Encyklika Laudato si a současná krize

Ilustrace
Téma: Společnost, Etika
Vydáno: 25.4.2017
Autor: Administrátor
Zpět

Encyklika Laudato si a současná krize

Alfred Zankanella

Vážené dámy, vážení pánové, dovolte, abych vám nejprve vyřídil pozdravy od Fritze Neugebauera a Norberta Schniedla, předsedy a bývalého předsedy frakce křesťanských odborů. Já jsem pouze takovým malým zástupcem generálního sekretáře frakce pana Gjecaje, jenž má v tuto chvíli přednášku v Algarve, na místě, kde je ještě větší vedro, než zde.

Moje dnešní téma je encyklika Laudato si a současná krize. Encyklika Laudato si papeže Františka je vlastně předběžným cílem katolického sociálního učení, učitelské tradice, která započala za papeže Lva XIII. Omlouvám se, pokud se budu odvolávat na zdroje především v německém jazyce, které se však z velké části týkají také tehdejších velkých průmyslových oblastí v Čechách a na Moravě, protože pocházejí z doby rakousko-uherské monarchie.

V roce 1891, tedy před 125 lety, byla zveřejněna první sociální encyklika Rerum novarum (O nových věcech). Byl to naprostý průlom, udán nový směr nejvyššího učitelského úřadu v katolické církvi. Papež hodnotil hospodářskou a společenskou politiku podle etických kritérií katolické víry. Lev XIII. se tak stal papežem pracujících, protože veřejně pranýřoval osud dělníků. Katolická církev byla kritizována především liberálními podnikateli, ale i ekonomy a politiky, že se začala vměšovat do ekonomiky a politiky.

Jaké události předcházely encykliku Rerum Novarum?

Již v počátcích křesťanství existovala diskuse o spravedlnosti, jaká je spravedlivá cena, jak to je s právem na soukromé vlastnictví. Ve středověku toto téma získalo na aktuálnosti, když došlo k přechodu ze směnné ekonomiky na ekonomiku peněžní a tím pádem vzniklo bankovnictví. Františkán Petrus Joannes Olivi [francouzský teolog *cca 1248 Sérignan †1296 Narbonne, poz. ed.] napsal v roce 1291 Tractatus de contractibus (Traktát o smlouvách), ve kterém použil výraz kapitál (capitale) a formuluje na tehdejší dobu velmi moderní teorii ceny a kapitálu. Připisuje kapitálu navíc určitou funkci semínka vytvářejícího rostlinu, kdy má tvořit zisk. Učitelský úřad Církve se v hospodářské rovině vyjadřoval pouze k lichvářským úrokům.

Iniciativy z duchovního prostředí:

Sociální vývoj v souladu s první průmyslovou revolucí koncem 18. století a ve století 19, kdy hovoříme o mechanickém tkalcovském stavu, o parním stroji a železnici, zůstával nejprve učitelským úřadem Církve nereflektován. Na základní úrovni církve, mezi věřícím lidem a později svatořečenými, bylo ale přibývající zbídačování průmyslových dělníků a jejich rodin vnímáno velmi výrazně. Tehdy vznikl značný počet řádů a kongregací sociálně pastorálního zaměření. Většina ženských školských a ošetřovatelských řádů má tento pastorální i sociálně historický základ, ale ani muži nezůstali nečinní. Německý kněz Adolf Kolping byl zděšen z nelidských podmínek mnohých dílenských dělníků a v roce 1846 založil v Kolíně nad Rýnem první tovaryšský spolek, další pak ve Vídni 1852 a do církevních periodik psal o bídě tovaryšů.

Wilhelm Emmanuel von Ketteler, pozdější kapitulní probošt a posléze mohučský biskup ve svých adventních kázáních 1846 připomínal tyto neutěšené poměry dělníků. Z jeho kázání by bylo možné citovat: „Majetní a nemajetní stojí znepřáteleni proti sobě a masové chudnutí narůstá den ode dne, vlastnické právo je ve smýšlení lidu otřeseno.“ Hlavní výpověď lze vidět ve formulaci křesťanské vize komunismu. „Pravý komunismus spočívá z křesťanského hlediska v tom, že Bůh stvořil přírodu, aby uživila všechny lidi a je třeba tohoto cíle dosáhnout“. V roce 1864 vychází spis Církev a otázka pracujících. Zdůrazňuje křesťanské chápání práce, koriguje některé špatné názory tím, jak říká, že práce byla zbavena morálního charakteru a stala se zbožím, které se nakupuje za pokud možno nejnižší cenu v rámci všeobecní konkurence těch, kteří tuto cenu nabízí. To bylo již v roce 1864!
V roce 1882 zakládá P. Anton Schwarz ve Vídni Katolický spolek učňů a zaměřuje se na jejich duchovní péči.

