to ráz na ráz a pádná myšlenka stihala myšlenku. Sušil má všechno, co se od professora našeho věku požadovati může, i učenost věru hlubokou, či raději řekněme vědoucnost rozsáhlou, kterou však ještě nepojí jedno centrum. Či má se to připočísti poetičnosti ducha jeho mohutného, který si libuje v řeči jednoho k druhému předmětu poletovati, nucen a puzen jsa náramnou silou myšlenek v něm se hrkem rodícím, takže jedna druhou stíhá a tlačí? Láska k národu však jest jeho nejkrasší ozdobou, kterou plápolá a tak oživen jest, že se může říci o něm, že nosí celý národ v čistém svém a nezištném srdci.“[5] A na jiném místě píše o Sušilovi Vladimír Šťastný (1841 – 1910): „Takým se jevil Sušil u věku již pokročilém též nám, když r. 1862 seděli jsme jako bohoslovci u jeho nohou. Týž zápal téměř mladistvý, táž hloubka myšlenek, táž živost, již výklady své protkával rozličnými exkursy – uchvacovala nás, když nám vykládal Písmo svaté, k němuž tenkráte již chystal svůj epochální výklad...“[6] Halouzka hodnotí Sušilovy přednášky jako zajímavé, ale velmi promíchané: „Myšlenky se mu v hlavě bleskem rodily a křižovaly. I řeč jeho dle toho vypadala; mluvil z čerstva, přecházel, tokem citů unesen, z jedné řeči do druhé. Přitom třel si čelo a hleděl utkvěle do výšky. Žákům svým jevil se stejně, neprokazoval žádnému nějakých zvláštních výsad. Koho měl rád, ten se měl po pěti; na toho doléhal mnohem přísněji nežli na jiné, aby prý se nezdálo, že Slovany protěžuje... Tento výtečný muž – považme – nebyl vyznamenán, kdežto jeho žáci už byli kanovníky! Nebyl za tehdejší poněmčené doby odstraněn z profesury, poněvadž byl přísně ortodoxní a Slovanem jen sám pro sebe, nic žádnému nekazil a do ničeho se tehdy netlačil.“[7]

Sušilovy nedostatky v akademické vytříbenosti a uhlazenosti, jež postrádal, vyvažovala oduševnělost a bezprostřednost jeho přednesu, kterými dovedl zaujmout své posluchače. Při svých výkladech slovanským alumnům často připomínal jejich budoucí kněžské povinnosti ve vztahu k národu: „Buďte především dobří a ušlechtilý křesťané, vzorní duchovní a pak buďte i horlivými a věrnými milovníky národa; nebo jedno bez druhého ani obstáti nemůže, ana církev není mimo národy, nýbrž pro národy a v národech.“[8] Poněvadž zcela právem pokládal znalost Bible za jednu z nejdůležitějších pro budoucí kněze, chtěl proto po svých posluchačích, aby ji ovládali co možná nejdokonaleji. Matěj Procházka (1811 – 1889) k tomu dodává: „Věda dobře, že česká biblická řeč jest vzorná, měl alumny slovanské k tomu, aby písmo svaté v jazyku českém pilně čítali a obsah kapitol jemu v témž jazyku odříkávali. Tím docílil dvojího: předně že se alumnové vědomostmi písmovými obohacovali a za druhé, že se vzdělávali v řeči, ve které příště kázati a vůbec vyučovati měli, která však tenkráte ve školách docela byla zanedbávána. U všech duchovních vůbec naléhal na to, aby písmo svaté pilně čítali, a kdykoli některý z jeho bývalých žákův jej navštívil, neopomenul tázati se ho, zdali už celé písmo sv. pročetl. I pokládal to za největší hanbu pro kněze katolického, vědomostmi písmovými dáti se předstihnouti od leckteré staré ženy protestantky.“[9] Sušil tak důrazně vyžadoval, aby se jeho studenti pilně a soustavně učili zpaměti novozákonní kapitoly a obsah jednotlivých kapitol. Což dobře charakterizuje také jeho povahu: „Poněvadž byl jako většina spekulativních a rozjímavých povah uzavřený a citlivý, působila mu úřední hodnost a styk s posluchači rozpaky, na něž reagoval obvyklým způsobem – jistou strohostí a odmítavostí, jež mohla snadno budit dojem povýšenosti, kdyby jeho upřímná prostota a nadšení, s nimiž plnil své povinnosti, nebyly přesvědčovaly o opaku.“[10]

