Biblické dílo Františka Sušila - prof. Ladislav Tichý

Téma: Teologie, Historie
Vydáno: 12.10.2018
Autor: ThDr. ICLic. Jiří Koníček
Zpět

František Sušil je snad nejznámější jako sběratel lidových písní. Ale jeho hlavní činností byla výuka Nového zákona v kněžském alumnátě v Brně, které se věnoval plných 30 let (od r. 1837 až do své smrti). K této jeho hlavní činnosti lze jistě zařadit také překlady tzv. Apoštolských Otců, Brno: Rohrer, 1837) a Války židovské (s Vlastním životopisem) Josepha Flavia (Brno: Nitsch a Gross, 1856). Biblické dílo Františka Sušila v tom nejvlastnějším smyslu reprezentuje však jeho komentovaný překlad všech 27 knih Nového zákona. Za Sušilova života vyšly pouze svazky s novozákonními evangelii (Evangelium svatého Matouše v r. 1864,[1] Evangelium svatého Marka[2] a Evangelium svatého Lukáše[3] v r. 1865 a Evangelium svatého Jana v r. 1867[4]). Po Sušilově smrti pak byly v r. 1869 publikovány Skutky apoštolské,[5] v r. 1870 vyšel první díl Listové sv. Pavla apoštola (obsahující listy Římanům až 2. Korinťanům),[6] druhý díl s týmž názvem pak vyšel v r. 1871 (obsahoval listy Galaťanům až Filemonovi).[7] Zbývající knihy Nového zákona vyšly v r. 1872.[8] Tento poslední svazek obsahoval List Židům, katolické epištoly a knihu Zjevení. Všechny svazky Sušilova komentáře byly vydány v Praze v Dědictví sv. Prokopa. Je vidět, že tento komentář je výsledkem celoživotního díla F. Sušila. Celý komentovaný Nový zákon má rozsah přes dva tisíce sedm set stran velkého formátu. To by se dalo hodnotit jako komentář spíše středního rozsahu, ale je třeba konstatovat, že F. Sušil je zřejmě doposud jediný, kdo napsal tak rozsáhlý český komentář ke všem knihám Nového zákona. Jeho dílo bylo ve své době užitečné především pro kněze, ty nejvíce žádané svazky se dočkaly potom také dalšího vydání.[9]

Máme-li hodnotit kvalitu a význam Sušilova biblického díla, nemůžeme samozřejmě na jeho komentáře plně aplikovat současné požadavky na vědeckou literaturu. Sušilovy komentáře nemají nejen žádné poznámky pod čarou, ale není k nim připojen také žádný seznam literatury. V textu samotném uvádí Sušil některá jména autorů, většinou se jedná o církevní Otce. Spíše výjimečně je uvedeno i přesné místo v jejich díle. Je ovšem poznat, že Sušil měl důkladně prostudovanou literaturu k Novému zákonu, a to nejen spisy církevních Otců, ale také pozdějších autorů až do své doby, i když různé exegetické názory uvádí většinou anonymně.

Jak je to obvyklé u biblických komentářů i dnes, Sušil ve svém komentáři předkládá nejprve úvod do každé novozákonní knihy a potom překlad biblického textu po jednotlivých oddílech čili perikopách a ke každé z těchto perikop připojuje výklad, který se snaží biblický text objasnit po stránce textové i obsahové. Svůj překlad Sušil opírá o latinskou Vulgátu. To říká sám jasně v předmluvě k 1. svazku s evangeliem sv. Matouše: „Za základ jsme použili čtení latinské vulgáty“[10]. K tomu ovšem podává vysvětlení: „o významu a smyslu vulgáty nerozsuzuje všady slovník a gramatika latinská, nébrž text řecký tu první hlas má“[11]. Potom však nicméně konstatuje: „Vulgátu jsme ale také za základ slovosledu přijali.“[12] Je vidět, že pro Sušila bylo důležité i zachování formy zdrojového jazyka, jímž byl latinský překlad, chápaný ovšem ve světle řeckého originálu.