Stále živá je i tradice redemptoristy P. Klementa Marii Hofbauera, který přišel do Vídně ze Znojma. Tito lidé se angažovali jako duchovní průvodcí těchto spolků. V Sankt Pöltenu pracoval teolog Dr. Josef Scheicher, člen Zemského sněmu, 1891 napsal pro jeden katolický list: Krmit hladovějící děti nemá zdaleka takovou hodnotu, jako pracovat na společenském řádu, který mužům umožní zakládat rodiny a tyto rodiny živit.

Iniciativy katolických laiků

Nejen socialisté a komunisté bojovali o řešení otázky pracujících, ale také křesťanští laici a majitelé velkých pozemků tento problém rozpoznali a angažovali se. Můžeme jmenovat aspoň tři osoby: Karla Jindřicha knížete z Löwensteinu (Bor u Tachova), Aloise prince z Lichtensteina (Lednice) a kongeniálního prognostika, svobodného pána von Vogelsang z Vídně. Poslední byl činný především v akademických kruzích, požadoval, aby stát zasáhl a říkal, že je nepochybné, že některé reformy je potřeba provést, ale je nutné, aby byly provedeny za účasti státu. Löwenstein a Lichtenstein mohli díky svému společenskému postavení prosadit některá témata v 70. a 80. letech 19. století na Katolických dnech v Německu a Rakousku; jejich členství vlastně otevřelo nové možnosti. Princ z Lichtensteina řekl při závěrečném jednání Katolického dne v Rakousku, že sociální otázka je ve velmi úzké souvislosti s otázkou náboženskou a je jednou z nejdůležitějších otázek současné doby, proto tomu my, katolíci, musíme věnovat co největší pozornost. On už tehdy požadoval, aby byl zaveden 11hodinový pracovní den a aby byly prováděny i určité inspekce práce.

Dominikán Albert Maria Weiß byl členem mezinárodního spolku katolických sociálních politiků, který v letech 1883-1890 ve Freiburgu (CH). V roce 1883 pozval Löwenstein 14 vedoucích sociálních politiků na svůj zámek do Boru u Tachova, aby tam uskutečnili poradu, jejímž výsledkem byly Borské teze. Tyto teze poskytly podklady k prvním pracovním zákonům v papežské encyklice. V Borských tezích byla mimo jiné požadována pracovní mzda, která by umožnila život rodiny a práce neměla být chápána jako zboží. Témata byla důležitá nejen pro encykliku, ale upoutala i pozornost biskupů, kteří se dosud v otázkách práce neangažovali. Stěžovali si jen, že dělnická třída trpí, ale nehledali toho příčiny.

Katolická církev byla v tomto období pod tlakem ze dvou stran: Inteligence a šlechta se Církvi vzdalovala v rámci darwinismu (1848 byla vydána Darwinova kniha O vývoji druhů) a rozvíjel se také anglický ekonomický liberalismus. Učitelství Církve o tom začalo pochybovat. Majetní (dokonce i někteří biskupové) nepovažovali Církev za kompetentní, aby se vyjadřovala k otázkám hospodářství. Říkali, že úlohou Církve je starat se o nesmrtelnou duši a ne o smrtelné hladovějící tělo.
Na druhé straně volala bída mas do nebe. Velká část rodin byla dotčena chudobou, a když se (1867) objevil Marxův Kapitál, velice rádi naslouchali heslům marxismu. Církev tak ztratila velký počet věřících z vyšších i nižších vrstev společnosti. Proud marxismu, který byl ochoten bojovat plus bída - to bylo něco, co stálo proti bezohledným kapitalistům. Papež Lev XIII. tehdy psal ve své encyklice, že pracující jsou vystaveni neovladatelné, bezuzdné touze po penězích a na tomto pozadí zveřejnil v roce 1891 encykliku Rerum novarum o otázkách pracujících. Byl to revoluční zlom dosavadní politiky Církve a skončilo tím období nevměšování se do těchto záležitostí, protože akce charity, řádů a různých bratrstev nebyly dostačující. Strukturální nouzi lidí, kteří pracovali za mzdu, už nebylo možné zvládat, byla zde bída v oblasti bytů a nemocí, panovalo zde určité zpustnutí a bylo potřeba nastolit nějaký nový směr a změnit struktury. Neboť bída nebyla přáním Boha, nýbrž byla vytvořena lidskými strukturami moci. Papež Lev XIII. nazývá bídu dělníků „novou formou zotročování“. S odkazem na lidskou důstojnost, která není dána lidmi nýbrž Bohem, uvádí encyklika příčiny masové bídy a požaduje celý katalog práv pro pracující: Jsou to spravedlivé mzdy, které mohou uživit rodinu, omezení pracovní doby, právo na volné sdružování čili odbory, neděle jako nepracovní den, zvláštní ochrana žen a dětí a povinnost regulace státu formou zákonů, která by té mase nemajetných dávala právní ochranu.