Při samotném zkoušení byl pak velmi shovívavý a mírný, byť nabádal způsobem nejdůraznějším ke čtení a ke studiu. Ve většině Sušilových životopisů se k tomu vypráví následující epizoda: „Stalo se, že přistihl několikrát jistého posluchače, že neuměl kapitolky. ´Pane, N. N.,´ pravil vážně Sušil, ´víte-li pak, kdo byl sv. Servulus? – Nevíte? – Povím vám to. Sv. Servulus byl žebrák. Neměl na knihy a nebyly by mu platny bývaly, vždyť ani čísti neuměl. Ale duše jeho prahla po slovu Božím, po Písmě svatém. – Víte co udělal? Za to, co si vyžebral, dával si od předčitatele čísti Písmo sv., až je celé poznal a mohl pak i jiných poučovati. – A vy, pane N. N., máte vše, čeho potřebujete, jste studovaný pán, knih máte dosti a jste tu proto, abyste se učil Písmu sv., byste jednou dovedl lidu hlásati slovo Boží. Jak pak vám bude,´ - a hlas Sušilův zněl přísně a důrazně – ´až jednou se octnete před soudem Božím se sv. Servulem? Nebude vás hanba, on – žebrák, a vy, bohoslovec, a nedbáte o Písmo svaté!´“[11] A dalším výmluvným příkladem, který dokládá Sušilovu povahu, může být vyprávění o alumnech jistého ročníku, kteří se na začátku školního roku osobně vydali, aby se představili svým budoucím vyučujícím. Sušil je přijal veskrze nemilostivě: „Nač to děláte? Je to zbytečná věc, takovéto představování. Však mne znáte všichni a já vás brzy poznám v koleji, co jste zač. Ano,“ usmál se a pak obrátil řeč: „kdybyste mi tak slíbili, že se budete rádi učit kapitolkám Písma svatého, to bych měl radost z vaší návštěvy.“ A bohoslovci odpověděli: „Ale, pane kanovníku, vždyť to se rozumí samo sebou, že se učit budeme!´ – ´A tak, to se rozumí samo sebou,´ opakoval Sušil s milým svým úsměvem, ´to si budu pamatovat a vy si to pamatujte též!“[12] A Sušil si to skutečně pamatoval, protože při každé příležitosti, jakmile někdo v kapitolkách uvázl, již se Sušil tázal: „Ale, ale, kdo pak to tenkráte řekl, že se cosi rozumí samo sebou? Vidíte, jak se zapomíná! Inu sliby, chyby!“[13]