Řecký text Nového zákona bral Sušil ovšem naprosto vážně. Je to poznat např. na 1 Kor 6,20. Překlad druhé části tohoto verše formuloval Sušil podle Vulgáty: „Oslavujte a noste Boha v těle svém.“[13] Ve výkladu se potom snažil vysvětlit celou tuto větu, ovšem nezamlčel, že Vulgáta má slovo „noste“ navíc a konstatoval, že se jedná o „nějaký přípisek, nedorozuměním povstalý“. K tomu připojuje zřejmě správné, byť velmi stručné vysvětlení, že zde částice ἄρα („tedy“) přešla v imperativ ἄρατε, tj. „noste“.[14]

Se Sušilovým překladem a komentářem je úzce spojena otázka užitého jazyka. Čeština v jeho době teprve dokončovala svou cestu ke standardní podobě. Sušil se nepochybně snažil jak v překladu, tak v komentáři o přesné a správné jazykové vyjádření. Dnešní čtenář je schopen většině textu porozumět, ale přitom se setká s nemálo výrazy, které jsou mu neznámé a jejichž význam může nanejvýš odhadnout. Zde se nabízí otázka, zda u slov, která jsou dnešnímu čtenáři neznámá, se jedná o výrazy, které v češtině 19. století byly známé, ale kterých se přestalo užívat, takže vymřely, nebo se jedná o slova, která se pokusil do češtiny zavést sám Sušil hlavně na základě vzorů ve slovanských jazycích. Přesné rozlišení by vyžadovalo prozkoumání spojené s důkladným studiem. První dojem může být matoucí. Např. v překladu Sk 1,13 čteme „vstoupili do hornice“[15]. S výrazem „hornice“ by mohl dnešní čtenář spojovat význam „manželka horníka“[16], ale ten se sem nehodí. Smysl onoho slova by dnešní čtenář mohl v dané souvislosti snad vytušit. Sušil se o tomto výrazu zmiňuje výslovně už ve svém úvodu ke komentáři v 1. svazku s Matoušovým evangeliem,[17] když o něm hovoří jako o lepším překladu oproti tradičnímu „večeřadlo“ (to bylo vžité na základě latinského „cenaculum“) a jako důvod uvádí: „jak to staroslovanský převod má“. Tak by se mohlo zdát, že Sušil výraz „hornice“ sám zavedl na základě staroslověnského překladu. Ale tak tomu zřejmě nebylo, protože výraz „hornice“ najdeme také v Česko-německém slovníku Josefa Jungmanna. Tam je jeho význam srozumitelně vysvětlen jako „horní světnice“ a tento význam potvrzuje také německý překlad „Oberzimmer“.[18]

Avšak u F. Sušila se setkáme s dnes neužívanými výrazy také u teologicky klíčových pojmů. Zdá se, jako by Sušil neznal sloveso „křtít(i)“, ačkoliv sloveso „křtíti“ je uvedeno jako heslo v Jungmannově slovníku a ve výkladu tohoto slova se vyskytuje i časový údaj „nyní“, týkající se tvaru a úzu.[19] Jan Křtitel v Sušilově překladu v Mt 3,11 říká: „Já sice křestím vás vodou ku pokání; ten ale, jenž po mně přijde, mocnějším nade mne jest, jemu nejsem hoden obuvi ponésti, ten vás bude křestiti Duchem svatým a ohněm“.[20] A v 1 Kor 1,17 říká Pavel: „neposlal mne Kristus křestit, nébrž evangelium kázat“.[21] Slovesu „křestit(i)“, popř. jeho složeninám je Sušil věrný i v exegetickém výkladu.[22] Sloveso „křestiti“ zná také Jungmann, uvádí je však s hvězdičkou, tj. jako nepatřící k běžné slovní zásobě (coby uživatele jmenuje např. Kollára).[23]

Ovšem důležitý teologický výraz, který marně hledáme v Jungmannově slovníku, je např. „vzkřes“ (ve významu „vzkříšení“). Např. 1 Kor 15,13 Sušil přeložil: „Jestli vzkřesu mrtevců není, ani Kristus nevstal.“[24] Ve výkladu však Sušil užívá kromě tohoto dost exotického výrazu „vzkřes“ také nám už bližšího, ale přesto neznámého „vzkřísení“.[25]