Papež výslovně brání sdružování pracujících, které zajišťuje, aby členům nikdy nechyběla práce, aby byla k dispozici společná pokladna, z které by mohly být jednotlivcům vypláceny podpory při chybějící práci, v nemoci, ve stáří a při úrazech. Tímto textem vytváří papež také oprávněný základ při vytváření křesťanských pracovních sdružení a odborů. Encyklika vedla k rostoucí angažovanosti vysokého i nízkého kléru, který pak se projevoval ve veřejném mínění a aktivním doprovázení rostoucího počtu křesťanských organizací pracujících. Tím byly položeny základy, které byly také uváděny při založení křesťanských novin v Čechách i na Moravě. Byly to Lidové listy v Praze a v Brně Obrana práce.

Encyklikou byly položeny základy katolického sociálního učení, byly položeny základy tradice v neposlední řadě II. vatikánského koncilu a také pastorální konstituce o církvi ve světě dneška (Gaudium et spes).

Témata katolické sociální nauky.

Následujících 125 let přineslo kromě etických a morálních zásad také aktuální společenská etická témata. V roce 1931, 40 let po Rerum novarum, vydal papež Pius XI. encykliku Quadragesimo anno, zabývající se společenským pořádkem. V Itálii už vládl od roku 1926 Mussoliniho režim, v Němcku přišla NSDAP k moci toho roku 1931. Encyklika tehdy vysvětlovala a zdůrazňovala především princip subsidiarity. Také jasně vymezila (navzdory či kvůli světové ekonomické krizi) pojmy křesťanství a socialismu.

Papež Jan XXIII. v roce 1961 hovoří ve své encyklice Matka a učitelka (Mater et magistra) o právu dělníků na aktivní účast na podnikání. Tato encyklika hovoří poprvé o otázkách společného blaha, a to globálně, nejen v národním měřítku, i v zapojení v rozvojových zemích. V roce 1967, dva roky po ukončení II. vatikánského koncilu, píše Pavel VI. v Populorum progressio (O pokroku lidstva) o spravedlnosti v globálních obchodních vztazích. Nevyvinutost takzvaného třetího světa jako následek kolonialismu severními státy vyžaduje mezinárodní solidární pomoc bohatších zemí. Papež Pavel VI. přináší do sociálního učení Církve pojem Vývoj a rozvojová politika. Když dnes hovoříme i krizi uprchlíků, je i toto důsledkem končícího století v Evropě, Africe, Asii i latinské Americe.
V roce 1981 se papež Jan Pavel II. zabývá cenou lidské práce v encyklice Laborem exercens (O lidské práci) v pohledu na rostoucí nezaměstnanost za Západě, analyzuje špatný vývoj v komunismu a především zdůrazňuje přednost práce před kapitálem a vyhlašuje s odkazem na solidárnost, právo na odbory jako nedotknutelné základní právo. V roce 1987 popisuje stejný papež v Sollicitudo rei socialis bídu a mizerii jižních zemí jako následek mezinárodní politiky. Požaduje od severu účinnou pomoc a od jihu zásadní reformy.

V roce 1991, dva roky po zhroucení komunismu ve střední a východní Evropě kritizuje papež Jan Pavel II. komunistický hospodářský systém i nespoutaný kapitalismus na Západě. Myšlenka sociálního tržního hospodářství je zde rozpoznatelná.