I přes svou přísnost byl Sušil sám nejlepší pobídkou a zářivým příkladem k tomu, aby si studenti Písmo sv. zamilovali a pilně ho studovali: „... náš učitel sám, u něhož se zplna osvědčovalo: exempla trahunt. Kdo viděl a slyšel Sušila, jak u některého místa zaplál jeho zrak, zmohutněl hlas, a z úst s podivnou jakousi rhapsodickou výmluvností řinula se slova zplna skálopevné víry a horoucí lásky k božskému Spasiteli a učení Jeho, nemohl zůstati chladným a lhostejným. Když pak mluvil o horlivosti sv. Pavla, o lásce sv. Jana, o stálosti svatých apoštolů a otcův apoštolských – tu bezděky napadala člověku myšlenka: ´Dobře mluvíš, mistře náš, ale tys také jeden z nich, z těch apoštolů a vyznavačů Páně, tys sám také muž, jenž z víry žije a Pána svého nade všecko miluje; proto také slovům tvým tím ochotněji věříme.´“[14] Podobně na něj vzpomíná jiný bohoslovec: „… při každé části měl, čím by oživil vyučování, ať již to byla vhodná reminiscence nějaká nebo vážný exkurs. Mluvil-li na příklad o panictví, neopomenul důrazně budoucí sluhy církevní jím vázané upozorniti na své často opakované: ´Kněz budiž učený a pobožný!´ – ´Pilnými studiemi,´ dokládal, ´kněz netoliko se obohatí vědou, pro jeho stav potřebnou a čestnou, nýbrž vystříhá se také zahálky, matky všeliké nepravosti a polštáře satanova.´“[15] A pak na další stránce dodává: „Podobalť se Janovi v něžnosti a vroucnosti lásky ke Kristu, podobalť se Pavlu v hlubokosti, moudrosti a osvícenosti křesťanské, prohlídaje ve všem ke hloubi a výši, oběma pak snažil se upřímně připodobniti v čistotě a neúhonnosti jak těla tak ducha. Důrazně zastával bezženství kněžské dle příkladu sv. Pavla dokládaje: ´A co pak dělati mají tisíce a tisíce vzdělaných a dobře zvedených ženštin, které se provdati nemohou? Co dělati mají tisícové manželův, kteří žiti musejí v manželství, jakoby nebyli v manželství, poněvadž jedna strana manželská jest ustavičně chorá a nemocná? Nebylo-liby zrušení bezženství kněžského tolik, co hlásati nemožnost zdrženlivosti a oněm osobám dovolení dávati ku smilství a cizoložství, poněvadž kněz sám se zdržeti neumí a nechce? Jak ale hned pookřívá a tuží se srdce takových osob, vidoucích kněze neúhonného, an totéž jho zdrženlivosti a sebazapíravosti stále a zmužile nese!“[16] Tolik tedy alespoň pro přiblížení toho, co Sušil vkládal do svých přednášek a čím vším se snažil nejen intelektuálně, ale i duchovně obohatit a povzbudit své posluchače, budoucí kněze a vychovatele.

František Sušil také často rozmlouval o záležitostech církevních a národních, přičemž zajímavý postřeh týkající se jeho bázlivosti a s ní vrozené opatrnosti nacházíme v jeho vztahu k těm, kteří byli ze strany aristokratických představených podezříváni z neortodoxního smýšlení. Příkladem tohoto jeho málo pevného a nedostatečně samostatného postoje byla obava z překonávání předsudků: Bál se navštěvovat Františka Matouše Klácela (1808 – 1882), „který od některých křiklounů podezříván ze smýšlení nekatolického, jen aby snad naň nepadl také stín podezření. Ach! Škoda, přeškoda!“[17] A správně bohoslovec Kulda v kritickém duchu připojuje: „… nelze kolegům Klácelovým odpustiti tak lehce, že když viděli Klácela tonouti, jej opustili a nechali utonouti. Tehdy právě měli takoví gigantové duchem, jakými byli Sušil a Panšab, všechnu svou dovednost i učenost i srdečnost vynaložiti, aby člověka taktéž učeného a jistě dobrosrdečného zachránili!!“[18] K celistvějšímu pochopení Sušilovy osobnosti je třeba uvést skutečnost, kterou Jan Halouzka dodává ve svém článku: „… nedovedu si bázlivost Sušilovu někdy vysvětliti, kdyžtě zase za jiných příležitostí zmužilostí zrovna hořel! Nikdo nesmí se odvážiti Sušila z titěrné podlízavosti viniti: byl příliš skromný. Dostalo-li se časem Sušilovi jakéhosi uznání, byla toho příčinou jeho obdivuhodná učenost! Rozhodnost Sušilovu dokumentuje vlastnoruční list, který byl (několik let později) jako starosta ´Dědictví sv. Cyrillo-Methodějského´ jednateli B. M. Kuldovi zaslal.“[19] Jedná se o dopis, v němž Sušil velmi důrazně rozkazuje jednateli, aby pro hraběte Silva-Taroucu (1816 – 1881) už konečně vystavil úpis na tisíc zlatých, které Dědictví slíbil darovat, aby nedošlo k opomenutí tohoto jeho dřívějšího slibu.[20]

