Cesty ke svobodě

Téma: Filosofie
Vydáno: 6.9.2017
Autor: Prof. ThDr. Josef Dolista
Zpět

V současné době, můžeme číst zejména v popularizačním tisku vyjádření, že ekonomové se zabývají osudy lidí nebo států. Nejsou to tedy filosofové a politikové, ale lidé, kteří nabízejí návody na záchranu pracovních míst ve firmách, návody na udržení nebo dokonce zvyšování mezd, návody na nalezení nových pracovních míst. Politikové se obracejí na ekonomy, aby jim ukázali techniku takových dovedností, kdy bude o jednotlivce i celek postaráno a zabrání se tak zadlužování státu, chudnutí obyvatelstva, zvyšování výdajů státu na sociální sféru. Z tohoto stavu můžeme vyvodit, že naděje lidí v pomocnou ruku státu je velká a mezi ohroženými lidmi je nevyslovený požadavek, aby stát vstupoval do života lidí, řešil většinu problémových oblastí, když se naskytnou, téma svobody jednotlivce nebo i státu zůstává stranou. V průběhu dějin se ukázalo mnoho definic svobody v dílech filosofů, ale dnes je obtížné spokojit se s jednou danou definicí svobody z toho důvodu, že má aspekty lexikální, právní, psychologické, teologické, filosofické, ekonomické a politické a ještě se dají tyto aspekty kombinovat mezi sebou. Každý člověk ví, že je třeba chránit svobodu lidí proti zločincům, souhlasíme s omezením jejich svobodného pohybu a zavíráme je do vězení. Současně tentýž člověk neví nebo si neuvědomuje, že existuje mnoho forem omezování svobody, které není jednoduché definovat. Pokud bychom měli svobodu definovat jako nepřítomnost donucování, pak si většinou představíme vnější a bolestné donucení. Význam množství rozmanitých svobod nemůžeme podceňovat a musíme se ptát, zda naše svoboda není krácena a donucování se neděje plíživým a nenápadným způsobem. Zejména nositelé moci ukrajují obezřetně svobodu druhých, ale kdyby nebyli nositeli moci, nesouhlasili by s nařízeními, které vydávají. Není svoboda jen „individuální“, kdy formulujeme, že máme nebo nemáme svobodu, ale existuje také kvalita i kvantita svobod uvnitř národa nebo státu nebo společenství států. Témata svobody a donucení jsou vlastní právním vědcům a legislativě. Právní či zákonné regule nám regulují jednání velmi pečlivě, trvalé přibývání zákonů a nejrůznějších vyhlášek vede k tomu, že názory na interpretaci těchto zákonů se velmi liší a duch svobody se ztrácí. Zákonodárci jsou přesvědčeni, že zastupují občany. Množství zákonů však nenabízí právní jistotu, protože změny v legislativě jsou na denním pořádku a lidé jsou omezováni ve svém svobodném jednání a téma odpovědnosti za svobodu se stává slohovým cvičením pro myslitele. Budiž konstatováno, že svoboda a odpovědnost za ni je občanům ukrajována legislativci, velký pojem „stát“ vytvářejí mnohdy malí státní úředníci trpící pod tíhou velkého poslání, že jednají ve prospěch všech, ti pak řídí náš každodenní život. Nemůžeme samozřejmě zavrhnout zákonodárství a celou legislativu, ale nesmíme ztratit ze zřetele cenu osobní svobody a ptát se po ní v rámci celého právního systému. Právem konstatuje B. Leoni: „Legislativa, která nahrazuje spontánní aplikaci nelegislativních pravidel chování, je neobhajitelná, pokud se neprokáže, že nelegislativní pravidla chování jsou nejistá, nedostatečná nebo že plodí zlo, jemuž legislativa může zabránit a zároveň zachovává výhody předchozího systému. O takovémto předběžném zhodnocení současní zákonodárci vůbec neuvažují. Zdá se, že naopak legislativu považují za dobrou samu o sobě a břemeno důkazů spočívá na těch, kteří nesouhlasí. Skromně podotýkám, že jejich názor, že zákon (i špatný) je lepší než nic, by měl být více podepřen důkazy.“^[1] Řešení problému svobody a odpovědnosti za ni není jednostranné odmítání legislativy ani nadmíra legislativy. Téma svobody musí mít aplikovatelnou povahu, kdy spolupráce filosofů a legislativců je významným požadavkem dnešní doby.