V roce 2009 vychází Caritas in veritate čili Láska v pravdě. Benedikt XVI. se zabývá důsledky ekonomické a finanční krize a globalizace. Poukazuje na to, že spravedlnost je minimální mírou lásky. Svobodný trh sám o sobě nemůže v národní ani v mezinárodní oblasti zajistit spravedlnost a sociální spolupráci společnosti. Úsek hospodářství není ani morálně neutrální, ani nesmí být nelidský či antisociální. Po diskusi kolem encykliky Laudato si se zdá být důležité, abychom nezapomínali na tato předchozí základní vyjádření sociálního učení. Tato tvoří základ pro řadu požadavků, které najdeme posléze ve formulacích papeže Františka.

Současná hospodářská společenská krize

Slovo krize, o kterém teď stále hovoříme, probouzí především vzpomínky na ekonomickou a finanční krizi 2008-2009, která souvisela s bankrotem amerických poskytovatelů finančních služeb i velkých evropských bank, které tato krize přivedla do úzkých. Kromě toho nám všem potom utkvělo ve vzpomínkách, co se odehrálo v dluhové krizi jižních evropských zemí Řecka, Španělska, Portugalska a Itálie.

Zažíváme tedy krizi na pracovním trhu, která se ještě zostřuje rozšiřováním takzvaného průmyslu 4.0 jako rostoucí globální digitalizace a robotizace, Krize kolem proudů uprchlíků, které byly vyvolány etnickými a religiózními čistkami a klimatickými změnami v Africe. Tady je stále ještě pořád to, co zažíváme s krizí na pracovním trhu, která se vytváří rozšiřováním takzvaného průmyslu 4.0, který vyplývá z průmyslové revoluce. Pouze v Rakousku se odhaduje, že v příštích deseti letech ztratí místo na 30 000 bankovních zaměstnanců a 90 000 zaměstnanců obchodu. Rostoucí globální digitalizací a robotizací tato krize na pracovním trhu skončí špatně a odbory stojí při uzavírání národních kolektivních smluv, které přestávají být zajímavé, před zcela novými výzvami. Průmysl a investice se již odehrávají globálně, nikoliv národně či kontinentálně, jak to například v posledních týdnech pozorujeme na těch Panama Papers, na otázce daní v Lucembursku atd. Příčinou jsou právě krize a proud uprchlíků, které byly spuštěny vyvoláním válek, etnickými a religiózními čistkami, klimatickými změnami v Africe. Pak je zde dnes již virulentní krize životního prostředí, která nám kdysi připadala směšná.

Jednotlivá krizová pole byla většinou pozorována odděleně, protože různé vědecké obory jsou postiženy nestejně. Přitom se často přehlíží, že mnoho lidí si nepřeje, aby tyto zájmové skupiny byly podporovány politikou. Vyžaduje to ale celkový pohled, který zahrnuje lidi, ekonomiku, politiku a životní prostředí.

Německá biskupská konference spolu s Radou evangelických církví v Německu vydaly v roce 1985 prohlášení k otázkám životního prostředí. Jako příčinu potíží uvádějí bezstarostný a náročný přístup k životu. Jako následky jmenují zatěžování hlukem, znečišťování vzduchu, vody a půdy mnoha jedy, zbytečné utrpení zvířat ve výzkumu a masovém chovu, velké plýtvání surovinami a energií bez ohledu na rozšiřování pouští a vymírání lesů. Zástupci katolických a evangelických církví došli k závěru, že nebezpečí, že se člověk nakonec sám stane obětí tohoto špatného vývoje, už nemůžeme přehlížet. Toto ďábelské kolo uvedl do chodu člověk sám. Německé církve pak uvádí ze sociálně psychologických příčin to myšlenkové pozadí, že člověk se již nechápe jako správce Božího domu, nýbrž jako ten, který přírodu jen využívá jako zdroje.

Encyklika Laudato si

Celosvětový základ encykliky Laudato si vychází z latinské Ameriky. Základem argumentace je přesvědčení víry katolíků, že Bůh je stvořitelem světa a člověka. Člověk je svému Stvořiteli zodpovědný ve svém osobním i v globálním chování. Proto také přístup ke Stvoření musíme brát morálně. Jaká je Františkova metoda? Papež František vychází ze své pastorální činnosti v latinské Americe a jako biskupská konference v Medelinu 1968 a Pueblu 1979 uvádí tři metodické kroky: Vidět, usoudit a jednat, které pochází od zakladatele CAJ (Mladí katoličtí pracující), pozdějšího kardinála Josefa Cardijna (Belgie). Přitom se realita posuzuje na pozadí evangelia. Společenské skutečnosti jsou pak sledovány z perspektivy těch chudých, zbavovaných práv a poškozených. Z těchto tří kroků pochází také jedna kapitola encykliky.