To, co vysvítá z těchto citovaných vzpomínek na Sušila jakožto profesora, je jednoznačně vyzdvihování jeho pozitivního vlivu. Zvláště starší autoři někdy až křečovitě zdůrazňovali kontinuitu těch, kdo za profil brněnského alumnátu nesli odpovědnost: Josef Pospíšil[21] byl přece Sušilovým žákem, i když jeho přednášky stihl poslouchat stěží jen o něco málo déle než jeden semestr, a Karel Skoupý[22] byl nejen žákem Pospíšilovým, ale i dědicem Sušilovy katedry! Nechtěli bychom přeceňovat, ale ani bagatelizovat tuto myšlenku kontinuity či další jí podobné myšlenky; jistě stojí za zamyšlení. Přesto však je neodmyslitelná pravda, že Sušil přednášel biblickou novozákonní vědu, tedy jeden z nejdůležitějších předmětů nejen v oblasti vědecké přípravy budoucích kněží, ale také jejich duchovního života, po dobu jedenatřiceti let. O jeho odborné průpravě i hluboké víře svědčí, vyjma již zmíněných vzpomínek jeho žáků, především jeho komentář k vlastnímu překladu Nového zákona. Dalším nezanedbatelným momentem bylo jeho vlastenectví, podložené bezúhonným osobním životem, a víra, která naplňovala Sušilovu každodenní praxi.[23]

Pro větší přehlednost můžeme shrnout Sušilův vliv na bohoslovce do dvou hlavních oblastí: vědecké a národní. Jedná-li se o tu první, tak Sušil jistě plně uskutečňoval požadavky svého učitelského úřadu, avšak k naší velké lítosti nenašel se mezi jeho žáky nikdo, kdo by se mohl stát jeho pokračovatelem v oblasti biblické vědy. Tuto skutečnost bychom mohli přičíst k ryze praktickému zaměření tehdejšího teologického studia a pak nepochybně i k poměrům, v nichž žil kněz v polovině 19. století. Tehdejší postavení a poměry ve společnosti odvracely kněze snadno k nejrůznějším praktickým činnostem, a to i ty povahy, kterým nechyběla schopnost, nadání a píle pro vědeckou činnost.[24] I z tohoto důvodu nabyla druhá stránka Sušilova vlivu převahy, tedy prosazování národního uvědomění mezi bohoslovci brněnského alumnátu. Příkladem dokladujícím tuto Sušilovu neúnavnou činnost je svědectví Jana Ev. Bílého (1819 – 1888), který ve své autobiografii z roku 1877 píše: „V theologických studiích měl jsem před očima ponejprv tři úplně vyspělé karaktery, na něž nikdy nezapomenu, a k nimž velikou úctu, a k jednomu z nich nejútlejší lásku s sebou do hrobu vezmu. Jeden mi představoval vznikající pietismus (mystiku); druhý dubovou, žulovou povahu zarytého Němce, ve třetím ´Církev a Vlasť sestersky vládly ve ňádrech´ a to byl náš učitel, náš otec, náš miláček František Sušil, kterýž mne v druhém roku zcela upoutal k sobě, k Církvi a Vlasti, takže jsem milerád se oddal do boje, bych pod praporem tím prospěl podle sil svých, a slouže Bohu a Vlasti stal se líbeznou obětí Bohu svému...“[25]