Svobodu ponechává a garantuje jiným zlaté starověké pravidlo: Nečiň druhému to, co nechceš, aby druzí činili tobě“. Pro přijetí odpovědnosti za svobodu a etického chování toto pravidlo je stále aktuální. V době etické plurality může být namítnuto, že společnost nemá stejné přesvědčení a ono zlaté pravidlo nemůže být uvedeno v realitu. Je však řešením to, když rozhoduje několik legislativců o tom, co je a co není dobré a normují celku pravidla podle svého přesvědčení? Výsledkem pak bývá to, že se stejně legislativa nezachovává, mizí právní vědomí, zákony se obcházejí a nedodržují. Když slyšíme rozhodnutí lidí neúčastnit se voleb, protože nesouhlasí s nabídkou politických stran nebo jejich reprezentací, ukazuje to vážnou diagnózu. Žijeme v mýtu o zastupování zájmu lidí v politických stranách. Všeobecná nespokojenost se stavem politiky u nás ukazuje malou míru nebo žádnou míru důstojného reprezentování zastupování lidí politickými stranami. Pokud požadujeme žít ve svobodě, musíme si položit otázku, o jakou svobodu se má jednat a jak se k ní dostaneme.

Svobodou můžeme rozumět respekt před zvyky a názory jednotlivce, které považuje za významné, a budou chráněny před státní mocí i případně většiny. Samozřejmě že se jedná o takové jednání, které neubližuje druhým. Mnoho lidí může považovat slovo svoboda za neutrální pojem. Nejlépe se mu snad rozumí v době osobního nebo společenského útlaku. Pak slovo svoboda má jasnější konturu, je pochopitelné, není zapotřebí v takovém prostředí velké reflexe tohoto pojmu. V době komunistické totality jsme požadovali svobodu „od“ Sovětského svazu, svobodu od útlaku, od KSČ, od mezí, které stanovila státní byrokracie v cestování a chtěli jsme být svobodní od státní ideologie. Možná jsme málo přemýšleli k čemu nás svoboda bude přivádět a po získání politické svobody, ekonomické i osobní někteří lidé tíhu této svobody neunesli, byla tedy zneužita. Můžeme souhlasit se všemi tvrzeními, že pojem svoboda s sebou nese mnoho konotací a je zapotřebí je vysvětlovat. Samostatný pojem svoboda je příliš široký, nemůže mu být porozuměno bez vztahu k danému určení. Také nelze postavit krátkou definici pojmu svoboda. Proto můžeme uvažovat o relativitě svobodě, nikoli absolutnosti, protože se pojem svoboda váže k nějakému objektu, který má omezenou vypovídací hodnotu. V tomto pojetí nelze mluvit o absolutní svobodě, protože neexistuje v našem lidském světě. Uvedu ještě jeden příklad. Jedna paní inženýrka, samoživitelka, odmítla sociální příspěvky státu, aby si zachovala svobodu od státu. Nechci hodnotit její počínání mravně, chci poukázat na to, že svoboda se může definovat i jako zřeknutí se určitých dober, na které si mohu dělat právní nárok. Kdyby se státní správa v době hospodářské krize vyjádřila tak, že odebírá sociální dávky na děti a argumentovala by způsobem, že lidé jsou svobodní a mají možnost se sami rozhodovat o počtu dětí s ekonomickým dopadem bez podpory státu, občané by považovali tuto svobodu za nechtěnou, za něco, co je nesprávné a nezodpovědné. Zůstává otevřenou otázkou, jak bychom hodnotili svobodu v dimenzi zásady, mít děti, mám-li na to ekonomicky, bez podpory státu. Tento příklad naznačil, že svoboda je spojena také s nutným omezením. Ze zdravotního hlediska se mohu svobodně rozhodovat, jaké jídlo si vyberu, ale pokud se svobodně neomezím, budu nemocen na základě výběru a množství nevhodné stravy. Svoboda vyvolává omezení i útlak. Má – li budoucí hudebník mít úspěch, musí se velmi omezovat a činit si útlak, aby měl prostor pro cvičení na nástroj. Na straně druhé si lidé kladou zbytečná omezení a snaží se nechtěně omezovat svobodu sobě i druhým. V souvislosti s přemýšlením o svobodě a omezení či útlaku můžeme nabídnout ještě jiný příklad. Manažer firmy chce zachovat zaměstnanost lidí a sníží platy svých zaměstnanců nebo dokonce některé propustí, aby firma nezanikla a jiní zaměstnanci měli nadále práci. Krizová opatření ve firmě se nebudou líbit odborům a budou nutit manažera firmy zachovat místa všem. Pokud bude manažer firmy jasně přesvědčený o správnosti svého počínání, neustoupí. Na straně jedné lidé požadují zaměstnanost a na straně druhé by ji zničili. Svobodné a odpovědné počínání manažera ocení ti, kterým zaměstnanost zachránil, neocení ji ti, kteří pod tlakem museli firmu opustit. Téma svobody se tak může dostat i do ekonomických a politických souvislostí, do uvažování o liberalismu, kapitalismu a socialismu.