Úvod se zabývá chápáním světa jako Stvoření na základě dosavadních prohlášení sociálního učení a na základě chápání Stvoření sv. Františka z Assisi, z jehož Písně bratra slunce je odvozen titul encykliky. Jako centrální témata zde papež František uvádí „úzký vztah mezi chudými a mezi problémy planety,“ dále „přesvědčení, že na světě je všechno navzájem spojeno,“ „kritiku nového modelu moci a nových forem moci, které jsou odvozovány z techniky“ a dále „pozvání ke hledání nového chápání hospodářství a pokroku“ a konečně „vlastní hodnota každého tvora“. Cílem je pak představení celostní humánní ekologie.

V první kapitole papež popisuje, co se odehrává v našem domě; zpráva [popisuje] znečišťování, odpady, kulturu jednorázového použití a odhození; klimatické změny, význam kyselé pitné vody, ztrátu rozmanitosti ve velkých ekosystémech (Amazonie, pánev Konga, Oceánie), zhoršení kvality života a sociální konce mnoha lidí. To vše vede k celosvětové sociální nespravedlnosti. Podrobení politiky technologiím a finančnictví produkuje „celosvětový systém, ve kterém panuje spekulace a plahočení se po finančním výnosu, což vede k tomu, že celkový kontext a také účinky na důstojnost člověka a životní podmínky jsou ignorovány.“ Důsledek různých postojů v otázkách životního prostředí vede k tomu, jak říkal Romano Guardini, že „lidstvo zklamalo očekávání Boží.“

Druhá kapitola má titul Evangelium Stvoření. Vychází ze židovsko-křesťanské spirituality, která ukazuje cestu, a sice biblické poselství, které Stvoření chápe jako univerzální společenství a všechny tvory jako jednu rodinu. Proto, jak říká papež, platí, že „mír, spravedlnost a zachovávání Stvoření jsou absolutně navzájem propojená témata, které od sebe nelze oddělovat“. Výslovně zdůrazňuje, že Země je společným dědictvím, jehož ovoce musí být k dobru všech. Ad halef, že princip podřízení soukromého vlastnictví všeobecnému určení statků a proto společné právo na jejich využívání je zlatým pravidlem sociálního chování a základním principem celého sociálně etického řádu. Jako zdůvodnění zde opět platí lidská důstojnost. „Bohatý i chudý má stejnou důstojnost, protože je oba stvořil Pán.“ Platí proto, že životní prostředí je kolektivním statkem, dědictvím celého lidstva a odpovědností pro všechny.

Třetí kapitola popisuje lidské kořeny ekologické krize. Lidstvo vstoupilo do éry, ve které nás technologie staví na rozcestí. Sem papež František umisťuje hlavní kořeny krize. Globálně rozšířená myšlenka nekonečného a bezmezného růstu, z které jsou ekonomové, finanční experti a technologové tak nadšeni, vede k vykořisťování zdrojů a vede také ke špatnému hodnocení práce jako jednotného výrobního prostředku. Papež František říká: Ekonomika bere ekonomický vývoj z hlediska výnosu, aniž by se dívala na negativní působení na člověka. Finance dusí reálnou ekonomiku. Nepoučili jsme se z lekcí světové finanční krize a jen velmi pomalu se učíme lekcím o poškozování životního prostředí. Trh nezaručuje celostní vývoj člověka, sociální inkluzi. Člověk přeceňuje svoji pozici ve Stvoření a ztrácí etickou orientaci. Svědčí o tom obchod s lidmi, s drogami, krvavými diamanty, s kožešinami zvířat ohrožených vyhynutím, s orgány, s dětmi, prostě organizovaná kriminalita.
Papež velmi zdůrazňuje hodnotu práce a cituje II. vatikánský koncil: „Člověk je původcem, středobodem a cílem veškerého ekonomického a sociálního života.“ Cílem není jen zisk, nýbrž blahobyt, pokud možno všech lidí. Pro boj s nezaměstnaností je proto přes omezené zájmy podniků a sporné racionality nutné dále vytvářet přístup k práci všech.