Mezi jeho posluchači nechyběli jednotlivci obdaření intelektuálními schopnostmi i vážností způsobu, jakým se připravovali na své budoucí kněžské povinnosti. Pozornost těchto studentů, jako byli například Jan Bílý, Jan Kalivoda, František Pojmon, B. M. Kulda a mnozí další, které později nazýváme Sušilovou družinou, byla obrácena k potřebám národního života. Pro snazší pochopení této naší problematiky lze tuto dobu zjednodušeně vymezit na období trvající do padesátých let, kdy se hlavní úsilí soustřeďovalo na posílení národního vědomí a obnovu národní pospolitosti. Od let padesátých se pak těžiště stále více přesouvalo do oblasti politické. Je proto evidentní, že pro jednoho člověka nebylo jednoduché se v plné míře angažovat v obou těchto oblastech, jak v činnosti intelektuální či vědecké, tak i v oblasti praktické. Podobně se vytvářel jakýsi poměr mezi Sušilem a jeho přáteli a žáky na základě „přirozené dělby práce“. Sušil se však v tomto „pohybu“ stává jednoznačně ideovým vůdcem moravských vlasteneckých kněží a nejvýznamnějším představitelem těchto obrodných snah.

K nejvýznamnějším osobnostem náboženského a vlasteneckého dění na Moravě poloviny 19. století patří na prvním místě zcela právem František Sušil.[26] Během svého dlouholetého působení na brněnském teologickém ústavu vychoval mnoho žáků, kteří až nekriticky zbožňovali svého učitele.[27] Sušil byl vskutku výraznou charismatickou osobností, která kolem sebe zakrátko vytvořila pozoruhodnou komunitu literárně i národopisně činných spolupracovníků, nehledě na již zmíněný paradox: Ač Sušil nerad vystupoval na veřejnosti a svůj vliv uplatňoval raději v osobním působení na své přátele a žáky, nabyl přesto mohutného vlivu. Působilo zde jednak kouzlo Sušilovy osobnosti, jednak jeho úctyhodné dílo. A tak ovlivňoval ne způsobem autoritativního vystupování, ani přílišnou organizační činností, ale především charismatem své osobnosti, projevujícím se ve všech oblastech jeho života: v poctivé intelektuální práci, vysoké kreativitě, espritu ducha a v pedagogických schopnostech. Ty se projevily v jeho vstřícnosti k lidem, kteří mu chtěli naslouchat, a daly tak vzniknout družině, kterou dnes nazýváme Sušilova.[28] Sušil tak vytyčoval směry, kterými se jeho spolupracovníci měli ubírat, v krátkosti řečeno „měl dar ukazovat cestu druhým“, jak o něm vzletně napsal Vladimír Šťastný: „... on byl tou svící (...), která na svícen postavena svítí všem, kteří v domě jsou. Tak i ta tichá, však rozsáhlá a vydatná činnost Sušilova, jeho vznešený duch, a kněžský, svatý život sám sebou svítil a zářil všem, kdož ho poznali, ale vábil k sobě neodolatelným kouzlem všechny, kdož chtěli v šlépějích mistrových kráčeti a v tom neb onom oboru s ním pracovati na národa roli dědičné.“[29]

Prostřednictvím „své družiny“ Sušil ovlivňoval podstatně širší dění na Moravě, a to v její české společnosti. Značný vliv měl i fakt, že k jeho nejbližším spolupracovníkům patřili zvláště vlastenečtí kněží, kterým jejich povolání umožňovalo tím nejlepším způsobem šířit myšlenky a ideje svého mistra ve vlastním prostředí, tedy mezi lidem. Na Sušilovu družinu se ještě po letech vzpomínalo jako na sdružení kněží, „kteří pochopivše ducha Sušilova, skupili se kol mistra svého a šířením a rozváděním jeho idejí, ať pérem, ať buditelským působením v životě veřejném, valnou měrou přispěli k obrodu lidu našeho v ohledu náboženském, národním i politicko-sociálním“.[30]