Omezení svobody se děje právními normami. Uvažujme o tom, co všechno nesmíme podle množství zákonů a dalších právních předpisů. Na straně jedné je zapotřebí zákony mít jako ochranu před nesprávnou interpretací svobody, aby lidé byli chráněni. Na straně druhé nám postupně přibývání vyhlášek a zákonů bere tvořivost, samostatnost, odpovědnost za sebe i druhé. Nelze pochybovat o významu práce nezávislých soudů pro život společnosti, pro zachování rovnosti občanů před zákonem. Bohužel právní vědomí v naší společnosti je nízké, příčin je mnoho, obcházení zákona se považuje za běžnou záležitost. Právem však upozorňuje Bruno Leoni na následující věc: „…v současnosti existují směry, jež při výkladu veřejného práva podřizují zájmy jednotlivců zájmům úředníků, a to tak, že úředníkům umožňují ztotožnit jednu stranu sporu veřejným zájmem, posílit tak její význam a ostatní ignorovat.“^[2] Tím je naznačeno, že není vždy zaručena rovnost všem před zákonem. Pokud by ale občané ctili právo jako ochranu osobní svobody, pak by tento stav mohl být nazván ideální. Svoboda a právní jistota patří dohromady. V České republice se ukazuje, že čím byl zákonodárný proces intenzivnější a rychlejší, tím méně je jisté, jaká bude životnost těchto zákonů. Z toho vyplývá, že právní jistota není buď žádná nebo je velmi krátkodobá. Z tohoto tvrzení vyplývá nedůvěryhodnost v podnikání, odchod firem podnikat do jiných zemí. Je zapotřebí se vrátit k ideji osobní svobody, která má být podpořena právním systémem. Je zapotřebí vrátit lidem právní jistotu. Právní jistota nebude vytvořena, pokud „úředníci nahrazují ustanovení zákona vlastní vůlí ve víře, že právo zdokonalují a dosahují tak cílů, jejichž dosažení má podle nich zákon umožňovat.“^[3] B. Leoni poukazuje na příklady, kdy úředníci a soudci „vylepšovali“ zákon na základě svého postavení a odklonili se od litery zákona. Tento způsob jednání nevede k vědomí právní jistoty.

Filosof uvažující o svobodě musí nutně dojít k závěru, že svoboda je morálním principem, který vyplývá z podstaty člověka.^[4] Tento morální princip se vztahuje k principu spravedlnosti, který zajišťuje odstranění libovůle z lidských vztahů. Morálka a etika není nadstavbou a doplňující kategorií ve formaci mladých lidí, ale je to požadavek na to, aby jim spravedlnost nebyla lhostejná a vyžadovali ji. Svoboda nemůže být hájena jen pragmatickými cíli, ale především motivem spravedlnosti. Svoboda bude hájena tehdy, když její hodnoty bude zastávat velké množství lidí, to se týká také spravedlnosti. Ke svobodě je nutno vychovávat a vzdělávat lidi po celý život. Můžeme nabídnout termín „strategie cesty ke svobodě“. To je úkolem nás filosofů. Jako nemocného léčíme hned a jídlo nabídneme hned hladovému, tak musíme hned poukazovat na svobodu jako hodnotu, kterou společnost potřebuje. Jaké má filosof prostředky ke strategii cesty ke svobodě? Je to možnost vzdělávání na školách na všech stupních, psané slovo nejen do odborných časopisů, přednášky, výchovné snažení. Je správné podle mého hodnocení, když filosofové hrají roli ve veřejné správě svou osobní angažovaností a nezůstanou působit jen v akademickém prostředí. Potřebujeme milovníky svobody, kteří zapálí druhé k obraně svobody. Svobodu je zapotřebí především chránit v médiích a v politice.

Společnost uznávající svobodu nemůže popírat nikomu náboženskou svobodu. Mezi náboženstvími existují konflikty. Někdy se za náboženstvími skrývají politické zájmy zcela jiných skupin. Bohužel i dnes se vedou války ve jménu Boha. Tyto války jsou reálným argumentem v neprospěch hlásání náboženské víry i křesťanství. Současné teroristické činy a náboženský fundamentalismus, sektářství, které pohrdá úctou k životu, jsou velké rány, kde může utrpět náboženská svoboda. Samotný náboženský fanatismus brání uznávat svobodu jiných náboženství. Nelze ale postupovat obráceně, kdy by např. křesťanská Evropa měla upustit od náboženských svobod přistěhovalců. K náboženské toleranci na území Evropy je zapotřebí stále vychovávat a vzdělávat mladou generaci ve vztahu k úctě ke svobodě druhých.