Čtvrtá kapitola: Celostní ekologie. Papež požaduje celostní ekologii. Říká, že nejsou dvě krize vedle sebe (krize životního prostředí a krize společnosti), ale jedna jediná, komplexní socioekologická krize. Je třeba rozpoznávat souvislosti. Je proto nutná ekonomická ekologie, která je schopná zavázat lidi k rozsáhlému sledování skutečností. Proto je nemožné oddělovat analýzu ekologických problémů od lidského prostředí, rodinného kontextu, pracovních podmínek, urbánních poměrů a člověka samotného. K tomu celostnímu vývoji patří zlepšování kvality lidského života, intaktní sociální kontext, lidsky důstojné bydlení a dodržování principů společného blaha. Tento princip platí i ve vztahu mezi bohatými a chudými s přednostní opcí pro chudé a s ohledem na budoucí generace.

Pátá kapitola se pokouší uvést jakési řídící linie pro orientaci a jednání. Ekologická politika má být viděna z globální perspektivy, nikoliv pohledem jednotlivých zájmů. Platí to pro emise skleníkových plynů, pro využívání oceánu; kromě mezinárodní politiky může iniciativu vyvíjet i politika národní, kupříkladu k úspoře energií, k efektivit v dopravě a také v likvidaci a opětném zhodnocování zdrojů. Především ekologická řešení jsou otázkou dialogu v upřímnosti a v pravdě mezi všemi zúčastněnými. Přitom se politika nesmí podrobovat ekonomice, ale musí jít ve službách života, především ve službách života lidského. Vyžaduje jasná řešení, protože v této souvislosti jsou střední cesty pouze malým zpožďováním zhroucení. Intenzifikace dialogu mezi náboženstvím a vědou je nutná, protože nejen vědění, nýbrž také srdce v trpělivosti a askezi může přispět v šetření přírody a ochraně chudých.

Závěrečná šestá kapitola požaduje ekologickou výchovu ke spiritualitě. Říká: Mnoho věcí musí svůj chod nově orientovat, především se ale musí změnit lidství. Trh vytváří konzumní mechanismus, proto lidí kupují nepotřebné věci. Neboť „zatímco srdce člověka je stále prázdnější, potřebuje člověk stále víc nutných věcí, které si může koupit, vlastnit a zkonzumovat.“ Proto potřebuje určité důvody, které vedou k ekologickému obratu, a sice novou spiritualitu. Praktické povolání každého křesťana je „stát se ochráncem díla Božího“. A péče o přírodu, jak říká papež, je součástí stylu života, který zahrnuje schopnost společného života a společenství. S odkazem na svátosti jako pomůcky a neděli jako den sebenalezení, na obraz svaté Trojice jako obraz s odkazem na Marii královnu celého Stvoření, ukončuje papež celou encykliku modlitbou za naši Zemi.

Závěr

To je několik hlavních pasáží více jako 200stránkové encykliky. Mohou pomoci vytvořit si určitý pojem o záměrech papeže. Otázka ekologie není pouze dílčím úsekem vědy nebo politického přístupu, je to pro křesťany náboženským přiznáním se k Bohu Tvůrci. Pro všechny lidi, s kterými papež chce navázat dialog, to je otázka sociálních kompetencí, lidské důstojnosti, společného blaha a sociální soudržnosti. V neposlední řadě to je i otázka spravedlnosti vůči jakémukoliv životu a vůči následujícím generacím. Spravedlnost - je nejkratší formulace, kterou znám ze sv. Augustina: Každému, což jeho jest.

 


Prof. P. Alfred Zankanella, zastupující Gewerkschaft Öffentlicher Dienst (GÖD) z Vídně.

Registrováno na Ministerstvu kultury ČR pod číslem MK ČR E 5224
ISSN 1210 - 8332 (tištěná verze)
Číslo účtu: 1342357389 / 0800

Kontakty

  • E-mail: redakce@dialogevropa21.cz
  • Telefon: +420 537 021 342
  • Poštovní adresa: Smetanova 14, 602 00 Brno
  • Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kopeček, Th.D.

Administrace | Vytvořil Mouser.cz, 2017

E-časopis Dialog Evropa XXI je financován z projektu nadace ČEZ.

Sponzoři

LogoLogoLogoLogoLogo

Partneři

LogoLogoLogoLogoLogoLogoLogo