Píšeme-li družina Sušilova nebo „sušilovci“, pak takto označujeme skupinu kněží soustředěnou okolo Františka Sušila, někdejších brněnských seminaristů, jejichž hlavním mottem bylo heslo „Církev a vlast!“.[31] Aby této jeho myšlence mohli dostát co nejlépe, založili podle německého vzoru v říjnu 1848 Katolickou jednotu s tiskovým orgánem Hlas Jednoty katolické pro víru, svobodu a mravní ušlechtilost. Byl to významný počin, který byl veden sušilovskou ideou spojení vlastenectví a katolického náboženství. Samotný název „družina Sušilova“ tedy není nikterak oficiální, šlo spíše o „neformální kolektiv“, vzdělance, kterým „Sušil nebyl autoritou ve smyslu organizátorském, nýbrž spíše vůdčím duchem“.[32] František Sušil byl velmi plachý člověk, i když tuto svou charakterovou vlastnost občas zakrýval neurvalým a upjatým chováním. V době prudkého rozvoje katolických aktivit v 50. až 60. letech 19. století na Moravě je možné označit ho spíše za objekt než subjekt: „Hraje roli živého mýtu a erbovní spojující figury, frazerovského ´kněžského krále´.“[33] A nebylo toho ani třeba, vždyť schopných organizátorů, kazatelů, redaktorů a publicistů bylo v dané době poměrně dost. Skupina kněží, kterou nazýváme pod Sušilovým jménem v užším smyslu, se skládala právě z takto talentovaných osobností tohoto směru. Drtivá většina z nich vzešla z brněnského alumnátu. Jejich vlivem a zásluhou je naše Morava snad i v dnešní postmoderní a sekularizované době více religiózní než jiné regiony naší vlasti. Bohu díky za ně!

 

 

 

 

 

 

PhDr. ThDr. Hynek Šmerda, Ph.D.

je knězem brněnské diecéze, farářem v Blučině a administrátorem farností Měnín, Přísnotice a Žabčice. Po základním kurzu na Papežské lateránské univerzitě v Římě studoval církevní dějiny a sociální učení církve.

 

[1] CHAROUZ, J. Z. Brněnský alumnát. Výchova a vzdělávání duchovenstva v Brně v letech 1807-1950, s. 45.

[2] Antonín Horský (nar. 1792 v Dubu) byl r. 1831 vysvěcen na kněze. V alumnátu byl jmenován suplentem r. 1836. Později se stal farářem v Dukovanech a roku 1851 v Letovicích. Vynikal obrovskou znalostí několika řečí, jakož i vzácným malířským a hudebním nadáním.

[3] Jiří Vrba (1797 Mutěnice – 1869 Klobouky u Brna) byl ordinován r. 1820 a profesorem se stal začátkem r. 1827. Roku 1835 se stal farářem, později také děkanem v Kloboukách u Brna. V r. 1867 byl jmenován čestným kanovníkem brněnské katedrální kapituly.

[4] Arnošt Gřivnacký (nar. 1836 Kolloredov na Moravě) vstoupil r. 1854 k benediktinům v Rajhradě a r. 1859 přijal kněžské svěcení. Profesorem byl jmenován r. 1869 a v tomto úřadě setrval až do konce školního roku 1907/08. Vedle své učitelské činnosti se věnoval literární práci, napsal různé kritiky a pojednání do Mitteilungen aus dem Benediktiner und dem Cistercienser Orden.

[5] PROCHÁZKA, M. František Sušil. Životopisný nástin, s. 418-420.

[6] ŠŤASTNÝ, V. František Sušil. Obzor. roč. XXVII., č. 8, s. 113-114.

[7] HALOUZKA, J. Pohledy do života církevního a vlasteneckého na Moravě. I. Před rokem 1848, s. 708-709.