Pro rozvoj jednotlivce i společnosti je potřebná kultura, náboženství, zdravé ekonomické vztahy, politická kultura a pevné meziosobní vztahy. Svoboda člověka vyžaduje rozhodnutí, náboženská a politická indiference žádné problémy ve společnosti neřeší. Mezilidské vazby jsou stále chatrnější a pouze dočasná. Člověk se nalézá v situaci nahodilých spojení a rozpojení, „kde množství možných permutací je nekonečné“.^[5] Papež Benedikt XVI. píše ve své encyklice Caritas in veritate: „Vylučování náboženství z veřejného prostoru, stejně jako druhý extrém, náboženský fundamentalismus, brání lidem setkávat se mezi sebou a spolupracovat na pokroku lidstva. Veřejný život tak přichází o motivaci a politický život získává utiskovatelskou a agresivní tvář. Hrozí pak, že lidská práva nebudou respektována buď proto, že budou zbavena svého transcendentního základu, nebo proto, že se nebude uznávat osobní svoboda. Sekularismus i fundamentalismus vylučují možnost plodného dialogu a prospěšné spolupráce mezi rozumem a náboženskou vírou.“^[6] Lidská svoboda je určena bytím člověka i jeho omezeními. Zdravý rozvoj osoby je možný, pokud si člověk uvědomí, že není jediným a vlastním tvůrcem sama sebe. Je zapotřebí uznání základní normy přirozeného mravního zákona.

V současné době je naše společnost okouzlena technickými vymoženostmi a naše výdaje směřují k získání všech těch přístrojů, které usnadňují náš život a k získání dovedností nad technickou nabídkou. Nastoluje se ale otázka, zda naše svoboda rozhodování jde v souladu s morální odpovědností. Nabízí se odpověď, že lidé mají zapotřebí výchovu k eticky odpovědnému užívání techniky a osvojit si smysl pro svobodu. Je zapotřebí odpovídat na volání bytí.^[7] Rozvoj společnosti není možný bez morálně odpovědných lidí, bez lidí, kteří se svobodně rozhodli pracovat pro společné dobro společnosti. Lidská svoboda se musí soustředit na podporu lidské důstojnosti, lidé se musí svobodně rozhodnout, zda chtějí pracovat ve službách dobra a mírového soužití národů, které z teologického pohledu můžeme nazvat bratrstvím založeném na uznání jednoho Boha a Stvořitele všech.

Před svobodou člověka stojí dnes etická badatelská problematika zejména v oblasti počátků a konce života. Mnoho lidí ještě není rozhodnuto, jak se svobodně rozhodnout v otázkách pro umělé oplodnění, pro konec lidského života. Pokud společnost ztrácí smysl pro nadpřirozenou dimenzi života, pak přitaká snadno k technické nabídce medicíny, zaujme pozitivní postoj k umělému oplodnění mimo manželství a přitaká asistované sebevraždě. K výzkumu na embryích a k možnostem lidského klonování. Před mnoha lidmi stojí otázka, co je humánní a co není. Ve svém svobodném rozhodnutí se mohou mýlit, mohou zaujímat indiferentní postoje k nabídnutým tématům, nebo mohou hledat intenzivně odpovědi v souladu s náboženskou vírou. Možnost svobodného rozhodnutí předpokládá vědomí existence morální pravdy.^[8]

Téma svobody nás přivádí k nutnosti překonávat materialistické pojetí člověka, existuje i duchovní a morální aspekt lidského života. Pokud tak člověk neučiní, zůstává v něm prázdnota, která způsobuje mnohá utrpení. Integrální lidský rozvoj požaduje správně a odpovědně uchopenou svobodu.

I když se zdá, že další věta zazní staromódně a pateticky, přesto bude řečena. Člověk k pochopení svého smyslu života musí svou svobodu zaměřit nejen na pravdu, ale také na lásku. Jen v lásce se člověk rozvíjí a jen v lásce vidí svět a svůj život očima, které mu technika nemůže dopřát. Humanismus bez Boha se může stát ve svém důsledku nehumánní, humanismus, který Boha přijímá, je schopen oživit intenzitu lásky vůči ostatním lidem. „Vědomí nezničitelné Boží lásky – ať jsme úspěšní či neúspěšní – nám je oporou v namáhavém a povznášejícím nasazení pro spravedlnost a rozvoj národů, při neustálé snaze o spravedlivé uspořádání lidských záležitostí. Láska Boží nás vyzývá, abychom opustili to, co je omezené a pomíjivé, dává nám odvahu jednat a neustále hledat dobro pro všechny, třebaže se to neuskuteční hned a třebaže to, co se podaří nám, politickým autoritám a těm, kdo pracují v ekonomické oblasti, je vždy méně než to, po čem toužíme. Bůh nám dává sílu bojovat a trpět z lásky k společnému dobru, protože on je naše Všechno, naše největší naděje.“^[9]

Vztah domácího obyvatelstva a imigrantů musí normovat spravedlnost. Svoboda má svůj projev v osudu migrantů.