Příkladem gramaticky zvláštního jazykového úzu může být text překladu 1 Kor 1,2: „církvi Boží, jenž jest v Korintu, posvěcencům v Kristu Ježíši, povolanými světcům, se všemi jenž vzývají jméno Pána našeho Jesu Krista na všelikém místě jejich a našem.“[26] Zájmeno „jenž“ je zde užito jako nesklonné, a to i pro ženský rod a pro množné číslo.[27] Tvar „jenž“ užívá Sušil ve spojení s podstatným jménem „církev“ i ve výkladu.[28] Ovšem u množného čísla „všichni“ potom formuluje např. „se všemi vzývajícími“.[29] Bylo by třeba zkoumat, kolik česky píšících autorů v 19. století zacházelo se vztažným zájmenem „jenž“ stejným způsobem jako Sušil.

Pro srovnání Sušilova výkladu se současnou exegezí je možné se zastavit u velmi důležitého textu v 1 Kor 15,3–5, v němž apoštol Pavel připomíná korintským křesťanům základní vyznání o Kristově smrti a zmrtvýchvstání s připojenými svědky zjevení Zmrtvýchvstalého. Dnes je všeobecným přesvědčením, že Pavel citoval starší formuli vyznání víry, kterou sám převzal. Autoři nejsou zajedno o místě vzniku této formule a o jejím rozsahu. Sušil se o předpavlovské formuli nezmiňuje, i když i on čte v textu „co jsem i já přijal“. Předpoklad staré formule vyznání víry, kterou Pavel cituje, se rozšířil mezi vykladateli až později, hlavně ve 20. století. Sušil ovšem podobně, jak to dělají i současní autoři, i když s nestejnými výsledky, se snaží blíže identifikovat zjevení Zmrtvýchvstalého a jejich totožnost či odlišnost od toho, co se vypráví v evangeliích. Také zcela přijatelné i v současnosti je Sušilovo vysvětlení ohledně čísla „Dvanáct“ o apoštolech, kterým se zjevil Zmrtvýchvstalý, i když Jidáš (a popř. Tomáš) už s nimi nebyl. Sušil říká, že „slovem tím sbor apoštolů se vůbec nazývá bez ohledu, jestli počet ten vezdy úpln byl“.[30]

Snad jeden z teologicky nejdůležitějších veršů Nového zákona se nachází v Gal 5,6. Sušil jej překládá přesně a obsahově zcela moderně: „Nebo v Kristu Ježíši ani obřízka nic neplatí ani neobřízka, ale víra, která skrze lásku působí.“[31] Při výkladu ovšem říká, že místo „víra, jenž(!) skrze lásku působí“ jiní „lépe překládají, víra láskou uspůsobená, upravená, umocněná, ustrojená“,[32] protože hájí pasivní význam participia ἐνεργουμένη (v tom je asi ovlivněn zřejmě scholastickou formulí o „fides caritate formata“) a obviňuje protestanty, že zatemňují „smysl slov Pavlových“[33]. Ovšem předtím už po uvedení podle něho lepšího překladu přece jen dodal: „což ale na týže smysl vychází“.[34] Proto také může formulovat správné a jasné poučení z tohoto verše: „Výrokem tohoto verše o víře láskou účinlivé vyjádřil apoštol svrchované pravidlo, jehožto držeti se každému potřebí, kdo pravým křesťanem býti, ovšem pak spasení dojíti žádá.“[35]

Vědecký výkon biblického díla F. Sušila je třeba hodnotit v kontextu doby, tj. 19. století. I když co do formy novozákonní komentář F. Sušila nemá parametry vědeckého díla nejvyšší úrovně, pokud jde o projevené vědomosti a široký rozhled,[36] mělo Sušilovo biblické dílo evropskou úroveň. Kvůli dominantnímu postavení Evropy v biblickém bádání v tehdejší době pak lze hovořit i o světové úrovni. Že jeho komentáře nenašly ozvěny ve vědecké literatuře jeho doby, je dáno zřejmě českým jazykem, kterým psal. Z dnešního pohledu má Sušilovo biblické dílo nesporný historický význam. Česká katolická biblistika může být každopádně na biblické dílo Františka Sušila hrdá.