[8] PROCHÁZKA, M. František Sušil zemřel. ČKD, roč. 1868, č. 4, s. 294-295; srov. také ŠALOMOUN, A. Sušil jako vychovatel kněžstva a spisovatel bohovědný. Museum, roč. 1904, s. 187.

[9] Tamtéž, s. 295.

[10] VODIČKA, T. František Sušil, s. 83.

[11] ŠŤASTNÝ, V. František Sušil. Obzor. roč. XXVII., č. 8, s. 114.

[12] Tamtéž.

[13] Tamtéž.

[14] ŠŤASTNÝ, V. František Sušil. Obzor, roč. XXVII., č. 8, s. 114.

[15] ŠALOMOUN, A. Sušil jako vychovatel kněžstva a spisovatel bohovědný. Museum, roč. 1904, s. 187.

[16] Tamtéž, s. 295-296.

[17] HALOUZKA, J. Pohledy do života církevního a vlasteneckého na Moravě. I. Před rokem 1848, s. 712.

[18] Tamtéž.

[19] Tamtéž. A pokračuje: „Tak bláznovsky si častěji počíná, ovšem že se s ním každinký opět smíří, maje to štěstí v hodinu příhodnou k němu přijíti, kde on, jak učeného a velkého muže hodno v bratrské upřímnosti rozmlouvá o záležitostech církevních a národních. Anebo když s katedry rozplývaje se v citu myšlenkám svým v proudu básnického nadšení vyjeviti se dá, pak by ho posluchač zlíbal, ba ne, ale v šetrné úctě obdivuje a slaví mohutného jeho ducha, a zvelebuje v pokoře úctyplné šlechetnost jeho srdce, takže ani jeho nesamostatnost, jížto ku př. v bázlivém se vyhýbání mužům v nemilosti u vyšších jsoucím i na veřejné ulici (jako Klácelovi) na jevo dává, ani tato bázlivá nesamostatnost nedovede vyvrátiti překrásný pojem o něm nabytý.“ Tamtéž, s. 710-711.

[20] Tamtéž, s. 712. Tento zmíněný rukopis Sušilova dopisu je součástí Halouzkova příspěvku. Fotokopie je uveřejněna na str. 714-715.

[21] Josef Pospíšil (1845 Oslavička u Velkého Meziříčí – 1926 Brno) byl r. 1870 vysvěcen na kněze a po dalších studiích dosáhl v r. 1874 doktorátu teologie ve Vídni. Od roku 1874 působil jako profesor fundamentální teologie a dogmatiky na brněnském bohosloveckém učilišti, kde také začal přednášet filozofii. R. 1886 se stává ředitelem alumnátu a ve stejném roce je jmenován konzistorním radou a přísedícím biskupské konzistoře; v r. 1894 se stal sídelním kanovníkem brněnské kapituly. V r. 1896 mu byla papežem Lvem XIII. udělena hodnost papežského tajného komořího a jmenoval ho členem římské Akademie sv. Tomáše. Po vydání spisu o filozofii T. Akvinského se stává dopisujícím členem KČSN a ČAVU. V letech 1896-99 byl členem redakční rady Hlídky, v níž prosazoval větší důraz na uveřejňování filozofických pojednání. Zároveň také působil v Katolické politické jednotě brněnské a angažoval se i v Katolické národní straně moravské atd. Z popudu Aeterni patris Lva XIII. (1879) napsal Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského, jejíž první díl vyšel poprvé r. 1883 v Brně. Polemizoval s „moderní nevěreckou filozofií“: materialismem, pozitivismem, panteismem, racionalismem a adresoval několik kritických poznámek i darwinismu. T. G. Masaryk označil jeho Filosofii za „jeden z nejlepších spisů české filosofické literatury vůbec“. Byl přispěvatelem do Hlídky, ČKD a Obzoru. Srov. PECKA, D. České katolictví 20. století v evropském kontextu. In: Katolická ročenka. NERADOVÁ, J. (ed.). Praha: Katolická charita, 1970, s. 68.