Migrace se v posledních desetiletích stala všeobecným jevem, jehož důvodem mohou být chudoba, nedostatek pitné vody, politické pronásledování, náboženská víra, války na daném území, obchody se ženami i dětmi, etnické konflikty, nacionalistické spory a přírodní katastrofy. Moderním tématem se stala enviromentální migrace, protože lidé zbaveni domovů prostřednictvím nehostinného podnebí si jsou jistí, že v některých oblastech naší země se již nedá žít.

Lidé hledají ze jmenovaných důvodů nový domov, jejich počty jsou vysoké a čítají mnoho milionů. V měsíci říjnu je připomínám Mezinárodní den uprchlíků, aby si lidé na celé zeměkouli uvědomili, že uprchlíci jsou především lidé v nouzi, kteří se svými rodinami hledají domov, popř. jsou odloučeni od svých rodin a domovů. Mnohá současná města (např. Londýn, Berlín, Paříž, Vídeň), kde před několika lety bylo obtížné potkat cizince jako „domácího“ obyvatele, nalézáme dnes směsici barev pleti a mnohá města i obce se stávají směsicí různých kultur. Přistěhovalci se často neřídí „našimi“ zvyky, mají své, které si přivezli odjinud, na které můžeme nahlížet jako na něco, co nás obohacuje, ale současně také jako na něco, co si nepřejeme a pod vlivem nových příchozích kultur zápasíme pak o vlastní zvyky, obyčeje, vlastní kulturu. Cizinci, kteří neznají dobře domácí jazyk, se cítí ztraceni a vyděděni a jsou často zneužívání. Kritériem humánní společnosti je ale pohostinská vstřícnost vůči těmto lidem, kteří přišli s bolestí na duši a potřebují pomoc státu i soukromou pomoc jednotlivých občanů.

Základním přístupem k migrantům by měla být úcta k lidské důstojnosti, přijetí každého, kdo nepřichází z důvodů pouhého prospěchu a zločinnosti. Migranti by měli být pro nás „pacienti“, kteří požadují léčbu ducha i materiální nouze. Etika tedy hovoří v pojmech solidarity, která se projevuje schopností „dělit se“, neizolovat se od těchto trpících lidí. Projevem solidarity jsou všechny projekty, které se týkají integrace uprchlíků na domácím území. Tyto projekty solidarity jsou tvořené všemi vyspělými společnostmi. Humanitární organizace „Charitas“ je reálným projevem duchovního a etického smýšlení o uprchlících. Je zřejmé, že prokázat solidaritu vůči lidem nevzdělaným, zanedbaným po stránce výchovné, hygienické, zdravotní, vzdělaností i kulturní není žádnou snadnou záležitostí. Proto by mělo být téma migrace zařazeno i do vzdělávacích soustav, aby se tak učinila prevence proti všem projevům rasismu a xenofobie.

Imigranti mají také etické povinnosti. Je to především úcta k zemi a jejím obyvatelům, kde žádají o azyl. Nová země, kam vstoupili, se má stát jejich novým domovem, proto jsou povinni respektovat zákony, kulturu a tradice daného národa, který je přijal. Pokud imigranti jednají neodpovědně a nikoli v duchu úcty, pak se nelze divit, že dochází k narušení sociální harmonie. Imigranti se pak uzavírají do svých skupin, nekomunikují, hostující národ na ně pohlíží spatra a integrace zůstává v nedohlednu. Imigranti by neměli zapomínat, že cesta k jejich přijetí domácím obyvatelstvem je obtížná, protože jejich kultura a jejich tradice nejsou domácímu obyvatelstvu čitelné a snadné k pochopení. Stačí tedy i malý špatný čin jednotlivého imigranta, aby způsobil odmítnutí celé kultury a náklonnosti k pohostinství.

Setkání různých kultur může být něčím velmi obohacujícím. Dialog o kulturách vzbuzuje zájem o jejich pochopení a také touhu naučit se novým jazykům. Imigranti mohou být příčinou zájmu o jejich zemi a podnítit touhu u domácího obyvatelstva navštívit tyto nové země a tak jim i ekonomicky pomáhat. Multikulturalita je novým jevem ve společnosti, která prožívá globalizační procesy, požaduje toleranci, úctu a mravnost. Přehnaný nacionalismus lze již dnes označit jako za překonaný fenomén, který nemůže mít budoucnost. Přehnaný nacionalismus vede moderní společnost zpět, neguje moderní trendy a škodí humánním postojům, které podporují procesy pozitivní multikulturality. Současně ale musí být sděleno, že multikulturalita bývá imigranty nesprávně pochopena. Jedná se o to, že imigranti vznášejí jen požadavky ve jménu tzv. humanity, ale nepracují na sobě, nevzdělávají se, využívají solidarity nového domova v nejrůznějších finančních podporách, ale nepřinášejí žádné hodnoty, ani snahu přispět v nové společnosti na svůj život. Etický pluralismus také není jasnou podmínkou demokracie. Kdyby např. muslimové požadovali uzákonit ve své nové zemi mnohoženství, pak by nemohli zaštítit své požadavky demokracií. Nelze za každou cenu v moderní společnosti jen ustupovat novým kulturním postojům, které by narušily nebo dokonce zničily evropské hodnoty a její kulturu. Multikulturalita má své hranice a svá omezení, které imigranti nesmějí překročit. Etika umí rozkrýt i falešnou toleranci v případě, kdy by se měl měnit demokratický a právní stát měnit podle přání imigrantů. O problémech států, ve kterých žijí neintegrovaní imigranti, veřejnost má značné informace ze sdělovacích prostředků. Lze uvažovat následkem značné imigrace do Evropy o pokusech narušit nedotknutelnost lidského života a způsob sociálního chování. Lze také zdůraznit ve značných problémech s imigrací, že etika požaduje sociální ochranu nezletilých, osvobození dětí a mládeže od moderních forem otroctví jako je užívání drog a nucená prostituce.^[10] Pronikání islámu do evropských zemí je již realitou. Na straně jedné je třeba ctít svobodu svědomí a právo na volbu náboženského vyznání, na straně druhé se žádné náboženství nesmí stát prostředkem k politickému vydírání a náboženských střetů. Právem píše papež Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est, že je důležité žít v dimenzi spravedlnosti. Píše: „Spravedlivé uspořádání společnosti a státu je ústřední úlohou politiky. Stát, který by nebyl spravován podle zásad spravedlnosti, by se proměnil v bandu zlodějů, jak to kdysi řekl Augustin: ‘Remota itaque iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia?‘ “^[11] Imigranti by měli respektovat, že spravedlnost je vnitřním měřítkem politiky, protože její původ i cíl spočívají v tématu spravedlnosti, která má etickou povahu. Z. Bauman oprávněně napsal, že žijeme v době, kdy humanita je v pohybu.^[12] Zde uvádí, jak je spravedlnost nedoceněna, když konstatuje, že „uprchlíci ztělesňují lidský odpad“, jsou „nechtění a je jim to otevřeně dáváno najevo“. Právem upozorňuje na ekonomické faktory, které hrají významnou roli v pohledu na uprchlíky. Silnými slovy Bauman poukazuje na tvrdost života migrantů, když stojí v době soutěžení o zaměstnání, kterého se nedostává ani domácímu obyvatelstvu. Z. Bauman popsal dramatičnost současné doby nejen směrem k imigrantům, ale také vůči nám všem, protože poukázal na procesy, které lze nazvat nehumánními. A není jich v současném světě málo. Např. poukazuje na stav, kdy se nepodařilo zastavit ekonomickou imigraci. Uvědomuje si, že miliony lidí žije v bídě, utrpení a zoufalé situaci.

O ohrožení Evropy následkem migrace se zamýšlí W. Laquear. V r. 2006 nakladatelství Lidové noviny vydalo knihu W. Laqueura s názvem „Poslední dny Evropy… Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie?“.^[13] Autor se narodil v r. 1921, dětství prožil v polské Vratislavi, s rodinou uprchl před Hitlerem a nyní žije v Americe a v Evropě. Působil jako profesor historie na mnoha amerických univerzitách v USA a Izraeli a publikoval řadu knih a odborných článků o evropských, ruských a německých dějinách, nacismu, sionismu, antisemitismu, holocaustu, terorismu a dalších problémech moderní doby. W. Laqueur byl od r. 1965 do r. 1994 ředitelem Ústavu soudobých dějin a Wiener Library v Londýně a od r. 1969 byl členem a pak i ředitelem až do r. 2000 instituce s názvem International Research Council CSIS ve Washingtonu. Autor se v knize věnuje problémům současné i budoucí Evropy: migraci v zemích západní Evropy, islamofobii a euroislámu, islamistickému násilí, cestě k evropské jednotě, problémům se sociálním státem, Rusku a selhání integrace Evropy. V úvodu publikace autor konstatuje, že Evropa směřuje ke značným změnám, jsou to změny demograficko-kulturní a politicko-společenské, kulturní a sociální. Evropa se nestala mravní velmocí, je v ní patrný úpadek, nedaří se jí soutěžit s Čínou a s Indií a nepředstihla Ameriku. Evropa není vzorem mezinárodních ctností a společenství hodnot a sítí vztahů mezi lidmi. Je to kontinent, který stojí na křižovatce dějin. V první kapitole W. Laqueur s názvem „Zmenšování Evropy“ poukazuje na její stárnoucí obyvatelstvo a pokles počtu obyvatelstva díky poklesu porodnosti ve srovnání s jinými kontinenty. Sleduje příčiny těchto změn a stanoví překvapující údaje. Podle údajů OSN s ohledem na migraci bude zapotřebí v Evropě v období 1995-2050 nejméně 700 milionů přistěhovalců. Tento počet může být zajisté relativizován, podobně jako další jevy v Evropě.

V kapitole s názvem „Migrace“ W. Laqueur popisuje situaci imigrace, příčiny a důsledky (drogy, prostituce, krádeže, islamizace, růst agresivity). Do Evropy přicházejí od II. světové války lidé z Karibiku, Pákistánci, Indové, lidé ze severní Afriky, Turecka, bývalého Sovětského svazu, z Afghánistánu, Čečenska, Albánie a také ze zemí bývalé Jugoslávie. Autor knihy se zamýšlí nad religionistickou problematikou imigrantů ve Francii, v Anglii a v Berlíně. Chudoba a nezaměstnanost nejsou jedinými příčinami růstu násilí radikálních příslušníků islámu, protože usvědčení teroristé měli vzdělání a bídou netrpěli. Je těžko vysvětlitelná skutečnost, proč nigerijští muslimové v r. 2006 po zveřejnění dánských karikatur zabili velké množství nigerijských křesťanů.V hloubce problematiky je i zápas o náboženskou hegemonii v Evropě. Víra v násilí v Evropě existuje. Počty muslimských společenství v Evropě z r. 2006 jsou následující:

Francie - asi 5 milionů; Německo - asi 3,6 milionů; Velká Británie - 1,6 milionů; Nizozemsko - 1 milion; Švédsko - 400 000; Dánsko - 200 000; Itálie - 90 000; Španělsko - 1 milion; Řecko - 500 000; Belgie - 400 000; Rakousko - 400 000; Ruská federace - 15 až 10 milionů.^[14] Podle dalších odhadů je v Evropské unii 60 milionů imigrantů, tj. 12 procent populace. 30 procent z nich pochází z Afriky.

Nábožensky jsou muslimové velmi ortodoxní, dodržují náboženskou praxi a do evropské společnosti se neintegrují. Pouliční bouře v Paříži v r. 2005 ukázaly, že islámská mládež, pokud není vedená politickými zájmy, věří v násilí pro násilí samo.

Text „Dlouhá cesta k evropské jednotě“ bezprostředně reaguje na odmítnutí evropské ústavy v r. 2005 a hodnotí předcházející roky sjednocujících snah zemí Evropy. Tato kapitola prezentuje současné dějiny evropského snažení o sjednocení a poukazuje na různorodá i antagonistická smýšlení jednotlivých států o této jednotě.

W. Laqueur v kapitole s názvem „Potíže se sociálním státem“ poukazuje na nízký ekonomický růst zemí Evropy. Silná sociální péče o občany Evropské unie požaduje silnou ekonomiku a nezbytnou reformu. Evropané mají těžkosti s liberalizací obchodu a s výstupy ve vědě. Evropané chtějí zachovat sociální zázemí nezaměstnaným, důchodcům a dalším postiženým lidem bez silného ekonomického růstu. Stávající sociální stát se může stát za několik let antisociálním státem z toho důvodu, že nesplní, co ideově by splnit chtěl. Jak bude vypadat sociální stát za několik let, na který už dnes země Evropské unie nemají? V této kapitole pak nalezneme analýzy, problémy a ohrožení v Německu, Anglii, Francii, Itálii a Španělsku.

W. Laqueur v kapitole s názvem „Rusko – falešné svítání?“ poukazuje na skutečnost, že cesta Ruska ke svobodě a demokracii bude dlouhá a svízelná. Komunisticky myslet je hluboce zakořeněno v myšlení významných politiků i prostých občanů. Mnoho obdivovatelů má Stalin ještě dnes, to je nepochopitelné pro občany demokratických zemí Evropské unie. Deficit demokratického smýšlení v Rusku je značný. Stínová ekonomika země bují a pro mnoho občanů Ruska je život v prosperitě v nedohlednu. Prezident Putin je velmi komplikovanou osobností, která se snaží o hegemonii vlivu v Evropě, zejména na Ukrajině a na Kavkaze. Kapitola „Selhání integrace a budoucnost Evropy“ s vůdčí myšlenkou je neplánovaná a nekontrolovaná imigrace muslimů do Evropy. Evropu provází morální a kulturní relativizmus a Laqueur se dotazuje, co zanedlouho z Evropy zůstane s její vnitřní zadlužeností a úbytkem jejího obyvatelstva.

V předmluvě autor knihy píše: „A závidím těm, kdo v posledních letech psali o evropské zářivé budoucnosti: přál bych si, abych mohl sdílet jejich optimismus. Mám však podezření, že to bude skromná budoucnost,a doufám, že z Evropy zbude víc než jen muzeum.“^[15]. Autor se přimlouvá za nutné reformy v četných oblastech Evropské unie, mají-li být za několik let Evropané spokojeni. Bez realizace nutných reforem celé Evropské unie právem autor vidí Evropskou unii bez šancí. Evropa je slabá v bezpečností politice, v energetické a sociální strategii i zahraniční politice. W. Laqueur nevidí žádné vyhlídky na rychlý pokrok v pozitivním směru a současnou evropskou politiku nazývá pštrosí a dětinskou.^[16] Jeho studie končí výzvou: „Úpadek je výzvou, na kterou se má nějak reagovat, dokonce i když není jisté, zda se to podaří. (…) Ale i když je dnes úpadek Evropy nezvratný, není žádný důvod, proč by se z něj měl stát krach. Je však nutné splnit nepříjemnou podmínku – konečně se postavit tváří v tvář skutečnosti, udělat to, co se v mnoha částech Evropy dodnes ještě odkládá. Debata by se měla vést o tom, které evropské tradice a hodnoty se stále ještě dají uchovat, a ne o Evropě jako zářném příkladu pro celé lidstvo a mravní velmoc 21. století. Věk iluzí už pominul, a pokud někomu ještě nějaké zbývají, ať se vydá s průvodcem do Neukölnu, La Courneuve nebo do Bradfordu. Nejsou to ani nejhorší místa, je to podoba věcí příštích“.^[17]

Z. Bauman ve své knize Tekuté časy píše o „nadbytečné populaci“, o ekonomických uprchlících, kteří nemají naději na svůj osobní rozvoj.^[18] Ocitají s v bezprávním prostoru, není pro ně domov, kam by se mohli vrátit, jsou „lidským odpadem“, jsou to cizinci bez šance, lidé periferií. O tyto lidi je zapotřebí projevovat zájem z pohledu politika, filosofa a teologa.

Je tedy oprávněný nárok na otázku, co se vše tématem svobody myslí. Slovo svoboda se musí vymezit, ale nedá se přesně definovat. Vždy je slovo svoboda odvozené od ostatních lidí a projevů konkrétního života.

[1] B. Leoni, Právo a svoboda, Liberální institut, Praha 2007, s. 9.

[2] B. Leoni, Právo a svoboda, Liberální institut, Praha 2007, s. 47-48.

[3] Tamtéž, s. 69.

[4] Srov. M. N. Rothbard, Etika svobody, Liberální institut, Praha 2009, s. 305.

[5] Bauman, Z.: Tekuté časy. Život ve věku nejistoty, Praha, Academia 2009, s. 10.

[6] Benedikt XVI., encyklika Caritas in veritate, čl. 56, vyd. V Římě dne 29.6.2009.

[7] Srov. tamtéž, čl. 70.

[8] Srov. tamtéž, čl. 75.

[9] Tamtéž, čl. 78.

[10] Srov. J. Chmelík a kol., Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita, Praha, Portál 2003, s. 52-67.

[11] Benedikt XVI, Deus caritas est, encyklika ze dne 25.12.2005, čl. 28.

[12] Srov. Z. Bauman, Tekuté časy. Život ve věku nejistoty, Praha, Academia 2008, s. 33-55.

[13] Srov. Walter Laquer, Poslední dny Evropy…Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie?, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006. S. 182. ISBN 80-7106-829-2.

[14] Srov. tamtéž, s. 31-32.

[15] Srov. tamtéž, s. 5.

[16] Srov. tamtéž, s. 159.

[17] Srov. tamtéž, s. 176.

[18] Srov. Bauman, Z.: Tekuté časy. Život ve věku nejistoty, Praha, Academia 2008, s. 37-50.