[22] Karel Skoupý (1886 Lipůvka – 1972 Brno) byl moravský teolog a 12. brněnský biskup (1946-1972). Po ročním působení v duchovní správě na jižní Moravě byl ustanoven nejprve prefektem chlapeckého semináře, později zároveň vyučoval novozákonní biblickou vědu na teolog. učilišti a od r. 1923 byl regentem (rektorem) alumnátu až do svého jmenování biskupem 3. dubna 1946. Konsekrován byl 30. června t. r. Přes půl století aktivně ovlivňoval diecézi nejprve jako učitel a vychovatel budoucích kněží, později jako biskup. Kromě hlubokých znalostí byl pozoruhodný ve svém zanícení, s jakým učil své studenty. Jeho vliv nezmenšila ani osmnáct let trvající internace (1950-1968) nejprve v biskupské rezidenci, později na různých místech v diecézi i mimo ni. Srov. Katalog brněnské diecéze. Neproměnná část, s. 23.

[23] Srov. VYCHODIL, P. František Sušil, životopisný nástin, s. 331-333.

[24] Pro bližší poznání mnohých dalších všestranných činností tehdejšího kněžstva srov. ZLÁMAL, B. Příručka českých církevních dějin, Díl VI. Doba probuzenského katolicismu (1848-1918), s. 64-78.

[25] Tamtéž, s. 712.

[26] Františku Sušilovi jakožto vlastenci se věnuje např. B. Slavík ve svém článku v Lidové demokracii. Srov. SLAVÍK, B. Vlastenectví moravského kněze Frant. Sušila. Lidová demokracie. Ze dne 25. 2. 1951.

[27] Srov. TRAPL, M. České národní obrození na Moravě v době předbřeznové a v revolučních letech 1848-1849. Brno: Blok, 1977, s. 72. ISBN neuvedeno.

[28] ALTMAN, K. František Sušil a český národopis na Moravě. In: František Sušil (1804-1868), odkaz a inspirace. Sborník příspěvků z konference pořádané městem Rousínov ve spolupráci s Etnologickým ústavem Akademie věd České republiky, s. 35.

[29] ŠŤASTNÝ, V. František Sušil. Obzor, roč. 27, s. 149.

[30] WURM, I. Obzor, roč. 28, r. 1905, s. 212.

[31] ŘEPA, M. Moravané nebo Češi? Vývoj českého národního vědomí na Moravě v 19. století. Brno: Doplněk, 2001, s. 66. ISBN 80-7239-084-8.

[32] ALTMAN, K. České spolky na Moravě a lidová kultura (do roku 1918). Národopisná revue, r. 2003, roč. 13, č. 3, s. 123.

[33] PUTNA, C. M. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918, s. 222.

ObálkaMilí čtenáři, členové, přátelé a podporovatelé akademie, časopis Dialog Evropa XXI v roce 2017 prochází výraznou proměnou ve formě vydávání. Bylo zahájeno vydávání časopisu v elektronické formě, které je nyní výchozí formou prezentace MSKA a nahrazuje dosavadní tištěnou formu. Plánované je rozdělení struktury a obsahu článků časo-pisu Dialog. Elektronická verze propojená s webem MSKA bude obsahovat formy mediální komunikace, tištěná forma bude v upravené formě obsahovat výběr článků – studii a samostatně budou vycházet publikované výstupy z pořádaných akcí. V tomto přechodném období za rok 2017 vychází tištěná forma časopisu Dialog Evropa XXI uspořádána ještě podle dosavadní formy strukturálního uspořádání a z výběru článků prezentovaných v elektronické podobě. Více se dočtete zde

Logo MSKA

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 2901407106 / 2010

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 732194741
  • Poštovní adresa: Wurmova 11, 77900 Olomouc
  • Odpovědný redaktor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo